Fotografie ilustrujicí stránku  Semjon Byčkov Česká filharmonie

Česká filharmonie • Semjon Byčkov


Česká filharmonie

Před několika lety, v tajném hlasování více než stovky světových dirigentů o největší symfonii všech dob, získala Mahlerova poslední dokončená symfonie 4. místo. Pro dirigenty je velkou výzvou i prubířským kamenem. Semjon Byčkov ji s Českou filharmonií nastuduje podruhé, mimo jiné i proto, aby ji společně nahráli.

Koncert z řady A
Délka programu 1 hod 20 min

Program

Gustav Mahler
Symfonie č. 9 D dur (81')

Účinkující

Semjon Byčkov dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Semjon Byčkov

Rudolfinum — Dvořákova síň

27. 10. 2021  středa 10.00
Generální zkouška
Volná místa
27. 10. 2021  středa 19.30
Volná místa
28. 10. 2021  čtvrtek 19.30
Volná místa
29. 10. 2021  pátek 19.30
Volná místa
Cena od 290 do 1400 Kč

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod.

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod.

Preludium

Česká filharmonie zve všechny držitele vstupenek na setkání před koncertem. Preludia vás připraví a navnadí na program – dirigenti, sólisté nebo hudebníci z orchestru, ale i muzikologové a hudební publicisté hovoří o skladatelích a skladbách, o souvislostech a zajímavostech. Součástí jsou hudební či hudebně obrazové ukázky.

Preludia nabízí Česká filharmonie bezplatně jako bonus ke svým abonentním koncertům. Konají se od 18.30 hodin v Sukově síni. Moderuje Jindřich Bálek.

Účinkující

Semjon Byčkov  dirigent
Semjon Byčkov

„Bylo to svědectví nejen o Mahlerovi, ale také o panu Byčkovovi a České filharmonii... byla to dojemná a inteligentní interpretace Vzkříšení, dramatická v úvodu a finále, milá a hravá ve středních větách a vznešená v Prasvětle...“

The New York Times

Působení Semjona Byčkova ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie se započalo koncerty v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu u příležitosti 100. výročí vzniku Československa v roce 2018. Po završení Projektu Čajkovskij v roce 2019 – kompletu 7 CD vydaného společností Decca Classics a řady mezinárodních rezidencí – se Byčkov s Českou filharmonie zaměřili na Mahlerova symfonická díla, jejichž provedení a nahrávání bude probíhat doma i v zahraničí.

V sezóně 2021/2022 bude Česká filharmonie na mezinárodním fóru prezentovat Mahlerovy symfonie č. 1, 2, 3, 4, 5 a 7, počínaje svým letním turné na festivalu v rakouském Grafeneggu. Říjnové abonentní koncerty 126. sezony pak zahájí Mahlerovou symfonií č. 9. Na jaře proběhne český festival ve vídeňském Musikvereinu, kde zazní Smetanova Má vlast (kterou Byčkov s Českou filharmonií nahrál během lockdownu) spolu s díly Miroslava Kabeláče, Antonína Dvořáka, Bohuslava Martinů a Leoše Janáčka, po němž bude následovat rozsáhlé evropské turné zahrnující koncerty v Berlínské filharmonii, Labské filharmonii v Hamburku a dva koncerty v Barbican Centre v Londýně.

Byčkov si získal renomé interpretacemi skladeb kmenového repertoáru, ale úzce spolupracuje i s řadou výjimečných soudobých skladatelů včetně Luciana Beria, Henriho Dutilleuxe a Maurizia Kagela. V posledních letech navázal spolupráci rovněž s Reném Staarem, Thomasem Larcherem, Richardem Dubignonem, Detlevem Glanertem a Julianem Andersonem. Premiéry jejich skladeb provedl v čele Vídeňské filharmonie, Newyorské filharmonie, Královského orchestru Concertgebow a Symfonického orchestru BBC v rámci BBC Proms. K vrcholům nové sezony patří německá premiéra Larcherova klavírního koncertu zkomponovaného pro Kirilla Gersteina v Berlíně, česká premiéra Mari Bryce Dessnera a světová premiéra Andersonových Pražských panoramat. Tato tři díla budou rovněž uvedena v Praze; patří ke čtrnácti novým skladbám na objednávku Semjona Byčkova iniciovanou na začátku jeho působení v České filharmonii.

Tak jako Česká filharmonie je i Semjon Byčkov je pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradu, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Nejprve se učil hrát na klavír, později byl vybrán ke studiu na Glinkově škole sborového zpěvu a ve třinácti letech absolvoval první lekce dirigování. V 17 letech byl přijat na Leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního pedagoga Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Protože mu byla odepřena cena spočívající v dirigování Leningradské filharmonie, Byčkov ze Sovětského svazu odešel.

Než se v roce 1989 Byčkov vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie, získal věhlas ve Spojených státech jako hudební ředitel Grand Rapids Michigan Symphony Orchestra a Filharmonie Buffalo. Jeho mezinárodní kariéra začala ve Francii, kde debutoval v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence, a kulminovala poté, co se jako dirigent osvědčil při záskocích u Newyorské a Berlínské filharmonie a Royal Concertgebouw Orchestra. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem Dresden Semperoper.

Byčkov má široký koncertní i operní repertoár. Diriguje na všech celosvětově významných operních scénách – v La Scale, Pařížské národní opeře, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova; všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussův Růžový kavalír a Daphne, Wagnerův Lohengrin a Parsifal a Musorgského Chovanština. V Londýně Byčkov debutoval novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussových Žen beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Nedávno na festivalu v rakouském Bayreuthu řídil Wagnerova Parsifala a ve Vídeňské státní opeře Straussovu Elektru.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii kromě pravidelného vystupování s Londýnským symfonickým orchestrem zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňské filharmonie, Berlínské filharmonie, lipského Gewandhausorchestru, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, Chicagským symfonickým orchestrem, Losangeleským symfonickým orchestrem, Filadelfským orchestrem a Clevelandským orchestrem. V letošní sezóně má kromě celé řady koncertů s Českou filharmonií na programu další hostování s Mahlerovými symfoniemi s Orchestre de Paris, lipským Gewandhausem, Berlínskou filharmonií, Filharmonií Oslo a Losangeleskou filharmonií a se Straussovou Elektrou v Pařížské národní opeře.

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestrem de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií a skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala doporučeným titulem v pořadu „Building a Library“ stanice BBC Radio 3 (2020), jeho provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskou filharmonií se stala v témže časopise Nahrávkou měsíce.

V roce 2015 získal Semjon Byčkov v mezinárodní soutěži International Opera Awards titul Dirigent roku.

Skladby

Gustav Mahler
Symfonie č. 9 D dur

Andante comodo
Im Tempo eines gemächlichen Ländlers
Rondo. Burleske. Allegro assai. Sehr trotzig
Adagio. Sehr langsam und noch zurückhaltend

Po monumentální Osmé symfonii – takzvané „symfonii tisíců“ s pěveckými sóly a sbory –, a po vokální symfonii Píseň o zemi, jíž dal skladatel údajně programní název z fatalistické obavy před číslem devět (devátou symfonií se uzavřela symfonická tvorba Beethovenova, Brucknerova i Antonína Dvořáka), je následující Devátá symfonie Gustava Mahlera skromnější. Ať už strach před devítkou odpovídal pravdě nebo je pouhou legendou, kterou podporovala Alma Mahlerová, skladatel osud neobelstil. Devátá symfonie se skutečně stala jeho poslední, desátá zůstala jako nedokončené, překrásné torzo. 

Mahlerovo symfonické dílo je pozoruhodný komplex. Za hudební strukturou vždy zůstává tajemství, které skladatel nesdělil. Ke vzniku Deváté symfonie navíc scházejí na rozdíl od ostatních bližší podrobnosti o procesu jejího vzniku. Z korespondence se mnoho nedozvíme, příliš nelze vyčíst ani z dochovaných náčrtků, z nichž první snad pocházejí z léta 1908. Soustředěně se práci na symfonii Mahler věnoval o letních prázdninách roku 1909 v Altschluderbachu v jižním Tyrolsku. Tehdy psal dirigentu Brunu Walterovi: „Dobře jste uhodl důvod mého mlčení. Byl jsem velmi pilný a dokončil jsem novou symfonii (devátou). Bohužel se blíží konec prázdnin a já jsem v hloupé situaci – jako vždycky, tak i tentokrát –, že se musím ještě celý zadýchaný přestěhovat od papíru do města a k práci. Asi je mi to souzeno. Dílo samo (pokud ho ještě znám, protože jsem doteď psal jako oblouzený a nyní, když začínám instrumentovat poslední větu, tu první už si nepamatuju) je velmi příznivým obohacením mé malé rodiny. Říká se v něm cosi, co už jsem měl delší dobu na jazyku – možná bych ho (jako celek) nejspíš postavil vedle Čtvrté symfonie (ale je úplně jiné). Partitura je napsaná ve strašném spěchu, ledabyle, pro cizí oči je určitě nečitelná. Moc bych si přál, aby se mi letos v zimě podařilo udělat čistopis.“ Srovnání se Čtvrtou symfonií z roku 1900 se může zdát zvláštní. Mahler v ní v poslední větě uplatnil vokální hlas, zhudebnění textu ze sbírky Chlapcův kouzelný roh jako půvabný obrázek nebeských radostí. Píseň o zemi, která Deváté symfonii předcházela, je loučením se životem a chceme-li, tvoří mezi Mahlerem zmiňovanou čtvrtou a devátou pomyslnou spojnici; rovněž čistě instrumentální Devátá symfonie je loučením, ne však tragickým, nýbrž usmířeným, vyrovnaným. Podobnost se Čtvrtou symfonií nalezneme také v zařazení pomalé věty na závěr.

Instrumentaci Deváté symfonie dokončoval Mahler v prosinci 1909 v New Yorku, kde na podzim toho roku převzal vedení Newyorských filharmoniků. Už mu však nebylo dopřáno dílo slyšet. Přesto se mýlil, když v červnu 1909 psal manželce Almě, že „lidská díla jsou prchavá a smrtelná, ale zůstává to, čím se člověk stane neúnavným úsilím. [...] Co po sobě zůstavíme, ať je to cokoliv, je jen kůže, skořápka...“ Dílo velkých osobností je trvalé, a Mahler to věděl, vždyť v jiné souvislosti také napsal: „Moje doba přijde.“

Posmrtná premiéra Deváté symfonie se uskutečnila v provedení Vídeňských filharmoniků za řízení Bruna Waltera 26. června 1912 ve Velkém sále vídeňského Hudebního spolku. Příslušníci vídeňské avantgardy dílu okamžitě porozuměli. Alban Berg ji označil za to nejnádhernější, co kdy Mahler napsal, Arnold Schönberg ji považoval za dílo transcendence: „Téměř to vypadá tak, jako by toto dílo mělo ještě jednoho skrytého autora, který Mahlera zvolil za svého mluvčího. Přináší takříkajíc objektivní konstatování, téměř oproštěné vášně, a takové krásy, že je postřehne pouze ten, kdo se dovede vzdát živočišného tepla a kdo se cítí dobře v duchovním chladu. [...] Zdá se, že Devátá je hranicí. Kdo ji chce překročit, musí odejít. Vypadá to, jako kdyby nám Desátou měli sdělit cosi, co ještě nemáme vědět, pro co ještě nejsme zralí. Ti, kdož napsali Devátou, stáli blízko onoho světa. Možná by se hádanky tohoto světa rozluštily, kdyby někdo z těch, kdo rozluštění znají, svou Desátou napsal. To však asi nemá být,“ řekl Schönberg ve své památné pražské přednášce o Mahlerovi v roce premiéry symfonie. Její česká premiéra se uskutečnila 6. listopadu 1918 s Českou filharmonií za řízení Otakara Ostrčila, oddaného tlumočníka Mahlerova odkazu. Tím byl i Alexander Zemlinsky, který Devátou symfonii provedl 14. ledna 1923 s orchestrem Nového německého divadla a ve třicátých letech několikrát s Českou filharmonií jako host.

Mahlerova Devátá je na hony vzdálená klasickému formovému typu. Nejsou v ní žádné jednoznačně definovatelné tonální vztahy, obě krajní věty jsou v pomalém tempu. Umění polyfonního vedení hlasů je v ní spojeno s novátorskou harmonií. V první větě je zavržena tradiční tematická práce a zároveň jakoby k ní skladatel hledal cestu zpět. Scherzo „v tempu pohodlného ländleru“ (s poznámkou „poněkud nemotorně a velmi drsně“) je připodobňováno k tanci smrti. Burleskní rondo třetí věty („velmi vzdorovitě“) věnoval skladatel „bratřím ve znamení Apollona“; její veselí je veselím nad propastí. A závěrečné Adagio se vytrácí do prázdna a přetrhává všechny svazky s pozemským životem.

Tak copak vás zajímá?
Zavřít

Rozehrajte s námi další koncert

Podpořte nás
Zavřít
Tak copak vás zajímá?