Fotografie ilustrujicí stránku  Víkingur Ólafsson Česká filharmonie

Česká filharmonie • Víkingur Ólafsson


Česká filharmonie

Ikonické dílo, které změnilo hudební svět. Svěcení jara Igora Stravinského, pobuřující baletní hudba, jistě povzbudí jaro i v Rudolfinu. Islandský klavírista zde nehraje každý rok, a proto se necháme překvapit, jak na severu interpretují Mozarta. A nezbývá než se těšit na premiéru symfonie Pražská panoramata inspirovanou knihou Josefa Sudka.

Koncert z řady A

Program

Julian Anderson
Symfonie č. 2 "Pražská panoramata" (světová premiéra)

Wolfgang Amadeus Mozart
Koncert pro klavír a orchestr č. 21 C dur, K 467

Igor Stravinskij
Svěcení jara

Účinkující

Víkingur Ólafsson klavír

Semjon Byčkov dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Víkingur Ólafsson

Rudolfinum — Dvořákova síň

20. 4. 2022  středa 19.30
Volná místa
21. 4. 2022  čtvrtek 19.30
Volná místa
22. 4. 2022  pátek 19.30
Volná místa
Cena od 290 do 1400 Kč

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. (v červenci a srpnu do 15.00 hod.).

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. (v červenci a srpnu do 15.00 hod.).

Účinkující

Semjon Byčkov  dirigent
Semjon Byčkov

Ve druhé sezoně působení Semjona Byčkova na pozici šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie vyvrcholil Projekt Čajkovskij, zahájený v roce 2015 ještě před tím, než Byčkov k orchestru nastoupil. U společnosti Decca Classics vyšly Čajkovského symfonie, tři klavírní koncerty, Romeo a Julie, Serenáda pro smyčce a Francesca da Rimini. Kromě toho Byčkov Čajkovského díla provedl v rámci rezidencí v Praze, Tokiu, ve Vídni a Paříži a poprvé společně s orchestrem vystoupil na BBC Proms v Londýně. Mezi vrcholy sezony v Praze patřilo první Byčkovovo provedení Smetanovy Mé vlasti v čele České filharmonie.

V sezoně 2020/2021 se pozornost přesune z Čajkovského na Mahlera, provedení jeho symfonií je naplánováno jak na domácích pódiích, tak v zahraničí. Do středu pozornosti se dostane také nová hudba, Byčkov s Českou filharmonií zahrají světové premiéry děl Bryce Dessnera, Detleva Glanerta a Thomase Larchera, třech ze čtrnácti skladatelů (devět Čechů a pět cizinců), kteří napsali nové skladby na objednávku Semjona Byčkova iniciovanou na začátku jeho působení u orchestru. Po premiérách v Praze Byčkov s Českou filharmonií představí Dessnerovu symfonii a Larcherův klavírní koncert, zkomponovaný pro Kirilla Gersteina, ve Vídni, Paříži, Bruselu, Amsterdamu a Londýně.

Byčkov si získal uznání interpretacemi skladeb kmenového repertoáru, ale úzce spolupracuje i s řadou výjimečných soudobých skladatelů včetně Luciana Beria, Henriho Dutilleuxe a Maurizia Kagela. V posledních letech navázal spolupráci rovněž s Reném Staarem, Thomasem Larcherem, Richardem Dubugnonem, Detlevem Glanertem a Julianem Andersonem. Premiéry jejich skladeb provedl v čele Vídeňské filharmonie, Newyorské filharmonie, Královského orchestru Concertgebow a Symfonického orchestru BBC v rámci BBC Proms.

Tak jako Česká filharmonie, i Semjon Byčkov je pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradu, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Coby student hry na klavír získal místo na Glinkově škole sborového zpěvu, kde také jako třináctiletý absolvoval první hodinu dirigování. V 17 letech byl přijat na leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel.

Když se Semjon Byčkov roce 1989 do Petrohradu vrátil na pozici hlavního hostujícího dirigenta Petrohradské filharmonie, měl už za sebou úspěchy v USA, kde zastával funkci hudebního ředitele Grand Rapids Symphony Orchestra a orchestru Buffalo Philharmonic. Jeho mezinárodní kariéra začala ve Francii vystoupeními v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence. Poté, co na záskok dostal možnost dirigovat Newyorskou filharmonii, Berlínskou filharmonii a Královský orchestr Concertgebouw, začala jeho hvězda strmě stoupat. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a rok nato šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkov má široký koncertní i operní repertoár. Diriguje na všech celosvětově významných operních scénách – v La Scale, Opéra National de Paris, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova, všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussův Růžový kavalír a Daphne, Wagnerův Lohengrin a Musorgského Chovanština. V Londýně Byčkov debutoval novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussových Žen beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Nedávno na festivalu v rakouském Bayreuthu řídil Wagnerova Parsifala a ve Vídeňské státní opeře Straussovu Elektru.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii kromě pravidelného vystupování s Londýnským symfonickým orchestrem zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňské filharmonie, Berlínské filharmonie, lipského Gewandhausorchestru, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, orchestry Chicago Symphony a Los Angeles Symphony, Philadelphia Orchestra a Cleveland Orchestra. Kromě celé řady koncertů a nahrávání s Českou filharmonií má Byčkov v této sezoně v plánu koncerty s Královským orchestrem Concertgebouw, Mnichovskou a Berlínskou filharmonií, lipským Gewandhausorchestrem a s Accademií Nazionale di Santa Cecilia.

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestrem de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií, skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovovo provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskou filharmonií se stala v témž časopise Nahrávkou měsíce. Program Building a Library stanice BBC Radio 3 vybral jeho nahrávku Symfonie d moll Césara Francka jako doporučený titul. V roce 2015 získal Semjon Byčkov v mezinárodní soutěži International Opera Awards titul Dirigent roku.

Skladby

Igor Stravinskij
Svěcení jara

Mezi zásadní momenty tvůrčího rozvoje ruského skladatele Igora Fjodoroviče Stravinskéhořadíme rok 1907, kdy se seznámil se Sergejem Ďagilevem, člověkem s mimořádnými organizačními schopnostmi a citem pro nejnovější umělecké tendence. Ďagilev vedl baletní soubor Ballets russes (Ruský balet), který svým francouzským názvem naznačoval, že jde o vývozní artikl ruské kultury, jenž je určen francouzskému publiku. Ďagileva v Petrohradě zaujala především Stravinského skladba Ohňostroj a začal si u něj objednávat skladby, jež nastudoval se svým souborem a s nimiž pak zažíval značné úspěchy (také však skandály) v Paříži.

Prvním plodem spolupráce těchto výjimečných osobností byl balet na námět ruské pohádky Pták ohnivák (1910), po něm následoval burleskní Petruška (1911) a Svěcení jara (1913). V době práce na těchto baletech žil Stravinskij ve Švýcarsku a hojně se zabýval studiem ruského folklóru. Ve svých dílech však ruské lidové písně téměř necitoval; nechával se spíše inspirovat jejich nejzákladnějšími melodickými tvary, asymetrií a nepravidelností rytmické struktury. Tyto postupy použil i v baletu Svěcení jara, který nese podtitul Obrazy z pohanské Rusi a skládá se ze dvou částí, které Stravinskij nazval Probuzení země Oběť.

Svěcení jara bývá (stejně jako na dnešním koncertě) spíše uváděno jako autonomní symfonická skladba, než jako balet. V případě symfonického poslechu záleží výklad jednotlivých hudebních obrazů především na posluchačově fantazii. Připomeňme tedy alespoň stručně, že tématem baletu je zachycení prastarých slovanských rituálů spojených s vítáním životodárného jara. Hudbou a pohybem jsou zde vyjádřeny předkřesťanské věštby, rituální hry a tance včetně tance obětního. Sám skladatel o prvotním impulsu ke kompozici baletu prohlásil: „Na Svěcení jara jsem začal pomýšlet, už když jsem komponoval Ohniváka. Jednou jsem ve snu viděl výjev z pohanského rituálu, při němž se vyvolená obětní panna utančila k smrti.“

Pro všechny zúčastněné umělce bylo v roce 1913 překvapením, že ačkoliv balety Pták ohnivák Petruška zaznamenaly v Paříži mimořádný úspěch, Svěcení jara při prvním uvedení 23. května u publika naprosto propadlo a tato akce byla do dějin zapsána s přívlastkem „skandální“. Pařížští diváci (v publiku nechyběli skladatelé Claude Debussy, Maurice Ravel či výtvarníci Jean Cocteau a Marcel Duchamp) totiž nebyli připraveni na samotné téma baletu a na řadu nových kompozičních postupů, které Stravinského skladba přinesla.

Nový balet, v němž je nejdůležitější složkou pulzující rytmus s akcenty střídavě na lehkých a těžkých dobách a nikoliv melodie či harmonie, jim připadal až příliš barbarský a nestravitelný. Nepochopení díla přispěla také údajně nepříliš povedená choreografie Vaclava Nižinského. Igor Stravinskij na legendární premiéru vzpomínal takto: „Už od začátku představení se ozývaly mírné protesty proti hudbě. A jakmile se zdvihla opona a na jevišti začaly hopsat copaté Lolity s nohama do X, ihned propukla vřava. Slyšel jsem za sebou výkřiky ,Přes hubuʻ. Florent Schmitt křičel ,Přestaňte, děvky z šestnáctého okresuʻ… Ten povyk trval dál, a za několik minut jsem vztekle odešel z hlediště… Když jsem úplně rozzuřený přišel do zákulisí, Ďagilev tam honem zapínal světla v hledišti – doufal asi, že tím obecenstvo uklidní.“

Další osudy Svěcení jara se už vyvíjely mnohem příznivěji. O rok později byla skladba v Paříži provedena koncertně, tentokrát s velkým úspěchem. Sám Stravinskij v této souvislosti hovořil o „triumfálním přijetí, jakého se skladateli dostane jen málokdy.“ Podobně jako u Beethovenova houslového koncertu, i zde čas potvrdil nesporné hodnoty výjimečného díla od neobyčejného skladatele.

Tak copak vás zajímá?
Zavřít

Rozehrajte s námi další koncert

Podpořte nás
Zavřít
Tak copak vás zajímá?