Fotografie ilustrujicí stránku  Jakub Hrůša Česká filharmonie

Česká filharmonie • Jakub Hrůša


Česká filharmonie

V Elgarově koncertu se pražskému publiku poprvé představí dvaadvacetiletý britský violoncellista Sheku Kanneh-Mason, který v roce 2016 získal cenu BBC Young Musician. Jakub Hrůša nám v poslední době odkrývá jednu zásadní Sukovu skladbu za druhou. Protentokrát zvolil Epilog, poslední, zralé a velmi propracované dílo, opěvující lásku.

Koncert z řady C

Program

Edward Elgar
Koncert pro violoncello a orchestr e moll, op. 85

Josef Suk
Epilog, symfonická skladba pro orchestr, velký a malý smíšený sbor, soprán, baryton a bas, op. 37

Účinkující

Sheku Kanneh-Mason violoncello
Alžběta Poláčková soprán
Jiří Brückler tenor
Jan Šťáva bas

Český filharmonický sbor Brno
Petr Fiala sbormistr

Jakub Hrůša dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Jakub Hrůša

Rudolfinum — Dvořákova síň

20. 1. 2022  čtvrtek 19.30
Nelze objednat online
21. 1. 2022  pátek 19.30
Nelze objednat online
22. 1. 2022  sobota 15.00
Nelze objednat online
Cena od 220 do 1100 Kč

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. (v červenci a srpnu do 15.00 hod.).

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. (v červenci a srpnu do 15.00 hod.).

 

Účinkující

Alžběta Poláčková  soprán
Alžběta Poláčková

Narodila se v roce 1979 v Praze. Po absolutoriu na gymnáziu byla přijata na HAMU do třídy René Tučka. Je laureátkou řady mezinárodních pěveckých soutěží. Například v roce 2002 se stala vítězkou Mezinárodní pěvecké soutěže Anglo-Czechoslovak Trust v Londýně, kde zároveň získala cenu Emy Destinnové. Na Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka získala 3. cenu a cenu Národního divadla v Praze a cenu Jarmily Novotné.

Od roku 2003 je sólistkou opery Národního divadla v Praze, kde nastudovala řadu rolí (titulní role v Dvořákově Rusalce, Mařenka ve Smetanově Prodané nevěstě, Mariken a Panna Marie v Martinů Hrách o Marii, Terinka v Dvořákově Jakobínu, Micaela v Bizetově Carmen, Lise v Glassových Les Enfants terribles, Kristina v Janáčkově Věci Makropulos, titulní role v Janáčkově Lišce Bystroušce, titulní ženská role v Gluckově Orfeo ed Euridice, Pamina v Mozartově Kouzelné flétně ad.). Bohatá je i její koncertní činnost.

Spolupracovala s řadou významných dirigentů, např. s Jiřím Bělohlávkem, Asherem Fishem, Leopoldem Hagerem, Ivánem Fischerem, Tomášem Netopilem, Jakubem Hrůšou, Robertem Jindrou, Václavem Luksem, Oliverem Dohnányim, Ondrejem Lenárdem, Tomášem Hanusem i řadou významných orchestrů, jako je Pražská komorní filharmonie, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Budapest Festival Orchestra a řadou dalších.

Jiří Brückler  baryton
Jan Šťáva  bas
Jan Šťáva

Narodil se roku 1988 v Brně. Zpěv studuje od dětství pod vedením své matky, učitelky zpěvu a operní pěvkyně Zdeňky Rybecké. Od roku 2010 je členem Janáčkovy opery v Brně, kde k jeho repertoáru patří role jako Leporello (Don Giovanni), Král (Aida), Gremin (Evžen Oněgin) a další. V roce 2011 debutoval v pražském Národním divadle rolí Osmina (Únos ze serailu). Od té doby zde vystoupil v řadě jiných postav, mj. Leporello (Don Giovanni), nebo Figaro a Bartolo (Figarova svatba). Je stálým hostem ostravské opery, kde ztvárnil například Kecala (Prodaná nevěsta), či Collina (Bohéma). V zahraničí působil mimo jiné v operních domech v Montpellier a Nantes/Angers opera, pro které nastudoval roli Osmina, dále v Toulon (Alidoro v Rossiniho Popelce) či v Nancy. Při své bohaté koncertní činnosti spolupracoval s orchestry jako Orchestre National de Lyon, Beethoven Orchestra Bonn, či Radio Symphony Orchestra Hannover a vystoupil na několika festivalech (mj. Salzburger Festspiele 2012). V letošní sezoně se podílel na otevření Nového divadla v Plzni rolí Kecala. Z dalších projektů jej čeká např. Sarastro (Kouzelná flétna) v pražském Národním divadle. Vrcholem sezony bude květnový debut v rámci BBC Proms, kde vystoupí při koncertním provedení Smetanova Dalibora v roli Beneše pod taktovkou Jiřího Bělohlávka.

Petr Fiala  sbormistr

Hudebním ředitelem a sbormistrem Českého filharmonického sboru Brno je Petr Fiala (* 1943). Sbor založil v roce 1990 a pod jeho vedením se těleso propracovalo mezi špičková evropská sborová tělesa. Asistentem sbormistra je Jan Ocetek (* 1972).

Jakub Hrůša  dirigent
Jakub Hrůša

Jakub Hrůša je šéfdirigentem Bamberských symfoniků, hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie a londýnského Philharmonia Orchestra.

Je častým hostem mnoha nejproslulejších světových orchestrů, v sezoně 2018/2019 debutoval s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Orchestre de Paris a NHK Symphony a ke všem byl okamžitě pozván znovu. Vedle svých titulárních dirigentských pozic se těší také z úzkého vztahu s Královským orchestrem Concertgebouw, Clevelandským orchestrem, Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, Newyorskou filharmonií, orchestrem lipského Gewandhausu, Chicagskými symfoniky, Vídeňskými symfoniky, Mahlerovým komorním orchestrem, Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, Rundfunk-Sinfonieorchester Berlin, Orchestre Philharmonique de Radio France, Vídeňským rozhlasovým symfonickým orchestrem, Tokijským metropolitním symfonickým orchestrem a Melbournským symfonickým orchestrem. V sezoně 2019/2020 se navrátí k Berlínským filharmonikům a bude debutovat s Pittsburskými symfoniky, v Curyšské opeře (nová inscenace Věci Makropulos) a v Nizozemské národní opeře (nová inscenace Rusalky pro Holland Festival s Královským orchestrem Concertgebouw). V létě se opět vrátí na Glyndebournský festival dirigovat operu Život prostopášníka.

Jeho vztah s předními vokálními a instrumentálními sólisty zahrnoval v posledních sezonách spolupráci s takovými hvězdami, jako jsou Behzod Abduraimov, Pierre-Laurent Aimard, Piotr Anderszewski, Leif Ove Andsnes, Emanuel Ax, Lisa Batiashvili, Joshua Bell, Jonathan Biss, Yefim Bronfman, Rudolf Buchbinder, Renaud Capuçon, Isabelle Faust, Bernarda Fink, Martin Fröst, Julia Fischer, Vilde Frang, Sol Gabetta, Véronique Gens, Christian Gerhaher, Kirill Gerstein, Vadim Gluzman, Karen Gomyo, Augustin Hadelich, Hilary Hahn, Barbara Hannigan, Alina Ibragimova, Janine Jansen, Karita Mattila, Leonidas Kavakos, Sergej Chačatrjan, Denis Kožuchin, Lang Lang, Igor Levit, Jan Lisiecki, Albrecht Mayer, Johannes Moser, Viktoria Mullova, Anne Sofie Mutter, Kristine Opolais, Stephanie d’Oustrac, Emmanuel Pahud, Olga Pereťatko, Jean-Guihen Queyras, Josef Špaček, Jean-Yves Thibaudet, Daniil Trifonov, Simon Trpčeski, Mitsuko Uchida, Klaus Florian Vogt, Yuja Wang, Frank Peter Zimmermann a Nikolaj Znaider.

Jako operní dirigent je pravidelným hostem na festivalu v Glyndebourne, kde nastudoval opery Vanessa, Příhody lišky Bystroušky, Sen noci svatojánské, Carmen, Utahování šroubu, Don Giovanni a La bohème a tři roky působil v roli hudebního ředitele projektu Glyndebourne On Tour. Mimo to také připravil představení pro Royal Opera House, Covent Garden (Carmen), Vídeňskou státní operu (nové nastudování Věci Makropulos), Opéra National de Paris (Rusalka a Veselá vdova), Frankfurtskou operu (Triptych) a Curyšskou operu (Věc Makropulos).

Mezi jeho nahrávky se nově zařadily první dvě desky nového cyklu Dvořákových a Brahmsových symfonií a Smetanova Má vlast s Bamberskými symfoniky (vydavatelství Tudor). Z Dalších nahrávek zmiňme Bartókův i Kodályho Koncert pro orchestr s Rundfunk-Sinfonieorchester Berlin (Pentatone). S Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra také natočil Berliozovu Fantastickou symfonii, Straussovu Alpskou symfonii a Sukova Asraela (Octavia Records), s Českou filharmonií a Nicolou Benedettim houslové koncerty Čajkovského a Brucha (Universal) a devět CD (Pentatone a Supraphon) českého repertoáru s PKF-Prague Philharmonia, jejímž byl v letech 2009–2015 hudebním ředitelem.

Jakub Hrůša studoval dirigování na Akademii múzických umění v Praze, mimo jiné u Jiřího Bělohlávka. Momentálně je prezidentem sdružení International Martinů Circle a Společnosti Antonína Dvořáka. V roce 2015 se stal prvním držitelem Ceny sira Charlese Mackerrase.

Skladby

Josef Suk
Epilog, symfonická skladba pro orchestr, velký a malý smíšený sbor, soprán, baryton a bas op. 37

Monument patnácti symfonií Dmitrije Šostakoviče patří k tomu nejvýraznějšímu, co přinesla hudba 20. století, a zároveň se řadí k nepominutelným hodnotám celé hudební historie. Přinejmenším kvantitativně nebyl tento počet žádným současníkem srovnatelného významu předstižen. Jde však hlavně o kvalitu a originalitu tvůrčí výpovědi – a zde musíme obdivovat oblouk, který se přes bezmála půl století klene od první symfonie vycházející z nejlepších ruských tradic a znamenající raketový start dvacetiletého génia, je dále následován dvěma avantgardními experimenty s účastí sboru, vrcholí typicky šostakovičovskými symfoniemi středního údobí (včetně těch nejslavnějších: páté, sedmé „Leningradské“, desáté), pokračuje jedenáctou a dvanáctou s ideovým východiskem v ruských revolucích a konečně se uzavírá kompozicemi, z nichž dvě předávají hluboké poselství prostřednictvím zpívaného slova a poslední symbolizuje jakési všeobjímající ohlédnutí za vlastním životem a dílem. Zřetelně symfonický charakter, byť obohacený o sólový nástroj, má však také většina Šostakovičových koncertů (zejména první houslový a první violoncellový, oba shodou okolností zastoupené v letošní filharmonické sezoně).

Jak bylo naznačeno, v obsáhlém odkazu novodobého ruského klasika náleží Symfonie č. 10 e moll k těm frekventovaným a na program ji s oblibou zařazují věhlasné orchestry a dirigenti. To ostatně platilo i pro tehdejší Leningradskou filharmonii za řízení Jevgenije Mravinského, kteří ji – stejně jako mnoho jiných autorových skladeb – uvedli v premiéře. Symfonie vznikla v roce 1953, jenž se zapsal jednak do hudební historie úmrtím Sergeje Prokofjeva, ale hlavně do dějin politických smrtí sovětského vůdce Josifa Stalina (zemřeli v týž březnový den). Nakolik se podobná událost vtiskne do konkrétní hudební struktury, je vždy diskutabilní, nicméně určitý odraz dobové atmosféry zde snad můžeme vycítit. Vždyť to byl právě stalinský režim, který Šostakoviče dlouhou dobu těžce dusil. „V tomto díle jsem chtěl sdělit lidské city a vášně,“ vyjádřil se v jednom článku nanejvýš obecně sám autor, když skladbu jinak podrobil přísné sebekritice – ať už upřímné, nebo jen demonstrativní. Z dnešního pohledu neuvěřitelně, zato zcela v sovětském duchu totiž čerstvá novinka musela čelit ostré diskusi na půdě tamního všemocného svazu skladatelů…

Desátá symfonie zachovává víceméně tradiční čtyřvětou koncepci. Mohutný orchestr s trojmo obsazenými dechovými nástroji a početnou sadou bicích je diferencovaně využit a prakticky všem nástrojům poskytuje výrazné sólové uplatnění. První věta má podobu rozlehlé meditativní fresky postupující od temného smyčcového úvodu přes narůstající velkolepou gradaci celého orchestru až k opětnému vyhasnutí v přízračném šepotu dvou pikol. Krátké scherzo (ve vzdálené tónině b moll) se přežene jako smršť, jejíž ďábelská zlověstnost snad nemá obdobu; podle údajného autorova výroku (v posmrtně vydané autobiografické knize Svědectví) má ostatně jít o portrét samotného Stalina. Pronikavé svištění dřevěných dechů, břeskný hlahol trubek a rytmický tepot bubínku se přímo zařezávají do sluchu. Posmutnělá třetí věta (navzdory předpisu allegretto čili „vesele“) exponuje v různých obměnách nepřeslechnutelný tónový sled d-es-c-h, který Šostakovič i v jiných skladbách s oblibou užívá jako svůj kryptogram (D. Sch.). Tento „podpis“ potom zaburácí i uprostřed finále v dynamickém vrcholu celého aparátu, popřípadě ještě před úplným závěrem díla v sólu čtyř tympánů. Durová čtvrtá věta vnáší do převážně pochmurného ladění symfonie přece jen trochu optimismu.

Tak copak vás zajímá?
Zavřít
Zavřít
Tak copak vás zajímá?