Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie Semjon Byčkov

Česká filharmonie

Semjon Byčkov

Česká filharmonie

Mimořádný srpnový koncert zařazujeme jako satisfakci poté, co koronakrize překazila část 124. sezony České filharmonie. Šéfdirigent Semjon Byčkov s orchestrem natáčí mahlerovský komplet a letní koncert dává příležitost vychutnat si výsledek pečlivé práce na velkolepé Symfonii č. 4 G dur. Sopránového sóla se ujme slavná izraelská pěvkyně Chen Reiss.

Česká filharmonie
Délka programu 1 hod
Program

Gustav Mahler
Symfonie č. 4 G dur

Účinkující

Chen Reiss soprán

Semjon Byčkov dirigent

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Semjon Byčkov
Rudolfinum — Dvořákova síň
20. 8. 2020  čtvrtek — 19.30
Volná místa
Cena od 80 do 600 Kč

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. (v červenci a srpnu do 15.00 hod.).

Vstup do Rudolfina je možný pouze v roušce.

Účinkující

Chen Reiss  soprán

Semjon Byčkov  dirigent
Semjon Byčkov

Semjon Byčkov, šéfdirigent a hudební ředitel České filharmonie, se narodil v Leningradu (Petrohradu) v roce 1952, roku 1975 emigroval do USA a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Stejně jako Česká filharmonie i on je pevně spjat jak s východoevropskou, tak západní kulturou.

Když v roce 2013 absolvoval s Českou filharmonií první koncerty, zrodila se myšlenka na společný „Projekt Čajkovskij“. Jeho první výsledek vydala společnost Decca v říjnu 2016 a v srpnu roku 2017 následovalo provedení symfonie Manfred. Projekt vyvrcholí v roce 2019, kdy Českou filharmonii čekají rezidenční vystoupení v Praze, ve Vídni a v Paříži a společnost Decca uvede na trh její nahrávky všech Čajkovského symfonií, tří klavírních koncertů, Romea a Julie, Serenády pro smyčce a symfonické básně Francesca da Rimini.

V roce 1989, čtrnáct let poté, co opustil bývalý Sovětský svaz, se Byčkov vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie a ve stejném roce byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris. Jeho mezinárodní kariéra začala o několik let dříve a kulminovala poté, co se jako dirigent osvědčil při záskocích u Newyorské a Berlínské filharmonie a Královského orchestru Concertgebouw. V roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkov diriguje přední orchestry a působí na významných operních scénách v USA a v Evropě. Kromě pozice šéfdirigenta České filharmonie zastává čestnou dirigentskou funkci (držitel titulu Günter Wand Conducting Chair) u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje na festivalu BBC Proms, a působí na katedře dirigování Královské hudební akademie v Londýně na čestné pedagogické pozici nesoucí jméno Otty Klemperera. V roce 2015 byl Semjonu Byčkovovi v mezinárodní soutěži International Opera Awards udělen titul „Dirigent roku“. Při koncertních vystoupeních v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou pedagogikou, a jeho výkony se proto vždy těší velké pozornosti. S repertoárem, který obsáhne čtyři století, stráví v nadcházející sezoně dva týdny s Newyorskou filharmonií, s níž představí americkou premiéru Symfonie č. 2 Thomase Larchera, a s Clevelandským orchestrem uvede skladby Detleva Glanerta, Bohuslava Martinů a Bedřicha Smetany. V Evropě bude dirigovat lipský Gewandhausorchester, Mnichovskou a Berlínskou filharmonií, orchestr Accademia Nazionale di Santa Cecilia a Královský orchestr Concertgebouw.

V roce 1986 Semjon Byčkov podepsal smlouvu se společností Philips, kterou začala významná spolupráce vedoucí k rozsáhlé diskografii s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. Později následovala série přelomových nahrávek, které jsou součástí dědictví jeho 13letého působení u Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010). Tento repertoár zahrnuje kompletní cyklus Brahmsových Symfonií a skladby Richarda Strausse, Gustava Mahlera, Dimitrije Šostakoviče, Sergeje Rachmaninova, Giuseppe Verdiho, Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Jeho nahrávka Wagnerova Lohengrina byla vyhlášena nahrávkou roku 2010 časopisem BBC Music Magazine a jeho aktuální nahrávka Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky byla vybrána v BBC Music Magazine jako nahrávka měsíce.

Skladby

Gustav Mahler — Symfonie č. 4 G dur

Svým současníkům i následující generaci byl Gustav Mahler znám především jako úspěšný dirigent. Na tuto dráhu nastoupil roku 1880 a až do smrti byla jeho hlavním zaměstnáním. Mahlerovým prvním působištěm bylo hornorakouské lázeňské městečko Hall, poté dirigoval v operních divadlech v Lublani, Olomouci, Vídni, Kasselu, Praze a Lipsku. Jeho umělecká činnost v těchto hudebních centrech však měla krátkodobý charakter motivovaný zejména častými konflikty s nadřízenými.

Větší význam pro jeho kariéru mělo působení v Budapešti (1888–1891), Hamburku (1891–1897) a především ve Vídni, kde v letech 1897–1907 pracoval jako ředitel Dvorní opery. Nejvyšší post v rakouské umělecké hierarchii však mohl získat pouze za podmínky, že se oficiálně vzdá židovské víry a přestoupí ke katolicismu. I po uskutečnění tohoto kroku však zažíval silné konflikty s rakouskými antisemitskými silami a po deseti letech na ředitelské místo rezignoval. V té době byla rovněž rozpoznána jeho těžká srdeční choroba.

Posledním Mahlerovým útočištěm se stal New York, kde dirigoval v Metropolitní opeře i v Newyorské filharmonii. Jako dirigent často řídil především skladby německých autorů a byl skvělým interpretem Mozarta a Wagnera. Svou pozornost však věnoval také ruským skladatelům (zejména Čajkovskému) a z české hudby obdivoval zejména Smetanu; z jeho oper nastudoval v Hamburku, Vídni a New Yorku Dvě vdovy, Dalibora, Hubičku i Prodanou nevěstu.

K objevení Mahlerova skladatelského díla širokou hudební veřejností došlo až kolem roku 1960, kdy se u příležitosti stého výročí skladatelova narození začaly znovu provozovat jeho díla. V 70. letech byl Mahler již bezkonkurenčně nejhranějším a nejvíce nahrávaným symfonikem. Kompozičně se soustředil především na symfonie (dokončil jich devět) a na vokální cykly s orchestrem (Písně potulného tovaryše, Chlapcův kouzelný roh, Písně o mrtvých dětech, Píseň o zemi). Jelikož býval často zaneprázdněn povinnostmi dirigenta a mohl komponovat vlastně jen během divadelních prázdnin, není jeho dílo významné počtem skladeb, ale spíše důsledným dodržováním ideových záměrů plných vášně a vzdoru i uměleckým novátorstvím.

Jeho symfonie jsou úzce spojeny s písňovými cykly a mizí v nich dosud respektovaný rozdíl mezi vokální a instrumentální melodikou (čtyři z jeho devíti symfonií jsou vokální). Výběrem písňových textů i v instrumentální složce děl se snaží vyjádřit niterný postoj k okolnímu světu. Ve své hudbě často neočekávaně střídá umělecky závažné momenty s hudební trivialitou, čímž předznamenává pozdější postupy kolážové techniky a připravuje půdu zejména pro symfonismus Dmitrije Šostakoviče.

Symfonii č. 4 G dur dokončil Mahler v roce 1900 v době působní ve vídeňské Dvorní opeře. Provozování této skladby předpokládá omezený symfonický orchestr (zcela chybí pozouny a tuby). Ač je poměrně dlouhá, je ze všech Mahlerových dokončených symfonií nejkratší a na rozdíl od ostatních vyniká uvolněnou veselou náladou. Symfonie začíná dvoutaktovou „rolničkovou“ introdukcí, po níž následuje mozartovsky či haydnovsky zpěvné, rytmické hlavní téma v houslích. Klasicistně odlehčeně zní i vedlejší lyrické téma.

Celkovému žertovnému vyznění první věty přispívají zejména rozpustilé party dřevěných dechových nástrojů. Výstižným příkladem kolážové techniky je druhá část symfonie. V tomto Scherzu slyšíme parodické ohlasy rakouského městského folklóru. Rozverně hrající sólové housle jsou zde naladěny o tón výš, čímž připomínají hru pouličních šumařů. Pomalá třetí věta přináší v úvodu dvě zasněná témata. První z nich prochází variacemi a ústí do odlehčené nálady první věty. Sám Mahler o třetí části pravil, že „se zároveň směje i pláče“. V závěru se ve fortissimu ohlašuje hlavní téma poslední části. Píseň Nebeský život z poslední věty symfonie zkomponoval Mahler již v době svého působení v Hamburku v roce 1892. Touto písní přednášenou sopránovým sólem původně zamýšlel ukončit již svou třetí symfonii a nacházíme ji také v cyklu Chlapcův kouzelný roh. Text o nebeských přátelích pochází z bavorské lidové písně. Orchestrální „rolničková“ intermezza mezi jednotlivými slokami motivicky vycházejí z úvodních dvou taktů celé symfonie. Po poslední sloce strofické písně skladba ústí do pokojného závěru.

Premiéra Mahlerovy čtvrté symfonie se uskutečnila 25. listopadu v Mnichově za řízení autora. Publikum, znalé Mahlerových sklonů k monumentalitě, jež projevil zejména ve své druhé symfonii, čekalo další titánské dílo, a proto tehdy skladbu přijalo s určitými rozpaky. Čas však hodnotu Mahlerova čtvrtého symfonického počinu prověřil více než dostatečně.