Fotografie ilustrujicí stránku  Semjon Byčkov Česká filharmonie

Česká filharmonie • Semjon Byčkov


Česká filharmonie

Když ve svých 21 letech napsal Richard Strauss Burlesku pro klavír a orchestr, špičkoví pianisté ji označili za příliš virtuózní a nehratelnou. Pianista Kirill Gerstein si s ní ale jistě poradí. Vytvoří tak odlehčený vstup pro Pátou symfonii Gustava Mahlera, dílo naprosto zásadní pro orchestrální repertoár a stále fascinující.

Koncert z řady B
Délka programu 1 hod 45 min

Program

Richard Strauss
Burleska pro klavír a orchestr d moll (17')

— Přestávka —

Gustav Mahler
Symfonie č. 5 cis moll (68')
Trauermarsch. In gemessenem Schritt. Streng. Wie ein Kondukt (Smuteční pochod. Odměřeným krokem. Stroze. Jako pohřební průvod)
Stürmisch bewegt. Mit größter Vehemenz (Bouřlivě, neklidně. Velmi prudce)
Scherzo. Kräftig, nicht zu schnell (Výrazně, ne příliš rychle)
Adagietto. Sehr langsam (Velmi pomalu)
Rondo – Finale. Allegro

Účinkující

Bertrand Chamayou klavír

Kirill Gerstein klavír

Semjon Byčkov dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Semjon Byčkov

Rudolfinum — Dvořákova síň

Studentské vstupné
8. 12. 2021  středa 19.30
Nelze objednat online
8. 12. 2021  středa 19.30
Nelze objednat online
9. 12. 2021  čtvrtek 19.30
Volná místa
10. 12. 2021  pátek 19.30
Poslední volná místa
8. 12. 2021  středa 19.30
Nelze objednat online
9. 12. 2021  čtvrtek 19.30
Volná místa
10. 12. 2021  pátek 19.30
Poslední volná místa
Cena od 290 do 1400 Kč

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod.

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod.

Preludium

Česká filharmonie zve všechny držitele vstupenek na setkání před koncertem. Preludia vás připraví a navnadí na program – dirigenti, sólisté nebo hudebníci z orchestru, ale i muzikologové a hudební publicisté hovoří o skladatelích a skladbách, o souvislostech a zajímavostech. Součástí jsou hudební či hudebně obrazové ukázky.

Preludia nabízí Česká filharmonie bezplatně jako bonus ke svým abonentním koncertům. Konají se od 18.30 hodin v Sukově síni. Moderuje Jindřich Bálek.

Účinkující

Kirill Gerstein  klavír
Kirill Gerstein

Všestranný klavírista Kirill Gerstein rychle vystoupal mezi hvězdy klasického nebe. Jazzová průprava a praxe, jíž se věnoval od útlého věku, tvoří důležitou součást jeho interpretačního stylu. 

Kirill Gerstein je šestým laureátem prestižní ceny Gilmore Artist Award. Od roku 2010, kdy cenu obdržel, ji sdílí s ostatními prostřednictvím objednávek mezižánrových skladeb u umělců, jako jsou Timo Andres, Chick Corea, Alexander Goehr, Oliver Knussen či Brad Mehldau. Kirill Gerstein získal rovněž první cenu na klavírní soutěži Artura Rubinštejna v Tel Avivu v roce 2001, Gilmore Young Artist Award v roce 2002 a Avery Fisher Grant roku 2010. 

Vedle České filharmonie a Semjona Byčkova vystupuje Gerstein v sezoně 2018/2019 s London Symphony Orchestra a sirem Markem Elderem a v Číně se symfonickými orchestry ze Šanghaje a Kantonu. Koncertuje s Rotterdamskou filharmonií, Orchestre Philharmonique de Radio France, orchestrem NDR Elbphilharmonie, drážďanskou Staatskapelle, Dánským národním symfonickým orchestrem, Helsinskou filharmonií, Cleveland Orchestra, Cincinnati Symphony a s Orquestra Sinfônica do Estado de São Paulo. V březnu 2019 bude premiérovat nový klavírní koncert Thomase Adèse s Bostonským symfonickým orchestrem za řízení autora, a to v Bostonu a newyorské Carnegie Hall. V Londýně, Stuttgartu, Lisabonu, Singapuru, Melbourne a Kodani vystoupí v recitálech, v Lucernu ho čeká komorní program s Hagen Quartet, Veronikou Eberle a Clemensem Hagenem a s hercem Brunem Ganzem připravuje recitály pro Německo a Rakousko. 

U vydavatelství LAWO Classic vyšel na podzim 2018 Skrjabinův Prométheus: Báseň ohně v podání Kirilla Gersteina, Osloské filharmonie a Vasilije Petrenka. Dalšími nahrávkami, s nimiž se Gerstein pochlubí v této sezoně, jsou Busoniho Klavírní koncert vydaný na jaře 2019 labelem myrios classic a v létě pak u vydavatelství DECCA vyjdou v rámci Čajkovského projektu s Českou filharmonií a Semjonem Byčkovem Čajkovského Klavírní koncerty č. 1–3

Kirill Gerstein se narodil v roce 1979 ve Voroněži v jihozápadním Rusku. Studoval hru na klavír ve speciální škole pro nadané děti a během studia klasické hudby se ještě sám pokoušel o jazz – studijním materiálem mu byla rozsáhlá rodičovská sbírka nahrávek. Poté, co slyšel na jednom sovětském festivalu vibrafonistu Garyho Burtona, se Gerstein vypravil ve 14 letech do USA a začal studovat na Berklee College of Music v Bostonu jako vůbec nejmladší student v historii školy. Během studia absolvoval jeden letní univerzitní program v Tanglewoodu a školu dokončil po třech letech. Poté studoval na Manhattan School of Music v New Yorku u Solomona Mikowského a ve dvaceti letech získal bakalářský i magisterský titul. Ve studiích pokračoval v Madridu u Dmitrije Baškirova a v Budapešti u Ference Radose. Od roku 2003 je Kirill Gerstein americkým občanem. 

Jako velmi zaujatý pedagog vyučoval Gerstein v letech 2007–2017 na Musikhochschule ve Stuttgartu. Od podzimu 2018 je pedagogem v nově založeném studijním programu sira Andráse Schiffa pro mladé výkonné umělce, v rámci akademie v německém Kronbergu.

Semjon Byčkov  dirigent
Semjon Byčkov

„Bylo to svědectví nejen o Mahlerovi, ale také o panu Byčkovovi a České filharmonii... byla to dojemná a inteligentní interpretace Vzkříšení, dramatická v úvodu a finále, milá a hravá ve středních větách a vznešená v Prasvětle...“

The New York Times

Působení Semjona Byčkova ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie se započalo koncerty v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu u příležitosti 100. výročí vzniku Československa v roce 2018. Po završení Projektu Čajkovskij v roce 2019 – kompletu 7 CD vydaného společností Decca Classics a řady mezinárodních rezidencí – se Byčkov s Českou filharmonie zaměřili na Mahlerova symfonická díla, jejichž provedení a nahrávání bude probíhat doma i v zahraničí.

V sezóně 2021/2022 bude Česká filharmonie na mezinárodním fóru prezentovat Mahlerovy symfonie č. 1, 2, 3, 4, 5 a 7, počínaje svým letním turné na festivalu v rakouském Grafeneggu. Říjnové abonentní koncerty 126. sezony pak zahájí Mahlerovou symfonií č. 9. Na jaře proběhne český festival ve vídeňském Musikvereinu, kde zazní Smetanova Má vlast (kterou Byčkov s Českou filharmonií nahrál během lockdownu) spolu s díly Miroslava Kabeláče, Antonína Dvořáka, Bohuslava Martinů a Leoše Janáčka, po němž bude následovat rozsáhlé evropské turné zahrnující koncerty v Berlínské filharmonii, Labské filharmonii v Hamburku a dva koncerty v Barbican Centre v Londýně.

Byčkov si získal renomé interpretacemi skladeb kmenového repertoáru, ale úzce spolupracuje i s řadou výjimečných soudobých skladatelů včetně Luciana Beria, Henriho Dutilleuxe a Maurizia Kagela. V posledních letech navázal spolupráci rovněž s Reném Staarem, Thomasem Larcherem, Richardem Dubignonem, Detlevem Glanertem a Julianem Andersonem. Premiéry jejich skladeb provedl v čele Vídeňské filharmonie, Newyorské filharmonie, Královského orchestru Concertgebow a Symfonického orchestru BBC v rámci BBC Proms. K vrcholům nové sezony patří německá premiéra Larcherova klavírního koncertu zkomponovaného pro Kirilla Gersteina v Berlíně, česká premiéra Mari Bryce Dessnera a světová premiéra Andersonových Pražských panoramat. Tato tři díla budou rovněž uvedena v Praze; patří ke čtrnácti novým skladbám na objednávku Semjona Byčkova iniciovanou na začátku jeho působení v České filharmonii.

Tak jako Česká filharmonie je i Semjon Byčkov je pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradu, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Nejprve se učil hrát na klavír, později byl vybrán ke studiu na Glinkově škole sborového zpěvu a ve třinácti letech absolvoval první lekce dirigování. V 17 letech byl přijat na Leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního pedagoga Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Protože mu byla odepřena cena spočívající v dirigování Leningradské filharmonie, Byčkov ze Sovětského svazu odešel.

Než se v roce 1989 Byčkov vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie, získal věhlas ve Spojených státech jako hudební ředitel Grand Rapids Michigan Symphony Orchestra a Filharmonie Buffalo. Jeho mezinárodní kariéra začala ve Francii, kde debutoval v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence, a kulminovala poté, co se jako dirigent osvědčil při záskocích u Newyorské a Berlínské filharmonie a Royal Concertgebouw Orchestra. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem Dresden Semperoper.

Byčkov má široký koncertní i operní repertoár. Diriguje na všech celosvětově významných operních scénách – v La Scale, Pařížské národní opeře, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova; všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussův Růžový kavalír a Daphne, Wagnerův Lohengrin a Parsifal a Musorgského Chovanština. V Londýně Byčkov debutoval novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussových Žen beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Nedávno na festivalu v rakouském Bayreuthu řídil Wagnerova Parsifala a ve Vídeňské státní opeře Straussovu Elektru.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii kromě pravidelného vystupování s Londýnským symfonickým orchestrem zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňské filharmonie, Berlínské filharmonie, lipského Gewandhausorchestru, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, Chicagským symfonickým orchestrem, Losangeleským symfonickým orchestrem, Filadelfským orchestrem a Clevelandským orchestrem. V letošní sezóně má kromě celé řady koncertů s Českou filharmonií na programu další hostování s Mahlerovými symfoniemi s Orchestre de Paris, lipským Gewandhausem, Berlínskou filharmonií, Filharmonií Oslo a Losangeleskou filharmonií a se Straussovou Elektrou v Pařížské národní opeře.

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestrem de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií a skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala doporučeným titulem v pořadu „Building a Library“ stanice BBC Radio 3 (2020), jeho provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskou filharmonií se stala v témže časopise Nahrávkou měsíce.

V roce 2015 získal Semjon Byčkov v mezinárodní soutěži International Opera Awards titul Dirigent roku.

Skladby

Richard Strauss
Burleska pro klavír a orchestr d moll

Burleska z roku 1885 je jediné Straussovo dílo pro klavír a orchestr. Toho roku se Richard Strauss stal druhým kapelníkem dvorního divadla v durynském Meiningenu, kde jako hlavní kapelník působil Hans von Bülow. Roli v tvůrčím vývoji jednadvacetiletého skladatele sehrálo také seznámení s houslistou tamního dvorního orchestru Alexandrem Ritterem, manželem jedné z neteří Richarda Wagnera; jeho prostřednictvím se Strauss blíže seznámil s Wagnerovými idejemi a s dílem Franze Liszta. V Burlesce je však především zřetelně patrný vliv Johannesa Brahmse, který tehdy přijel do Meiningenu dirigovat koncert ze svých děl. Strauss později napsal, že od seznámení s Brahmsem „už se nezdráhal ve svých skladbách použít líbivou melodii“. Jako s interpretem pro svou Burlesku počítal Strauss s Hansem von Bülowem, současně uznávaným klavíristou. Ten však dílo odmítl jako „nepianistické“, a především pro něj nehratelné pro příliš velký rozsah hmatů; postavou drobný Bülow měl malé rozpětí ruky a svých limitů si byl vědom. Premiéru nakonec provedl 21. června 1890 v rámci Hudebního festivalu v Eisenachu Lisztův žák a tehdy velmi oslavovaný virtuos Eugen d’Albert; skladba zazněla na koncertě společně s premiérou Straussovy symfonické básně Smrt a vykoupení. „Technické a rytmické obtíže jsou pro sólistu enormní a žádají celého muže,“ psala kritika. „Je to osobité dílo, žertovné, arabeskám podobné zvraty nedovolí, aby posluchačova pozornost i jen na okamžik ochabla.“ V Burlesce už se objevuje pro Strausse tolik typický parodistický, ironizující prvek, záměrná nadsázka konvencí, uplatňovaných v romantických virtuózních koncertech. Zaslechneme názvuky motivů, které se později staly pro Strausse charakteristickými, například šprýmovné posměšky fléten, jak je známe z jeho symfonické básně Enšpíglova šibalství, valčíkové rytmy, a už tehdy se projevil skladatelův smysl pro umění instrumentace. Vlastní téma Burlesky ohlašují tympány a také v dalším průběhu jim zůstává důležitá role, jejich motivek se v průběhu dvacetiminutové skladby stále vrací a tvoří klavíru zvukový a rytmický protějšek. Ztišený závěr skladby po poslední bouřlivé kaskádě je pravým opakem vygradovaného finále, obvykle uplatňovaného efektu instrumentálních koncertů.

Gustav Mahler
Symfonie č. 5 cis moll

Symfonii č. 5 dokončil Gustav Mahler v létě roku 1902 ve svém letním domicilu v Maierniggu v Korutanech a v dalších dvou letech dopracovával instrumentaci. Dílo je dalším projevem Mahlerova novátorství v pojetí formy. Pětivětá skladba je členěna do tří oddělení, první oddělení je tvořeno prvními dvěma větami, které myšlenkově souvisí; první větu lze tedy chápat jako expozici, resp. úvod k celé symfonii, druhou jako vlastní první větu. Centrem je Scherzo, ve známém Adagiettu, vyznání lásky skladatelově ženě Almě Mahler, hrají pouze smyčce a harfa. Má funkci jakéhosi intermezza před finální větou, spolu s níž tvoří třetí oddělení symfonie. Ve volbě tonálního plánu se Mahler rovněž nedrží klasického kánonu, proto také odmítl uvádění tóniny v názvu. V dopise nakladateli Petersovi napsal: „Podle dispozic vět (kdy je obvyklá první věta umístěna až na druhém místě) je obtížné hovořit o tónině celé symfonie, a aby se předešlo nedorozuměním, nechť zůstane symfonie raději bez označení. Hlavní věta (č. 2) je v a moll, Andante (č. 1) je v cis moll. Symfonie se pojmenovávají podle hlavní věty – ale jen tehdy, stojí-li na prvním místě, čemuž tak dosud vždy bylo – s výjimkou tohoto díla.“

Symfonie byla poprvé provedena 18. října 1904 pod skladatelovou taktovkou v Kolíně nad Rýnem, poté 20. února 1905 v Berlíně, již 2. března 1905 zazněla poprvé v Praze v provedení orchestru Nového německého divadla za řízení Leo Blecha, a 5. března ji Mahler osobně dirigoval v Amsterodamu. V den pražského koncertu tisk upozorňoval: „Publikum se naléhavě žádá, aby zaujalo místa před začátkem (začátek v půl osmé), neboť první dvě věty symfonie budou hrány bez přerušení a nikdo nebude vpuštěn.“ V kritikách se připomínalo, že Mahler „svou uměleckou činnost zahájil ve zdejším divadle a chtěl být vždy počítán mezi napůl domácí.“ Byla zmíněna spřízněnost Mahlerovy tvůrčí osobnosti s Wagnerovou (smuteční pochod první věty byl přirováván ke scéně Siegfriedovy smrti ze Soumraku bohů), a pokud jde o scherzovou větu, také s Antonem Brucknerem. Nejvíce se líbilo Adagietto, ovšem podle kritikova mínění příliš komplikovaná polyfonní technika ve finální větě kladla na posluchače přílišné požadavky. Stejný názor ostatně vyslovil i Mahlerův stoupenec a příští velký propagátor jeho díla Bruno Walter po berlínské premiéře: „Bylo to poprvé a myslím jen jedinkrát, kdy mě provedení Mahlerova díla neuspokojilo. Instrumentace komplikované kontrapunktické spleti je nepřehledná a Mahler sám si mi stěžoval, že se mu stále nedaří s orchestrem dosáhnout dokonalosti.“ Skladatel se k Páté symfonii ještě znovu vrátil v roce své smrti a teprve tehdy ji, jak zaznamenal Bruno Walter, považoval za dokončenou.

Všechny Mahlerovy symfonie jsou v principu programní skladby: první symfonie nesla původně titul „Titán“ (který však Mahler později zavrhl), druhá a čtvrtá obsahuje vokální složku, která poskytuje vodítko. Zejména po zkušenostech s první symfonií Mahler od konkretizování obsahu upustil a k páté symfonii žádný program nesdělil, což činilo při prvním poslechu potíže i zkušeným. Spisovatel a hudební historik Romain Rolland, který byl svědkem provedení symfonie 21. května 1905 ve Štrasburku, napsal: „Mahler chtěl dokázat, že je schopen psát ryzí hudbu a odmítl k programu připojit výklad svého díla, (...) chtěl tedy, aby se posuzovalo z čistě hudebního hlediska. To pro něj byl nebezpečný experiment.“ Mahlerova hudba často získávala další kontext ve spojení s jinými uměleckými druhy: silně emotivní Adagietto z Páté symfonie například doprovází film režiséra Luchina Viscontiho podle povídky Thomase Manna Smrt v Benátkách.

Tak copak vás zajímá?
Zavřít

Rozehrajte s námi další koncert

Podpořte nás
Zavřít
Tak copak vás zajímá?