Fotografie ilustrujicí stránku  Gustav Mahler Česká filharmonie

Česká filharmonie • Gustav Mahler


Česká filharmonie

Před několika lety, v tajném hlasování více než stovky světových dirigentů o největší symfonii všech dob, získala Mahlerova poslední dokončená symfonie 4. místo. Pro dirigenty je velkou výzvou i prubířským kamenem. Semjon Byčkov ji s Českou filharmonií nastuduje podruhé, mimo jiné i proto, aby ji společně nahráli.

Koncert z řady C

Program

Gustav Mahler
Symfonie č. 9 D dur

Účinkující

Semjon Byčkov dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Gustav Mahler

Rudolfinum — Dvořákova síň

4. 11. 2021  čtvrtek 19.30
Volná místa
5. 11. 2021  pátek 19.30
Volná místa
6. 11. 2021  sobota 15.00
Volná místa
Cena od 220 do 1100 Kč

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. (v červenci a srpnu do 15.00 hod.).

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. (v červenci a srpnu do 15.00 hod.).

Účinkující

Semjon Byčkov  dirigent
Semjon Byčkov

Ve druhé sezoně působení Semjona Byčkova na pozici šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie vyvrcholil Projekt Čajkovskij, zahájený v roce 2015 ještě před tím, než Byčkov k orchestru nastoupil. U společnosti Decca Classics vyšly Čajkovského symfonie, tři klavírní koncerty, Romeo a Julie, Serenáda pro smyčce a Francesca da Rimini. Kromě toho Byčkov Čajkovského díla provedl v rámci rezidencí v Praze, Tokiu, ve Vídni a Paříži a poprvé společně s orchestrem vystoupil na BBC Proms v Londýně. Mezi vrcholy sezony v Praze patřilo první Byčkovovo provedení Smetanovy Mé vlasti v čele České filharmonie.

V sezoně 2020/2021 se pozornost přesune z Čajkovského na Mahlera, provedení jeho symfonií je naplánováno jak na domácích pódiích, tak v zahraničí. Do středu pozornosti se dostane také nová hudba, Byčkov s Českou filharmonií zahrají světové premiéry děl Bryce Dessnera, Detleva Glanerta a Thomase Larchera, třech ze čtrnácti skladatelů (devět Čechů a pět cizinců), kteří napsali nové skladby na objednávku Semjona Byčkova iniciovanou na začátku jeho působení u orchestru. Po premiérách v Praze Byčkov s Českou filharmonií představí Dessnerovu symfonii a Larcherův klavírní koncert, zkomponovaný pro Kirilla Gersteina, ve Vídni, Paříži, Bruselu, Amsterdamu a Londýně.

Byčkov si získal uznání interpretacemi skladeb kmenového repertoáru, ale úzce spolupracuje i s řadou výjimečných soudobých skladatelů včetně Luciana Beria, Henriho Dutilleuxe a Maurizia Kagela. V posledních letech navázal spolupráci rovněž s Reném Staarem, Thomasem Larcherem, Richardem Dubugnonem, Detlevem Glanertem a Julianem Andersonem. Premiéry jejich skladeb provedl v čele Vídeňské filharmonie, Newyorské filharmonie, Královského orchestru Concertgebow a Symfonického orchestru BBC v rámci BBC Proms.

Tak jako Česká filharmonie, i Semjon Byčkov je pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradu, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Coby student hry na klavír získal místo na Glinkově škole sborového zpěvu, kde také jako třináctiletý absolvoval první hodinu dirigování. V 17 letech byl přijat na leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel.

Když se Semjon Byčkov roce 1989 do Petrohradu vrátil na pozici hlavního hostujícího dirigenta Petrohradské filharmonie, měl už za sebou úspěchy v USA, kde zastával funkci hudebního ředitele Grand Rapids Symphony Orchestra a orchestru Buffalo Philharmonic. Jeho mezinárodní kariéra začala ve Francii vystoupeními v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence. Poté, co na záskok dostal možnost dirigovat Newyorskou filharmonii, Berlínskou filharmonii a Královský orchestr Concertgebouw, začala jeho hvězda strmě stoupat. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a rok nato šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkov má široký koncertní i operní repertoár. Diriguje na všech celosvětově významných operních scénách – v La Scale, Opéra National de Paris, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova, všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussův Růžový kavalír a Daphne, Wagnerův Lohengrin a Musorgského Chovanština. V Londýně Byčkov debutoval novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussových Žen beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Nedávno na festivalu v rakouském Bayreuthu řídil Wagnerova Parsifala a ve Vídeňské státní opeře Straussovu Elektru.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii kromě pravidelného vystupování s Londýnským symfonickým orchestrem zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňské filharmonie, Berlínské filharmonie, lipského Gewandhausorchestru, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, orchestry Chicago Symphony a Los Angeles Symphony, Philadelphia Orchestra a Cleveland Orchestra. Kromě celé řady koncertů a nahrávání s Českou filharmonií má Byčkov v této sezoně v plánu koncerty s Královským orchestrem Concertgebouw, Mnichovskou a Berlínskou filharmonií, lipským Gewandhausorchestrem a s Accademií Nazionale di Santa Cecilia.

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestrem de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií, skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovovo provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskou filharmonií se stala v témž časopise Nahrávkou měsíce. Program Building a Library stanice BBC Radio 3 vybral jeho nahrávku Symfonie d moll Césara Francka jako doporučený titul. V roce 2015 získal Semjon Byčkov v mezinárodní soutěži International Opera Awards titul Dirigent roku.

Skladby

Gustav Mahler
Symfonie č. 9 D dur

GUSTAV MAHLER
1860–1911

Rakouský skladatel Gustav Mahler sice nebyl etnický Čech, s naším územím jej nicméně spojují četné a různorodé vztahy. Především se na česko-moravském pomezí (v Kališti u Humpolce) narodil a v nedaleké Jihlavě prožil v rodině židovského obchodníka prvých patnáct let života. Kromě všeobecného vzdělání získal v tomto tehdy převážně německém městě základní průpravu v hudbě a jistě si odtud odnesl i rané hudební zážitky, jež nezůstaly bez vlivu na jeho budoucí tvorbu. Již profesionálně vyzbrojen se na českou půdu vrátil jako kapelník divadla v Olomouci a později v sezoně 1885/1886 německého (Stavovského) divadla v Praze. Svůj vztah k české hudbě projevil v dalších letech například vůbec prvním uvedením Dvořákovy symfonické básně Píseň bohatýrská a Třetí symfonie Josefa Bohuslava Foerstera. Praha se pak Mahlerovi odvděčila v roce 1908, kdy Česká filharmonie pod autorovou taktovkou provedla světovou premiéru jeho Sedmé symfonie.

Právě celoživotní a vysilující dirigentská činnost vysvětluje relativní nepočetnost Mahlerova kompozičního odkazu. Ne nadarmo o sobě mluvil jako o „prázdninovém skladateli“. Patří k těm nemnoha velikánům, jejichž výtvory bychom s mírnou nadsázkou spočítali na prstech rukou. K tomu je ovšem nutné hned dodat, že jde většinou o díla rozměrná formou i obsazením a mohutná koncepcí i vyzněním. Konkrétně řečeno je to devět dokončených symfonií (z toho čtyři s vokální složkou), vokálně-instrumentální kompozice Žalobná píseň a Píseň o zemi, čtyři písňové cykly s orchestrem (Písně potulného tovaryše, Chlapcův kouzelný roh, Pět písní na slova Friedricha Rückerta, Písně o mrtvých dětech). K tomu přistupuje několik drobností a úprav cizích skladeb (např. Weberovy opery Tři Pintové), konečně pak fragment Desáté symfonie.

V širším období vzniku Deváté symfonie, přibližně v posledních čtyřech letech života, prožíval Mahler důležitý přelom. V roce 1907 se rozhodl pro razantní změnu – skončit jako umělecký ředitel vídeňské Dvorní opery a odjet do Ameriky. Po deseti letech v čele prestižní evropské instituce, kterou pozvedl na prvořadou úroveň a kde sám dosáhl prominentního postavení, cítil vyčerpání z narůstajících sporů a toužil po změně. Amerika jej ničím zvláště nelákala, naopak ho v různých ohledech spíš odpuzovala; přesto poskytovala šanci začít nový život, a dokonce za výhodnějších pracovních i finančních podmínek. Aby zahnal stesk a vzpomínky, pustil se činorodý umělec i za oceánem do usilovné práce. Jeho sjednaným úkolem mělo být dirigování německého repertoáru v proslulé Metropolitní opeře v New Yorku, ale záhy jej více pohltilo angažmá u Newyorské filharmonie.

Skutečně doma se však stále cítil v Rakousku. Nedaleko tyrolské vesnice Toblachu měl na samotě pronajatý dům a právě tam v klidu a blízkosti milované přírody vznikala Devátá symfonie. Během třech prázdninových měsíců roku 1909 bylo dílo v souvislém náčrtu hotovo, definitivní partitura potom na jaře příštího roku. V Mahlerově korespondenci narazíme sice na zmínku, že novou symfonií obohatil svou „malou rodinu“, ale o postupu práce se jinak sdílný tvůrce tentokrát nešířil – snad jej svazoval respekt k magické devítce spojené s poslední symfonií Beethovenovou či Brucknerovou. Nasvědčovala by tomu skutečnost, že u své předchozí symfonicky koncipované Písně o zemi se tomuto číslu raději vyhnul. Ze zpětného pohledu můžeme obdivovat jeho intuici: ani on neměl tento kanonický počet překročit, z Desáté symfonie už napsal jen začátek…

 

Mahlerovi nebylo dopřáno svou Devátou slyšet. Těžce nemocnému umělci se splnilo pouze přání dostat se z Ameriky zpět domů, do Vídně. Tam v důsledku chronické srdeční choroby, kterou ještě zkomplikovala streptokoková nákaza, v necelých jedenapadesáti letech zemřel. Teprve rok poté, v červnu 1912, se uskutečnila vídeňská premiéra jeho poslední dokončené symfonie. Ujal se jí Bruno Walter, vynikající německý dirigent a autorův mladší kolega, který předtím v posmrtné premiéře uvedl rovněž jeho Píseň o zemi. Díky Walterově po letech sepsané mahlerovské knize můžeme ostatně nahlédnout na mistra i z lidské stránky: od mládí býval „bledý, hubený, drobné postavy, s protáhlým obličejem, strmé čelo zarámované havraními vlasy, významné oči za skly brýlí, s rýhami utrpení a humoru v tváři, jejíž výraz se za hovoru úžasně měnil“, avšak zároveň „ten člověk s laskavým srdcem dovedl být tvrdý a kousavý, prudký a prchlivý, studený a odmítavý; jistě však byl vždy upřímný.“ A když ve Vídni „šel po ulici, s kloboukem v ruce, otáčeli se za ním i fiakristé a šeptali si napjatě a plaše: Mahler!“

Devátá symfonie využívá – na rozdíl od předchozí Osmé a Písně o zemi – čistě instrumentální obsazení pro velký orchestr s početnou sekcí dechových a bicích nástrojů. Její čtyři věty mají s klasickou formou pramálo společného, včetně kuriózního tóninového sledu (D dur, C dur, a moll, Des dur). Rozsáhlé krajní věty v pomalém tempu tvoří ideové a filozofické těžiště, do něhož vnitřní dvojice vět svou záměrnou obhroublostí a groteskností vnáší maximální myslitelný kontrast. Skladatelovo pověstné instrumentační umění zde slaví pravé hody, nicméně meditativní vyústění celého osmdesátiminutového kolosu je příznačně svěřeno pouze niternému zvuku smyčců v nejnižší dynamice.

V Deváté symfonii bývá spatřováno Mahlerovo loučení se světem. Ať už byla míněna jakkoli, znamená nejen poslední dokončený výtvor svého autora, ale v širším smyslu i definitivní tečku v oboru symfonie za celým 19. stoletím. Dodejme, že první provedení novinky v Praze uskutečnila v listopadu 1918 pod taktovkou Otakara Ostrčila právě Česká filharmonie.

Tak copak vás zajímá?
Zavřít

Rozehrajte s námi další koncert

Podpořte nás
Zavřít
Tak copak vás zajímá?