Fotografie ilustrujicí stránku  Petr Altrichter Česká filharmonie živě u vás III

Česká filharmonie živě u vás III • Petr Altrichter


Česká filharmonie

V první polovině třetího večera ze série Česká filharmonie živě u vás se pod taktovkou Petra Altrichtera v Brahmsově Dvojkoncertu pro housle a violoncello představí dva členové České filharmonie, Jan Mráček a Ivan Vokáč. Ve druhé polovině zazní Suita A dur Antonína Dvořáka.

Délka programu 1 hod 15 min

Program

Johannes Brahms
Dvojkoncert pro housle a violoncello a moll, op. 102 (32')

Antonín Dvořák
Suita A dur, op. 98b (19')

Účinkující

Jan Mráček housle
Ivan Vokáč violoncello

Petr Altrichter dirigent

Marek Eben moderace

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie živě u vás III Petr Altrichter

Rudolfinum — Dvořákova síň

13. 12. 2020  neděle 20.20
Nelze objednat online

Koncert se uskuteční bez účasti veřejnosti. V neděli 13. prosince bude od 20.20 živě přenášen na ČT art a streamován na facebookové stránce České filharmonie a dalších partnerů. V Německu, Rakousku a Švýcarsku bude dostupný pouze prostřednictvím platformy Takt1.

Koncert se uskuteční bez účasti veřejnosti. V neděli 13. prosince bude od 20.20 živě přenášen na ČT art a streamován na facebookové stránce České filharmonie a dalších partnerů. V Německu, Rakousku a Švýcarsku bude dostupný pouze prostřednictvím platformy Takt1.

Koncert se uskuteční bez účasti veřejnosti. V neděli 13. prosince bude od 20.20 živě přenášen na ČT art a streamován na facebookové stránce České filharmonie a dalších partnerů. V Německu, Rakousku a Švýcarsku bude dostupný pouze prostřednictvím platformy Takt1.

Účinkující

Jan Mráček  housle
Jan Mráček

Houslista Jan Mráček se narodil v roce 1991 v Plzni a na housle začal hrát v 5 letech ve třídě profesorky Magdalény Mickové. Od roku 2003 studoval u profesora Jiřího Fišera, v roce 2013 absolvoval s vyznamenáním Pražskou konzervatoř a donedávna studoval na Vysoké škole múzických umění (Universität für Musik und darstellende Kunst) ve Vídni pod vedením koncertního mistra Vídeňské filharmonie Jiřího Pospíchala.

Již během studií nasbíral mnoho významných úspěchů a ocenění v soutěžích. Pravidelně navštěvoval kurzy Václava Hudečka, což položilo počátek dlouhé a plodné spolupráce. Mezi jeho největší soutěžní úspěchy patří 1. místo v Soutěži konzervatoří v roce 2008, vítězství na Mezinárodní soutěži Beethovenův Hradec v roce 2009; v roce 2010 se Jan Mráček stal nejmladším laureátem Mezinárodní soutěže Pražského jara a v roce 2014 získal první cenu v Mezinárodní houslové soutěži Fritze Kreislera. Předseda komise komentoval vítězství slovy: „Jan zvítězil právem. Fascinoval nás od prvního kola nejen svými technickými dovednostmi, ale také charismatickým vystupováním na scéně.“

Od roku 2011 je Jan Mráček nejmladším sólistou Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Jako sólista vystoupil s Kuopio Symphony Orchestra a Symfonickým orchestrem Rumunského rozhlasu (obojí pod taktovkou Saschi Goetzela), s finským orchestrem Lappeenranta City Orchestra, s Českým národním symfonickým orchestrem, Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK, Janáčkovou filharmonií Ostrava a téměř všemi českými regionálními orchestry.

Maestro Jiří Bělohlávek ho přivedl na post hostujícího koncertního mistra České filharmonie, od sezony 2018/2019 zde působí jako koncertní mistr. Byl také koncertním mistrem European Youth Orchestra na letním turné v roce 2015 pod vedením dirigentů Gianandrea Nosedy a Xiana Zhanga.

Od ledna 2008 je členem Lobkowicz Tria. S tímto klavírním triem v roce 2014 získal 3. cenu na Mezinárodní soutěži komorní hudby Antonína Dvořáka a v září téhož roku 1. cenu a cenu publika na Mezinárodní hudební soutěži Johannese Brahmse v rakouském Pörtschachu.

V roce 2016 vydal CD s kompletním dílem A. Dvořáka pro švýcarské vydavatelství Onyx s Českým národním symfonickým orchestrem pod taktovkou Jamese Judda a s klavíristou Lukášem Klánským, které zaznamenalo vynikající kritický ohlas.

Po britském debutu s Royal Philharmonic Orchestra následoval v sezóně 2017/2018 také americký debut se St. Louis Symphony s dirigentkou Han-Na Chang, se Symphony of Florida s Jamesem Juddem, dále vystoupení v Dubaji s ochestrem Wiener Concert-Verein a v Číně se Slovinskou filharmonií, spolupráce s Českou filharmonií a dirigentem Manuelem López-Gómezem a recitály v Rakousku, Švýcarsku a Itálii. V dubnu 2017 Jan Mráček vystoupil ve Švýcarsku s Čajkovského Houslovým koncertem D dur v curyšské Tonhalle s Velkým symfonickým orchestrem P. I. Čajkovského pod vedením Vladimira Fedosejeva. V červnu July 2017 se představil v Tokiu s Asian Youth Orchestra. V listopadu 2018 Jan Mráček opětovně uvedl Čajkovského houslový koncert se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK s dirigentem Vladimirem Fedosejevem.

Jan Mráček hraje na housle italského houslaře Carla Fernanda Landolfiho vyrobené v Miláně roku 1758, které mu velkoryse zapůjčil Peter Biddulph.

Ivan Vokáč  violoncello
Ivan Vokáč

V České filharmonii působí od ledna 2014 ve skupině violoncell. Studoval Pražskou konzervatoř a HAMU v Praze pod vedením Miroslava Petráše. Absolvoval mistrovské kurzy v Kronbergu (Steven Isserlis, Boris Pergamenščikov) a v Plzni (Raphael Wallfisch).

Jako sólista se představil na řadě festivalů, jak v Čechách (Talichův Beroun, Mladá Praha, Mladé pódium), tak i v zahraničí (Festival lʼEté Musical en Bergerac – Francie, Music Home Alive Festival – Holandsko). Je členem tří komorních uskupení: Lobkowicz Trio, Prague Cello Quartet, Escualo Kvintet – zde však hraje na klavír. Pravidelně spolupracuje s Českým rozhlasem a Českou televizí.

Ivan Vokáč je laureátem řady mezinárodních interpretačních soutěží. Nejvýraznější z nich jsou vítězství v rakouském Liezenu 2002, na Dotzauerově soutěži v Drážďanech 2005, na soutěži Bohuslava Martinů v Praze 2008 a absolutní vítězství s houslistou Jakubem Junkem na rozhlasové soutěži Concertino Praga 2006. V roce 2010 zvítězil v soutěži o stipendium, kterou pořádá Nadace Yamaha Music Foundation of Europe, a roku 2012 se stal jako semifinalista nejúspěšnějším českým účastníkem mezinárodní soutěže Pražské Jaro. Jeho posledním soutěžním úspěchem je vítězství na Mezinárodní soutěži Leoše Janáčka v Brně (2013). Jako člen souboru Taras Piano Trio zvítězil v mezinárodních soutěžích „Internationaler Johannes Brahms Wettbewerb“ (Pörtschach, Rakousko, 2007) a „Rovere dʼOro“ v italském San Bartolomeu (2008). Coby člen Lobkowicz Tria uspěl na Mezinárodní soutěži komorní hudby Antonína Dvořáka (3. cena a ocenění za nejlepší interpretaci Dvořákova díla) a obhájil 1. cenu na Mezinárodní soutěži Johannese Brahmse v rakouském Pörtschachu.

Petr Altrichter  dirigent
Petr Altrichter

PETR ALTRICHTER
dirigent

Petr Altrichter je jedním z nejvýznačnějších českých dirigentů, který si udělal působivé jméno svou dynamickou a hlubokou interpretací symfonické hudby. Pochází z hudební rodiny a hře na hudební nástroje se věnoval od raného dětství. Absolvoval konzervatoř v Ostravě, obory lesní roh a dirigování. Ve studiích pokračoval na Janáčkově akademii múzických umění v Brně v oborech dirigování orchestru pod vedením Otakara Trhlíka a Františka Jílka a dirigování sboru s pedagogy Josefem Veselkou a Lubomírem Mátlem. Po dobu studia na JAMU spolupracoval jako sbormistr a dirigent s Brněnským akademickým sborem a podílel se na zisku mnoha ocenění na zahraničních sborových soutěžích a festivalech (Middlesbrough, Debrecín aj.).

Mezinárodní pozornost na sebe Altrichter upoutal v roce 1976, kdy získal titul laureáta a speciální cenu poroty na uznávané dirigentské soutěži ve francouzském Besançonu. Na základě tohoto ocenění se stal asistentem dirigenta Václava Neumanna v České filharmonii a nastartoval tak svou uměleckou kariéru. Pozvání k zahraničním orchestrům pak na sebe nenechala čekat. Po působení ve Filharmonii Brno se v roce 1988 stal dirigentem a v roce 1990 pak šéfdirigentem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. S tímto orchestrem absolvoval četná zahraniční turné do Japonska, USA, Švýcarska, Německa, Francie a dalších zemí. Zároveň také dlouhodobě spolupracoval s Komorní filharmonií Pardubice, se kterou v rámci zahraničních vystoupení uvedl do koncertního života mnohé mladé nadějné sólisty (Isabelle van Keulen, Radek Baborák ad.).

V letech 1993–2004 byl hudebním ředitelem Jihoněmecké filharmonie Kostnice; s tímto orchestrem pravidelně koncertoval v Tonhalle Curych a v KKL Lucern a podnikl turné do Švýcarska a Itálie. Svůj debut ve Velké Británii absolvoval Petr Altrichter se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK na festivalu v Edinburghu v roce 1993, londýnský debut pak s Anglickým komorním orchestrem krátce nato. V roce 1997 byl jmenován hlavním dirigentem Liverpoolské královské filharmonie poté, co v orchestru v předešlé sezóně s velkým úspěchem hostoval. S tímto orchestrem také vystoupil v roce 2000 na BBC Proms v londýnské Royal Albert Hall a natočil několik vysoce ceněných nahrávek pro vlastní label tělesa – RLPO Live.

V roce 2001 byl Altrichter pozván do čela Filharmonie Brno, kde setrval dalších sedm let a vrátil se tak k orchestru, se kterým byl spjat od studií a se kterým jako pravidelný host spolupracuje doposud. Je také pravidelným hostem České filharmonie, se kterou má stálý umělecký kontakt od svých asistentských začátků, Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, Filharmonie Brno a Slovenské filharmonie, se kterou natočil vřele přijatá a ceněná CD se skladbami Antonína Dvořáka. Od sezony 2018/2019 je stálým hostujícím dirigentem Slovenské filharmonie, se kterou ho pojí dlouholetá spolupráce.

V roce 2015 podnikl s Českou filharmonií koncertní turné do Německa, na přelomu 2015 a 2016 pak turné do Číny. Na počátku sezony 2017–2018 řídil Českou filharmonii na mezinárodním festivalu Dvořákova Praha a následně s ní absolvoval velmi úspěšné turné do Jižní Koreje, Japonska a na Tchaj-wan. Na jaře 2017 uskutečnil japonské turné se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, v roce 2018 pak turné do Velké Británie s Českým národním symfonickým orchestrem. Na květen 2019 je připraveno turné s Českou filharmonií do Číny.

Jako host řídil význačné světové orchestry – japonský NHK Symphony Orchestra, Berlin Symphony Orchestra, BBC Symphony Orchestra, Royal Scottish National Orchestra, BBC Scottish Symphony a London Philharmonic Orchestra. Dále hostoval v Bruckner Orchester Linz, Varšavské filharmonii, Krakovské filharmonii, SWF orchestru v Baden-Badenu, Lotyšském národním orchestru v Rize, Orquesta Filarmonica de Gran Canaria, Orchestre Philharmonique du Luxembourg, Netherlands Philharmonic, Stavanger Symphony, Norrkopings Symphonieorchester, Royal Danish Orchestra Copenhagen, Odense Symphony Orchestra a dalších.

Je častým hostem festivalu Pražské jaro, Janáčkův máj Ostrava, festivalu Smetanova Litomyšl, Moravský podzim a Bratislavské hudební slavnosti. Hostoval na velkých festivalech v Salcburku, Edinburghu, Avignonu, Aténách, Cheltenhamu, Paříži, Madridu, Chicagu, Curychu, Lucernu, Seville, Palermu a dalších.

Těžištěm repertoáru Petra Altrichtera je česká hudba – Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Leoš Janáček a Bohuslav Martinů, ruská hudba – především Dimitrij Šostakovič, dále hudba Gustava Mahlera a Antona Brucknera. Významní světoví sólisté a interpreti (Garrick Ohlsson, John Lill, Tabea Zimmermann ad.) oceňují jeho pohotovost v orchestrálních doprovodech a vyhledávají spolupráci s ním.

Skladby

Johannes Brahms
Koncert pro housle, violoncello a orchestr a moll, op. 102

Johannes Brahms byl ve své době považován za zcela nemoderního skladatele. Ač žil a tvořil v éře vrcholného romantismu, a dokonce byl velmi ovlivněn Robertem Schumannem, tedy romantikem par exelence, brzy zjistil, že tento kompoziční sloh mu příliš nevyhovuje. Rád se nechával inspirovat hudební minulostí, zejména mistry období pozdního baroka a klasicismu. Psal pouze absolutní hudbu a k programním skladbám, které jsou pro romantismus více než typické, svou pozornost nikdy neobrátil. Zajímavé je, že Brahmse také vůbec nepřitahovala opera, o jejíž kompozici se nikdy ani nepokusil. Stejně jako velcí skladatelé předchozích slohových období, byl i Brahms mistrem čisté a přehledné formy. Nelze však mít představu, že byl tento významný skladatel nějakým zpátečníkem nebo hudebním opozdilcem, jak jej nazývali jeho odpůrci zejména z řad přívrženců novoněmecké hudební školy. Jeho tvorba je od skladeb předchozích období jasně rozlišitelná. Brahms klasické formy aktualizoval a nebál se používat novátorské harmonické postupy.

Je autorem čtyř symfonií, tří smyčcových kvartetů a dalších skladeb komorní hudby. Početná je i jeho vokální tvorba – psal písně a sbory. Pozoruhodné je jeho protestantské Německé rekviem (Ein deutsches Requiem), jež bylo inspirováno smrtí skladatelovy matky a jehož text si Brahms sestavil z Lutherova překladu Bible. Napsal také čtyři instrumentální koncerty: dva klavírní, jeden houslový a Koncert pro housle, violoncello a orchestr a moll, op. 102, jež je rovněž znám pod názvem Dvojkoncert. V posledně jmenované skladbě nejde o žádný Brahmsův formální návrat k baroknímu concertu grossu; oba sólové nástroje zde mají samostatně vedené party a udržují dialog jak mezi sebou, tak i s orchestrem a někdy si souhlasně zanotují v unisonu. Jde vlastně o první použití kombinace houslí s violoncellem jako sólových nástrojů v instrumentálním koncertu. Z hlediska formy nám toto dílo může připomínat Mozartovu Koncertantní sinfonii pro housle a violu nebo Beethovenův Trojkoncert předepsaný pro klavír, housle a violoncello s doprovodem orchestru.

Brahmsův Dvojkoncert vznikl o prázdninách roku 1887. Hned na začátku skladby nacházíme dvě sólové kadence – po krátké introdukci exponuje violoncello první téma; následující hudební myšlenku úvodní sonátově vystavené věty začne vyslovovat orchestr a druhý sólový nástroj ji dopoví. Poklidné tempo druhé části dopřeje sólistům odpočinku před rychlým finále, kde se oba jejich nástroje takřka nezastaví, když v rychlých notových hodnotách přednášejí vášnivé imitační dialogy. Koncert pro housle, violoncello a orchestr měl svou světovou premiéru 18. října 1887 v Kolíně nad Rýnem, kdy se sólových partů ujali uznávaní virtuosové své doby – houslista Joseph Joachim a violoncellista Robert Hausmann, jimž byla tato Brahmsova poslední orchestrální skladba od počátku určena.

Antonín Dvořák
Suita A dur, op. 98b

Andante con moto
Allegro
Moderato alla polacca
Andante
Allegro

Koncem února 1894 píše Dvořák přes oceán Aloisi Göblovi na Sychrov o velikém úspěchu svých vrcholných děl (jak je sám označuje) – Symfonie e moll, Smyčcového kvartetu F dur a Kvintetu Es dur – a zmiňuje na okraj i dokončení houslové sonatiny a suity pro piano. Suita A dur pro klavír, op. 98, na které pracoval od 19. února do 1. března, je pátou skladbou, kterou Dvořák v Americe zkomponoval. Na rozdíl od předešlých zde nebyla premiérována (poprvé skladba koncertně zazněla 6. prosince 1894 v Rychnově nad Kněžnou, hrál Josef Sallač) a zůstává neprávem trochu ve stínu slavnějších skladeb tohoto období. V dopise svému vydavateli Fritzi Simrockovi v dubnu téhož roku Dvořák klavírní Suitu A dur spolu s Biblickými písněmi hodnotí jako „to nejlepší, co až do nynějška v této oblasti napsal,“ a Simrock suitu skutečně záhy vydal tiskem. O rok později pak Dvořák suitu instrumentoval pro symfonický orchestr, avšak tuto verzi za svého života nikdy neuslyšel. Zazněla až 1. března 1910 v pražském Rudolfinu, hrála Česká filharmonie pod taktovkou Karla Kovařovice. Simrock ji pak v roce 1911 v Berlíně vydal tiskem ze skladatelovy pozůstalosti. Orchestr vnáší do jednotlivých vět větší rozmanitost kontrastních nálad. Se svou širokou paletou barev dokresluje a vyplňuje místo tam, kde samotný klavír nestačil. Toto Dvořákovo dílo se svou odlehčenou formou i obsahem staví proti monumentálním dílům, která vznikla v jeho blízkosti. Suita A dur nemá být syntézou starého stylu založenou na odkazu k tradicím. Forma suity Dvořákovi umožňuje spojit několik malých romantických gest do většího celku bez předdefinovaných omezení jejich vzájemnými vztahy. Dvořák volí řadu pěti charakterově i tematicky rozdílných vět, kde každá věta užívá k práci s tématem vlastní kompoziční techniky. Slavnostní první věta tvoří vlastně náladové preludium k celému cyklu, druhá věta je obdobou sonátového scherza, třetí věta je rondo, jehož hlavní téma svým charakterem připomíná polonézu, nebo také český tanec sousedská, a lyrická čtvrtá věta je jakýmsi zasněným nokturnem. Reminiscencí tématu první věty v codě věty poslední dociluje Dvořák tematického propojení a logického uzavření celé suity.

Tak copak vás zajímá?
Zavřít

Rozehrajte s námi další koncert

Podpořte nás
Zavřít
Tak copak vás zajímá?