Česká filharmonie • Víkingur Ólafsson

V sezoně 2023/2024 stály v centru pozornosti Semjona Byčkova poslední tři Dvořákovy symfonie, koncerty pro klavír, housle a violoncello a tři předehry: V přírodě, Karneval a Othello. Byčkov dirigoval Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné Suntory Hall v Tokiu, na jaře během velkého evropského turné vedl orchestr ve Španělsku, Rakousku, Německu, Belgii a Francii. V prosinci vyvrcholí Rok české hudby 2024 třemi koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. Zazní Dvořákův klavírní, houslový a violoncellový koncert, na programu budou i tři symfonické básně ze Smetanovy Mé vlasti, Mahlerova Symfonie č. 5 a Janáčkova Glagolská mše, v níž se k České filharmonii připojí Pražský filharmonický sbor.

Byčkovova inaugurační sezona s Českou filharmonií započala mezinárodním turné, které orchestr zavedlo od vystoupení doma v Praze až po koncerty v Londýně, New Yorku a ve Washingtonu. Mezi významné společné počiny patří dokončení Projektu Čajkovskij, kompletu 7 CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru, a série mezinárodních rezidencí. Během své první sezony v České filharmonii objednal Semjon Byčkov také 14 nových kompozic, které Česká filharmonie postupně premiéruje a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech.

Kromě hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone. V roce 2022 byly vydány Symfonie č. 4 a Symfonie č. 5, o rok později následovala Symfonie č. 1 a Symfonie č. 2 „Vzkříšení“. Jedním z vrcholů uplynulé sezony bylo uvedení Mahlerovy Symfonie č. 3 v Praze a Baden-Badenu, v průběhu sezony 2024/2025 bude Semjon Byčkov dirigovat Mahlerovu Pátou symfonii v Praze, New Yorku a Torontu a Osmou symfonii v Praze.

Vedle uznání v oblasti interpretace tradičního repertoáru si Semjon Byčkov vybudoval silný a dlouhodobý vztah s mnoha vynikajícími soudobými skladateli, jako je například Luciano Berio, Henri Dutilleux a Mauricio Kagel. V nedávné době uvedl v premiéře díla Juliana Andersona, Bryce Dessnera, Detleva Glanerta, Thierryho Escaiche a Thomase Larchera nejen s Českou filharmonií, ale také s Královským orchestrem Concertgebouw, s Vídeňskými a Berlínskými filharmoniky, Newyorskou filharmonií, Mnichovskou filharmonií, Clevelandským orchestrem a Symfonickým orchestrem BBC.

Tak jako Česká filharmonie je i Semjon Byčkov pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradě, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Nejprve se učil hrát na klavír, později byl vybrán ke studiu na Glinkově škole sborového zpěvu a ve třinácti letech absolvoval první lekce dirigování. V sedmnácti letech byl přijat na Leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního pedagoga Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Protože mu byla odepřena cena spočívající v dirigování Leningradské filharmonie, Byčkov Sovětský svaz opustil.

Než se v roce 1989 vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie, získal věhlas ve Spojených státech jako hudební ředitel Grand Rapids Michigan Symphony Orchestra a Filharmonie Buffalo. Jeho mezinárodní kariéra, která začala ve Francii debutem v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence, začala strmě růst po řadě exponovaných záskoků, které vedly k pozvání k Newyorské filharmonii, Berlínským filharmonikům a Královskému orchestru Concertgebouw. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkovův koncertní i operní repertoár je velmi široký. Diriguje na všech celosvětově uznávaných operních scénách – v La Scale, Pařížské národní opeře, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova; všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussova Daphne, Wagnerův Lohengrin a Parsifal a Musorgského Chovanština, stejně jako obnovené premiéry Straussovy Elektry a Wagnerova Tristana a Isoldy. V Londýně Byčkov debutoval jako operní dirigent novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussovy Ženy beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Návrat do Bayreuthu v létě 2024 přinese příležitost dirigovat novou produkci Wagnerova Tristana a Isoldy.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii zastává čestné funkce na Královské hudební akademii a u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňských a Berlínských filharmoniků, orchestru lipského Gewandhausu, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, Chicagským symfonickým orchestrem, Losangeleským symfonickým orchestrem, Filadelfským orchestrem a Clevelandským orchestrem. 

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (Symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií a skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala doporučeným titulem v pořadu „Building a Library“ stanice BBC Radio 3 (2020), jeho provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky se stala v témže časopise Nahrávkou měsíce. O Projektu Čajkovskij vydaném v roce 2019 napsal časopis BBC Music Magazine: „Nejkrásnější orchestrální hru, jakou si lze představit, můžete slyšet na nahrávce Semjona Byčkova s Českou filharmonií z roku 2017, na níž nejmodernější záznam společnosti Decca zachycuje každý detail.“

V roce 2015 obdržel Semjon Byčkov titul Dirigent roku v mezinárodní soutěži International Opera Awards. V červenci 2022 získal čestný doktorát na londýnské Královské hudební akademii, v říjnu téhož roku byl oceněn jako Dirigent roku v mezinárodním žebříčku Musical America. 

Byčkov byl prvním hudebníkem, který otevřeně vyjádřil svůj postoj po vypuknutí války na Ukrajině. Na podporu Ukrajiny promluvil na demonstraci na pražském Václavském náměstí, jeho slova zazněla v rozhlase a televizi v České republice, Francii, Německu, Rakousku, Velké Británii a USA. K situaci se také vyjádřil v rubrice By Invitation časopisu The Economist a byl hostem pořadu World’s HARDtalk na BBC.

Islandský klavírista Víkingur Ólafsson, který oplývá absolutním sluchem i fenoménem hudební synestezie („slyší“ barvy), si za poslední roky vydobyl pozici světové „hvězdy klasické hudby“, jak ho pojmenoval deník The Daily Telegraph. Kritika oceňuje jeho nadstandardní technickou výbavu a „nevyprázdněnou“ virtuozitu, ale hlavně vyzdvihuje jeho inovativní uchopení interpretovaných děl. Díky tomu získal přízvisko „islandský Glenn Gould“ (poprvé ho tak označil deník The New York Times): stejně jako Gould se Ólafsson umí podívat na hojně hrané dílo novýma očima, najít skryté kvality skladby a dojít tak ke zcela jinému – avšak přirozenému a citlivému – pojetí.

To prokázal i na svém novém CD s Goldbergovými variacemi J. S. Bacha, které vyšlo u Deutsche Grammophon v říjnu 2023. „O nahrání tohoto díla jsem snil 25 let,“ přiznává Ólafsson, který albu zasvětil celou koncertní sezonu. Se svou originální interpretací tohoto mistrovského díla totiž letos naživo seznámí nejen Prahu, ale v rámci světového turné, během kterého navštíví šest kontinentů, například i Carnegie Hall, vídeňský Konzerthaus, curyšskou Tonhalle, Pařížskou filharmonii či tokijskou Suntory Hall.

Již v minulosti mu jeho mistrovství vyneslo mnohá ocenění, jako například titul Umělec roku 2019 udělený časopisem Gramophone, a jeho nahrávky získaly dvakrát cenu Opus Klassik a Album roku 2019 od BBC Music Magazine. Mezi nejoblíbenější alba, která natočil u společnosti Deutsche Grammophon, patří Philip Glass Piano Works (2017), Johann Sebastian Bach (2018), Debussy – Rameau (2020) a Mozart & Contemporaries (2021).

Víkingur Ólafsson patří k nejžádanějším klavíristům světa; účinkuje s nejvýznamnějšími světovými orchestry a je rezidenčním umělcem v nejslavnějších koncertních sálech a na věhlasných festivalech. Spolupracuje také s významnými – nejen islandskými – současnými skladateli. Věnuje se i tvorbě hudebních pořadů pro rozhlasové nebo televizní vysílání. Počas covidového „lockdownu“ byl tři měsíce rezidenčním umělcem projektu Front Row vysílaném stanicí BBC Radio 4; z prázdné Harpa Concert Hall v Reykjavíku se tak každý týden jeho hra donesla k miliónům posluchačů po celém světě. 

Právě v Reykjavíku se narodil a pod vedením své matky si i prožil klavírní začátky. „Klavír jsem bral v dětství jako hračku,“ přiznává Ólafsson a dodává, že tento hravý aspekt se mu podařilo do určité míry zachovat nejen při studiu Juilliard School, ale v podstatě dodnes.

Britský skladatel a pedagog Julian Anderson patří mezi nejuznávanější a nejvlivnější tvůrce své generace. Skladbu studoval u významných zástupců britské a francouzské soudobé tvorby Johna Lamberta, Alexandra Goehra a Tristana Muraila. Andersonova hudba vychází ze spektralismu, objevují se v ní i prvky folkloru východní Evropy, především Litvy, Polska a Rumunska. Z Litvy pochází rodina jeho otce, Anderson se už narodil ve Velké Británii. V roce 2014 mělo v English National Opera úspěšnou premiéru jeho hudební drama Thébané, jeho skladbu Incantesimi premiéroval v roce 2016 Simon Rattle s Berlínskými filharmoniky. O rok později uvedl světovou premiéru klavírního koncertu The Imaginary Museum dirigent Ilan Volkov s BBC Scottish Symphony Orchestra.

Inspiraci pro Symfonii č. 2 „Pražská panoramata“ dostal Anderson v roce 2005 při návštěvě fotografické výstavy v jedné londýnské galerii. Mezi exponáty byla kniha černobílých fotografií Josefa Sudka Praha panoramatická, ikonické dílo vydané v roce 1959, které skladatele okouzlilo. Praha a její scenérie ho natolik uchvátily, že si je začal představovat v hudbě: „Má to rozmach a trajektorii, jako když posloucháte symfonii. Tehdy jsem si uvědomil, že kdybych někdy napsal hudbu inspirovanou Prahou panoramatickou, muselo by to být podstatné dílo. Velkolepost samotných fotografií téměř napovídala orchestrální zvuky a textury.“

Pro jinou práci úvahy o Sudkovi na čas odložil. Když však přišel jeho přítel Semjon Byčkov s objednávkou nového symfonického díla, které provede s Českou filharmonií, BBC Symphony Orchestra, Mnichovskou filharmonií a Cleveland Orchestra, téma se probudilo v plné síle. Navzdory tomu, že v Praze nikdy nebyl (a vinou následného uzavření hranic kvůli pandemii covidu se tam ani nadále nemohl podívat), pustil se do díla na české motivy. Znalostí české hudby byl na britské poměry vybaven nadstandardně: díky posluchačské vášni svých rodičů od dětství vyposlechl vše podstatné od Smetany, Dvořáka, Janáčka, později mu učaroval Martinů a nyní má velice dobře zmapovanou i soudobou českou tvorbu. Při psaní nové symfonie ho nečekaně inspiroval i oblíbený youtubový Honest Guide to Prague Janka Rubeše a Honzy Mikulky, a to dokonce dvakrát: „Zaujala mě jejich akce, při které odstranili z Karlova mostu množství zámků lásky. Ty, které byly kolem sochy Jana Nepomuckého, je inspirovaly ke sbírce na zvon v kostele sv. Havla na Starém Městě, kde Nepomucký kázal. Starý zvon z toho kostela nechali kdysi roztavit nacisté. Nový zvon byl vyroben v Innsbrucku a poté dovezen přes Karlův most ke sv. Havlovi. Analyzoval jsem zvukové spektrum nového zvonu a získal tak harmonie pro část své symfonie. Mezi perkusemi je také skutečný zvon ve stejném ladění jako Rubešův a Mikulkův ‚Honest Guide Bell‘,“ dodává v rozhovoru pro magazín České filharmonie.

Podruhé se z videoprůvodce naučil známou českou lidovou píseň: „Líbila se mi akce, při níž Rubeš s Mikulkou znovu vysadili trávník, který rozšlapali turisté na Jiráskově náměstí před Tančícím domem. Viděl jsem v tom i hlubší symboliku vzhledem k tomu, že nový trávník začal růst uprostřed pandemie. Ale taky jsem díky jejich akci poznal dětskou písničku Travička zelená. Nemá zrovna komplexní melodii, ale okouzlila mě textem i půvabnou prostotou. Použil jsem ji v poslední větě symfonie, ale myslím, že není moc rozeznatelná.“ Pro uklidnění konzervativnějších posluchačů uvádíme ještě jeden inspirační zdroj, který zaslechnou v symfonii Pražská panoramata podstatněji: je jím chorál Svatý Václave, který zná Anderson také od dětství a má ho silně spojený s českou hudební tradicí. „Slýchal jsem ho z gramofonové desky Supraphonu, kterou si pouštěl můj otec. Nerozuměl jsem slovům, ale měl jsem od malička rád tu melodii.“

Na jaře roku 1786 měl Wolfgang Amadeus Mozart spoustu práce. Od října předchozího roku intenzivně komponoval novou italskou komickou operu Figarova svatba, od níž si hodně sliboval, a zároveň německou hudební komedii Divadelní ředitel. Rozepsaná díla ho však nemohla uživit, a proto v období postní sezony, kdy se opery nehrály, pravidelně pořádal akademie v Burgtheatru – koncerty, na které prodával v předprodeji vstupenky a pro něž byl hlavním autorem i účinkujícím. Jako lákadlo na ně nejčastěji dodával zbrusu nové klavírní koncerty – v největší „hustotě“ se tak dělo od února 1784 do března 1786, kdy jich napsal a uvedl jedenáct.

Během postní sezony 1786 zazněly na akademiích 22., 23. a 24. z Mozartových koncertů pro klavír a orchestr. Koncert Es dur, K 482, dokončil v prosinci 1785, Koncert A dur, K 488, 2. března 1786 a Koncert c moll, K 491, jen o dva týdny později. Trojice se od předchozích koncertů liší v důležitém parametru instrumentace – v sekci dřevěných dechů zde Mozart místo hobojů použil poprvé nově se etablující klarinety, které měly temnější zvukové zabarvení a lépe se pojily se smyčci. V Koncertu A dur nepoužil ani trubky, ani bicí, tak jako v obou zbývajících, a jeho atmosféra je tak intimnější. První dvě věty vyzařují optimismus a poklid, finále v obvyklé formě rondo střídá jásavou atmosféru s jemným patosem. Koncert A dur je dílem třicetiletého skladatele, ve všech svých složkách však působí mistrně a vyzrále. Ale právě u Mozarta nás tento fakt ani trochu nepřekvapí – pro vytvoření všech dalších velkých děl mu zbývalo už jen pět let života.

Třicetiletým autorem byl v roce 1912 i Igor Stravinskij. Čekalo ho ještě 59 let života a pracoval na svém dosud nejodvážnějším díle. Znala ho celá Paříž, centrum tehdejší umělecké avantgardy, v níž od roku 1909 působil progresivní Ruský balet impresária Sergeje Ďagileva. Stravinského balety Pták Ohnivák a Petruška v podání tohoto souboru se staly diskutovanými událostmi, ale ta největší měla teprve přijít. V čerstvě otevřeném Théâtre des Champs-Élysées se 29. května 1913 odehrála premiéra třetího z baletů, Svěcení jara, s podtitulem Obrazy z pohanského Ruska. Vypukl při ní velký povyk: nesouhlas a znechucení konzervativní části publika a nadšení té progresivní. Už nic nemělo být jako dřív – nejen samotná hudba, ale i choreografické pojetí a kostýmy byly odlišné od všeho předchozího.

„Myšlenka Svěcení jara mě napadla, když jsem ještě skládal Ptáka Ohniváka,“ vzpomíná Igor Stravinskij 45 let po premiéře ve své knize Rozhovory. „Viděl jsem v představě slavnostní pohanský rituál: moudré starce sedící v kruhu a sledující tanec dívky končící vyčerpáním a smrtí. Obětují ji, aby si usmířili boha jara.“ Smlouvu na zkomponování posledního z trojice baletů Stravinskij podepsal s Ďagilevem v létě 1911 v Karlových Varech, na skladbě pracoval v letech 1911 až 1912 a poslední úpravy provedl v březnu 1913. Skladatel se v rámci přípravy na samotné komponování vydal se scénografem a scénáristou Nicolasem Roerichem, který byl zároveň archeologem, do Ruska, aby v centru lidového umění v Talaškinu u Smolenska studovali rituály slovanských kmenů. Spíše než použití konkrétních lidových témat šlo autorům o archetypy – mystické, divoké, primitivní a necivilizované, které by postavili proti dobovým měšťáckým konvencím a přecitlivělosti v umění.

Ani hudebně Stravinskij netěžil z konkrétních ruských lidových písní. Svěcení jara je nicméně vyvrcholením období jeho tvorby ovlivněného folklorismem. Jedinou konkrétní lidovou melodii, kterou použil ve Svěcení jara, hraje v samém úvodu fagot. Podle pozdějšího vyjádření skladatele ovšem není ruská – pochází prý z antologie litevské lidové hudby, kterou našel ve Varšavě. Stravinského současník Béla Bartók, sám známý svým zaujetím pro folklor, v roce 1943 nazval Svěcení jara „apoteózou hudby ruského venkova“ a o baletu prohlásil: „Rytmické buňky, které se zmenšují a zvětšují, lze najít v ruské a východoevropské hudbě běžně.“

Charakter tématu otevřel Stravinskému úžasné možnosti v hudebním zpracování – především ve využití síly elementární rytmiky, kdy celý orchestr působí jako gigantický bicí nástroj využívající prudkou rytmickou pulsaci, polyrytmiku, rychlé střídání metriky. Později Stravinskij vzpomínal, jak Ďagilevovi poprvé přehrál na klavír začátek skladby. „Ďagilev zeptal, zda tam budou ty opakované akordy ještě dlouho. A já mu odpověděl: ‚Až do konce, můj drahý.‘“ Svěcení jara se ale i tonálně posunulo mimo tradiční rámec prostřednictvím náznaků bitonality a tritonality, při níž Stravinskij klade nad sebe akordy vzdálené třeba o půltón.

S totálně revolučním pojetím hudby korespondovala i choreografie Václava Nižinského, postavená na primitivních pohybech tanečníků, zcela negujících estetické ideály klasického baletu. S odstupem času však byly právě choreografie a nepříliš zdařilá orientace Nižinského v inovátorské hudbě označeny za hlavní příčinu neúspěchu prvního uvedení skladby. O rok později bylo Svěcení jara v Paříži provedeno koncertně a ohlas publika byl veskrze kladný. Definitivně se stalo mezníkem na cestě k moderní hudbě.