Fotografie ilustrujicí stránku  Semjon Byčkov Česká filharmonie

Česká filharmonie • Semjon Byčkov


Česká filharmonie

Před několika lety, v tajném hlasování více než stovky světových dirigentů o největší symfonii všech dob, získala Mahlerova poslední dokončená symfonie 4. místo. Pro dirigenty je velkou výzvou i prubířským kamenem. Semjon Byčkov ji s Českou filharmonií nastuduje podruhé, mimo jiné i proto, aby ji společně nahráli.

Koncert z řady A

Program

Gustav Mahler
Symfonie č. 9 D dur (81')

Účinkující

Semjon Byčkov dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Semjon Byčkov

Rudolfinum — Dvořákova síň

27. 10. 2021  středa 10.00
Generální zkouška
Nelze objednat online
27. 10. 2021  středa 19.30
Volná místa
28. 10. 2021  čtvrtek 19.30
Volná místa
29. 10. 2021  pátek 19.30
Volná místa
Cena od 290 do 1400 Kč

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. (v červenci a srpnu do 15.00 hod.).

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. (v červenci a srpnu do 15.00 hod.).

Preludium

Česká filharmonie zve všechny držitele vstupenek na setkání před koncertem. Preludia vás připraví a navnadí na program – dirigenti, sólisté nebo hudebníci z orchestru, ale i muzikologové a hudební publicisté hovoří o skladatelích a skladbách, o souvislostech a zajímavostech. Součástí jsou hudební či hudebně obrazové ukázky.

Preludia nabízí Česká filharmonie bezplatně jako bonus ke svým abonentním koncertům. Konají se od 18.30 hodin v Sukově síni. Moderuje Jindřich Bálek.

Účinkující

Semjon Byčkov  dirigent
Semjon Byčkov

„Bylo to svědectví nejen o Mahlerovi, ale také o panu Byčkovovi a České filharmonii... byla to dojemná a inteligentní interpretace Vzkříšení, dramatická v úvodu a finále, milá a hravá ve středních větách a vznešená v Prasvětle...“

The New York Times

Působení Semjona Byčkova ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie se započalo koncerty v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu u příležitosti 100. výročí vzniku Československa v roce 2018. Po završení Projektu Čajkovskij v roce 2019 – kompletu 7 CD vydaného společností Decca Classics a řady mezinárodních rezidencí – se Byčkov s Českou filharmonie zaměřili na Mahlerova symfonická díla, jejichž provedení a nahrávání bude probíhat doma i v zahraničí.

V sezóně 2021/2022 bude Česká filharmonie na mezinárodním fóru prezentovat Mahlerovy symfonie č. 1, 2, 3, 4, 5 a 7, počínaje svým letním turné na festivalu v rakouském Grafeneggu. Říjnové abonentní koncerty 126. sezony pak zahájí Mahlerovou symfonií č. 9. Na jaře proběhne český festival ve vídeňském Musikvereinu, kde zazní Smetanova Má vlast (kterou Byčkov s Českou filharmonií nahrál během lockdownu) spolu s díly Miroslava Kabeláče, Antonína Dvořáka, Bohuslava Martinů a Leoše Janáčka, po němž bude následovat rozsáhlé evropské turné zahrnující koncerty v Berlínské filharmonii, Labské filharmonii v Hamburku a dva koncerty v Barbican Centre v Londýně.

Byčkov si získal renomé interpretacemi skladeb kmenového repertoáru, ale úzce spolupracuje i s řadou výjimečných soudobých skladatelů včetně Luciana Beria, Henriho Dutilleuxe a Maurizia Kagela. V posledních letech navázal spolupráci rovněž s Reném Staarem, Thomasem Larcherem, Richardem Dubignonem, Detlevem Glanertem a Julianem Andersonem. Premiéry jejich skladeb provedl v čele Vídeňské filharmonie, Newyorské filharmonie, Královského orchestru Concertgebow a Symfonického orchestru BBC v rámci BBC Proms. K vrcholům nové sezony patří německá premiéra Larcherova klavírního koncertu zkomponovaného pro Kirilla Gersteina v Berlíně, česká premiéra Mari Bryce Dessnera a světová premiéra Andersonových Pražských panoramat. Tato tři díla budou rovněž uvedena v Praze; patří ke čtrnácti novým skladbám na objednávku Semjona Byčkova iniciovanou na začátku jeho působení v České filharmonii.

Tak jako Česká filharmonie je i Semjon Byčkov je pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradu, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Nejprve se učil hrát na klavír, později byl vybrán ke studiu na Glinkově škole sborového zpěvu a ve třinácti letech absolvoval první lekce dirigování. V 17 letech byl přijat na Leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního pedagoga Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Protože mu byla odepřena cena spočívající v dirigování Leningradské filharmonie, Byčkov ze Sovětského svazu odešel.

Než se v roce 1989 Byčkov vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie, získal věhlas ve Spojených státech jako hudební ředitel Grand Rapids Michigan Symphony Orchestra a Filharmonie Buffalo. Jeho mezinárodní kariéra začala ve Francii, kde debutoval v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence, a kulminovala poté, co se jako dirigent osvědčil při záskocích u Newyorské a Berlínské filharmonie a Royal Concertgebouw Orchestra. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem Dresden Semperoper.

Byčkov má široký koncertní i operní repertoár. Diriguje na všech celosvětově významných operních scénách – v La Scale, Pařížské národní opeře, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova; všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussův Růžový kavalír a Daphne, Wagnerův Lohengrin a Parsifal a Musorgského Chovanština. V Londýně Byčkov debutoval novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussových Žen beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Nedávno na festivalu v rakouském Bayreuthu řídil Wagnerova Parsifala a ve Vídeňské státní opeře Straussovu Elektru.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii kromě pravidelného vystupování s Londýnským symfonickým orchestrem zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňské filharmonie, Berlínské filharmonie, lipského Gewandhausorchestru, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, Chicagským symfonickým orchestrem, Losangeleským symfonickým orchestrem, Filadelfským orchestrem a Clevelandským orchestrem. V letošní sezóně má kromě celé řady koncertů s Českou filharmonií na programu další hostování s Mahlerovými symfoniemi s Orchestre de Paris, lipským Gewandhausem, Berlínskou filharmonií, Filharmonií Oslo a Losangeleskou filharmonií a se Straussovou Elektrou v Pařížské národní opeře.

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestrem de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií a skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala doporučeným titulem v pořadu „Building a Library“ stanice BBC Radio 3 (2020), jeho provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskou filharmonií se stala v témže časopise Nahrávkou měsíce.

V roce 2015 získal Semjon Byčkov v mezinárodní soutěži International Opera Awards titul Dirigent roku.

Skladby

Gustav Mahler
Symfonie č. 9 D dur

GUSTAV MAHLER
1860–1911

Rakouský skladatel Gustav Mahler sice nebyl etnický Čech, s naším územím jej nicméně spojují četné a různorodé vztahy. Především se na česko-moravském pomezí (v Kališti u Humpolce) narodil a v nedaleké Jihlavě prožil v rodině židovského obchodníka prvých patnáct let života. Kromě všeobecného vzdělání získal v tomto tehdy převážně německém městě základní průpravu v hudbě a jistě si odtud odnesl i rané hudební zážitky, jež nezůstaly bez vlivu na jeho budoucí tvorbu. Již profesionálně vyzbrojen se na českou půdu vrátil jako kapelník divadla v Olomouci a později v sezoně 1885/1886 německého (Stavovského) divadla v Praze. Svůj vztah k české hudbě projevil v dalších letech například vůbec prvním uvedením Dvořákovy symfonické básně Píseň bohatýrská a Třetí symfonie Josefa Bohuslava Foerstera. Praha se pak Mahlerovi odvděčila v roce 1908, kdy Česká filharmonie pod autorovou taktovkou provedla světovou premiéru jeho Sedmé symfonie.

Právě celoživotní a vysilující dirigentská činnost vysvětluje relativní nepočetnost Mahlerova kompozičního odkazu. Ne nadarmo o sobě mluvil jako o „prázdninovém skladateli“. Patří k těm nemnoha velikánům, jejichž výtvory bychom s mírnou nadsázkou spočítali na prstech rukou. K tomu je ovšem nutné hned dodat, že jde většinou o díla rozměrná formou i obsazením a mohutná koncepcí i vyzněním. Konkrétně řečeno je to devět dokončených symfonií (z toho čtyři s vokální složkou), vokálně-instrumentální kompozice Žalobná píseň a Píseň o zemi, čtyři písňové cykly s orchestrem (Písně potulného tovaryše, Chlapcův kouzelný roh, Pět písní na slova Friedricha Rückerta, Písně o mrtvých dětech). K tomu přistupuje několik drobností a úprav cizích skladeb (např. Weberovy opery Tři Pintové), konečně pak fragment Desáté symfonie.

V širším období vzniku Deváté symfonie, přibližně v posledních čtyřech letech života, prožíval Mahler důležitý přelom. V roce 1907 se rozhodl pro razantní změnu – skončit jako umělecký ředitel vídeňské Dvorní opery a odjet do Ameriky. Po deseti letech v čele prestižní evropské instituce, kterou pozvedl na prvořadou úroveň a kde sám dosáhl prominentního postavení, cítil vyčerpání z narůstajících sporů a toužil po změně. Amerika jej ničím zvláště nelákala, naopak ho v různých ohledech spíš odpuzovala; přesto poskytovala šanci začít nový život, a dokonce za výhodnějších pracovních i finančních podmínek. Aby zahnal stesk a vzpomínky, pustil se činorodý umělec i za oceánem do usilovné práce. Jeho sjednaným úkolem mělo být dirigování německého repertoáru v proslulé Metropolitní opeře v New Yorku, ale záhy jej více pohltilo angažmá u Newyorské filharmonie.

Skutečně doma se však stále cítil v Rakousku. Nedaleko tyrolské vesnice Toblachu měl na samotě pronajatý dům a právě tam v klidu a blízkosti milované přírody vznikala Devátá symfonie. Během třech prázdninových měsíců roku 1909 bylo dílo v souvislém náčrtu hotovo, definitivní partitura potom na jaře příštího roku. V Mahlerově korespondenci narazíme sice na zmínku, že novou symfonií obohatil svou „malou rodinu“, ale o postupu práce se jinak sdílný tvůrce tentokrát nešířil – snad jej svazoval respekt k magické devítce spojené s poslední symfonií Beethovenovou či Brucknerovou. Nasvědčovala by tomu skutečnost, že u své předchozí symfonicky koncipované Písně o zemi se tomuto číslu raději vyhnul. Ze zpětného pohledu můžeme obdivovat jeho intuici: ani on neměl tento kanonický počet překročit, z Desáté symfonie už napsal jen začátek…

 

Mahlerovi nebylo dopřáno svou Devátou slyšet. Těžce nemocnému umělci se splnilo pouze přání dostat se z Ameriky zpět domů, do Vídně. Tam v důsledku chronické srdeční choroby, kterou ještě zkomplikovala streptokoková nákaza, v necelých jedenapadesáti letech zemřel. Teprve rok poté, v červnu 1912, se uskutečnila vídeňská premiéra jeho poslední dokončené symfonie. Ujal se jí Bruno Walter, vynikající německý dirigent a autorův mladší kolega, který předtím v posmrtné premiéře uvedl rovněž jeho Píseň o zemi. Díky Walterově po letech sepsané mahlerovské knize můžeme ostatně nahlédnout na mistra i z lidské stránky: od mládí býval „bledý, hubený, drobné postavy, s protáhlým obličejem, strmé čelo zarámované havraními vlasy, významné oči za skly brýlí, s rýhami utrpení a humoru v tváři, jejíž výraz se za hovoru úžasně měnil“, avšak zároveň „ten člověk s laskavým srdcem dovedl být tvrdý a kousavý, prudký a prchlivý, studený a odmítavý; jistě však byl vždy upřímný.“ A když ve Vídni „šel po ulici, s kloboukem v ruce, otáčeli se za ním i fiakristé a šeptali si napjatě a plaše: Mahler!“

Devátá symfonie využívá – na rozdíl od předchozí Osmé a Písně o zemi – čistě instrumentální obsazení pro velký orchestr s početnou sekcí dechových a bicích nástrojů. Její čtyři věty mají s klasickou formou pramálo společného, včetně kuriózního tóninového sledu (D dur, C dur, a moll, Des dur). Rozsáhlé krajní věty v pomalém tempu tvoří ideové a filozofické těžiště, do něhož vnitřní dvojice vět svou záměrnou obhroublostí a groteskností vnáší maximální myslitelný kontrast. Skladatelovo pověstné instrumentační umění zde slaví pravé hody, nicméně meditativní vyústění celého osmdesátiminutového kolosu je příznačně svěřeno pouze niternému zvuku smyčců v nejnižší dynamice.

V Deváté symfonii bývá spatřováno Mahlerovo loučení se světem. Ať už byla míněna jakkoli, znamená nejen poslední dokončený výtvor svého autora, ale v širším smyslu i definitivní tečku v oboru symfonie za celým 19. stoletím. Dodejme, že první provedení novinky v Praze uskutečnila v listopadu 1918 pod taktovkou Otakara Ostrčila právě Česká filharmonie.

Tak copak vás zajímá?
Zavřít
Pomozte nám zlepšit web ČF

Řekněte nám, jak jste s webem spokojeni. Vaše hodnocení nás posune dál.

Rozehrajte s námi další koncert

Podpořte nás
Zavřít
Tak copak vás zajímá?