Fotografie ilustrujicí stránku  Rudolf Buchbinder Česká filharmonie živě u vás II

Česká filharmonie živě u vás II • Rudolf Buchbinder


Česká filharmonie

U příležitosti oslav 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena provede rakouský dirigent Manfred Honeck Českou filharmonii Beethovenovou první symfonií. Klavírní koncert d moll Wolfganga Amadea Mozarta přednese legendární rakouský pianista Rudolf Buchbinder. Zazní také výběr ze scénické hudby od Edvarda Griega k Ibsenově hře Peer Gynt.

Délka programu 1 hod 30 min

Program

Edvard Grieg
Peer Gynt, výběr ze suit č. 1 a č. 2 (15')
Jitro, Solvejžina píseň, Tanec Anitry, Ve sluji krále hor

Wolfgang Amadeus Mozart
Koncert pro klavír č. 20 d moll K 466 (30')

Ludwig van Beethoven
Symfonie č. 1 C dur, op. 21 (26')

Účinkující

Rudolf Buchbinder klavír

Manfred Honeck dirigent

Marek Eben moderace

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie živě u vás II Rudolf Buchbinder

Rudolfinum — Dvořákova síň

6. 12. 2020  neděle 20.15
Nelze objednat online

Koncert se uskuteční bez účasti veřejnosti. V neděli 6. prosince bude od 20.15 živě přenášen na ČT art a streamován na facebookové stránce České filharmonie a dalších partnerů. V Německu, Rakousku a Švýcarsku bude dostupný pouze prostřednictvím platformy Takt1.

Koncert se uskuteční bez účasti veřejnosti. V neděli 6. prosince bude od 20.15 živě přenášen na ČT art a streamován na facebookové stránce České filharmonie a dalších partnerů. V Německu, Rakousku a Švýcarsku bude dostupný pouze prostřednictvím platformy Takt1.

Koncert se uskuteční bez účasti veřejnosti. V neděli 6. prosince bude od 20.15 živě přenášen na ČT art a streamován na facebookové stránce České filharmonie a dalších partnerů. V Německu, Rakousku a Švýcarsku bude dostupný pouze prostřednictvím platformy Takt1.

Účinkující

Rudolf Buchbinder  klavír
Rudolf Buchbinder

Rudolf Buchbinder je jedním z legendárních umělců naší doby. Jeho hra na klavír je jedinečným spojením elánu a spontánnosti se zkušeností čerpající z více než šedesátileté kariéry; jeho interpretace je po celém světě ceněna pro intelektuální hloubku a hudební svobodu.

Zvláště jeho ztvárnění děl Ludwiga van Beethovena jsou považována za příkladná. Beethovenových 32 klavírních sonát hrál v šedesáti cyklech po celém světě a jejich interpretaci rozvíjel a cizeloval během několika desetiletí. Stal se prvním klavíristou, který na Salcburském festivalu zahrál všechny Beethovenovy klavírní sonáty. Živý záznam těchto koncertů je dostupný na DVD.

U příležitosti oslavy 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena vídeňský Musikverein poprvé ve své 150leté historii umožnil jedinému klavíristovi provést všech pět Beethovenových klavírních koncertů – tento čestný úkol byl svěřen právě Rudolfu Buchbinderovi formou speciálního cyklu v koncertní sezoně 2019/2020. Buchbinderovými partnery v tomto jedinečném projektu jsou špičkové orchestry: Orchestr lipského Gewandhausu pod vedením Andrise Nelsonse, Vídenští filharmonikové pod taktovkou Riccarda Mutiho a Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, Mnichovská filharmonie a drážďanská Staatskapelle se svými šéfdirigenty Marissem Jansonsem, Valerijem Gergijevem a Christianem Thielemannem.

V rámci turné se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu a Marissem Jansonsem se Rudolf Buchbinder vrátil na pódia Labské filharmonie v Hamburku, filharmonií v Paříži a Lucemburku a newyorské Carnegie Hall.

Na oslavu jubilejního beethovenovského roku 2020 inicioval Rudolf Buchbinder vytvoření nového cyklu variací na týž valčík Antona Diabelliho, na který vzniklo Beethovenovo mistrovské dílo 33 variací na Diabelliho valčík, op. 120. Oslovil dvanáct předních současných skladatelů a skladatelek různých generací: Leru Auerbach, Bretta Deana, Toshia Hosokawu, Christiana Josta, Brada Lubmana, Philippa Manouryho, Krzysztofa Pendereckého, Maxe Richtera, Rodiona Ščedrina, Johannesa Mariu Stauda, Tchana Tuna a Jörga Widmanna. Provedení Nových variací na Diabelliho valčík bylo s podporou Hudební nadace Ernsta von Siemense objednáno různými organizátory koncertů po celém světě.

Premiérová nahrávka Nových variací na Diabelliho valčík je počátkem exkluzivního partnerství Rudolfa Buchbindera a Deutsche Grammophon. Pro toto vydavatelství Buchbinder zároveň znovu natočí Beethovenových 33 variací na Diabelliho valčík, neboť toto dílo naposledy nahrál roku 1976.

Rudolf Buchbinder je čestným členem Vídeňských filharmoniků, Společnosti přátel hudby ve Vídni, Vídeňských symfoniků a Izraelské filharmonie. Je prvním sólistou, jenž získal Zlatý odznak cti drážďanské Staatskapelle.

Rudolf Buchbinder přikládá velký význam pramennému výzkumu. V jeho soukromé sbírce se nachází 39 souborných vydání klavírních sonát Ludwiga van Beethovena a rozsáhlý soubor prvních tisků, originálních vydání a kopií klavírních výtahů obou klavírních koncertů Johannese Brahmse.

Rudolf Buchbinder je uměleckým ředitelem Hudebního festivalu Grafenegg u Vídně již od jeho založení v roce 2007. Tento festival si rychle vydobyl své místo mezi nejdůležitějšími orchestrálními festivaly v Evropě.

Dosud vyšly dvě knihy Rudolfa Buchbindera, jeho autobiografie Da Capo a Můj Beethoven – život s Mistrem. Jeho kariéru dokumentuje řada oceněných nahrávek na CD a DVD.

Termíny koncertů a další informace naleznete na umělcově domovské stránce www.buchbinder.net

Manfred Honeck  dirigent
Manfred Honeck

Manfred Honeck si za poslední čtvrtstoletí vybudoval pozici jednoho z předních světových dirigentů, ceněného pro osobitost interpretace a hudební úpravy širokého spektra repertoáru. Jako hudební ředitel Pittsburgh Symphony Orchestra se již čtrnáctým rokem úspěšně podílí na budování kulturní prestiže tohoto orchestru doma i v zahraničí; orchestr mj. získal pod jeho vedením – kromě řady nominací – v roce 2018 cenu Grammy za nejlepší orchestrální výkon.

Jako rodilý Rakušan získal své hudební vzdělání na Vídeňské hudební akademii. Ve violové sekci Vídeňských filharmoniků a orchestru Vídeňské státní opery poté sbíral cenné zkušenosti, které se později promítly i do jeho osobité dirigentské interpretace. Svou kariéru dirigenta začal jako asistent Claudia Abbada, načež získal angažmá v Curyšské opeře, během něhož mu také bylo uděleno prestižní ocenění European Conductor’s Award. Působil v lipském Symfonickém orchestru Středoněmeckého rozhlasu a Osloské filharmonii; post hudebního ředitele zastával v Symfonickém orchestru Švédského rozhlasu ve Stockholmu a ve Státní opeře ve Stuttgartu.

Jako hostující dirigent spolupracoval s předními světovými orchestry, jako jsou Berlínští filharmonikové, Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, lipský Gewandhausorchester, drážďanská Staatskapelle, Londýnský symfonický orchestr, Vídeňští filharmonikové, Orchestre de Paris, Accademia Nazionale di Santa Cecilia, a pravidelně hostuje u všech nejvýznamnějších amerických orchestrů. V roli operního dirigenta se objevil mj. v drážďanské Semperově opeře, Královské opeře v Kodani a na Salcburském festivalu. Řadu let byl také hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie.

Manfred Honeck je držitelem čestných doktorátů od několika severoamerických univerzit a od rakouského prezidenta získal čestný profesorský titul. V rámci Classical Music Awards mu v roce 2018 udělila mezinárodní porota cenu „Umělec roku“.

Skladby

Edvard Hagerup Grieg
Peer Gynt, výběr ze suit č. 1 a č. 2

Jitro
Solvejžina píseň
Tanec Anitry
Ve sluji krále hor

Nejvýraznější osobností norské hudby je určitě Edvard Hagerup Grieg. Pro svou tvůrčí dráhu si nezvolil snadnou cestu: po klavírních základech, které mu vštípila jeho matka, ho rodiče poslali na studia do Lipska. Odtud odešel do dánské Kodaně, kde se stal žákem renomovaného dirigenta a skladatele Nielse Gadeho. Grieg se ovšem brzy rozešel s více méně salónní romantickou koncepcí svého učitele a rozhodl se, že bude „bojovat proti Gadeho mendelssohnovsky změkčilému skandinavismu“ a že bude ve své tvorbě prosazovat typické prvky norské lidové hudebnosti. Své záměry naplnil vrchovatou měrou v klavírních skladbách, v dílech komorních i orchestrálních, nebo v partiturách scénické hudby. Většinou však komponoval skladby menších forem – suity, tance, scénickou hudbu a podobně. V povědomí hudební veřejnosti je však Grieg především autorem proslulého Klavírního koncertu a moll op. 16 (druhý zůstal nedokončen) a dvou suit ze scénické hudby k dramatu Henrika Ibsena Peer Gynt. To jsou počiny, které mu zajistily úspěch v celoživotních snahách vymanit norskou hudbu z pout eklekticismu a zároveň přispěly k jeho neodmyslitelné pozici ve světovém hudebním dědictví. Povaha Ibsenova hrdiny Peer Gynta v sobě spojuje chlapecký temperament a něžnou lyriku. Tvrdě vzdoruje, je poživačný a sobecký, ale i vášnivě miluje, vzpírá se konvencím a současně má srdce naplněné intenzivní láskou k vlasti. Dramatik Ibsen oslovil Griega v lednu roku 1874. Dílo vzešlé z jejich spolupráce se však na jevišti příliš neprosadilo a partitura s dvaadvaceti samostatnými čísly by patrně ustoupila do pozadí i s divadelním textem. Grieg si to dobře uvědomil a z hudby k dramatu sestavil dvě čtyřdílné suity. První suita op. 46 vznikla v roce 1888, Druhou (op. 55) Edvard Grieg vytvořil o tři roky později. První suitu otevírá charakteristický lyrický obraz norské přírody – Jitro. Peer, který nesmírně zbohatl z obchodu s otroky, se náhle zastaví v meditaci a vzpomene na rodnou zem. Tanec Anitry evokuje smyslný obraz Peerovy hamižnosti a požitkářství: šejkova dcera ho svede svým eroticky podmanivým tancem. Finále první suity uvádí posluchače do jeskyně krále hor, v níž Peer prožíval ve snovém oparu silnou touhu po penězích, zlatu a drahokamech. Je obklopen rejem děsivých skřetů a zlých duchů, přesto odolává nátlaku, aby se oženil s dcerou horského krále. Ze druhé suity uslyšíme samotný závěr – Solvejžinu píseň. Dívka Solveig Peera miluje a je ochotná na něj čekat navzdory jeho zaslepenosti a sobectví. Peer utíká do ciziny, odkud se po pár letech vrací zdecimovaný a najde u Solveig útěchu.

Wolfgang Amadeus Mozart
Klavírní koncert č. 20 d moll, KV 466

„Říkám Vám před Bohem, jako poctivý muž, že Váš syn je největší skladatel, jehož osobně a jménem znám; má vkus a nadto největší skladatelské znalosti,“ řekl třiapadesátiletý uznávaný skladatel Joseph Haydn Leopoldu Mozartovi počátkem roku 1785. Wolfgang Amadeus Mozart zažíval ve svých devětadvaceti letech asi nejúspěšnější období svého krátkého života – po osvobození z nenáviděné služby salzburskému arcibiskupovi se usadil ve Vídni, etabloval se zde jako fenomenální klavírista a skladatel, který chrlil jednu skladbu za druhou, a těšil se těžce vydobyté nezávislosti a dočasnému finančnímu úspěchu. Na jednom ze subskripčních večerů, 11. února 1785, poprvé zazněl i jeho Koncert pro klavír a orchestr č. 20 d moll. Dobové akademie byly na míle vzdálené podobě dnešních sólových koncertů, recitálů. Klavírista musel být zároveň dirigentem, zdatným improvizátorem a skladatelem. Uváděna totiž byla zejména původní díla, jen výjimečně převzaté skladby jiných autorů. Mozart svůj již dvacátý klavírní koncert dokončil těsně před akademií, jak vyplývá z dopisu, který psal jeho otec Leopold dceři Nannerl: „Koncert byl skvělý, orchestr znamenitý. Vedle symfonií zpívala jedna zpěvačka z vlašského divadla 2 árie, pak byl nový znamenitý klavírní koncert Wofgangův, který kopista, když jsme přijeli, ještě rozepisoval a jehož Rondo neměl Tvůj bratr ani čas přehrát, protože musel přehlédnout opis.“ Koncert je nezvykle komponován v mollové tónině a pro temnou, dramatickou náladu bývá zmiňován v souvislosti s operou Don Giovanni nebo s Requiem. Tvoří jej tři věty: úvodní Allegro v sonátové formě, střední Romance v B dur (rondo) a závěrečné Allegro assai, které kombinuje obě tyto formy. K některým klavírním koncertům včetně tohoto se nezachovaly autentické Mozartovy kadence, a tak je později dopsali jiní klavíristé-skladatelé. Vzpomeňme alespoň Ludwiga van Beethovena, který měl tento koncert ve velké oblibě, Johannesa Brahmse a Bedřicha Smetanu, který pro Koncert d moll vytvořil kadence do 1. a 3. věty v roce 1856. Mozartovy klavírní koncerty získaly obecenstvo svou nevyčerpatelnou zpěvností, technickou dokonalostí formy a nekonečnými hudebními nápady, které do nich vložil. Zpěvná melodika byla pro Mozarta zásadní. I proto byl velmi úspěšným operním autorem a stal se prvním skladatelem, jehož opery se udržely na scéně divadel nepřetržitě od doby svého vzniku až dodnes. Ferruccio Busoni, který k Mozartovu Koncertu d moll také zkomponoval kadence, poeticky uvedl: „Není pochyb o tom, že Mozart bere zpěv jako výchozí bod, z něhož vyvěrá jeho nepřetržitá melodičnost, jež v jeho skladbách probleskuje jako úchvatné křivky ženského těla přes záhyby vzdušných šatů.“

Ludwig van Beethoven
Symfonie č. 1 C dur, op. 21

Završitel hudebního klasicismu Ludwig van Beethoven patosem své tvorby, výběrem hrdinských témat a užíváním nekonvenčních výrazových prostředků v mnohém předznamenal následující období romantismu. Jeho symfonická prvotina – Symfonie č. 1 C dur – ještě náleží do klasicistního slohu a nezapře vliv Beethovenových velkých předchůdců – Josepha Haydna a Wolfganga Amadea Mozarta. Na rozdíl od obou těchto skladatelů však bonnský rodák přistoupil ke kompozicím symfonií až ve zralém věku, jelikož je považoval za mimořádně důležitou formu, k níž je potřeba přistupovat s maximální odpovědností. Svědčí o tom konečně i srovnání celkového počtu symfonických děl, které jednotliví představitelé vídeňského klasicismu zkomponovali – zatímco u Beethovena je to „pouhých“ devět symfonií, u Mozarta nacházíme číslo 54 a u Haydna dokonce počet téměř dvojnásobný. Ludwig van Beethoven přikročil k práci na své první symfonii ve věku 29 let (i když některá témata skladby si poznamenal už o pět let dříve), tedy v době, kdy již pociťoval první znaky budoucí ztráty sluchu.

Delší pomalá introdukce první věty této symfonie vyústí do typicky klasicistního hlavního tématu, jež má pochodový charakter. Na něj bezprostředně naváže lyričtější téma druhé; je exponováno v hobojích a flétnách, kterým přizvukuje smyčcová sekce. Další vývoj věty je pak odvozen z těchto dvou témat. Celá první část je zkrátka zkomponována v takřka předpisové a jasně čitelné sonátové formě s introdukcí, expozicí, provedením, reprízou a kodou. Sonátový charakter má i tanečně laděná druhá věta Andante cantabile con moto. Beethoven se zde některými výrazovými prostředky (především tzv. vzdechy) navrací k manýrám mannheimské školy, tedy do samotné kolébky hudebního klasicismu. Na třetí místo symfonických vět skladatelé tradičně kladli menuet. Stejným způsobem předepsal třetí část své první symfonie i Beethoven, ovšem později, při kompozici svého druhého a třetího symfonického díla již menuet nahradil scherzem. Ve skutečnosti je však nad míru originálním symfonickým scherzem i tato třetí věta v jeho Symfonii C dur (klasický menuet mnohem více připomíná spíše věta předchozí). Nepokojně vzrušivé vyznění a spíše netaneční charakter třetí věty kontrastuje se samotným názvem této části, což si můžeme vykládat jako autorovu ironizaci dané dobové konvence. V závěrečné větě po nesmělém úvodu vytryskne jásavé téma, ke kterému se skladatel několikrát navrací na způsob ronda, zároveň s tímto tématem pracuje podobně jako ve formě sonátové. Celá svěže vyznívající Symfonie č. 1 Ludwiga van Beethovena je dítětem 18. století. Některými svými rysy však již předjímá originální a obsahově závažnou hudební řeč svého autora, kterou Beethoven naplno rozvinul především ve svých dalších symfonických dílech, jež komponoval už ve století následujícím.

Tak copak vás zajímá?
Zavřít

Rozehrajte s námi další koncert

Podpořte nás
Zavřít
Tak copak vás zajímá?