Česká filharmonie • Semjon Byčkov a sestry Labèquovy

Z francouzské části Baskicka, tehdy klasickou hudbou téměř nedotčeného kraje, až do největších koncertních sálů světa. To je příběh sester Labèqueových, které se již přes padesát let drží na úrovni světové špičky, a někdy jsou označovány dokonce za „nejlepší klavírní duo současnosti“ (New York Times). Společná historie sester, které mají po celý život velice intenzivní vztah nejen v profesní ale i osobní rovině, je však daleko delší. Starší Katia začala hrát na klavír nejprve pod vedením matky, klavíristky a klavírní pedagožky, o dva roky mladší Marielle ji brzy následovala. V roce 1968 nastoupily na Pařížskou konzervatoř, stále však jako dvě sólistky – myšlenka vytvořit klavírní duo vznikla až po absolvování konzervatoře a proto se poté zapsaly do tamní třídy komorní hudby. Dosud vzpomínají, jak je při nacvičování skladby Visions de l’Amen náhle vyrušil Olivier Messiaen, který šel náhodou kolem jejich třídy a zajímalo ho, kdo jeho dílo hraje. Sestrám nabídl, aby skladbu nahrály, což pro ně znamenalo nejen první nahrávací zkušenost, ale také významnou pozvánku do světa soudobých skladatelů – po Messiaenovi pak spolupracovali s Györgym Ligetim, Pierrem Boulezem nebo Lucianem Beriem. Doslova kariérní průlom pak zaznamenaly díky nahrávce Gershwinovy Rapsodie v modrém, která se stala jednou z prvních zlatých desek klasické hudby. 

Vystupují ve slavných koncertních sálech od vídeňského Musikvereinu po newyorskou Carnegie Hall, bývají hosty významných festivalů (BBC Proms, Salcburk, Tanglewood) a spolupracují s nejprestižnějšími světovými orchestry (Berlínští filharmonikové, Orchestr lipského Gewandausu, orchestr milánské La Scaly, Losangeleská filharmonie ad.). Jejich žánrový rozsah je značný: „Nemáme tak obrovský repertoár, jako má sólový klavírista nebo houslista, ale o to větší máme svobodu tvořit vlastní hudbu a vlastní projekty,“ říkají sestry, které na jedné straně spolupracují se soubory barokní hudby (The English Baroque Soloists a G. E. Gardinerem či Il Giardino Armonico a G. Antoninim), ale zabrousí i do oblasti nonartificiální hudby (vždyť Katia dokonce hrála i v rockové kapele!). 

Problém s limitovaností repertoáru pro klavírní duo pak řeší také oslovováním soudobých skladatelů. Kromě již výše zmíněných například v roce 2015 s Losangeleskou filharmonií a Gustavem Dudamelem uvedli ve světové premiéře Dvojkoncert Philipa Glasse, o dva roky později pak pro ně Bryce Dessner napsal Koncert pro dva klavíry, jenž je zaznamenán na albu „El Chan“. Provedení tohoto díla v podání sester Labèqueových zažilo i pražské Rudolfinum – vzhledem k pandemii (rok 2021) však bez diváků, pouze ve streamované verzi. Ovšem nejednalo se o první setkání sester s Českou filharmonií (jejíž šéfdirigent Semjon Byčkov je manželem Marielle Labèque). V dubnu 2017 se Dvořákova síň stala svědkem jejich provedení Poulencova Koncertu pro dva klavíry, o rok později zde debutovaly i sólově.

V sezoně 2023/2024 stály v centru pozornosti Semjona Byčkova poslední tři Dvořákovy symfonie, koncerty pro klavír, housle a violoncello a tři předehry: V přírodě, Karneval a Othello. Byčkov dirigoval Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné Suntory Hall v Tokiu, na jaře během velkého evropského turné vedl orchestr ve Španělsku, Rakousku, Německu, Belgii a Francii. V prosinci vyvrcholí Rok české hudby 2024 třemi koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. Zazní Dvořákův klavírní, houslový a violoncellový koncert, na programu budou i tři symfonické básně ze Smetanovy Mé vlasti, Mahlerova Symfonie č. 5 a Janáčkova Glagolská mše, v níž se k České filharmonii připojí Pražský filharmonický sbor.

Byčkovova inaugurační sezona s Českou filharmonií započala mezinárodním turné, které orchestr zavedlo od vystoupení doma v Praze až po koncerty v Londýně, New Yorku a ve Washingtonu. Mezi významné společné počiny patří dokončení Projektu Čajkovskij, kompletu 7 CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru, a série mezinárodních rezidencí. Během své první sezony v České filharmonii objednal Semjon Byčkov také 14 nových kompozic, které Česká filharmonie postupně premiéruje a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech.

Kromě hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone. V roce 2022 byly vydány Symfonie č. 4 a Symfonie č. 5, o rok později následovala Symfonie č. 1 a Symfonie č. 2 „Vzkříšení“. Jedním z vrcholů uplynulé sezony bylo uvedení Mahlerovy Symfonie č. 3 v Praze a Baden-Badenu, v průběhu sezony 2024/2025 bude Semjon Byčkov dirigovat Mahlerovu Pátou symfonii v Praze, New Yorku a Torontu a Osmou symfonii v Praze.

Vedle uznání v oblasti interpretace tradičního repertoáru si Semjon Byčkov vybudoval silný a dlouhodobý vztah s mnoha vynikajícími soudobými skladateli, jako je například Luciano Berio, Henri Dutilleux a Mauricio Kagel. V nedávné době uvedl v premiéře díla Juliana Andersona, Bryce Dessnera, Detleva Glanerta, Thierryho Escaiche a Thomase Larchera nejen s Českou filharmonií, ale také s Královským orchestrem Concertgebouw, s Vídeňskými a Berlínskými filharmoniky, Newyorskou filharmonií, Mnichovskou filharmonií, Clevelandským orchestrem a Symfonickým orchestrem BBC.

Tak jako Česká filharmonie je i Semjon Byčkov pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradě, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Nejprve se učil hrát na klavír, později byl vybrán ke studiu na Glinkově škole sborového zpěvu a ve třinácti letech absolvoval první lekce dirigování. V sedmnácti letech byl přijat na Leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního pedagoga Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Protože mu byla odepřena cena spočívající v dirigování Leningradské filharmonie, Byčkov Sovětský svaz opustil.

Než se v roce 1989 vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie, získal věhlas ve Spojených státech jako hudební ředitel Grand Rapids Michigan Symphony Orchestra a Filharmonie Buffalo. Jeho mezinárodní kariéra, která začala ve Francii debutem v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence, začala strmě růst po řadě exponovaných záskoků, které vedly k pozvání k Newyorské filharmonii, Berlínským filharmonikům a Královskému orchestru Concertgebouw. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkovův koncertní i operní repertoár je velmi široký. Diriguje na všech celosvětově uznávaných operních scénách – v La Scale, Pařížské národní opeře, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova; všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussova Daphne, Wagnerův Lohengrin a Parsifal a Musorgského Chovanština, stejně jako obnovené premiéry Straussovy Elektry a Wagnerova Tristana a Isoldy. V Londýně Byčkov debutoval jako operní dirigent novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussovy Ženy beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Návrat do Bayreuthu v létě 2024 přinese příležitost dirigovat novou produkci Wagnerova Tristana a Isoldy.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii zastává čestné funkce na Královské hudební akademii a u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňských a Berlínských filharmoniků, orchestru lipského Gewandhausu, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, Chicagským symfonickým orchestrem, Losangeleským symfonickým orchestrem, Filadelfským orchestrem a Clevelandským orchestrem. 

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (Symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií a skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala doporučeným titulem v pořadu „Building a Library“ stanice BBC Radio 3 (2020), jeho provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky se stala v témže časopise Nahrávkou měsíce. O Projektu Čajkovskij vydaném v roce 2019 napsal časopis BBC Music Magazine: „Nejkrásnější orchestrální hru, jakou si lze představit, můžete slyšet na nahrávce Semjona Byčkova s Českou filharmonií z roku 2017, na níž nejmodernější záznam společnosti Decca zachycuje každý detail.“

V roce 2015 obdržel Semjon Byčkov titul Dirigent roku v mezinárodní soutěži International Opera Awards. V červenci 2022 získal čestný doktorát na londýnské Královské hudební akademii, v říjnu téhož roku byl oceněn jako Dirigent roku v mezinárodním žebříčku Musical America. 

Byčkov byl prvním hudebníkem, který otevřeně vyjádřil svůj postoj po vypuknutí války na Ukrajině. Na podporu Ukrajiny promluvil na demonstraci na pražském Václavském náměstí, jeho slova zazněla v rozhlase a televizi v České republice, Francii, Německu, Rakousku, Velké Británii a USA. K situaci se také vyjádřil v rubrice By Invitation časopisu The Economist a byl hostem pořadu World’s HARDtalk na BBC.

Pro amerického skladatele Bryce Dessnera (*1976) je komponování vážné hudby jen jednou částí hracího pole, na němž se pohybuje. Hudební dráha rodáka z Cincinnati ve státě Ohio začala v rockové skupině The National, již založil na přelomu století se svým bratrem a která dodnes úspěšně funguje. Postupem času k písničkám přidal komponování koncertních děl, hudby k tanečnímu divadlu i k filmům a stal se symbolem úspěchu na poli označovaném někdy jako crossover. Svou zkušenost z kontrastních hudebních oblastí uplatňuje také jako kurátor festivalů a dalších hudebních akcí, mezi něž patří festivaly MusicNOW či HAVEN, které zároveň spoluzakládal. V roce 2013 vyšlo album Aheym, na němž se poprvé představil jako skladatel vážné hudby. To obsahuje sérii kompozic pro slavné těleso Kronos Quartet, mezi nimi také Little Blue Something, kterou inspirovalo setkání s hudbou českého alternativního dua Ireny a Vojtěcha Havlových, přesněji jejich nahrávkou Malé modré nic. Jedinečný zvuk dvou viol da gamba, s nimiž Havlovi vytvářejí meditativní kompozice, Dessner popisuje jako důležitý vliv v počátcích své skladatelské kariéry.

Mezi filmovými pracemi Bryce Dessnera figuruje například snímek Dva papežové (2019) nebo spoluautorství hudby k filmu The Revenant (2015), který natočil Alejandro González Iñárritu. Právě návštěva v režisérově mexickém domově pak inspirovala Dessnerovo první dílo pro dva klavíry a sestry Labèqueovy, komorní suitu El Chan, nazvanou podle legendy o duchovi žijícím v hlubinách kaňonu. Koncert pro dva klavíry a orchestr je dalším krokem této spolupráce. Při jeho komponování skladatel pobýval v klavírním studiu, v němž sestry pracují, a jejich sbírka not se stala součástí inspirace pro nové dílo. Bryce Dessner, jenž se ze Spojených států přestěhoval do Paříže, přiznává vliv řady francouzských skladatelů, například Oliviera Messiaena, Francise Poulenca nebo Henriho Dutilleuxe.

Dva klavíry autor chápe podle vlastního vyjádření spíše jako jeden gigantický nástroj než jako dva kontrastní hlasy a tento dojem posiluje i perfektní souhra charakterizující interpretaci Katii a Marielle Labèque. Koncert má klasickou třívětou formu se střídáním rychlých a pomalých pasáží, orchestrální zvuk je obohacen širokou paletou bicích nástrojů včetně nejrůznějších kovových objektů. Dílo vzniklo v průběhu roku 2017 a premiéru mělo v dubnu 2018 v Londýně, kdy Katiu a Marielle Labèque doprovázel London Philharmonic Orchestra.

Jakob Ludwig Felix Mendelssohn Bartholdy (1809–1847) patří k nejznámějším představitelům hudby raného romantismu. Narodil se v Hamburku a záhy se projevil jako mnohostranný hudební talent, jenž vedle komponování působil jako klavírista, varhaník a dirigent. Jeho interpretační a organizační aktivity mimo jiné probudily na tehdejší hudební scéně obnovený zájem o hudbu Johanna Sebastiana Bacha. Velký úspěch se svými kompozicemi sklidil ve Velké Británii, kterou navštívil celkem desetkrát. 

Detaily vzniku symfonie označované běžné jako Skotská, stejně jako její zařazení v rámci skladatelova díla, představuje pro hudební historiky hádanku. Je jisté, že první impuls k jejímu napsání přišel během Mendelssohnovy první návštěvy Britských ostrovů v roce 1829, na níž ho doprovázel rodinný přítel Karl Klingemann, jenž tam působil v diplomatických službách. Jedním z cílů bylo setkání se spisovatelem Walterem Scottem, literárním idolem tehdejšího romantického hnutí v Evropě. Byť se údajně toto setkání nakonec neuskutečnilo podle Mendelssohnových představ (literáta zastihli na odchodu z domova a podařilo se s ním prohodit jen pár frází), cesta Skotskem přinesla řadu silných zážitků. Podle skladatelova dopisu rodině byla prvotním impulsem návštěva ruin Holyroodského opatství v Edinburghu, v němž v 16. století sídlila skotská královna Marie Stuartovna. Tam si poznamenal úvodní motiv první věty symfonie. Po tomto rychlém vzplanutí inspirace ovšem trvalo dlouhých třináct let, než byla symfonie dokončena. Ač je označována jako třetí, jde tak ve skutečnosti o symfonii pátou.

Felix Mendelssohn-Bartholdy při provádění ani vydávání na „skotský“ obsah své symfonie neupozorňoval a neposkytl k ní konkrétní mimohudební program. I bez toho však z hudby samotné lze slyšet dramatický vývoj, do nějž si posluchači mohou promítat pohnuté skotské dějiny. První, druhá a čtvrtá věta obsahují pasáže asociující bitevní či pochodové scény, zatímco věta třetí je stylizovaná jako smuteční pochod. Druhá věta zároveň obsahuje melodické prvky podobné lidové hudbě Skotska, byť není známa žádná konkrétní citace. Symfonie je zakončena kodou, v níž skladatel cituje své vlastní zhudebnění modlitby Ave Maria, což lze chápat i jako skrytý odkaz právě k Marii Stuartovně. Na svou dobu novátorským prvkem je skladatelova instrukce, aby na sebe jednotlivé věty navazovaly bez pauz, čímž vzniká jednolitý tok hudby. Symfonie byla premiérována v Lipsku roku 1842 a skladatel ji dedikoval královně Viktorii.