Česká filharmonie • Národní festival Smetanova Litomyšl

Tomáš Netopil zastává od sezony 2013/2014 funkci hlavního hudebního ředitele Divadla a filharmonie Aalto v německém Essenu.

V létě roku 2018 založil v Kroměříži mezinárodní Letní hudební akademii, která nabízí studentům výjimečné umělecké podněty během lekcí i příležitost setkat se a pracovat s významnými mezinárodními hudebníky. V létě 2020 se akademie propojí s mezinárodním hudebním festivalem Dvořákova Praha a vznikne Filharmonie mladých Dvořákovy Prahy, v níž zasednou studenti konzervatoří a dalších hudebních škol vedení hráči České filharmonie. Tomáš Netopil už dříve udržoval blízký vztah s festivalem Dvořákova Praha: v sezoně 2017/2018 byl jeho rezidenčním umělcem, řídil Essenskou filharmonii na zahajovacím koncertě festivalu a na závěrečném koncertě provedl Dvořákovo Te Deum s Vídeňskými symfoniky. Vztah s festivalem se tímto upevnil i pro budoucnost.

Zdrojem inspirace je pro něho především česká hudba, i proto je Tomáš Netopil jedním z hlavních hostujících dirigentů České filharmonie. S ní a se sólisty Leifem Ove Andsnesem a Trulsem Mörkem zakončil sezonu 2018/2019 dvěma programy na festivalu Kissinger Sommer, první z nich byl živě přenášen Bavorským rozhlasem. Na jaře 2018 byl s Českou filharmonií na dlouhém zájezdu po Velké Británii a poté řídil v jejím podání Mou vlast na zahajovacím koncertě mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, v přímém přenosu České televize.

Tomáš Netopil je pravidelným hostem velkých operních domů. V roce 2008 debutoval v Saské státní opeře v Drážďanech a postupně zde nastudoval opery La clemenza di Tito, Rusalka, Příhody Lišky Bystroušky, Prodaná nevěsta, Halévyho Židovku a Busoniho Doktora Fausta. Následovaly úspěchy ve Vídeňské státní opeře, naposledy s Idomeneem, Čarostřelcem a Leonorou. V opeře Národního divadla Brno uvede v dubnu 2020 Řecké pašije. Jedním z vrcholů jeho uplynulé sezony bylo nastudování Její pastorkyně v Nizozemské opeře v produkci Katie Mitchell, s Anette Dasch, Hannou Schwarz a Evelyn Helitzius v hlavních rolích.

Nadcházející koncertní vystoupení Tomáše Netopila zahrnují spolupráci s Orchestre National de France, Vídeňskými symfoniky, Orchestre National de Montpellier, RAI Torino, Accademia di Santa Cecilia a tokijským Yomiuri Symphony Orchestra. Poslední úspěchy zaznamenal s Orchestrem curyšské Tonhalle, Orchestre de Paris, London Philharmonic Orchestra, Filharmonií nizozemského rozhlasu, orchestrem amsterdamského Concertgebouw a Orchestre Philharmonique de Monte Carlo.

Diskografie Tomáše Netopila u labelu Supraphon zahrnuje Janáčkovu Glagolskou mši (první nahrávka originální verze z roku 1927), Dvořákovy kompletní skladby pro violoncello, Ariadnu a Dvojkoncert Bohuslava Martinů a Smetanovu Mou vlast se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK.

V letech 2008–2012 zastával Tomáš Netopil pozici hudebního ředitele pražského Národního divadla. Vystudoval hru na housle a dirigování v České republice, a poté na Royal College of Music ve Stockholmu u profesora Jormy Panuly. V roce 2002 zvítězil v dirigentské soutěži Sira Georga Soltiho ve Frankfurtu nad Mohanem.

ANTONÍN DVOŘÁK
1841–1904

Antonín Dvořák komponoval své Slovanské tancena objednávku berlínského nakladatele Fritze Simrocka, který před tím zaznamenal značný obchodní úspěch s vydáním Dvořákových Moravských dvojzpěvů. Simrock si představoval, že vznikne cyklus čtyřručních klavírních skladeb, jež budou českou paralelou Uherským tancům Johannesa Brahmse. Antonín Dvořák však raději sáhl po látkách z celého slovanského světa. Jeho cyklus tak po ideové stránce ústrojně zapadá do tzv. panslavismu, tedy myšlenky o slovanské vzájemnosti, která byla ve druhé polovině 19. století hojně rozšířena mezi intelektuály z porobených slovanských národů. Konkrétní nápěvy tanečního folkloru lidu ze slovanských krajin bychom však v cyklu hledali marně. Skladby totiž představují naprosto původní, vrcholně uměleckou stylizaci abstrahovaných melodických a rytmických prvků lidové hudby. Na kompozici osmi klavírních skladeb, jež dostaly opusové číslo 46, pracoval Dvořák od března do května 1878. Vydání cyklu zaznamenalo veliký úspěch a Simrock si proto u skladatele objednal také orchestrální instrumentaci. Tato verze byla přijata s ještě větším nadšením a stála vlastně na samém počátku Dvořákovy světové proslulosti. Nakladatel Simrock, který měl z tohoto zdaru značný finanční profit, ihned u Dvořáka objednal druhou řadu tanců. Skladatel na první cyklus dlouho odmítal navázat, až teprve v roce 1886 svolil a vytvořil dalších osm skladeb ve verzi pro čtyřruční klavír i pro orchestr. Dnes večer vyslechneme orchestrální verzi kompletní první řady Slovanských tanců.

Na počátku devadesátých let 19. století byl Antonín Dvořák již uznávaným skladatelem v západní Evropě i v zámoří. Nebylo tedy úplně překvapivé, že v roce 1891 dostal nabídku na post ředitele konzervatoře v New Yorku. Dvořák tuto umělecky i finančně zajímavou výzvu po jistém váhání přijal a v následujícím roce s rodinou odplul na druhý břeh Atlantského oceánu, kde pobyl více než dva a půl roku. Těsně před odjezdem uspořádal spolu s houslistou Ferdinandem Lachnerem a violoncellistou Hanušem Wihanem (dedikantem pozdějšího Dvořákova slavného Violoncellového koncertu) rozlučkové koncertní turné po českých a moravských městech. Na programu měli Dvořákovy skladby, zejména klavírní tria (skladatel byl u klavíru). Pro účely tohoto zájezdu zkomponoval Dvořák Rondo pro violoncello g moll,op. 94, s doprovodem klavíru, jež spolu s Wihanem poprvé představili na koncertě v Chrudimi. Roku 1894 pak skladatel klavírní doprovod Ronda rozepsal pro malý orchestr a v tomtéž roce skladba vyšla v Simrockově berlínském nakladatelství. Výrazně taneční charakter jeho hlavního tématu ústrojně zapadá do dramaturgie dnešního koncertu zaměřené na symfonické tance.

Až osm let po úspěchu první série se nechal Antonín Dvořák přesvědčit svým berlínským vydavatelem Fritzem Simrockem k napsání druhé řady Slovanských tanců. Původních osm tanců op. 46 pro klavír na 4 ruce u něho objednal také Simrock – podle zadání to měly být tance české a moravské, „na způsob Uherských od Brahmse“. Mimořádný ohlas na čtyřruční a později i orchestrální verzi Dvořáka nakonec přesvědčil k vytvoření dalších osmi tanců op. 72, opět ve stejném sledu: čtyřručních a hned poté orchestrálních, vše v letech 1886­–1887. Zde se Dvořák rozkročil do širšího spektra tanců: zatímco v první řadě najdeme pouze typicky české skočnou, sousedskou a dumku, do druhé přibyly polská polonéza, srbské kolo nebo odzemek z valašsko-slovenského pomezí. Také paleta nálad je zde pestřejší – od tanců melancholických po velmi divoké – a instrumentace vynalézavější. Všechny tyto charakteristiky vypovídají o zralejším tvůrci, který mezi první a druhou sérií zkomponoval řadu zásadních symfonických děl.