Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.

Hledat

Česká filharmonie • Keith Lockhart


Americký program, a přitom Antonín Dvořák? Mnozí Američané ho považují za zakladatele americké skladatelské školy. V čele newyorské konzervatoře položil základy, na nichž vyrostli Gershwin, Ellington i Copland, narození na počátku 20. století. Jejich inspirace lidovou hudbou a jazzem se rozezní pod taktovkou Američana Keitha Lockharta.

Koncert z řady A | Délka programu 1 hod 30 min

Program

Antonín Dvořák
Suita A dur, op. 98b (21')

George Gershwin
Koncert pro klavír a orchestr F dur (35')

— Přestávka —

Aaron Copland
The Tender Land, suita z opery (19')

Duke Ellington
Harlem (16')

Účinkující

Marc-André Hamelin klavír

Keith Lockhart dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie • Keith Lockhart

Rudolfinum — Dvořákova síň

Studentské vstupné


Generální zkouška
Událost již proběhla
Událost již proběhla
Událost již proběhla
Událost již proběhla

Normální vstupné


Generální zkouška
Událost již proběhla
Událost již proběhla
Událost již proběhla
Událost již proběhla
Cena od 290 do 1400 Kč Informace ke vstupenkám a kontakty

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227
E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. 

 

Nominace na cenu Orchestr roku 2022

Česká filharmonie se po boku kolegů z Vídně, Osla či Londýna zařadila mezi deset souborů nominovaných v rámci prestižního ocenění Gramophone Classical Music Awards. O tom, který ze souborů získá ocenění Orchestr roku 2022, rozhodne veřejné hlasování, do kterého se můžete zapojit i vy. 

Pro svého favorita na poli klasické hudby hlasujte zde.

Preludium

Česká filharmonie zve všechny držitele vstupenek na setkání před koncertem. Preludia vás připraví a navnadí na program – dirigenti, sólisté nebo hudebníci z orchestru, ale i muzikologové a hudební publicisté hovoří o skladatelích a skladbách, o souvislostech a zajímavostech. Součástí jsou hudební či hudebně obrazové ukázky.

Preludia nabízí Česká filharmonie bezplatně jako bonus ke svým abonentním koncertům. Konají se od 18.30 hodin v Sukově síni. Moderuje Eva Hazdrová-Kopecká.

O programu

Smetana, Dvořák a velcí čeští hudebníci následujících generací vytvořili národní skladatelskou školu s jasnou identitou. Ač o to usilovali záměrně, nebylo nikdy jasné, jak přesně by měli postupovat. Po celá desetiletí se vedly vášnivé debaty o vlivu zahraničních vzorů (zejména Liszta a Wagnera) a o tom, jakým způsobem (a zdali vůbec) začlenit českou lidovou hudbu do tvorby pro koncertní sál.

Když Dvořák počátkem devadesátých let 19. století v USA několik let učil skladbu, byli i američtí skladatelé na počátku cesty k vytvoření národní hudby. Dvořák byl fascinován hudbou Afroameričanů a Indiánů, se kterou se během svého pobytu v Americe setkal, a předpověděl, že tato hudba ukazuje směr ke specificky americkému stylu.

Dnes večer uslyšíme čtyři osobité hlasy promluvit s americkým přízvukem: Dvořáka s evropskou perspektivou a tři rodné syny USA, všechny narozené kolem roku 1900: Gershwina, Coplanda a Ellingtona.

Účinkující

Keith Lockhart  dirigent

Amerického dirigenta Keitha Lockharta si příznivci České filharmonie nejspíše vybaví v souvislosti s již tradičními červnovými open-air koncerty na Hradčanském náměstí – na konci minulé sezony Lockhart už podruhé při této příležitosti stanul před prvním českým orchestrem s taktovkou v ruce. Šéfa orchestru Boston Pops a uměleckého ředitele Brevard Music Center v Severní Karolíně však český divák může mít spjatého i s ještě populárněji laděnou čtveřicí koncertů po České republice, kdy v roce 2016 Česká filharmonie spolu s ním uvedla pořad Best of Broadway, vůbec první sestavený z muzikálových melodií, který kdy orchestr sídlící v pražském Rudolfinu zahrál.

Keith Lockhart se narodil v Poughkeepsie ve státu New York a své hudební vzdělání zahájil v sedmi letech hrou na klavír. Absolvoval Furman University ve dvojoboru němčiny a hry na klavír a dále také Carnegie Mellon University studiem nakonec převládnuvšího dirigování. Dirigentem zmíněného tělesa Boston Pops je již bezmála třicet let, od roku 1995. Absolvoval s ním téměř dva tisíce představení, pětačtyřicet amerických turné do sto padesátky měst a čtyři turné mimo Spojené státy. Plnost otisku do amerického kulturního života navíc dokladuje na osmdesát televizních pořadů, ve kterých se objevil, a také účinkování na nejvýznamnějších sportovních událostech, jako jsou finále nejvyšší tamní ligy amerického fotbalu s názvem Super Bowl nebo závěrečné kolo basketbalové NBA. Na Den nezávislosti 4. července pak orchestr každoročně přiláká více než půl milionu diváků (s tím, že další miliony sledují živý přenos) na akci Boston Pops Fireworks Spectacular. Ne všechen americký hudební odkaz dirigenta je však spjatý s orchestrem Boston Pops. Jedenáct let zastával vedoucí funkci hudebního ředitele také v Utažském symfonickém orchestru, přičemž veřejnosti dozajista nejnápadnějším počinem této doby je účast na zahájení zimních olympijských her v Salt Lake City, které se konaly v roce 2002.

Byť je Lockhartovo působení situováno převážně do Severní Ameriky – dá se říci, že řídil téměř všechny tamní významné orchestry –, jeho evropské působení v žádném případě není zanedbatelné. Stanul v čele orchestrů, jako jsou Královský orchestr Concertgebouw, Londýnský symfonický orchestr či Vídeňský rozhlasový orchestr a v letech 2010–2018 zastával pozici hlavního dirigenta BBC Concert Orchestra. S tímto orchestrem se podílel na každoročním vystoupení na festivalu The Proms a také oslavách šedesáti let od vzniku orchestru. Stejného roku 2012 těleso také vedl při slavnostním galakoncertu nedávno zesnulé britské královny Alžběty II.

Marc-André Hamelin  klavír

Marc-André Hamelin

Kanadský klavírista Marc-André Hamelin proslul po celém světě svou bezkonkurenční kombinací muzikální hloubky a dokonalé hráčské techniky, kterou uplatňuje jak u tradičnějších hudebních děl, tak při nebojácném uvádění méně hraných děl z 19. až 21. století. Pro návštěvníky nejvýznamnějších sálů světa i posluchače jeho nahrávek se tak stal přímo ikonickým. Zabývá se však také kompozicí (minulý rok měl premiéru jeho klavírní kvintet Nowhere Fast, který interpretoval spolu s Alexander String Quartet).

Mezi hlavní události této sezóny jistě patří premiéra klavírního koncertu Michaela Gandolfiho s Atlantským symfonickým orchestrem a Robertem Spanem, koncerty s Drážďanskou filharmonií a Orchestrem curyšské Tonhalle nebo recitály s Leifem Ove Andsnesem. Je třeba vzpomenout také na minulé léto, kdy na Mezinárodním lanaudierském festivalu odehrál spolu s Orchestre Metropolitain v průběhu dvou večerů všechny Beethovenovy klavírní koncerty.

Marc-André Hamelin exkluzivně nahrává pro Hyperion Records a jeho diskografie čítá více než 60 alb sólového, orchestrálního i komorního repertoáru. Kritikou oceněná byla i jeho dosud poslední vydaná nahrávka, sonáty a ronda C. P. E. Bacha (dvojalbum The Complete Rags Williama Bolcolma teprve vychází). Vydavatelství Peters pak vydává jeho autorskou tvorbu: většina z jeho 30 vlastních skladeb (včetně Etud a Toccaty na „L’homme armé“, které vznikly na objednávku Van Cliburnovy mezinárodní klavírní soutěže) vyšla právě zde.

Marc-André Hamelin je držitelem mnoha prestižních ocenění: cena německé hudební kritiky za celoživotní zásluhy, cena Jeana Gimbela Lanea, cena Paula de Huecka a Normana Walforda, sedm cen Juno. Jedenáctkrát byl nominován na cenu Grammy. Je důstojníkem Řádu Kanady, rytířem Národního řádu Québecu a členem Královské kanadské společnosti. V současnosti žije v Bostonu se svou ženou Cathy Fuller.

Skladby

Antonín Dvořák
Suita A dur, op. 98b

Antonín Dvořák napsal svou Suitu A dur (jež je v anglicky mluvícím světě známá pod názvem Americká suita) v New Yorku na počátku roku 1894. Po návratu do Čech vytvořil orchestrální verzi, která však vyšla až posmrtně.

Dvořák je znám jako tvůrce velkých děl, symfonií, oratorií a oper, ale je i mistrem drobných forem, v každém jeho díle nacházíme něco krásného a nadčasového. Slavnými příklady jsou jeho Moravské dvojzpěvy a Slovanské tance. Suita A dur také sestává z dokonalých miniatur. Každá z pěti zhruba čtyřminutových vět je samostatným dílem, které však dohromady tvoří vyvážený celek.

První věta začíná prosluněným pentatonickým tématem plným klidu a naprosté spokojenosti. Poté hudba oživuje a za americkou maskou nelze přehlédnout českou tvář skladatele. Rázná druhá věta v mollové tónině zaujme jemnou střední částí s typicky dvořákovskou melodikou. Třetí věta je půvabnou polonézou, na hony vzdálenou Chopinově vlastenecké horlivosti nebo Čajkovského imperiální nádheře. Tři mollové epizody přinášejí momenty smutku a stesku. Nostalgická čtvrtá věta připomíná Dvořákovy Cigánské melodie či jeho ranější Cypřiše. Zdánlivě prosté melodie jsou rafinovaně harmonizovány. Pátá věta začíná jako divoký tanec s tepajícími tympány. Pojednou se hudba změní do durového tónorodu, až na triangl, jenž nadále udržuje rytmus, bicí utichnou a převáží ladné synkopy. Místo očekávaného návratu divokého tance triumfálně přichází úvodní téma první věty. Dvořák pak překvapí odlehčeným závěrem, který mistrně zatáhne oponu za patrně nejvznešenější a nejšťastnější hudbou, jakou kdy napsal.

George Gershwin
Koncert pro klavír a orchestr F dur

George Gershwin, rodák z Brooklynu s ukrajinsko-židovským původem, studoval skladbu u Rubina Goldmarka, který byl Dvořákovým kolegou na newyorské Národní konzervatoři a který zároveň jako dvacetiletý mladík využil příležitosti studovat u českého mistra.

Gershwin se nejprve proslavil jako skladatel písní pro Broadway, později však psal i hudbu pro koncertní pódium. V jeho jedinečném a nezaměnitelném stylu cítíme vlivy vaudevillu a jazzu. Svůj Koncert pro klavír a orchestr F dur složil na objednávku Waltera Damrosche, dirigenta orchestru, který se později spojil s Newyorskými filharmoniky. Damrosch chtěl zúročit skvělý úspěch Gershwinovy Rhapsody in Blue a Gershwin měl zájem o další projekt přesahující do hájemství klasické hudby. Tak vznikla velice originální skladba, jeden z prvních modernistických klavírních koncertů.

První věta začíná bicími a drobnými fragmenty témat v rytmu charlestonu. Poté se pozornost obrátí na sólový klavír. Bluesová melodie je podepřena disonantním doprovodem připomínajícím spíše Schönberga než jazz, který z té doby známe. Toto téma se stává mottem celého koncertu a často se opakuje, i když někdy důmyslně maskované. Objevuje se více než půl tuctu dalších témat a Gershwin přebírá rytmus jednoho tématu a znovu jej kombinuje s melodií druhého a charakterem třetího, což vede k téměř nekonečné řadě obměn. Opakování tématu motta slouží jako formální vodítko.

Druhá věta začíná rozvlněnou melodií hranou klarinety a trubkou s dusítkem. Tato strhující pasáž trvá téměř tři minuty až do nástupu klavíru, poté se tempo zrychlí. Po klidnější střední části nás zasněné houslové sólo zavede zpět na začátek. Po vzdušné klavírní kadenci se jakoby z ničeho ozve lyrická melodie. Tato „nová“ melodie byla skrytě přítomna již předtím jako podkres rychlé střední části věty a nyní nás vede téměř operním dialogem klavíru s orchestrem k emocionální krizi, která náhle končí jako probuzení ze snu. Krátce se navrátí bluesový úvod, k němuž se připojí klavír a uzavře větu jemným spočinutím.

V krátkém finále ve formě ronda defilují ve zběsilém tempu témata známá z předchozích vět a klavírní part se žene překotně kupředu na způsob tokáty. Skladbu zaokrouhluje návrat motta stejně velkolepě a přesvědčivě jako v Griegově či Rachmaninovových klavírních koncertech.

Aaron Copland
The Tender Land, suita z opery

Aaron Copland se narodil v Brooklynu ruským židovským emigrantům a kromě několika let studia v Paříži u Nadii Boulangerové strávil celý svůj život v New Yorku a blízkém okolí. Stejně jako Gershwin i Copland studoval u Rubina Goldmarka.

Copland složil dvě opery, ale žádná se nestala repertoárovým kusem. Jeho balety jsou určitě mnohem známější. Coplandova druhá opera The Tender Land (Líbezná krajina, 1952–1954) by si však zasluhovala lepší osud a třívětá koncertní suita, kterou z ní skladatel o několik let později vytvořil, žije vlastním životem. Jedná se o 20 minut té nejlepší hudby z nedlouhé, 100minutové opery.

Příběh se odehrává ve farmářském kraji amerického Středozápadu v době Velké hospodářské krize a hudba náleží ke Coplandovu prostému stylu, který je výrazem jeho upřímného vztahu k obyčejným lidem. Je to také hudba doširoka otevřených prostor, na hony vzdálená atmosféře Coplandova rodného města New Yorku. Třívětá Suita začíná brilantními fanfárami, ale následující pasáž přináší váhání a pocit osamělosti. Postupně si však melodické motivy navzájem dodávají kuráže a nálada se rozjasňuje. Po srdečném vyvrcholení hudba zvolna utichá, aniž by ztratila na hřejivosti. Druhá věta je plná nervozity a křehkosti s hořkým podtextem. Třetí věta, „Příslib života“, vyjadřuje optimismus vyrůstající navzdory všem protivenstvím z hloubky lidského srdce.

Duke Ellington
Harlem

Jeden z největších amerických hudebníků všech žánrů, skladatel, jazzový pianista a kapelník Edward Kennedy „Duke“ Ellington, přišel do New Yorku jako mladík a od roku 1927 začal hrát v Harlemském Cotton Clubu. Jeho vliv na vývoj americké hudby lze jen stěží docenit. Jako Afroameričan měl navzdory segregaci, která v té době sužovala americkou společnost, úspěch při vystupování pro černé i bílé publikum.

Ellington napsal Harlem (známý též jako A Tone Parallel to Harlem nebo The Harlem Suite) v roce 1950 na objednávku Artura Toscaniniho, ten však skladbu nikdy neprovedl. Ellington ji sám nahrál pod názvem A Tone Parallel to Harlem na své album „Ellington Uptown“ u labelu Columbia (nyní Sony). Album bylo znovu vydáno i na CD. Přestože Harlem bývá označován za suitu, v mnoha ohledech připomíná spíše symfonickou báseň, jejíž hudba čtvrthodinu nepřetržitě plyne závratným sledem scén – v jednu chvíli hudba například během minuty čtyřikrát prudce změní tempo. Nechme promluvit samotného Ellingtona: „Nyní bychom vás chtěli vzít na prohlídku místa zvaného Harlem... Je neděle ráno. Vycházíme od 110. ulice po Sedmé Avenue, míříme na sever přes španělskou a západoindickou čtvrť směrem k obchodní oblasti kolem 125. ulice... Můžeme třeba zaslechnout přehlídku, pohřeb, nebo manifestaci za občanská práva.“

Označit Harlem pojmem crossover by Ellingtonovi učinilo medvědí službu. Harlem je jazz a Harlem je také artificiální hudba. Není tomu tak proto, že by přebíral prvky jednoho stylu a dával je do služeb stylu jinému, ale proto, že v jazzu je skryt potenciál ambiciózních velkých forem a uměleckého vyjádření velké hloubky. Stojí za zmínku, že na původním LP „Ellington Uptown“ je každá skladba delší než šest minut a Perdido a Take the ‚A‘ Train trvají každá přes osm minut. Skladba Take the ‚A‘ Train je dokonce členěna do několika částí v různých tempech. Harlem je jen dalším krokem tímto směrem. Ellington inspiroval jiné skladatele jako například Anthonyho Braxtona, Charlese Minguse a Gunthera Schullera, kteří všichni viděli jazz jako cíl sám o sobě, a ne pouze jako prostředek k něčemu jinému.

Harlem je také pozoruhodný komplexností harmonie a brilantní instrumentací. Na albu „Ellington Uptown“ je zaznamenána skladba pro jazzový orchestr. Verzi pro symfonický orchestr, která zazní dnes večer, vytvořil Luther Henderson a upravil John Mauceri.

zrušit

Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.