Fotografie ilustrujicí stránku   Alain Altinoglu Česká filharmonie

Česká filharmonie • Alain Altinoglu


Česká filharmonie

Debussyho operu Pelléas a Mélisanda upravil do podoby suity pro koncertní pódia přímo dirigent Alain Altinoglu. Francouzský program pokračuje působivou rapsodií pro housle a orchestr Maurice Ravela se sólistou Jiřím Vodičkou. A francouzský je i varhaník, který se ujme partu ve Třetí „Varhanní“ symfonii Camilla Saint-Saënse.

Koncert z řady A
Délka programu 1 hod 30 min

Program

Claude Debussy / arr. Alain Altinoglu
Pelléas a Mélisanda, suita z opery (22')
Très modéré
Plus lent
Modéré
Pas vite
Très modéré et très expressif
Lourd et sombre
Toujours modéré et avec la plus grande expression
Très lent

Maurice Ravel
Cikán, koncertní rapsodie pro housle a orchestr (10')

— Přestávka —

Camille Saint-Saëns
Symfonie č. 3 c moll, op. 78 „Varhanní“ (36')
Adagio – Allegro moderato – Poco adagio
Allegro moderato – Presto – Maestoso – Allegro

Účinkující

Jiří Vodička housle
Thierry Escaich varhany

Alain Altinoglu dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie  Alain Altinoglu

Rudolfinum — Dvořákova síň

2. 2. 2022  středa 10.00
Generální zkouška
Nelze objednat online
2. 2. 2022  středa 19.30
Volná místa
3. 2. 2022  čtvrtek 19.30
Volná místa
4. 2. 2022  pátek 19.30
Volná místa
Cena od 290 do 1400 Kč

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod.

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod.

Preludium

Česká filharmonie zve všechny držitele vstupenek na setkání před koncertem. Preludia vás připraví a navnadí na program – dirigenti, sólisté nebo hudebníci z orchestru, ale i muzikologové a hudební publicisté hovoří o skladatelích a skladbách, o souvislostech a zajímavostech. Součástí jsou hudební či hudebně obrazové ukázky.

Preludia nabízí Česká filharmonie bezplatně jako bonus ke svým abonentním koncertům. Konají se od 18.30 hodin v Sukově síni. Moderují Pavel Ryjáček a Petr Kadlec.

Účinkující

Jiří Vodička  housle
Jiří Vodička

Jiří Vodička patří k nejvýznamnějším českým sólovým houslistům. Díky svému mimořádnému talentu už od útlého dětství vítězil v prestižních soutěžích (Mezinárodní Kocianova houslová soutěž v Ústí nad Orlicí, Mezinárodní houslová soutěž Louise Spohra v německém Výmaru, Beethovenův Hradec, Čírenie talentov). První a druhou cenu si také přivezl ze světově proslulé soutěže Young Concert Artists, které probíhala v Lipsku a New Yorku.

Ve svých 14 letech získal mimořádnou výjimku ke studiu na vysoké škole. Pod vedením renomovaného profesora Zdeňka Goly uzavřel magisterským titulem své studium na Institutu pro umělecká studia v Ostravě v roce 2007.

Jako sólista pravidelně vystupuje s těmi nejlepšími orchestry u nás i v zahraničí, je zván na nejznámější festivaly klasické hudby, jeho koncerty u nás pravidelně přenáší Česká televize i Český rozhlas. V roce 2014 natočil pro Supraphon své debutové sólové album „Violino Solo“, obsahující jedny z nejtěžších skladeb pro sólové housle. CD bylo skvěle přijato kritikou u nás i v zahraničí. Kromě sólového hraní se věnuje i komorní hudbě, v roce 2020 založil Klavírní trio České filharmonie, ve kterém hraje spolu s dalšími dvěma sólisty (Martin Kasík – klavír, Václav Petr – violoncello). V roce 2021 zvítězili v mezinárodní soutěži Vienna International Music Competition. Jejich videonahrávky získávají pravidelně statisíce shlédnutí na sociálních sítích.

Od roku 2015 zastává také post koncertního mistra České filharmonie. V roce 2019 obdržel prestižní cenu Prague Classic Awards. Věnuje se i pedagogické činnosti, vyučuje na Pražské konzervatoři a na Ostravské univerzitě.

Skladby

Claude Debussy
Pelléas a Mélisanda, suita z opery

V roce 1892 napsal vlámský dramatik Maurice Maeterlinck svůj nejúspěšnější opus Pelléas a Mélisanda. O deset let později na toto téma vytvořil libreto, které Claude Debussy převtělil do pětiaktové opery, jediné dokončené v rámci jeho díla a premiérované 30. dubna 1902 v pařížské Komické opeře. Námět vychází z mýtu o Tristanovi a Izoldě – dvou mladých lidech, kteří jsou do sebe beznadějně zamilováni, ale ve štěstí jim stojí starší manžel. Jejich láska může dojít naplnění pouze ve smrti. Debussy byl fascinován pohádkovou atmosférou a tajemnou řečí dramatu v duchu symbolismu. Úspěch premiéry nebyl nijak oslnivý, ale v následujících letech byla opera provedena na mnoha místech v Evropě i v USA a dnes je Pelléas a Mélisanda jednou z nejhranějších francouzských oper počátku 20. století.

Předehry před jednotlivými akty a mezihry s propojujícími hudebními motivy využil dirigent Alain Altinoglu pro vytvoření koncertní suity, která sleduje průběh děje: od ponurého začátku až po smrt Mélisandy na konci opery. Suitu Altinoglu poprvé uvedl 20. září 2017 během svého debutu u Berlínských filharmoniků.

Orchestrální suity vznikaly v 19. a 20. století se záměrem popularizace rozsáhlých operních nebo baletních děl na koncertních pódiích. Stejný cíl měl i Altinoglu, který operu dirigoval na několika renomovaných scénách. Podle svých slov věděl, že má dost originálního materiálu: „Claude Debussy musel komponovat orchestrální mezihry v Pelléasovi a Mélisandě velmi rychle... Chvíli před premiérou se ukázalo, že původní hudební čísla nestačí na mnohonásobné přeměny scén. Muselo se přidat téměř 150 taktů hudby,“ popsal v rozhovoru pro server francouzského hudebního nakladatelství Durand-Salabert-Eschig. A dodal: „Tyto dokomponované části přecházejí magicky jedna do druhé a zachovávají typicky debussyovskou harmonickou konstrukci.“

Maurice Ravel
Cikán, koncertní rapsodie pro housle a orchestr

Během svého uměleckého turné po Anglii v roce 1922 zažil slavný francouzský skladatel Maurice Ravel zásadní setkání s devětadvacetiletou maďarskou houslistkou Jelly d’Arányi, neteří houslové legendy Josepha Joachima. Na soukromém koncertě provedla jeho Sonátu pro housle a violoncello a poté hrála na skladatelovo přání až do rána cikánské melodie. Dva roky nato pro ni Ravel dokončil virtuózní rapsodickou kompozici Tzigane (Cikán). Úspěšná premiéra díla pro housle s doprovodem klavíru nebo luthéalu (mechanismus vynalezený v roce 1919, který se připojuje ke klavíru a vydává zvuk podobný barvě cimbálu), proběhla v Londýně v dubnu 1924, poslední úpravy proběhly pár dní před premiérou. Ravel ve stejném roce skladbu orchestroval a d’Arányi premiérovala i tuto verzi – v listopadu 1924 v Paříži se symfonickým orchestrem Colonne. Obě verze umožňují houslovým virtuosům blýsknout se s technikou a brilancí a jsou velmi oblíbené u publika. Jelly d’Arányi je pravidelně interpretovala po celou svou dlouhou a hvězdnou kariéru. Tzigane odráží tehdejší oblibu v exotice – ať už orientální nebo cikánské motivy byly v Ravelově době módní a vyhledávanou záležitostí. Skladba necituje žádné autentické romské písně, ale využívá tradiční melodické postupy, formy a rytmy. Jde v podstatě o „maďarskou rapsodii“ v lisztovském duchu, jen modernější a rytmičtější.

Camille Saint-Saëns
Symfonie č. 3 c moll, op. 78 „Varhanní“

Londýn i Liszt jsou pojítkem k poslední skladbě programu. Padesátiletý Camille Saint-Saëns dostal zakázku na velkou symfonii od Londýnské filharmonické společnosti a od počátku dílo koncipoval jako poctu Franzi Lisztovi, svému velkému příteli a vzoru. Proto k běžnému obsazení orchestru přidal dva klavíry (nebo jeden klavír na čtyři ruce) a varhany, oba typické Lisztovy nástroje. Dále cituje chorální úryvek ze sekvence Dies irae, stejně jako Liszt ve svém Tanci mrtvých pro klavír a orchestr. Podobné Lisztovým jsou i mnohé harmonické nebo instrumentační postupy v práci s hudebními tématy.

„Dal jsem do této práce vše, co jsem mohl dát. [...] To, co jsem udělal, už nikdy nebudu moci zopakovat,“ prohlásil Camille Saint-Saëns po dokončení Třetí symfonie c moll, op. 78, která si díky velkolepému použití varhan v rámci orchestru vysloužila přívlastek „Varhanní“. Skladatel sám řídil její premiéru 19. května 1886 v londýnské St. James Hall (zbořené v roce 1905), v první polovině koncertu navíc hrál jako sólista svůj Klavírní koncert č. 4 c moll. V červenci 1886 zemřel Franz Liszt a Saint-Saëns symfonii definitivně věnoval jeho památce. Pařížskou premiéru pak provedl 9. ledna 1887.

Myšlenka přidat varhanní part k světskému orchestrálnímu dílu určenému pro koncertní síň byla poměrně ojedinělá, i když to byl zase Franz Liszt, který varhany do orchestrálního zvuku zařadil daleko dříve – ve své symfonické básni Válka Hunů (1856/1857) – a dokázal, že je to funkční kombinace. Camille Saint-Saëns byl vynikajícím varhaníkem, Franz Liszt ho dokonce nazval „největším varhaníkem na světě“. Se Saint-Saënsovým umem se setkal už v době, kdy byl jako čerstvě dvacetiletý uveden do úřadu varhaníka v jednom z největších pařížských kostelů sv. Magdaleny, kde setrval dvacet let.

Třetí symfonie je ukázkou tematické propracovanosti. V jednotlivých částech přináší vždy nová témata, a přitom vrací témata předešlá, umně pozměněná, a přesto patrná. První věta má pomalý úvod, po němž následuje Allegro moderato s hlavním tématem ve smyčcích vycházejícím z chorálového nápěvu sekvence Dies irae. Toto neklidné téma se vyvíjí, prochází durovými i mollovými tóninami, a nakonec ustoupí vedlejšímu, klidnějšímu tématu. V prostřední části se obě témata objevují současně v rámci sonátového provedení. Po této rychlé pasáži dochází ke zklidnění doprovázené pizzicaty violoncell a kontrabasů až do závěrečné části první věty, jejíž téma provedené smyčci a varhanami a později dřevěnými dechy je nejspíš nejznámější melodií celé skladby. Druhou větu otevírá energická melodie smyčců, přidává se klavír s rychlými sledy arpeggií a tónových řad a nakonec hlubší nástroje s novým tématem, předjímajícím finále. To otevírají mohutné akordy varhan, klavír podporuje smyčce a zazní motiv Dies irae. Skladba se rozvine v majestátní pochod s varhanami, žesti a bicími. Po nutné klidnější pasáži nastupuje bouřlivý, polyfonií prodchnutý závěr.

Skladba byla od počátku přijata příznivě a autor sklidil velký úspěch. „Můj drahý skladateli slavné symfonie,“ napsal Saint-Saënsův přítel a žák Gabriel Fauré, „nedovedete si představit, jakou radost jsem měl minulou neděli! [při druhém provedení 16. ledna 1887] Měl jsem partituru a nevynechal jsem jediný tón této symfonie, která vydrží mnohem déle než my dva, i kdybychom spojili oba naše životy!“ Velkolepost symfonie vynikla při provedení v květnu 1915 v San Francisku u příležitosti Mezinárodní výstavy Panama-Pacific, v sále pro 3782 posluchačů. Osmdesátiletý Saint-Saëns tento koncert neřídil, ale byl přítomen a dočkal se bouřlivého potlesku vestoje. Nynější francouzská hudební historiografie počítá Saint-Saënsovu Třetí symfonii mezi hvězdný trojlístek – spolu s Fantastickou symfonií Hectora Berlioze a Symfonií Turangalîla Oliviera Messiaena.

Tak copak vás zajímá?
Zavřít

Rozehrajte s námi další koncert

Podpořte nás
Zavřít
Tak copak vás zajímá?