Česká filharmonie • Karen Gomyo

Houslistka Karen Gomyo se narodila v Tokiu, svoji hudební kariéru nastartovala v Montrealu a New Yorku a nedávno se usadila v Berlíně. Deník Chicago Tribune ocenil tuto špičkovou hudebnici takto: "…prvotřídní umělkyně se skutečnou hudební rozhodností, vitalitou, leskem a intenzitou."

V sezoně 2019/2020 stihla evropské debuty s berlínským Deutsches Symphonie-Orchester a Cristianem Macelaru, s Orchestre de la Suisse Romande a Jonathanem Nottem, s Deutsche Radio Philharmonie Saarbrücken Kaiserslautern a Pietarim Inkinenem, s BBC Scottish Symphony Orchestra a Gergelym Madarasem a s Dresdner Philharmoniker a Roderickem Coxem.

Nedávno v Evropě vystupovala také s Philharmonia Orchestra, City of Birmingham Symphony Orchestra, Orchestre Symphonique de Radio France, WDR Sinfonieorchester Köln, Dánským národním symfonickým orchestrem a v březnu 2019 Karen zahájila festival Dubai Proms s BBC Symphony a Benem Gernonem. Její nynější koncert v Praze je debutem s Českou filharmonií a Semjonem Byčkovem.

Karen Gomyo má mnoho úspěchů v Severní Americe, spolupracovala s Newyorskou filharmonií, Chicago Symphony, Cleveland Orchestra, Philadelphia Orchestra, Los Angeles Philharmonic, Minnesota Orchestra a symfonickými orchestry Detroitu, San Francisca, Toronta, Montrealu, Vancouveru a Washingtonu D.C. V Australasii je populární díky vystoupením s New Zealand Symphony, West Australian Symphony Orchestra v Perthu, Tasmanian Symphony a recitálu v Sydney Opera House. V loňské sezoně debutovala také s Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra.

Karen se silně angažuje v provádění soudobých skladeb. Ve Washingtonu hrála s National Symphony Orchestra severoamerickou premiéru 2. koncertu Matthiase Pintschera Mar’eh pod vedením autora, premiérovala také skladbu Vox Amoris Pēterise Vaskse s Lapland Chamber Orchestra a Johnem Storgårdsem. V květnu 2018 provedla s Chicago Symphony Orchestra a Esou-Pekkou Salonenem ve světové premiéře Camber Concerto Samuela Adamse. Skladba vznikla konkrétně pro Karen a u Adamse ji objednal orchestr k 20. výročí svého založení.

V sezoně 2023/2024 stály v centru pozornosti Semjona Byčkova poslední tři Dvořákovy symfonie, koncerty pro klavír, housle a violoncello a tři předehry: V přírodě, Karneval a Othello. Byčkov dirigoval Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné Suntory Hall v Tokiu, na jaře během velkého evropského turné vedl orchestr ve Španělsku, Rakousku, Německu, Belgii a Francii. V prosinci vyvrcholí Rok české hudby 2024 třemi koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. Zazní Dvořákův klavírní, houslový a violoncellový koncert, na programu budou i tři symfonické básně ze Smetanovy Mé vlasti, Mahlerova Symfonie č. 5 a Janáčkova Glagolská mše, v níž se k České filharmonii připojí Pražský filharmonický sbor.

Byčkovova inaugurační sezona s Českou filharmonií započala mezinárodním turné, které orchestr zavedlo od vystoupení doma v Praze až po koncerty v Londýně, New Yorku a ve Washingtonu. Mezi významné společné počiny patří dokončení Projektu Čajkovskij, kompletu 7 CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru, a série mezinárodních rezidencí. Během své první sezony v České filharmonii objednal Semjon Byčkov také 14 nových kompozic, které Česká filharmonie postupně premiéruje a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech.

Kromě hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone. V roce 2022 byly vydány Symfonie č. 4 a Symfonie č. 5, o rok později následovala Symfonie č. 1 a Symfonie č. 2 „Vzkříšení“. Jedním z vrcholů uplynulé sezony bylo uvedení Mahlerovy Symfonie č. 3 v Praze a Baden-Badenu, v průběhu sezony 2024/2025 bude Semjon Byčkov dirigovat Mahlerovu Pátou symfonii v Praze, New Yorku a Torontu a Osmou symfonii v Praze.

Vedle uznání v oblasti interpretace tradičního repertoáru si Semjon Byčkov vybudoval silný a dlouhodobý vztah s mnoha vynikajícími soudobými skladateli, jako je například Luciano Berio, Henri Dutilleux a Mauricio Kagel. V nedávné době uvedl v premiéře díla Juliana Andersona, Bryce Dessnera, Detleva Glanerta, Thierryho Escaiche a Thomase Larchera nejen s Českou filharmonií, ale také s Královským orchestrem Concertgebouw, s Vídeňskými a Berlínskými filharmoniky, Newyorskou filharmonií, Mnichovskou filharmonií, Clevelandským orchestrem a Symfonickým orchestrem BBC.

Tak jako Česká filharmonie je i Semjon Byčkov pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradě, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Nejprve se učil hrát na klavír, později byl vybrán ke studiu na Glinkově škole sborového zpěvu a ve třinácti letech absolvoval první lekce dirigování. V sedmnácti letech byl přijat na Leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního pedagoga Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Protože mu byla odepřena cena spočívající v dirigování Leningradské filharmonie, Byčkov Sovětský svaz opustil.

Než se v roce 1989 vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie, získal věhlas ve Spojených státech jako hudební ředitel Grand Rapids Michigan Symphony Orchestra a Filharmonie Buffalo. Jeho mezinárodní kariéra, která začala ve Francii debutem v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence, začala strmě růst po řadě exponovaných záskoků, které vedly k pozvání k Newyorské filharmonii, Berlínským filharmonikům a Královskému orchestru Concertgebouw. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkovův koncertní i operní repertoár je velmi široký. Diriguje na všech celosvětově uznávaných operních scénách – v La Scale, Pařížské národní opeře, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova; všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussova Daphne, Wagnerův Lohengrin a Parsifal a Musorgského Chovanština, stejně jako obnovené premiéry Straussovy Elektry a Wagnerova Tristana a Isoldy. V Londýně Byčkov debutoval jako operní dirigent novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussovy Ženy beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Návrat do Bayreuthu v létě 2024 přinese příležitost dirigovat novou produkci Wagnerova Tristana a Isoldy.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii zastává čestné funkce na Královské hudební akademii a u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňských a Berlínských filharmoniků, orchestru lipského Gewandhausu, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, Chicagským symfonickým orchestrem, Losangeleským symfonickým orchestrem, Filadelfským orchestrem a Clevelandským orchestrem. 

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (Symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií a skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala doporučeným titulem v pořadu „Building a Library“ stanice BBC Radio 3 (2020), jeho provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky se stala v témže časopise Nahrávkou měsíce. O Projektu Čajkovskij vydaném v roce 2019 napsal časopis BBC Music Magazine: „Nejkrásnější orchestrální hru, jakou si lze představit, můžete slyšet na nahrávce Semjona Byčkova s Českou filharmonií z roku 2017, na níž nejmodernější záznam společnosti Decca zachycuje každý detail.“

V roce 2015 obdržel Semjon Byčkov titul Dirigent roku v mezinárodní soutěži International Opera Awards. V červenci 2022 získal čestný doktorát na londýnské Královské hudební akademii, v říjnu téhož roku byl oceněn jako Dirigent roku v mezinárodním žebříčku Musical America. 

Byčkov byl prvním hudebníkem, který otevřeně vyjádřil svůj postoj po vypuknutí války na Ukrajině. Na podporu Ukrajiny promluvil na demonstraci na pražském Václavském náměstí, jeho slova zazněla v rozhlase a televizi v České republice, Francii, Německu, Rakousku, Velké Británii a USA. K situaci se také vyjádřil v rubrice By Invitation časopisu The Economist a byl hostem pořadu World’s HARDtalk na BBC.

Americký skladatel a kytarista Bryce Dessner se celý život pohybuje napříč hudebními žánry. Se svým dvojčetem Aaronem hraje v rockové kapele The National, působí ve skupině Clogs a zároveň je skladatelem komorní, symfonické a filmové hudby, jenž dostává zakázky od nejvýznamnějších světových souborů a filmových studií. V jeho tvorbě můžeme nalézt inspiraci jazzem, rockem, barokní hudbou a především minimalismem. V roce 2006 založil v Cincinnati festival MusicNOW, který každoročně představuje to nejlepší ze současné hudby. Z jeho tvorby pro film je známý především oscarový snímek u nás uváděný pod názvem Revenant Zmrtvýchvstání (The Revenant) z roku 2015 nebo komorní konverzační drama Dva papežové (The Two Popes) z roku 2019. Na začátku letošního roku provedla Česká filharmonie Dessnerův Koncert pro dva klavíry a orchestr, který se z důvodu koronavirové pandemie konal v Rudolfinu bez účasti diváků a byl živě streamován. Orchestr řídil šéfdirigent Semjon Byčkov a za klavíry seděly sestry Katia a Marielle Labèque, pro něž byl koncert v roce 2017 zkomponován.

Svou jednovětou orchestrální skladbu Mari věnoval Bryce Dessner právě Semjonu Byčkovovi. Komponoval ji v minulém roce, kdy oba umělci shodou okolností trávili dobu utlumení kulturních akcí na baskickém pobřeží ve Francii. Toto pastorálně laděné dílo je pojmenováno podle baskické bohyně lesů a skladatel pro ně našel inspiraci ve svých procházkách po lesích a horách francouzského Baskicka. Dessner zde cituje melodie z první věty Dvořákovy Novosvětské symfonie a ze čtvrté části Mahlerovy Symfonie č. 3. Hudbu těchto skladatelů sám Dessner charakterizuje jako „nadčasovou a výrazně moderní“. Šéfdirigent Byčkov letos v červnu dirigoval světovou premiéru tohoto díla s orchestrem Tonhalle v Curychu, nyní zazní Mari v české premiéře a na začátek příštího roku je naplánováno její uvedení s BBC Symphony Orchestra v Londýně.

Dmitrij Šostakovič měl v řadách soudobých sovětských interpretů mnoho přátel, se kterými také těsně spolupracoval při uvádění svých děl. Patřil k nim např. dirigent Kirill Kondrašin, jenž premiéroval slavnou Čtvrtou symfonii c moll, violoncellista Mstislav Rostropovič pro nějž Šostakovič napsal dvojici koncertů pro violoncello a orchestr nebo houslista David Oistrach, jemuž jsou věnovány oba houslové koncerty. Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll op. 77 komponoval Šostakovič v letech 1947–1948. Do tvorby tohoto díla tak zasáhly nechvalně známé okolnosti prvního čtvrtletí roku 1948, kdy byl spolu s dalšími předními sovětskými skladateli z nejvyšších stranických míst tvrdě, avšak nespravedlivě kritizován a obviňován z modernismu a formalismu.

Dmitriji Šostakovičovi se však do značné míry podařilo situaci (vyvolanou Josifem Stalinem a jeho pravou rukou v kulturních záležitostech Andrejem Ždanovem) ustát a udržet si pozici „hlavního vývozního artiklu sovětské hudby“ do světa, a to včetně kapitalistického Západu. Proces očišťování byl však neobyčejně náročný a způsobil, že se První houslový koncert dočkal premiéry až po Stalinově smrti, sedm let od svého vzniku – 29. října 1955 s Davidem Oistrachem a Leningradskou filharmonií pod taktovkou Jevgenije Mravinského.

Sám skladatel o tomto díle napsal, že je to „svým charakterem v podstatě spíš symfonie pro sólové housle s orchestrem“. Virtuóz Oistrach se o skladbě vyslovil následovně: „Koncert je mimořádně zajímavým úkolem pro interpreta. Je to, chcete-li, velká, obsažná shakespearovská role, která vyžaduje od umělce velké emocionální a intelektuální vypětí a která skýtá obrovské možnosti nejen k demonstrování houslistovy virtuozity, ale především k vyjádření nejhlubších citů, myšlenek a nálad.“ A skutečně; jde o interpretačně mimořádně obtížné dílo, které je zároveň prosto obsahově prázdných virtuózních efektů. Jeho čtyři věty jsou kromě tempového označení pojmenovány také z hlediska své formy.

První částí je pomalé Nokturno. Po ponurém úvodu přednesou sólové housle hlavní téma celé věty, která je zkomponovaná v sonátové formě. V dalším průběhu úvodní části se pak sólový nástroj polyfonním způsobem proplétá s orchestrem. Následující Scherzo se vyznačuje pulzujícím rytmem. Dmitrij Šostakovič zde vůbec poprvé použil motiv d-es-c-h, které v několika pozdějších skladbách uplatnil jako svou značku (názvy tónů motivu jsou začátečními písmeny skladatelova jména a příjmení v německé transkripci – DSCH). V naší skladbě tato čtyřtónová hudební myšlenka zazní sice opakovaně, ale spíše nenápadně, navíc pouze v orchestrálním doprovodu.

Ústřední téma třetí věty pojmenované jako Passacaglia přednesou hned na jejím začátku violoncella s kontrabasy. Následný teskný zpěv houslí je náročný především na zachování předepsaných výrazových nuancí. Konec této části je tvořen rozsáhlou kadencí, v níž sólový nástroj mění náladu od melancholického pláče k neklidnému rozhořčení. Kadence ústí attaca do závěrečné věty, označené přiléhavě jako Burleska. Autor se zde inspiroval skotačivou rytmikou i melodikou lidových písní tzv. skomorochů, tj. dávných ruských potulných pěvců, herců a tanečníků.

Odchovanec moskevské konzervatoře Sergej Vasiljevič Rachmaninov tvořil převážně ve 20. století, jeho díla – ovlivněná zejména Petrem Iljičem Čajkovským – však stojí oběma nohama ještě v pozdně romantickém slohu. Sám Rachmaninov se k tomu vyjádřil následovně: „Nemohu odhodit staré způsoby psaní a stejně tak nemohu přijmout nové. Intenzivně jsem se snažil cítit hudební způsoby dneška, ale nejde mi to.“ Ačkoliv zkomponoval tři opery, stejný počet symfonií, několik duchovních skladeb a řadu pozoruhodných písní, proslavil se především svým klavírním dílem zahrnujícím čtveřici koncertů a množství skladeb sólových. Rachmaninov, sám vynikající klavírista, vystupoval s úspěchy nejen ve své vlasti, ale i v Evropě a na americkém kontinentě. Byl činný rovněž coby dirigent; nejprve působil v Moskvě, kde pod jeho taktovkou na pódiu Velkého divadla zazněla operní díla Glinky a Čajkovského, v letech 1906–1909 pak účinkoval v Drážďanech a poté podnikl první velkou koncertní cestu do Spojených států amerických. Režim nastolený po Velké říjnové socialistické revoluci v roce 1917 Rachmaninov nepřijal a brzy poté natrvalo opustil svou vlast. Nejprve žil v Evropě a v roce 1935 se usadil ve Spojených státech, kde vyvíjel bohatou koncertní činnost a pokračoval v komponování. Ač sovětský režim v soukromí i veřejně kritizoval, odloučení od Ruska nesl velmi těžce, jeho rodina zachovávala ruské zvyky, obklopovala se ruskými přáteli a najímala si ruské služebnictvo. Rachmaninov v exilu vystupoval jako zapálený patriot, což se projevilo zejména po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem, kdy své koncertní honoráře věnoval na podporu Rudé armády. Zemřel v Kalifornii pouhé čtyři dny před svými sedmdesátými narozeninami.

Jeho úplně poslední skladbou jsou Symfonické tance, op. 45, komponované roku 1940. Rachmaninov dal jednotlivým částem tohoto svého třívětého díla názvy označující zdánlivě denní doby (Poledne – Soumrak – Půlnoc), ve skutečnosti však zřejmě půjde o metaforu související s bilancováním života tehdy již značně nemocného umělce. K Rachmaninovovým Symfonickým tancům, k jejichž instrumentačním ozvláštněním patří užití altsaxofonu v první větě, byla několikrát vytvořena baletní choreografie, častěji jsou však prováděny jako autonomní symfonické dílo, jež dokáže emočně zapůsobit samo o sobě.