Fotografie ilustrujicí stránku  Michael Tilson Thomas Česká filharmonie

Česká filharmonie • Michael Tilson Thomas


Česká filharmonie

Původní baletní hudbu Apalačské jaro napsal Copland pro třináctičlenný komorní ansámbl v roce 1944. Od té doby se dočkala několika orchestrací a my uslyšíme tu z pera dirigenta koncertu Michaela Tilsona Thomase. Ten jako protiváhu k ní zvolil Schubertovu „Velkou“ symfonii, která vznikala v blízké konkurenci k Beethovenovým symfonickým dílům.

Koncert z řady B

Program

Aaron Copland
Apalačské jaro (30')

— Přestávka —

Franz Schubert
Symfonie C dur „Velká“, D 944 (48')

Účinkující

Michael Tilson Thomas dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Michael Tilson Thomas

Rudolfinum — Dvořákova síň

8. 6. 2022  středa 10.00
Generální zkouška
Nelze objednat online
8. 6. 2022  středa 19.30
Volná místa
9. 6. 2022  čtvrtek 19.30
Volná místa
10. 6. 2022  pátek 19.30
Volná místa
Cena od 290 do 1400 Kč

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod.

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod.

Preludium

Česká filharmonie zve všechny držitele vstupenek na setkání před koncertem. Preludia vás připraví a navnadí na program – dirigenti, sólisté nebo hudebníci z orchestru, ale i muzikologové a hudební publicisté hovoří o skladatelích a skladbách, o souvislostech a zajímavostech. Součástí jsou hudební či hudebně obrazové ukázky.

Preludia nabízí Česká filharmonie bezplatně jako bonus ke svým abonentním koncertům. Konají se od 18.30 hodin v Sukově síni. Moderují Pavel Ryjáček a Petr Kadlec.

Účinkující

Michael Tilson Thomas  dirigent
Michael Tilson Thomas

Americký dirigent Michael Tilson Thomas v současnosti zaujímá čestnou funkci uměleckého ředitele New World Symphony, hudebního ředitele Sanfranciského symfonického orchestru a dirigenta Londýnského symfonického orchestru. Je držitelem dvanácti cen Grammy a vedl nejvýznamnější orchestry Evropy a USA.

Tento rodák z Los Angeles studoval klavír, dirigování a skladbu na University of Southern California a v mládí spolupracoval s významnými umělci jako jsou například Igor Stravinskij, Pierre Boulez, Karlheinz Stockhausen nebo Aaron Copland. V 25 letech se stal asistentem dirigenta (a později hlavním hostujícím dirigentem) Bostonského symfonického orchestru, působil také jako hlavní hostující dirigent Losangeleské filharmonie a hudební ředitel Buffalo Philharmonic.

V roce 1987 se stal spoluzakladatelem orchestrální akademie New World Symphony v Miami Beach, která připravuje mladé umělce na působení na předních postech orchestrů a ansámblů. Od té doby pracoval s více než dvanácti sty absolventů hudebních vysokých škol, z nichž mnozí tak nastartovali kariéru ve významných tělesech.

Před dvěma lety odešel z postu uměleckého ředitele Sanfranciského symfonického orchestru. Za 25 let jeho zdejšího působení se orchestr značně umělecky posunul a povýšil své mezinárodní renomé. Kromě uvádění klasického repertoáru se zde Michael Tilson Thomas zasloužil i o uvádění současných (nejen) amerických autorů a absolvoval s orchestrem četná mezinárodní turné – Prahu navštívili sedmkrát. V čestné funkci uměleckého ředitele nyní orchestr vede čtyři koncertní týdny ročně a při speciálních příležitostech.

Jeho diskografie čítá více než 120 nahrávek a má za sebou řadu televizních vysílání. Kromě své hlavní umělecké dráhy je také skladatelem. Mezi jeho nejzásadnější kompozice patří From the Diary of Anne Frank z roku 1990, jež vznikla na objednávku UNICEF, a v roli vypravěčky ji premiérovala Audrey Hepburn. Z dalších skladeb zmiňme ještě alespoň písňový cyklus Meditations on Rilke z roku 2019.

Michael Tilson Thomas je držitelem velkého množství čestných členství, titulů a medailí (např. francouzský Řád umění a literatury, americká “National Medal of Arts”, člen Americké akademie umění a věd ad.).

Skladby

Aaron Copland
Apalačské jaro

Syn litevských emigrantů Aaron Copland patří k nejdůležitějším reprezentantům moderní americké hudby. Mezi jeho prvními učiteli skladby byl Rubin Goldmark, žák Antonína Dvořáka z doby působení českého skladatele na Národní konzervatoři hudby v New Yorku; Copland je tedy svým způsobem považován za generaci „vnuků“ Dvořákovy školy. Jedenadvacetiletý odešel do Paříže, kde byla jeho učitelkou Nadia Boulanger. Pod jejím vedením dozrával Coplandův osobní styl, který je syntézou hudebního zázemí rodné země včetně vlivů jazzu, latinsko-amerických prvků a tradic evropské hudby.

Roku 1942 požádala choreografka a stěžejní představitelka výrazového tance Martha Graham (1894–1991) Coplanda o hudbu k baletu. Dílo, financované nadací mecenášky Elizabeth Sprague Coolidge (1864–1953), mělo premiéru 30. října 1944 v Library of Congress ve Washingtonu D. C. Název díla Appalachian Spring (Apalačské jaro) je přejat z verše básně The Dance Harta Cranea (1899–1932) z jeho sbírky The Bridge a vyjadřuje oslavu jara.

Prostý děj baletu upomíná symbolicky na příběh amerických přistěhovalců, kteří si budovali v nové zemi vlastní osady. V baletu vystupuje mladý manželský pár, jeho sousedka a kazatel. Nejprve jsou představeny jednotlivé postavy. Společně cítí víru a naději v budoucnost, balet je oslavou lásky, mateřství, venkovského života. V sedmé části suity vytvořil Copland variace na píseň „Simple Gifts“ (Prosté dary) z roku 1848, připisovanou Josephu Brackettovi (1797–1882) a považovanou za hymnu amerických šejkrů (shakers) – křesťanské sekty Společnost věřících v Kristův druhý příchod (The United Society of Believers in Christʼs Second Coming), k níž Brackett náležel. Závěrečná část s využitím chorálních intonací je společnou modlitbou.

Aaron Copland získal za hudbu k baletu Apalačské jaro roku 1945 Pulitzerovu cenu. S Coplandovou hudbou se brzy nato seznámilo i koncertní obecenstvo Čech, když při prvním ročníku mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro roku 1946 zazněly jeho skladby El Salón México a evropská premiéra jeho Symfonie č. 3. Provedení s Českou filharmonií řídil Leonard Bernstein, pro nějž pražské hostování znamenalo první zahraniční vystoupení vůbec a start mezinárodní kariéry.

Původní partitura Apalačského jara byla určena pro komorní soubor třinácti nástrojů. Na žádost dirigenta Artura Rodzińského vytvořil Copland roku 1945 z hudby baletu orchestrální suitu, která byla poprvé provedena za Rodzińského řízení 4. října 1945 v New Yorku. V dalších letech vzniklo ještě několik autorských verzí a také další úpravy, dotvrzující úspěšnost díla. Dirigent dnešního koncertu Michael Tilson Thomas je s dílem osobně spjat, roku 1999 natočil jako první autorskou verzi Apalačské suity z roku 1954 se San Francisco Symphony pro firmu RCA Victor.

Franz Schubert
Symfonie C dur „Velká“, D 944

Na Symfonii C dur (D 944) začal Franz Schubert pracovat v létě 1825, výsledná partitura je datována březnem 1828. Později dostala kvůli odlišení od Symfonie C dur (D 589) z roku 1818 přízvisko „Velká“. Číslování Schubertových symfonií je nejednotné. Jejich první souborné vydání připravil Johannes Brahms, který „Velkou“ C dur zařadil na osmé místo za Symfonii h moll („Nedokončenou“). Pozdější vydání zahrnulo také fragment Symfonie E dur z roku 1821 a „Velká“ C dur se dostala na deváté místo, nová kritická edice však zmíněný fragment opět z řady vyloučila. Chronologicky je „Velká“ symfonie C dur poslední Schubertovou symfonií.

Její cesta na koncertní pódium nebyla snadná. Schubert ji po dokončení zadal k uvedení vídeňské Společnosti přátel hudby (Gesellschaft der Musikfreunde), která provozovala konzervatoř a – podobně jako pražská konzervatoř – disponovala žákovským orchestrem. Nastudování symfonie však narazilo u nevyzrálých hráčů na potíže a vedení spolku od provedení ustoupilo. O existenci autografu se při své návštěvě Vídně roku 1839 dozvěděl Robert Schumann od Schubertova bratra Ferdinanda. Schumannovým přičiněním se uskutečnila 21. března 1839 premiéra symfonie v provedení Orchestru Gewandhausu v Lipsku za řízení Felixe Mendelssohna.

V článku pro Neue Zeitschrift für Musik Schumann napsal, že kdo nezná tuto symfonii, zná ze Schuberta jen velmi málo. Je „kromě mistrovské kompoziční techniky plná života, nejjemnějších odstínů, celkově závažná, s vytříbenými detaily a to vše je zalito romantičností, [...] nebeské délky symfonie připomínají čtyřsvazkový román například od Jeana Paula, který také nechce skončit, a sice z toho dobrého důvodu, aby si ho čtenáři mohli sami dotvářet.“ Schubert „musel mít výjimečný talent, když – ač za života ze svých orchestrálních děl mohl slyšet jen málo – dospěl k tak osobité instrumentaci.“ Schumann se nemohl vyhnout srovnání s Beethovenem, vzorem symfonické tvorby par excellence: „Na Beethovenovi je tato symfonie naprosto nezávislá. Schubert se vědomě vyhýbá grotesknosti forem a odvážným spojením, s jakými se setkáváme v Beethovenových pozdních dílech. Poskytuje nám dílo půvabu a přece novátorské. Symfonie na nás zapůsobila jako dosud žádná po Beethovenovi.“

První věta začíná pomalým úvodem, z jehož melodického jádra vycházejí tři témata expozice. Následuje rozsáhlé provedení a stručná repríza s kodou, utvořenou z tématu úvodu. Jednotlivé části sonátové věty nejsou jednoznačně odděleny a tvoří plynulý hudební proud. Druhá věta proti sobě staví dvě tematické skupiny. Scherzo se vyznačuje výraznou rytmikou. K dalšímu vývoji symfonické kompozice, která v 19. století vyvrcholila dílem Mahlerovým a Brucknerovým, směřuje především finální věta, v níž se v nových transformacích objevují stavební prvky předchozích vět.

Tak copak vás zajímá?
Zavřít

Rozehrajte s námi další koncert

Podpořte nás
Zavřít
Tak copak vás zajímá?