Česká filharmonie • Anne-Sophie Mutter


Slavný Brahmsův Dvojkoncert v podání legendární Anne-Sophie Mutter a Pabla Ferrándeze je zlatým hřebem programu. Doplňují ho dvě úpravy původních skladeb pro zpěvní party. V Larghettu skotského skladatele Jamese MacMillana nyní „zpívají“ violoncella nebo žestě, Symfonickou rapsodii ze Straussovy opery Elektra vytvořili Tomáš Ille a Manfred Honeck.

  • Koncert z řady B
  • Délka programu 1 hod 40 min

Program

James MacMillan
Larghetto pro orchestr (15')

Johannes Brahms
Dvojkoncert pro housle a violoncello a moll, op. 102 (32')
Allegro
Andante
Vivace non troppo

— Přestávka —

Richard Strauss
Symfonická rapsodie z opery Elektra, op. 58 (35')

Účinkující

Anne-Sophie Mutter housle
Pablo Ferrández violoncello

Manfred Honeck dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Anne-Sophie Mutter

Rudolfinum — Dvořákova síň


Cena od 290 do 1400 Kč Informace ke vstupenkám a kontakty

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. 

Letní provozní doba zákaznického servisu platná od 1.7. je PO - PÁ  od 9.00 do 15.00 hod.

Preludium

Česká filharmonie zve všechny držitele vstupenek na setkání před koncertem. Preludia vás připraví a navnadí na program – dirigenti, sólisté nebo hudebníci z orchestru, ale i muzikologové a hudební publicisté hovoří o skladatelích a skladbách, o souvislostech a zajímavostech. Součástí jsou hudební či hudebně obrazové ukázky.

Preludia nabízí Česká filharmonie bezplatně jako bonus ke svým abonentním koncertům. Konají se od 18.30 hodin v Sukově síni. Moderuje Eva Hazdrová-Kopecká.

Účinkující

Anne-Sophie Mutter  housle
Anne-Sophie Mutter

Anne-Sophie Mutter je hudební fenomén: již více než 45 let je stálým hostem všech světově významných koncertních sálů a kromě své sólové dráhy se ve světě klasické hudby nesmazatelně zapsala i jako objevitelka mladých talentů. Tato čtyřnásobná držitelka ceny Grammy se věnuje tradičnímu houslovému repertoáru i uvádění nových skladeb; doposud premiérovala třicet děl známých současných skladatelů (Unsuk Chin, Sebastian Currier, Henri Dutilleux, Sofia Gubajdulina, Witold Lutosławski, Norbert Moret, Krzysztof Penderecki, sir André Previn, Wolfgang Rihm, Jörg Widmann a John Williams), kteří jí svá díla věnovali. Pořádá také benefiční akce a podporuje nastupující hudební generaci; se svými „svěřenci“ koncertně vystupuje již od roku 2011, kdy založila projekt „Mutter’s Virtuosi“.

Pod záštitou tohoto projektu pořádá Anne-Sophie Mutter v sezoně 2021/2022 rozsáhlé evropské turné, do něhož spadá i dnešní Brahmsův dvojkoncert s Pablem Ferrándezem a Českou filharmonií pod vedením Manfreda Honecka. Čeká ji také turné s Royal Philharmonic Orchestra a Vasilijem Petrenkem a stane na pódiu s Baltimore Symphony Orchestra (Andrew Davis) a Chicago Symphony Orchestra (Riccardo Muti). V plánu jsou i komorní koncerty, mj. uvedení houslových sonát a klavírních trií W. A. Mozarta spolu s Lambertem Orkisem a Maximilianem Hornungem.

Anne-Sophie Mutter získala množství čestných vyznamenání a medailí nejen v rodném Německu, ale hned v několika evropských zemích (Polsko, Rumunsko, Francie, Španělsko nebo Rakousko). V roce 2018 byla jmenována čestným členem hudební instituce Accademia Nazionale di Santa Cecilia, v roce 2015 jí Oxfordská univerzita udělila titul „Honorary Fellow of Keble College“, v roce 2010 získala čestný doktorát od Norwegian University of Science and Technology v Trondheimu. Za své společenské aktivity také obdržela Brahms-Preis, Erich-Fromm-Preis a Gustav-Adolf-Preis.

Pablo Ferrández   violoncello
Pablo Ferrández

Díky vítězství v 15. ročníku Mezinárodní soutěže P. I. Čajkovského a uzavření exkluzivní nahrávací smlouvy se značkou SONY si španělský violoncellista Pablo Ferrández vybudoval významné postavení na hudební scéně. Na pódiu umí vskutku uchvátit, neboť oplývá vzácnou kombinací „vyspělé nástrojové techniky, odhodlání a zápalu, sólistické autority, expresivity a šarmu“ (El País).

V březnu tohoto roku mu u SONY Classical vyšlo debutové album s názvem „Reflections“, které odráží Ferrándezovy hudební kořeny a odkrývá nepředvídatelné hudební paralely mezi ruskou a španělskou hudbou počátku 20. století. Přijetí kritiky bylo velice pozitivní a vyneslo mu cenu Opus Klassik v kategorii „Mladý umělec roku“. Mezi nedávné úspěchy patří jeho první vystoupení v Hollywood Bowl s Losangeleskou filharmonií a Gustavo Dudamelem, se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu a Danielem Gattim, provedení Brahmsova dvojkoncertu a Beethovenova trojkoncertu s Anne-Sophie Mutter, vystoupení mj. s Londýnskou filharmonií, Izraelskou filharmonií, Rotterdamskou filharmonií, Vídeňskými symfoniky nebo Orchestre National de France.

Letošní sezona přináší kromě dnešního vystoupení s Českou filharmonií také debut s orchestrem Accademia Nazionale di Santa Cecilia, Soulskou filharmonií a Královským filharmonickým orchestrem v Londýně a návraty mj. k Bazilejskému symfonickému orchestru, dublinskému RTÉ National Symphony Orchestra, parmské Filharmonii Artura Toscaniniho, istanbulskému Borusan İstanbul Filarmoni Orkestrası nebo Španělskému národnímu orchestru. V červnu příštího roku se spolu s Anne-Sophie Mutter ponoří do komorních děl v Carnegie Hall. Tato sezona rovněž přináší turné po Německu a Nizozemí s londýnským orchestrem Academy of St. Martin in the Fields, s Barcelonským symfonickým orchestrem po Skandinávii a post rezidenčního umělce v Palau de la Música ve Valencii.

Jako recitálový a komorní hráč pravidelně spolupracuje s umělci, jako jsou Anne-Sophie Mutter, Vadim Repin, Martha Argerich, Denis Kožuchin, Gidon Kremer, Yuja Wang, Nikolaj Luganskij, Beatrice Rana, Maxim Ryšanov, Ray Chen, Alice Sara Ott, Elena Baškirova, Luis del Valle a Sara Ferrández.

Pablo Ferrández se narodil v roce 1991 v Madridu do hudební rodiny a ve třinácti letech začal studovat na prestižní Escuela Superior de Música Reina Sofía (u Natalie Šakovské). Svá studia dokončil na Kronberg Academy pod vedením Franse Helmersona a stal se stipendistou nadace Anne-Sophie Mutter.

Díky Nippon Music Foundation hraje Pablo Ferrández na violoncello „Lord Aylesford“ z dílny Antonia Stradivariho z roku 1696.

Manfred Honeck  dirigent
Manfred Honeck

Manfred Honeck si za poslední čtvrtstoletí vybudoval pozici jednoho z předních světových dirigentů, ceněného pro osobitost interpretace a hudební úpravy širokého spektra repertoáru. Jako hudební ředitel Pittsburgh Symphony Orchestra se již čtrnáctým rokem úspěšně podílí na budování kulturní prestiže tohoto orchestru doma i v zahraničí; orchestr mj. získal pod jeho vedením – kromě řady nominací – v roce 2018 cenu Grammy za nejlepší orchestrální výkon.

Jako rodilý Rakušan získal své hudební vzdělání na Vídeňské hudební akademii. Ve violové sekci Vídeňských filharmoniků a orchestru Vídeňské státní opery poté sbíral cenné zkušenosti, které se později promítly i do jeho osobité dirigentské interpretace. Svou kariéru dirigenta začal jako asistent Claudia Abbada, načež získal angažmá v Curyšské opeře, během něhož mu také bylo uděleno prestižní ocenění European Conductor’s Award. Působil v lipském Symfonickém orchestru Středoněmeckého rozhlasu a Osloské filharmonii; post hudebního ředitele zastával v Symfonickém orchestru Švédského rozhlasu ve Stockholmu a ve Státní opeře ve Stuttgartu.

Jako hostující dirigent spolupracoval s předními světovými orchestry, jako jsou Berlínští filharmonikové, Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, lipský Gewandhausorchester, drážďanská Staatskapelle, Londýnský symfonický orchestr, Vídeňští filharmonikové, Orchestre de Paris, Accademia Nazionale di Santa Cecilia, a pravidelně hostuje u všech nejvýznamnějších amerických orchestrů. V roli operního dirigenta se objevil mj. v drážďanské Semperově opeře, Královské opeře v Kodani a na Salcburském festivalu. Řadu let byl také hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie.

Manfred Honeck je držitelem čestných doktorátů od několika severoamerických univerzit a od rakouského prezidenta získal čestný profesorský titul. V rámci Classical Music Awards mu v roce 2018 udělila mezinárodní porota cenu „Umělec roku“.

Skladby

James MacMillan
Larghetto pro orchestr

Skotský skladatel a dirigent sir James MacMillan studoval skladbu na Univerzitě v Edinburghu u Rity McAllisterové a Kenneta Leightona a na Durnhamské univerzitě u Johna Caskena. Po ukončení studií krátce vyučoval na Viktoriině univerzitě v Manchestru (1986–1988), poté spolupracoval se Skotským komorním orchestrem na edukativních projektech. Do všeobecného povědomí se dostal v roce 1990, kdy uvedl na BBC Proms premiéru své skladby The Confession of Isobel Gowdie tematizující čarodějnické procesy ve Skotsku v 17. století. Dalším úspěchem bylo uvedení skladby Veni, veni, Emmanuel pro bicí a orchestr (1992), která se zařadila mezi nejuváděnější MacMillanovy skladby. Jednou z významných objednávek byl i violoncellový koncert pro Mstislava Rostropoviče z roku 1996 a Velšská národní opera objednala operu The Sacrifice (2007), která získala Cenu Královské filharmonické společnosti. Vedle koncertních a operních děl se prosadilo i pět autorových symfonií a tvorba duchovní, Magnificat (1999), St. John Passion (2007), Strathclyde Motets (2005–2010), St. Luke Passion (2012–2013) a řada mší, z nichž jedna byla objednána pro příležitost návštěvy papeže Benedikta XVI. ve Velké Británii (2010). V letech 2000–2009 působil jako skladatel i dirigent BBC Philharmonic a poté byl hlavním hostujícím dirigentem Nizozemské rozhlasové komorní filharmonie, dirigoval celou řadu renomovaných těles po celém světě. Jeho skladby pravidelně zařazují do svého programu věhlasné orchestry (Londýnský symfonický orchestr, Newyorská filharmonie, Losangeleská filharmonie, Clevelandský orchestr) i festivaly (Edinburgh Festival, Grafenegg Festival).

Larghetto pro orchestr vzniklo v roce 2017 instrumentací původní skladby Miserere z roku 2009, která byla napsána pro osmihlasý sbor a cappella na žalmové texty. O několik let později vznikla adaptace díla pro orchestr, která využívá všech výhod původně vokálního díla – obsahuje výrazná melodická témata, kadence typické pro duchovní hudbu, navíc však využívá bohatší barevnosti symfonického orchestru a mohutnějších dynamických rozdílů. Premiéra Larghetta se konala v říjnu 2017 v Heinz Hall v Pittsburghu, zdejší symfonický orchestr řídil Manfred Honeck.

Johannes Brahms
Dvojkoncert pro housle a violoncello a moll, op. 102

Hamburský rodák Johannes Brahms měl od malička zkušenosti s hudebním provozem – jeho otec byl městským hudebníkem a ovládal hru na několik nástrojů, mj. také na lesní roh či kontrabas. Muzikantský život přinášel rodině mnohé těžkosti, přesto Brahmsovi rodiče usilovali o dobré vzdělání svých dětí. Malému Brahmsovi se tak dostalo kromě humanitního a jazykového základu i vyššího hudebního vzdělání v klavíru a v kompozici, při kterém se důkladně seznámil s dílem Bachovým a vídeňskými klasiky, učil se také na violoncello a lesní roh. Záhy se začal objevovat na veřejnosti jako klavírista, první komorní vystoupení před publikem absolvoval v roce 1843, sólový koncert měl o pět let později. První ohlasy mu přinesly pracovní nabídky, v období dospívání se živil jako učitel klavíru a hrával na soukromých domácích i veřejných večírcích populární skladby, doprovázel v divadle a aranžoval hudbu pro různé nástroje, žestě či čtyřruční klavír. Tyto podněty a zkušenosti jak s populárními skladbami, tak s hudbou lidovou, později zužitkoval i ve svém díle. Jeho hudební tvorba byla inspirována především velkými osobnostmi německého literárního romantismu (Jean Paul, Ernst T. A. Hoffmann) a německými skladateli (Ludwig van Beethoven, Johann Sebastian Bach), ale také mnoha dalšími, Brahms byl rovněž sběratelem folkloru. Houslista Joseph Joachim ho uvedl k Lisztovi a Schumannovi, Brahms na počest této události napsal řadu skladeb a navázal s oběma skladateli přátelské styky. Vystřídal několik hudebních postů, byl dvorním kapelníkem v Detmoldu, sbormistrem pěvecké akademie ve Vídni, dirigentem koncertů Společnosti přátel hudby, podnikal koncertní cesty po Evropě. Byl vzorem Antonínu Dvořákovi a pomohl mu odstartovat jeho mezinárodní kariéru přímluvou u nakladatele Simrocka. Mezi Brahmsova nejznámější díla patří čtyři symfonie, Německé requiem inspirované smrtí skladatelovy matky a Uherské tance; jeho tvorba vokální zahrnuje množství písňových cyklů i skladeb pro sbor.

Brahms je rovněž autorem čtyř instrumentálních koncertů, dvou klavírních, jednoho houslového a Dvojkoncertu pro housle a violoncello a moll, op. 102, který patří mezi jeho vrcholná díla a je zároveň jeho poslední orchestrální kompozicí. Vznikl v letních měsících roku 1887, premiéra se konala 18. října téhož roku v Kolíně nad Rýnem a sólových partů se ujali Brahmsovi přátelé a dedikanti díla, houslový virtuos Joseph Joachim a violoncellista Robert Hausmann. Třívětá skladba představuje propracovaný dialog mezi houslemi a violoncellem, který bývá vzhledem k okolnostem vzniku díla interpretován symbolicky jako dialog ženy a muže, jako interpersonální drama. Impulzem ke vzniku díla byla krize Joachimova manželství, kdy se Brahms přiklonil na stranu Joachimovy ženy a vzájemný vztah obou umělců načas ochladl. Jedním z prostředků obnovení přátelství měl být právě Dvojkoncert, příklad mistrně zvládnuté symfonické skladby s důmyslně propracovanými tématy i polyfonními plochami. Oběma sólovým nástrojům je rovnocenným partnerem orchestr, jednou v úloze doprovodného sboru, jindy v roli hlavního představitele. V první, sonátově vystavěné větě převažuje vstupní téma s výrazem vášně, které je střídáno kantabilní vedlejší myšlenkou, druhá melodická část je plná nostalgického souladu a oktávových souzvuků houslí a violoncella, třetí rondová část přináší vzájemné povzbuzování obou nástrojů – jejich dialog zde dochází ke svému vrcholu a snaží se vzájemně technicky i zvukově vyrovnat.

Richard Strauss
Symfonická rapsodie z opery Elektra, op. 58

Německý skladatel a dirigent Richard Strauss pocházel z hudební rodiny, jeho otec byl sólohornistou mnichovského dvorního orchestru. V raném dětství začal Strauss se svými prvními kompozičními pokusy a již v roce 1881 byla provedena jeho symfonie a smyčcový kvartet. Strauss studoval na univerzitě v Mnichově, ale svá studia záhy přerušil, neboť dostal od Hanse von Bülowa nabídku na dirigování a rovněž na místo zástupce kapelníka dvorního orchestru v Meiningen. Krátce poté v roce 1886 přijal Strauss místo třetího kapelníka mnichovské Dvorní opery. Následovala dirigentská angažmá ve Výmaru a rovněž v Berlíně, kde skladatel působil dvacet sezon. V letech 1919–1924 byl dirigentem a spoluředitelem vídeňské Státní opery, od roku 1924 působil díky finančnímu zajištění jen jako skladatel. Ve třicátých letech byl jmenován prezidentem Říšské hudební komory, po skončení druhé světové války trávil zbytek svého života ve Švýcarsku.

Straussova hudební orientace byla už od mládí konzervativní, jeho umělecký odkaz spočívá především v symfonických básních a operách. Stravinskij charakterizoval Straussovo dílo jako „triumfující banalitu“, dílo chudé ideově a bohaté na vnější okázalost a rafinované efekty. Strauss však patřil mezi mistry instrumentace, skvěle dokázal pracovat též s lidským hlasem. Osobitá je jeho programní orchestrální tvorba, která čerpala ze zkušeností s díly Berliozovými, Lisztovými a Franckovými. Z celé řady symfonických básní vyniká Macbeth (1888), Don Juan (1889), Smrt a vykoupení (1889), Till Eulenspiegel (1895), Tak pravil Zarathustra (1896) či Život hrdinův (1899), na tuto tvorbu rovněž navázaly Sinfonia domestica (1903) a Alpská symfonie (1905). V operní tvorbě Strauss navazoval na tvorbu Wagnerovu, hudební zlom ve prospěch osobitosti skladatelského jazyka nastal až u jednoaktovek Salome a Elektra, které nabídly posluchačům gradaci tradičních hudebních a dramatických prostředků vystupňovaných až po krajní mez.

Jednoaktovou operu Elektra, op. 58, na libreto Huga von Hofmannsthala složil Strauss v rozmezí let 1906–1908, premiéru měla 25. ledna 1909 v drážďanské Semperově opeře. Hofmannsthal hrál ve Straussově operní tvorbě klíčovou roli, společně připravili většinu skladatelových vrcholných oper a jako tvůrčí tandem byli přirovnáváni ke dvojici Mozart a da Ponte. Antický příběh o pomstě, smrti a šílenství bývá označován za brutální a krvavý operní horor, který může být i podobnou výzvou pro zpěváky, neboť mají proti sobě stopatnáctičlenný orchestr. Dnes večer lidské hlasy z Elektry nezazní, uslyšíte adaptaci díla v podobě Symfonické rapsodie z opery Elektra. Na její tvorbě se v roce 2016 podíleli rovnoměrně dva novodobí tvůrci, kteří spolu nespolupracují poprvé – dirigent dnešního koncertu Manfred Honeck a skladatel a klavírista Tomáš Ille. Jejich hlavní motivací byla poptávka po koncertním uvádění operních děl, společně již takto připravili symfonickou suitu z Janáčkovy Její pastorkyně (Jenůfy), která sklidila úspěch na zahraničních pódiích. Honeck je autorem koncepce a struktury rapsodie, Ille vytvořil instrumentaci a kompoziční detaily nového díla. Rapsodie představuje různé části opery, které autoři nově propojili, vytvořili novou koncepci díla, přepracovali instrumentaci a tektoniku díla uvedli do nových kontextů. Hudebně-dramatické dílo bylo přetvořeno do podoby díla koncertního, které má zcela jinou strukturu i požadavky na provedení – jednotlivé hlasy zpěváků nahradily nástroje, celková zvuková struktura díla byla rovněž podřízena koncertnímu provedení, redukováno a změněno bylo i původní obsazení orchestru, které bylo přizpůsobeno možnostem běžných symfonických těles.

To nejlepší z Rudolfina


5x do roka přímo do vašeho e-mailu.
Přidejte se k 9500+ čtenářů.

Váš e-mail je u nás v bezpečí. Odhlášení na jeden klik.

Zavřít
Tak copak vás zajímá?