Fotografie ilustrujicí stránku  Karen Gomyo Česká filharmonie

Česká filharmonie • Karen Gomyo


Česká filharmonie

Když 4. února 2021 provedly sestry Labèque před rudolfinskými kamerami Koncert pro dva klavíry Bryce Dessnera, byla už objednaná jeho nová symfonická skladba Mari. Spolu s Šostakovičovým Prvním houslovým koncertem v podání Karen Gomyo a Rachmaninovovými Symfonickými tanci pod taktovkou Semjona Byčkova vytvoří impozantní program.

Koncert z řady A

Program

Bryce Dessner
Mari (světová premiéra) (20'-25')

Dmitrij Šostakovič
Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll, op. 77 (39')

Sergej Rachmaninov
Symfonické tance, op. 45 (35')

Účinkující

Karen Gomyo housle

Semjon Byčkov dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Karen Gomyo

Rudolfinum — Dvořákova síň

15. 12. 2021  středa 10.00
Generální zkouška
Nelze objednat online
15. 12. 2021  středa 19.30
Volná místa
16. 12. 2021  čtvrtek 19.30
Volná místa
17. 12. 2021  pátek 19.30
Volná místa
Cena od 290 do 1400 Kč

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. (v červenci a srpnu do 15.00 hod.).

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. (v červenci a srpnu do 15.00 hod.).

Preludium

Česká filharmonie zve všechny držitele vstupenek na setkání před koncertem. Preludia vás připraví a navnadí na program – dirigenti, sólisté nebo hudebníci z orchestru, ale i muzikologové a hudební publicisté hovoří o skladatelích a skladbách, o souvislostech a zajímavostech. Součástí jsou hudební či hudebně obrazové ukázky.

Preludia nabízí Česká filharmonie bezplatně jako bonus ke svým abonentním koncertům. Konají se od 18.30 hodin v Sukově síni. Moderuje Eva Hazdrová-Kopecká.

Účinkující

Karen Gomyo  housle

Houslistka Karen Gomyo se narodila v Tokiu, svoji hudební kariéru nastartovala v Montrealu a New Yorku a nedávno se usadila v Berlíně. Deník Chicago Tribune ocenil tuto špičkovou hudebnici takto: "…prvotřídní umělkyně se skutečnou hudební rozhodností, vitalitou, leskem a intenzitou."

V sezoně 2019/2020 stihla evropské debuty s berlínským Deutsches Symphonie-Orchester a Cristianem Macelaru, s Orchestre de la Suisse Romande a Jonathanem Nottem, s Deutsche Radio Philharmonie Saarbrücken Kaiserslautern a Pietarim Inkinenem, s BBC Scottish Symphony Orchestra a Gergelym Madarasem a s Dresdner Philharmoniker a Roderickem Coxem.

Nedávno v Evropě vystupovala také s Philharmonia Orchestra, City of Birmingham Symphony Orchestra, Orchestre Symphonique de Radio France, WDR Sinfonieorchester Köln, Dánským národním symfonickým orchestrem a v březnu 2019 Karen zahájila festival Dubai Proms s BBC Symphony a Benem Gernonem. Její nynější koncert v Praze je debutem s Českou filharmonií a Semjonem Byčkovem.

Karen Gomyo má mnoho úspěchů v Severní Americe, spolupracovala s Newyorskou filharmonií, Chicago Symphony, Cleveland Orchestra, Philadelphia Orchestra, Los Angeles Philharmonic, Minnesota Orchestra a symfonickými orchestry Detroitu, San Francisca, Toronta, Montrealu, Vancouveru a Washingtonu D.C. V Australasii je populární díky vystoupením s New Zealand Symphony, West Australian Symphony Orchestra v Perthu, Tasmanian Symphony a recitálu v Sydney Opera House. V loňské sezoně debutovala také s Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra.

Karen se silně angažuje v provádění soudobých skladeb. Ve Washingtonu hrála s National Symphony Orchestra severoamerickou premiéru 2. koncertu Matthiase Pintschera Mar’eh pod vedením autora, premiérovala také skladbu Vox Amoris Pēterise Vaskse s Lapland Chamber Orchestra a Johnem Storgårdsem. V květnu 2018 provedla s Chicago Symphony Orchestra a Esou-Pekkou Salonenem ve světové premiéře Camber Concerto Samuela Adamse. Skladba vznikla konkrétně pro Karen a u Adamse ji objednal orchestr k 20. výročí svého založení.

Semjon Byčkov  dirigent
Semjon Byčkov

„Bylo to svědectví nejen o Mahlerovi, ale také o panu Byčkovovi a České filharmonii... byla to dojemná a inteligentní interpretace Vzkříšení, dramatická v úvodu a finále, milá a hravá ve středních větách a vznešená v Prasvětle...“

The New York Times

Působení Semjona Byčkova ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie se započalo koncerty v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu u příležitosti 100. výročí vzniku Československa v roce 2018. Po završení Projektu Čajkovskij v roce 2019 – kompletu 7 CD vydaného společností Decca Classics a řady mezinárodních rezidencí – se Byčkov s Českou filharmonie zaměřili na Mahlerova symfonická díla, jejichž provedení a nahrávání bude probíhat doma i v zahraničí.

V sezóně 2021/2022 bude Česká filharmonie na mezinárodním fóru prezentovat Mahlerovy symfonie č. 1, 2, 3, 4, 5 a 7, počínaje svým letním turné na festivalu v rakouském Grafeneggu. Říjnové abonentní koncerty 126. sezony pak zahájí Mahlerovou symfonií č. 9. Na jaře proběhne český festival ve vídeňském Musikvereinu, kde zazní Smetanova Má vlast (kterou Byčkov s Českou filharmonií nahrál během lockdownu) spolu s díly Miroslava Kabeláče, Antonína Dvořáka, Bohuslava Martinů a Leoše Janáčka, po němž bude následovat rozsáhlé evropské turné zahrnující koncerty v Berlínské filharmonii, Labské filharmonii v Hamburku a dva koncerty v Barbican Centre v Londýně.

Byčkov si získal renomé interpretacemi skladeb kmenového repertoáru, ale úzce spolupracuje i s řadou výjimečných soudobých skladatelů včetně Luciana Beria, Henriho Dutilleuxe a Maurizia Kagela. V posledních letech navázal spolupráci rovněž s Reném Staarem, Thomasem Larcherem, Richardem Dubignonem, Detlevem Glanertem a Julianem Andersonem. Premiéry jejich skladeb provedl v čele Vídeňské filharmonie, Newyorské filharmonie, Královského orchestru Concertgebow a Symfonického orchestru BBC v rámci BBC Proms. K vrcholům nové sezony patří německá premiéra Larcherova klavírního koncertu zkomponovaného pro Kirilla Gersteina v Berlíně, česká premiéra Mari Bryce Dessnera a světová premiéra Andersonových Pražských panoramat. Tato tři díla budou rovněž uvedena v Praze; patří ke čtrnácti novým skladbám na objednávku Semjona Byčkova iniciovanou na začátku jeho působení v České filharmonii.

Tak jako Česká filharmonie je i Semjon Byčkov je pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradu, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Nejprve se učil hrát na klavír, později byl vybrán ke studiu na Glinkově škole sborového zpěvu a ve třinácti letech absolvoval první lekce dirigování. V 17 letech byl přijat na Leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního pedagoga Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Protože mu byla odepřena cena spočívající v dirigování Leningradské filharmonie, Byčkov ze Sovětského svazu odešel.

Než se v roce 1989 Byčkov vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie, získal věhlas ve Spojených státech jako hudební ředitel Grand Rapids Michigan Symphony Orchestra a Filharmonie Buffalo. Jeho mezinárodní kariéra začala ve Francii, kde debutoval v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence, a kulminovala poté, co se jako dirigent osvědčil při záskocích u Newyorské a Berlínské filharmonie a Royal Concertgebouw Orchestra. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem Dresden Semperoper.

Byčkov má široký koncertní i operní repertoár. Diriguje na všech celosvětově významných operních scénách – v La Scale, Pařížské národní opeře, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova; všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussův Růžový kavalír a Daphne, Wagnerův Lohengrin a Parsifal a Musorgského Chovanština. V Londýně Byčkov debutoval novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussových Žen beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Nedávno na festivalu v rakouském Bayreuthu řídil Wagnerova Parsifala a ve Vídeňské státní opeře Straussovu Elektru.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii kromě pravidelného vystupování s Londýnským symfonickým orchestrem zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňské filharmonie, Berlínské filharmonie, lipského Gewandhausorchestru, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, Chicagským symfonickým orchestrem, Losangeleským symfonickým orchestrem, Filadelfským orchestrem a Clevelandským orchestrem. V letošní sezóně má kromě celé řady koncertů s Českou filharmonií na programu další hostování s Mahlerovými symfoniemi s Orchestre de Paris, lipským Gewandhausem, Berlínskou filharmonií, Filharmonií Oslo a Losangeleskou filharmonií a se Straussovou Elektrou v Pařížské národní opeře.

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestrem de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií a skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala doporučeným titulem v pořadu „Building a Library“ stanice BBC Radio 3 (2020), jeho provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskou filharmonií se stala v témže časopise Nahrávkou měsíce.

V roce 2015 získal Semjon Byčkov v mezinárodní soutěži International Opera Awards titul Dirigent roku.

Skladby

Dmitrij Šostakovič
Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll op. 77

Dmitrij Šostakovič měl v řadách soudobých sovětských interpretů mnoho přátel, se kterými také těsně spolupracoval při uvádění svých děl. Patřil k nim např. dirigent Kirill Kondrašin, jenž premiéroval slavnou Čtvrtou symfonii c moll, violoncellista Mstislav Rostropovič pro nějž Šostakovič napsal dvojici koncertů pro violoncello a orchestr nebo houslista David Oistrach, jemuž jsou věnovány oba houslové koncerty. Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll op. 77 komponoval Šostakovič v letech 1947–1948. Do tvorby tohoto díla tak zasáhly nechvalně známé okolnosti prvního čtvrtletí roku 1948, kdy byl spolu s dalšími předními sovětskými skladateli z nejvyšších stranických míst tvrdě, avšak nespravedlivě kritizován a obviňován z modernismu a formalismu.

Dmitriji Šostakovičovi se však do značné míry podařilo situaci (vyvolanou Josifem Stalinem a jeho pravou rukou v kulturních záležitostech Andrejem Ždanovem) ustát a udržet si pozici „hlavního vývozního artiklu sovětské hudby“ do světa, a to včetně kapitalistického Západu. Proces očišťování byl však neobyčejně náročný a způsobil, že se První houslový koncert dočkal premiéry až po Stalinově smrti, sedm let od svého vzniku – 29. října 1955 s Davidem Oistrachem a Leningradskou filharmonií pod taktovkou Jevgenije Mravinského.

Sám skladatel o tomto díle napsal, že je to „svým charakterem v podstatě spíš symfonie pro sólové housle s orchestrem“. Virtuóz Oistrach se o skladbě vyslovil následovně: „Koncert je mimořádně zajímavým úkolem pro interpreta. Je to, chcete-li, velká, obsažná shakespearovská role, která vyžaduje od umělce velké emocionální a intelektuální vypětí a která skýtá obrovské možnosti nejen k demonstrování houslistovy virtuozity, ale především k vyjádření nejhlubších citů, myšlenek a nálad.“ A skutečně; jde o interpretačně mimořádně obtížné dílo, které je zároveň prosto obsahově prázdných virtuózních efektů. Jeho čtyři věty jsou kromě tempového označení pojmenovány také z hlediska své formy.

První částí je pomalé Nokturno. Po ponurém úvodu přednesou sólové housle hlavní téma celé věty, která je zkomponovaná v sonátové formě. V dalším průběhu úvodní části se pak sólový nástroj polyfonním způsobem proplétá s orchestrem. Následující Scherzo se vyznačuje pulzujícím rytmem. Dmitrij Šostakovič zde vůbec poprvé použil motiv d-es-c-h, které v několika pozdějších skladbách uplatnil jako svou značku (názvy tónů motivu jsou začátečními písmeny skladatelova jména a příjmení v německé transkripci – DSCH). V naší skladbě tato čtyřtónová hudební myšlenka zazní sice opakovaně, ale spíše nenápadně, navíc pouze v orchestrálním doprovodu.

Ústřední téma třetí věty pojmenované jako Passacaglia přednesou hned na jejím začátku violoncella s kontrabasy. Následný teskný zpěv houslí je náročný především na zachování předepsaných výrazových nuancí. Konec této části je tvořen rozsáhlou kadencí, v níž sólový nástroj mění náladu od melancholického pláče k neklidnému rozhořčení. Kadence ústí attaca do závěrečné věty, označené přiléhavě jako Burleska. Autor se zde inspiroval skotačivou rytmikou i melodikou lidových písní tzv. skomorochů, tj. dávných ruských potulných pěvců, herců a tanečníků.

Sergej Rachmaninov
Symfonické tance, op. 45
Tak copak vás zajímá?
Zavřít
Pomozte nám zlepšit web ČF

Řekněte nám, jak jste s webem spokojeni. Vaše hodnocení nás posune dál.

Rozehrajte s námi další koncert

Podpořte nás
Zavřít
Tak copak vás zajímá?