Fotografie ilustrujicí stránku  Zahajovací koncert Česká filharmonie

Česká filharmonie • Zahajovací koncert


Česká filharmonie

Zahájení sezony proběhne ve znamení jednoho z nejsymboličtějších děl 20. století. Dmitrij Šostakovič odmítl evakuaci z Leningradu obklíčeného německou armádou a napsal zde novou symfonii, jejíž premiéru vysílal rozhlas během blokády v roce 1942. Semjon Byčkov má k události rodinné vazby – přímo v Leningradě ji prožila jeho matka.

Program

Dmitrij Šostakovič
Symfonie č. 7 C Dur, op. 60 „Leningradská“ (69')

Účinkující

Semjon Byčkov dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Zahajovací koncert

Rudolfinum — Dvořákova síň

29. 9. 2021  středa 19.30
Volná místa
30. 9. 2021  čtvrtek 19.30
Volná místa
Cena od 300 do 1900 Kč

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. (v červenci a srpnu do 15.00 hod.).

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. (v červenci a srpnu do 15.00 hod.).

Účinkující

Semjon Byčkov  dirigent
Semjon Byčkov

„Bylo to svědectví nejen o Mahlerovi, ale také o panu Byčkovovi a České filharmonii... byla to dojemná a inteligentní interpretace Vzkříšení, dramatická v úvodu a finále, milá a hravá ve středních větách a vznešená v Prasvětle...“

The New York Times

Působení Semjona Byčkova ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie se započalo koncerty v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu u příležitosti 100. výročí vzniku Československa v roce 2018. Po završení Projektu Čajkovskij v roce 2019 – kompletu 7 CD vydaného společností Decca Classics a řady mezinárodních rezidencí – se Byčkov s Českou filharmonie zaměřili na Mahlerova symfonická díla, jejichž provedení a nahrávání bude probíhat doma i v zahraničí.

V sezóně 2021/2022 bude Česká filharmonie na mezinárodním fóru prezentovat Mahlerovy symfonie č. 1, 2, 3, 4, 5 a 7, počínaje svým letním turné na festivalu v rakouském Grafeneggu. Říjnové abonentní koncerty 126. sezony pak zahájí Mahlerovou symfonií č. 9. Na jaře proběhne český festival ve vídeňském Musikvereinu, kde zazní Smetanova Má vlast (kterou Byčkov s Českou filharmonií nahrál během lockdownu) spolu s díly Miroslava Kabeláče, Antonína Dvořáka, Bohuslava Martinů a Leoše Janáčka, po němž bude následovat rozsáhlé evropské turné zahrnující koncerty v Berlínské filharmonii, Labské filharmonii v Hamburku a dva koncerty v Barbican Centre v Londýně.

Byčkov si získal renomé interpretacemi skladeb kmenového repertoáru, ale úzce spolupracuje i s řadou výjimečných soudobých skladatelů včetně Luciana Beria, Henriho Dutilleuxe a Maurizia Kagela. V posledních letech navázal spolupráci rovněž s Reném Staarem, Thomasem Larcherem, Richardem Dubignonem, Detlevem Glanertem a Julianem Andersonem. Premiéry jejich skladeb provedl v čele Vídeňské filharmonie, Newyorské filharmonie, Královského orchestru Concertgebow a Symfonického orchestru BBC v rámci BBC Proms. K vrcholům nové sezony patří německá premiéra Larcherova klavírního koncertu zkomponovaného pro Kirilla Gersteina v Berlíně, česká premiéra Mari Bryce Dessnera a světová premiéra Andersonových Pražských panoramat. Tato tři díla budou rovněž uvedena v Praze; patří ke čtrnácti novým skladbám na objednávku Semjona Byčkova iniciovanou na začátku jeho působení v České filharmonii.

Tak jako Česká filharmonie je i Semjon Byčkov je pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradu, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Nejprve se učil hrát na klavír, později byl vybrán ke studiu na Glinkově škole sborového zpěvu a ve třinácti letech absolvoval první lekce dirigování. V 17 letech byl přijat na Leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního pedagoga Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Protože mu byla odepřena cena spočívající v dirigování Leningradské filharmonie, Byčkov ze Sovětského svazu odešel.

Než se v roce 1989 Byčkov vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie, získal věhlas ve Spojených státech jako hudební ředitel Grand Rapids Michigan Symphony Orchestra a Filharmonie Buffalo. Jeho mezinárodní kariéra začala ve Francii, kde debutoval v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence, a kulminovala poté, co se jako dirigent osvědčil při záskocích u Newyorské a Berlínské filharmonie a Royal Concertgebouw Orchestra. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem Dresden Semperoper.

Byčkov má široký koncertní i operní repertoár. Diriguje na všech celosvětově významných operních scénách – v La Scale, Pařížské národní opeře, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova; všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussův Růžový kavalír a Daphne, Wagnerův Lohengrin a Parsifal a Musorgského Chovanština. V Londýně Byčkov debutoval novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussových Žen beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Nedávno na festivalu v rakouském Bayreuthu řídil Wagnerova Parsifala a ve Vídeňské státní opeře Straussovu Elektru.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii kromě pravidelného vystupování s Londýnským symfonickým orchestrem zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňské filharmonie, Berlínské filharmonie, lipského Gewandhausorchestru, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, Chicagským symfonickým orchestrem, Losangeleským symfonickým orchestrem, Filadelfským orchestrem a Clevelandským orchestrem. V letošní sezóně má kromě celé řady koncertů s Českou filharmonií na programu další hostování s Mahlerovými symfoniemi s Orchestre de Paris, lipským Gewandhausem, Berlínskou filharmonií, Filharmonií Oslo a Losangeleskou filharmonií a se Straussovou Elektrou v Pařížské národní opeře.

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestrem de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií a skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala doporučeným titulem v pořadu „Building a Library“ stanice BBC Radio 3 (2020), jeho provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskou filharmonií se stala v témže časopise Nahrávkou měsíce.

V roce 2015 získal Semjon Byčkov v mezinárodní soutěži International Opera Awards titul Dirigent roku.

Skladby

Dmitrij Šostakovič
Symfonie č. 7 C dur, op. 60 „Leningradská“

Allegretto
Moderato (poco allegretto)
Adagio
Allegro non troppo

Druhá světová válka vystřídala v životě Dmitrije Šostakoviče neméně dramatické období druhé poloviny 30. let. Během takzvané Velké čistky se Stalinův režim zbavil více než milionu svých ideologických nepřátel z řad intelektuálů, politiků i členů armády. Šostakovičův rodný Leningrad byl těmito událostmi mimořádně silně zasažen a za oběti politickému teroru padli mimo jiné Šostakovičovi přátelé režisér Mejerchold nebo maršál Tuchačevskij. Když v lednu 1936 po Stalinově návštěvě opery Lady Macbeth Mcenského újezdu vyšel v deníku Pravda nechvalně známý úvodník Chaos místo hudby, zdálo se, že také zatčení samotného Šostakoviče je nevyhnutelné. K tomu nakonec nedošlo ani před válkou, ani po ní, ustavičné obavy a strach však skladatele provázely prakticky až do konce života. Stalinův vztah k Šostakovičovi byl až nepochopitelně ambivalentní a byl také významným faktorem ve skladatelově životě a práci. Stalin jej podroboval veřejnému ponižování a šikaně a téměř současně naopak vyznamenával nejvyššími poctami a tituly.

Sedmou z celkem patnácti svých symfonií začal Šostakovič podle svých slov promýšlet ještě před válkou, a když začátkem září 1941 dorazili Němci na okraj Leningradu, měl již hotovou první větu a usilovně pracoval na dalších. Během následujícího měsíce napsal v obléhaném městě ještě další dvě věty, finále pak dokončil v Kujbyševě (dnes Samara), kam byl v polovině října s celou svojí rodinou evakuován a kde také v březnu 1942 Sedmá symfonie poprvé zazněla. Záhy po premiéře si příběh tohoto díla začal žít vlastním životem a Stalinova propaganda neúnavně přiživovala jeho obraz coby symbolu německé okupace a ruské nezdolnosti. Není bez zajímavosti, že skladba se velmi rychle stala populární také v zemích západních spojenců, a i jim se hodila jako součást protihitlerovského politického marketingu. Pomyslný závod o první uvedení nakonec vyhrál slavný Arturo Toscanini a symfonie poprvé zazněla na americké půdě dokonce o necelý měsíc dříve než v samotném Leningradu. Obliba Sedmé symfonie se brzy přenesla i na osobu samotného skladatele a je pravděpodobné, že také tato pozornost Západu přilila olej do ohně Stalinovy nesnášenlivosti.

Skladatel sám o nevynucenou popularitu této skladby příliš nestál. Leningradská symfonie se bez autorova přičinění proměnila v politický nástroj, který měl s jeho osobními postoji pramálo společného. Je paradoxní, že právě válka dala Šostakovičovi příležitost bez obav se vypsat z pocitů, které jej sužovaly dávno před německou invazí. Dokládají to také slova spisovatele Ilji Erenburga, který vzpomínal na válečná léta jako na dobu relativní tvůrčí svobody sovětských umělců: „Bylo možné líčit hoře a ničení.“ O svých symfoniích včetně Sedmé Šostakovič často mluvil jako o rekviem za všechny neoslavované hrdiny. „Většina mých symfonií jsou náhrobní kameny. Příliš mnoho našich krajanů zahynulo na neznámých místech. Rád bych napsal skladbu za každého, kdo zahynul. Ale to je nemožné. Proto jim věnuji veškerou svou hudbu.“

V Leningradu, městě, které dalo symfonii jméno, zazněla poprvé za neobyčejně dramatických okolností. Leningrad tou dobou již téměř rok čelil devastujícím dopadům německého obléhání, jeho obyvatelé trpěli nedostatkem všeho, co člověk může potřebovat k přežití, od jídla až po elektrickou energii. Počet obětí se už tenkrát pohyboval ve stovkách tisíc. Jediným orchestrem, který ve městě zůstal, byl Leningradský rozhlasový orchestr pod vedením dirigenta Karla Eliasberga. Z původně čtyřicetičlenného tělesa však zbylo jen asi 15 lidí, ostatní zemřeli hlady nebo byli odveleni na frontu. Uvést symfonii právě zde však bylo věcí nejvyšší priority, a i ty nejvyšší leningradské autority napnuly své síly k tomu, aby se uskutečnilo. Hudební kvalita provedení byla z pochopitelných důvodů těžko srovnatelná s těmi, která se odehrála dříve, ať už v Rusku nebo Spojených státech amerických. Atmosféra však byla unikátní. Potlesk trval téměř hodinu, lidé plakali. „Někteří proto, že to byl jediný způsob vyjádření emocí, jiní v hudbě slyšeli odraz jejich každodenního života, další oplakávali ty, které ztratili, a někdo byl jen dojatý, že mohl jít do Filharmonie a poslouchat hudbu,“ cituje historička Anna Reid jednu z pamětnic. Koncert byl přenášen rozhlasem a podle dostupných svědectví jej poslouchali i němečtí vojáci za branami města. Několik z nich o mnoho let později vyhledalo dirigenta Eliasberga a vzpomínali právě na tento den: „Když jsme tu hudbu slyšeli, říkali jsme si – proboha, koho to bombardujeme? Uvědomili jsme si, že Leningrad nemůžeme nikdy dobýt. Jeho obyvatelé byli hnáni tak silnou vůlí přežít, že byla mocnější než hlad, strach a smrt.“

Jednotlivé věty symfonie skladatel nejdříve sám programně pojmenoval, záhy však tyto názvy škrtnul a nadále ponechal větám jen jejich tempové označení. Šostakovič se velmi bránil, aby byla Leningradská vykládána jako hudební popis německé okupace. To však neznamená, že válka zároveň neprostupuje každý takt této skladby. Ještě než Šostakovič opustil Leningrad, přehrál na klavír první tři věty svým přátelům, divadelním kritikům Isaaku Glikmanovi a Ivanovi Sollertinskému, kulisou jim byly zvuky probíhajícího bombardování. Během následné diskuse si všichni tři uvědomili, jak pozoruhodně hudba korespondovala s prostředím, v němž právě žijí.

Leningradská patří mezi nejdelší Šostakovičovy skladby, jen první věta trvá bezmála třicet minut, celá symfonie pak přibližně hodinu a čtvrt. První věta Allegretto začíná majestátním tématem ve smyčcích doprovázených dřevěnými dechovými nástroji. Úvodní část střídá klidnější pasáž, jíž zprvu dominuje lyrická linka flétny a zakončuje ji dialog pikoly a sólových houslí. Náhle nastupuje nejslavnější úsek celé symfonie, rytmické pochodové téma, připomínající strukturou Ravelovo Bolero a melodicky vystavěné na nápěvu oblíbené árie z Lehárovy operety Veselá vdova. Odtud také patrně pramení častý výklad „pochodu“ coby motivu německé invaze. Téma se rozkládá na ploše dvaadvaceti taktů a během jeho dvanácti opakování se postupně rozrůstá instrumentačně i dynamicky, až přeroste do monumentálního zvuku celého orchestru. Následně se opakuje schéma známé ze začátku věty, kdy majestátní pasáž střídá lyrická epizoda, nyní reprezentována fagotovým sólem. Znovu se ozývá úvodní téma a krátká závěrečná coda vrací pochodový motiv, nesený pouze bicími nástroji a sólovou trubkou.

Prostřední dvě věty Moderato (poco allegretto) a Adagio jsou náladou velmi podobné, lyrické a klidné, vzbuzující nostalgii. Ve druhé větě jsou rozeznatelné taneční rytmy, třetí věta má podle Šostakoviče ilustrovat Leningrad za soumraku, jeho ulice a nábřeží řeky Něvy. Čtvrtá věta Allegro non troppo začíná tichým melodickým tématem v pianu, do nějž však záhy vstupuje hřmotný zvuk celého orchestru. Finále má charakterizovat bojovnost, odhodlání, vítězství. Triumfální, optimistické forte v C dur nabourává jen z pozadí pronikající znepokojující zvuk bubnu a tympánů – zlo je stále tady, je třeba vůči němu zůstat ostražitý.

Tak copak vás zajímá?
Zavřít
Pomozte nám zlepšit web ČF

Řekněte nám, jak jste s webem spokojeni. Vaše hodnocení nás posune dál.

Rozehrajte s námi další koncert

Podpořte nás
Zavřít
Tak copak vás zajímá?