Česká filharmonie • Semjon Byčkov

V sezoně 2023/2024 stály v centru pozornosti Semjona Byčkova poslední tři Dvořákovy symfonie, koncerty pro klavír, housle a violoncello a tři předehry: V přírodě, Karneval a Othello. Byčkov dirigoval Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné Suntory Hall v Tokiu, na jaře během velkého evropského turné vedl orchestr ve Španělsku, Rakousku, Německu, Belgii a Francii. V prosinci vyvrcholí Rok české hudby 2024 třemi koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. Zazní Dvořákův klavírní, houslový a violoncellový koncert, na programu budou i tři symfonické básně ze Smetanovy Mé vlasti, Mahlerova Symfonie č. 5 a Janáčkova Glagolská mše, v níž se k České filharmonii připojí Pražský filharmonický sbor.

Byčkovova inaugurační sezona s Českou filharmonií započala mezinárodním turné, které orchestr zavedlo od vystoupení doma v Praze až po koncerty v Londýně, New Yorku a ve Washingtonu. Mezi významné společné počiny patří dokončení Projektu Čajkovskij, kompletu 7 CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru, a série mezinárodních rezidencí. Během své první sezony v České filharmonii objednal Semjon Byčkov také 14 nových kompozic, které Česká filharmonie postupně premiéruje a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech.

Kromě hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone. V roce 2022 byly vydány Symfonie č. 4 a Symfonie č. 5, o rok později následovala Symfonie č. 1 a Symfonie č. 2 „Vzkříšení“. Jedním z vrcholů uplynulé sezony bylo uvedení Mahlerovy Symfonie č. 3 v Praze a Baden-Badenu, v průběhu sezony 2024/2025 bude Semjon Byčkov dirigovat Mahlerovu Pátou symfonii v Praze, New Yorku a Torontu a Osmou symfonii v Praze.

Vedle uznání v oblasti interpretace tradičního repertoáru si Semjon Byčkov vybudoval silný a dlouhodobý vztah s mnoha vynikajícími soudobými skladateli, jako je například Luciano Berio, Henri Dutilleux a Mauricio Kagel. V nedávné době uvedl v premiéře díla Juliana Andersona, Bryce Dessnera, Detleva Glanerta, Thierryho Escaiche a Thomase Larchera nejen s Českou filharmonií, ale také s Královským orchestrem Concertgebouw, s Vídeňskými a Berlínskými filharmoniky, Newyorskou filharmonií, Mnichovskou filharmonií, Clevelandským orchestrem a Symfonickým orchestrem BBC.

Tak jako Česká filharmonie je i Semjon Byčkov pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradě, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Nejprve se učil hrát na klavír, později byl vybrán ke studiu na Glinkově škole sborového zpěvu a ve třinácti letech absolvoval první lekce dirigování. V sedmnácti letech byl přijat na Leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního pedagoga Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Protože mu byla odepřena cena spočívající v dirigování Leningradské filharmonie, Byčkov Sovětský svaz opustil.

Než se v roce 1989 vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie, získal věhlas ve Spojených státech jako hudební ředitel Grand Rapids Michigan Symphony Orchestra a Filharmonie Buffalo. Jeho mezinárodní kariéra, která začala ve Francii debutem v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence, začala strmě růst po řadě exponovaných záskoků, které vedly k pozvání k Newyorské filharmonii, Berlínským filharmonikům a Královskému orchestru Concertgebouw. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkovův koncertní i operní repertoár je velmi široký. Diriguje na všech celosvětově uznávaných operních scénách – v La Scale, Pařížské národní opeře, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova; všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussova Daphne, Wagnerův Lohengrin a Parsifal a Musorgského Chovanština, stejně jako obnovené premiéry Straussovy Elektry a Wagnerova Tristana a Isoldy. V Londýně Byčkov debutoval jako operní dirigent novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussovy Ženy beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Návrat do Bayreuthu v létě 2024 přinese příležitost dirigovat novou produkci Wagnerova Tristana a Isoldy.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii zastává čestné funkce na Královské hudební akademii a u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňských a Berlínských filharmoniků, orchestru lipského Gewandhausu, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, Chicagským symfonickým orchestrem, Losangeleským symfonickým orchestrem, Filadelfským orchestrem a Clevelandským orchestrem. 

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (Symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií a skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala doporučeným titulem v pořadu „Building a Library“ stanice BBC Radio 3 (2020), jeho provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky se stala v témže časopise Nahrávkou měsíce. O Projektu Čajkovskij vydaném v roce 2019 napsal časopis BBC Music Magazine: „Nejkrásnější orchestrální hru, jakou si lze představit, můžete slyšet na nahrávce Semjona Byčkova s Českou filharmonií z roku 2017, na níž nejmodernější záznam společnosti Decca zachycuje každý detail.“

V roce 2015 obdržel Semjon Byčkov titul Dirigent roku v mezinárodní soutěži International Opera Awards. V červenci 2022 získal čestný doktorát na londýnské Královské hudební akademii, v říjnu téhož roku byl oceněn jako Dirigent roku v mezinárodním žebříčku Musical America. 

Byčkov byl prvním hudebníkem, který otevřeně vyjádřil svůj postoj po vypuknutí války na Ukrajině. Na podporu Ukrajiny promluvil na demonstraci na pražském Václavském náměstí, jeho slova zazněla v rozhlase a televizi v České republice, Francii, Německu, Rakousku, Velké Británii a USA. K situaci se také vyjádřil v rubrice By Invitation časopisu The Economist a byl hostem pořadu World’s HARDtalk na BBC.

Německý basbarytonista Thomas Quasthoff držel téměř čtyři desetiletí nejvyšší uměleckou laťku na mezinárodních pódiích a svým uměním pohnul srdcem nesčetným posluchačům. Svou pěveckou kariéru ukončil v roce 2012, ale pouto k hudbě a zpěvu nezmizelo. Dodnes vyučuje na Hochschule für Musik Hanns Eisler Berlin, pořádá mistrovské kurzy, účastní se jazzových projektů a na koncertech ho potkáme i v pozici recitátora.

V období své pěvecké kariéry byl Thomas Quasthoff pravidelným hostem předních orchestrů, jako jsou například Berlínští a Vídeňští filharmonikové, a úzce spolupracoval s významnými dirigenty (Claudio Abbado, Daniel Barenboim, Christoph Eschenbach, James Levine, Bernard Haitink, Mariss Jansons, Zubin Mehta, Riccardo Muti, Seiji Ozawa, Sir Simon Rattle, Helmuth Rilling, Christian Thielemann či Franz Welser-Möst). Vzhledem ke svému hlubokému zájmu o písňovou interpretaci založil v roce 2009 mezinárodní pěveckou soutěž “Das Lied”, jejíž další ročník se uskuteční v únoru 2023.

Stále však hledá nové umělecké výzvy, a tak spolu s mezinárodně renomovanými hudebníky, Simonem Oslenderem (klavír), Dieterem Ilgem (kontrabas) a Wolfgangem Haffnerem (bicí) absolvuje turné jazzových koncertů. Pozitivního ohlasu se jim dostalo na prestižních místech, jako jsou Curych, Vídeň, Budapešť, Madrid, Petrohrad, Essen, Düsseldorf, Hamburg, Berlín, Kolín nad Rýnem, Festspielhaus Baden-Baden, Rheingau Festival, Schleswig-Holstein Festival, Edinburgh Festival, Tsinandali Festival a mnoha dalších.

Jeho početné nahrávky získaly mnoho ocenění, tři z nich dokonce cenu Grammy. V roce 2018 mu u Sony Music vyšlo nejnovější jazzové album NiceʼnʼEasy, které obsahuje bohatý výběr jazzových klasik s kapelou NDR Bigband a jeho hudebními partnery Frankem Chastenierem, Dieterem Ilgem a Wolfgangem Haffnerem.

Thomas Quasthoff získal německý řád za zásluhy, European Culture Prize for Music v drážďanském Frauenkirche, zlatou medaili od londýnské Royal Philharmonic Society, hudební cenu Herberta von Karajana (Festspielhaus Baden-Baden) a zlatou medaili londýnské Wigmore Hall. V roce 2009 mu byl udělen prestižní titul Österreichischer Kammersänger.

Snad nejhranější dílo Miloslava Kabeláče Mystérium času bylo dokončeno roku 1957, skladba vznikala téměř současně se skladatelovou třetí a čtvrtou symfonií. Passacaglia, historická variační forma vystavěná na ostinátním basu, není uplatněna doslovně, posloužila jako myšlenkové východisko a ve skladbě má symbolický význam – čas neustále plyne a s ním uplývá v neustálých proměnách náš život. Oblouková forma, v níž je dílo vystavěno, působí jako meditace nad počátkem i zánikem bytí, nad kosmickým děním a nevyzpytatelností jeho věčného řádu. Čas je ve skladbě prvkem, který určuje dynamickou složku, její stupňování téměř z ticha a pozvolné doznívání, ovlivňuje zahušťování orchestrální sazby v stále drobnějších rytmických hodnotách. Skladatel poslal výtisk partitury roku 1961 k sedmdesátinám svému učiteli Karlu Boleslavu Jirákovi do Chicaga a v připojeném dopise se vyznal: „Mysterium času [...] skromně považuji za dílo, na kterém se rovnomocně podílely všechny tvůrčí složky: muzikantské, umělecké i lidské“. Skladba poprvé zazněla 23. října téhož roku v provedení České filharmonie pod taktovkou Karla Ančerla, který je uvedl několikrát i v zahraničí a roku 1964 s Českou filharmonií také natočil.

Melodram Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka pro recitátora a klavír vytvořil Viktor Ullmann mezi 4. červencem (I. díl) a 12. červencem 1944 (II. díl). Autograf nese věnování „K narozeninám mé Elly..., 27. září 1944, Terezín“; Elly (Elisabeth) byla Ullmannova třetí manželka. Koncem téhož měsíce byl Ullmannův melodram v Terezíně proveden, tři týdny nato byl skladatel zavražděn v osvětimské plynové komoře a jeho žena s ním, stejně jako Ullmannův syn z druhého manželství.

Inspirace Rilkeho epickou básní nepřekvapuje. Rainer Maria Rilke (1875–1926) patřil v době mezi válkami mezi nejčtenější a nejčastěji zhudebňované básníky, svým postavením mezi německou a českou kulturou byl přitažlivý pro obě jazykové vrstvy. Tragický příběh korneta Rilka byl ve své době neodmyslitelnou součástí literárních znalostí a téměř kultovní literaturou. Báseň, dějově zasazená do doby tureckých válek a vydaná poprvé roku 1912, je projekcí společnosti výmarské republiky v předvečer první světové války.

Volba žánru melodramu nebyla náhodná. Ullmann se zabýval úvahami o vztahu hudby a slova v moderní hudbě, znal důvěrně Schönbergův „sprechgesang“ a roku 1921 se podílel na nastudování pražské premiéry jeho Gurrelieder, které obsahují recitovaný part. Ullmann dělí kompozici do dvou dílů, jimž předchází prolog bez hudby. U některých částí je přímo předepsáno napojení attacca, jsou předepsány tempové údaje a další interpretační pokyny.

Dochovaný Ullmannův particel a započatá partitura svědčí o zamýšlené orchestrální verzi. Instrumentaci podle tohoto pramene vytvořil roku 1994 Henning Brauel a v Praze bylo v této podobě dílo poprvé uvedeno 27. května 1995 Českou filharmonií za řízení Gerda Albrechta s rakouskou herečkou Erikou Pluhar.

Ke kompozici své první symfonie se Johannes Brahms odhodlával velmi dlouho. Zárodkem byla skladba pro dva klavíry, jejíž materiál však použil pro Klavírní koncert č. 1. Z roku 1862 pocházejí další náčrtky symfonie, záměr však zrál ještě dalších čtrnáct let. Symfonie č. 1 c moll, op. 68, byla poprvé uvedena 4. listopadu 1876 za řízení Felixe Otto Dessoffa v Karlsruhe, po premiéře ještě Brahms provedl korektury, konečná podoba díla vznikla roku 1877. Symfonii otevírá pomalý úvod doprovázený údery tympánů, hlavní téma o tónovém rozsahu jeden a půl oktávy přinášejí smyčce, druhé téma je naopak svěřeno především dechovým nástrojům a třetí téma opět smyčcům. Provedení pracuje především s druhým a třetím tématem, k repríze je připojena stručná koda. Druhá věta je třídílná, v instrumentaci se výrazně uplatňují dřevěné dechové nástroje, a významnou úlohu mají rovněž ve třetí, opět třídílné větě. Finální věta má zcela osobitou dvoudílnou formu. Začíná netypickým pomalým úvodem, v němž se střídá pizzicato smyčců s legatovou hrou. Ve spojovací části più andante zazní melodie v lesním rohu, převezme ji flétna a po ní ostatní nástroje. Teprve pak nastupuje hlavní téma, které připomíná Beethovenovu „Ódu na radost“. Nejen proto, ale také pro beethovenský vzor transformace formy a dramatičnost se symfonii dostalo přízviska „Beethovenova Desátá“.