Česká filharmonie
Truls Mørk

Zdislava Bočková
soprán

Zdislava Bočková vystudovala Konzervatoř v Brně ve třídě Jarmily Janíčkové a JAMU v Brně pod vedením Natálie Romanové-Achaladze. Zúčastnila se mistrovských kurzů u renomovaných pěvců, jako jsou Edda Moser, Edith Lienbacher, Angelika Kirchschlager, Luciana D’Intino a Claudio Desderi.

Je laureátkou řady mezinárodních soutěží, například Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech, Soutěže Nadace Bohuslava Martinů a Interpretační soutěže České Filharmonie v Praze, Il Trofeo La Fenice, Premio Boni a Comunità Europea per Giovani Cantanti Lirici v Itálii, Mezinárodní pěvecké soutěže Otto Edelmann ve Vídni a semifinalistkou Mezinárodní pěvecké soutěže Hans Gabor Belvedere v Lotyšsku.

V komorní opeře JAMU v Divadle na Orlí ztvárnila roli Esmeraldy (Prodaná nevěsta, B. Smetana), Euridice (Orfeus a Euridika, Ch. W. Gluck), Zerliny (Don Giovanni, W. A. Mozart) a Bystroušky (Příhody Lišky Bystroušky, L. Janáček) v rámci 4. Mezinárodního festivalu Janáček Brno.

V sezoně 2017/2018 se stala členkou Operního studia Teatro Lirico Sperimentale v italském Spoletu, kde se na operních jevištích představila jako Dorina (LʼImpressario delle Canarie, D. Sarri), Frasquita (Carmen, G. Bizet), Clorinda (Popelka, G. Rossini) a také Violetta (La Traviata, G. Verdi). Ve svých šestadvaceti letech v Itálii debutovala rovněž v benátském Teatro La Fenice v roli Olgy (Veselá vdova, F. Lehár).

Od roku 2018 je hostující sólistkou v Národním divadle Brno, kde účinkuje v opeře pro děti jako Princezna (Kocour v botách, J. Teml), Esmeralda (Prodaná Nevěsta, B. Smetana) a ve dvojroli Pepík/Kobylka v Příhodách lišky Bystroušky Leoše Janáčka.

Pravidelně vystupuje na prestižních festivalech, jako jsou Smetanova Litomyšl, Janáček Brno, Janáček Ostrava, Dny Bohuslava Martinů v Praze, iSING International Young Artist Festival a Youth Arts Festival v Číně, Rassegna Internazionale di Musica Sacra, Festival dei Due Mondi nebo Festival delle Nazioni v Itálii.

TRULS MØRK
violoncello 

Truls Mørk je jedním z nepozoruhodnějších světových violoncellistů současnosti, jeho hra se vyznačuje vášnivou intenzitou, integritou a elegancí. Spolupracuje s věhlasnými orchestry (Orchestre de Paris, Berlínská filharmonie, Vídeňská filharmonie, London Philharmonic Orchestra, Royal Concertgebouw Orchestra, lipský Gewandhausorchester, drážďanská Staatskapelle, Rotterdamská filharmonie, Newyorská filharmonie, Losangeleská filharmonie, Bostonský symfonický orchestr, Chicagský symfonický orchestr, Filadelfský a Clevelandský orchestr aj.) a dirigenty (Myung-Whun Chung, Mariss Jansons, Manfred Honeck, Esa-Pekka Salonen, Gustavo Dudamel, sir Simon Rattle, Kent Nagano, Yannick Nézet-Séguin, Christoph Eschenbach).

Truls Mørk pravidelně vystupuje na recitálech v renomovaných koncertních síních a na festivalech po celém světě. V rámci mezinárodního festivalu v Bergenu v roce 2011 provedl během dvou večerů kompletní Beethovenovyb Sonáty pro violoncello a Variace pro violoncello a klavír (naposledy uvedené v tomto formátu v roce 1970 Jacqueline du Pré). Truls Mørk se také intenzivně věnuje soudobé hudbě. Na jaře roku 2012 provedl se Symfonickým orchestrem BBC v britské premiéře Rautavaarův cellový koncert Towards the Horizont. Další díla, která uvedl v premiéře, zahrnují Haasův Koncert pro violoncello (s Vídeňskými filharmoniky a dirigentem Jonathanem Nottem), Pendereckého Koncert pro tři violoncella (se Symfonickým orchestrem NHK pod taktovkou Charlese Dutoita) a Hallgrimssonův Koncert pro violoncello, vytvořený na společnou objednávku Osloské filharmonie, Islandského symfonického orchestru a Skotského komorního orchestru.

Jeho nahrávka Rautavaarova koncertu Towards the Horizont (Ondine) spolu s Helsinskou filharmonií pod taktovou Johna Storgårdse byla nominována na cenu Grammy. CD Virgin Classics s Mørkovou nahrávkou violoncellových koncertů Carla Philippa Emanuela Bacha spolu se souborem Les Violons du Roy pod vedením Bernarda Labadie získala cenu ECHO Klassik Award 2011. Mørkova diskografie dále zahrnuje nahrávky Brahmsova Dvojkoncertu s lipským Gewandhausorchestrem (Riccardo Chailly) a Vadimem Repinem pro společnost Deutsche Grammophon, a Hallgrímssonovy skladby pro violoncello a orchestr pro Ondine. Pro Virgin Classics Mørk nahrál Schumannův Violoncellový koncert s Paavo Järvim a Orchestre Philharmonique de Radio France, kompletní Bachovy Suity pro violoncello, stejně jako Brittenovy Suity pro violoncello – toto album vyhrálo cenu Grammy v roce 2002. K jeho novějším nahrávkám patří Šostakovičovy koncerty s Osloskou filharmonií a Vasilijem Petrenkem, Massenetovy skladby pro cello a orchestr s Orchestre de la Suisse Romande a či Saint-Saënsovy koncerty s Bergenskou filharmonií, oboje pod taktovkou Neeme Järviho.

V sezóně 2018–2019 Truls Mørk spolupracuje například se symfonickými orchestry ze San Francisca, Bostonu, Paříže a Montrealu, s lipským Gewandhausorchestrem, s Bavorskou státní operou, s NDR Elbphilharmonie a s curyšským Tonhalle-Orchester. V září 2018 zahrál na festivalu Baltic Sea skladbu Esa-Pekky Salonena Koncert pro violoncello a orchestr (2016) se Švédským rozhlasovým symfonickým orchestrem pod taktovkou autora. Znovu toto dílo společně provedou v Londýně, a s Londýnskou filharmonií absolvují i turné po Spojených státech amerických – vystoupí mj. v Lincolnově centru v New Yorku a v kalifornském uměleckém centru CAL Performances v Berkeley. Stejné dílo společně představí i v Praze s Českou filharmonií. Truls Mørk pravidelně pořádá recitály ve významných koncertních síních a na prestižních festivalech. V poslední době spolupracuje s klavíristou Behzodem Abduraimovem na přípravě turné po Spojených státech amerických a Evropě.

Truls Mørk získal základy hudebního vzdělání od svého otce, ve studiích pak pokračoval u Franse Helmersona, Heinricha Schiffa a Natalie Schakowské. Je držitelem četných ocenění, včetně Ceny norských kritiků (2011) a Sibeliovy ceny (2010). Truls Mørk je profesorem na Norské hudební akademii v Oslu. Hraje na violoncello zapůjčené od norského finančního domu SR Bank, vzácný nástroj „Esquire“ z roku 1723, který postavil italský mistr Domenico Montagnana.

BEN GERNON
dirigent

Ben Gernon se narodil roku 1989. Mezinárodní pozornost poprvé upoutal v roce 2013, kdy mu byla jednomyslným rozhodnutím poroty vedené Ingem Metzmacherem na Salzburském festivalu udělena cena společnosti Nestlé a cena pro mladého dirigenta. Ben Gernon je opakovaně chválen za svou přirozenou autoritu na pódiu, elán a souhru s orchestrem. Jeho pronikavé, niterné a evokativní interpretace mu rychle získaly pověst jednoho z nejlepších a nejinspirativnějších mladých dirigentů v koncertních síních a v poslední době i v operních domech. V současné době spolupracuje s několika předními světovými orchestry a v sezoně 2017/2018 se stal hlavním hostujícím dirigentem Filharmonie BBC jako jeden z nejmladších dirigentů, který zastával podobnou funkci u některého z orchestrů společnosti BBC.

V sezóně 2018–2019 Ben Gernon vystoupí v Londýně a v Dubaji s BBC Symphony Orchestra, s orchestrem i absolvuje turné po Spojeném království a koncertní cestu do Bukurešti. Již potřetí se vrací do Prahy k České filharmonii. Dále spolupracuje se Švédským rozhlasovým symfonickým orchestrem, s BBC Scottish Symphony, Bournemouth Symphony a Orchestre National du Capitole de Toulose a debutuje s Švédským komorním orchestrem, Varšavskou filharmonií a s Royal Northern Sinfonia.

Ben Gernon pravidelně pohostinsky řídí většinu britských orchestrů, včetně orchestru Philharmonia, Symfonického orchestru města Birminghamu a Symfonického orchestru BBC. Dvakrát dirigoval na BBC Proms, včetně koncertu na oslavu 80. narozenin sira Petera Maxwella Daviese. Nejdůležitější události sezony 2016/2017 v Evropě zahrnovaly jeho debuty s Vídeňskými symfoniky, Královskou filharmonií Stockholm a Symfonickým orchestrem švédského rozhlasu. V USA Gernon debutoval s Chicagským symfonickým orchestrem v Ravinii a vrátil se k Losangeleské filharmonii, s níž debutoval v Hollywood Bowl v návaznosti na své působení v sezoně 2013/2014 u tohoto orchestru v programu Dudamel Fellow. V létě roku 2017 debutoval se Symfonickým orchestrem Houstonu.

V loňské sezoně se Ben Gernon představil jako nadšený operní dirigent s putovním souborem Glyndebourne Touring Opera s Donem Giovannim. S tímto tělesem také připravil inscenaci Lazebníka sevillského pro sezonu 2017/2018. Na jaře 2017 debutoval ve Stuttgartské opeře, kde dirigoval Figarovu svatbu, a v srpnu 2017 u Královské švédské opery s Kouzelnou flétnou. Jeho dřívější operní inscenace zahrnují speciálně upravené aranžmá Mozartova Únosu ze serailu s Akademií mladých pěvců na Salzburském festivalu. V sezoně 2018/2019 jej čeká debut v londýnském Coliseu s Anglickou národní operou.

Ben Gernon studoval na Guildhallské škole hudby a dramatu u Siana Edwardse, s nímž nadále úzce spolupracuje, a u sira Colina Davise, který hluboce ovlivnil Gernonův hudební vývoj.

WOLFGANG AMADEUS MOZART
1756–1791

Narodil se do hudební rodiny – jeho otec Leopold mu dal základy hudebního vzdělání. Od raného věku vystupoval se svojí sestrou na řadě koncertních cest, při nichž objeli část Evropy. Nadaný Mozart hrál výtečně na housle a cembalo a komponoval své první skladby. V této době vznikaly především symfonie a sonáty, které ihned vycházely tiskem; na konci 60. let k nim přibyly první skladby jevištní. V průběhu 70. let napsal přes sto serenád, divertiment, smyčcových kvartetů a houslových koncertů. I přes dílčí úspěchy svých oper nedostal stálé angažmá a živil se jako koncertní umělec a učitel. Vrcholné období Mozartovy tvorby dokumentují symfonie (Haffnerova, Linecká, Pražská, Jupiterská) a jeho nejslavnější opery (Don Giovanni, Figarova svatba, Kouzelná flétna ad.).

Árii pro soprán a orchestr Schon lacht der holde Frühling (Již se usmívá slavné jaro), KV 580, napsal Mozart ve Vídni v září 1789 a zamýšlel ji jako doplněk pro německé provedení opery Lazebník sevillský od Giovanniho Paisiella. Měla při něm vystupovat i sestra Mozartovy ženy Konstance Josefa Hofer, ale k realizaci opery nedošlo, árie rovněž zůstala nedokončena.

Árie Ruhe sanft, mein holdes Leben (Něžně odpočívej, můj milý) pochází z Mozartovy nedokončené opery Zaide, K 336b/344, která vznikala v Salcburku letech 1779–1780. Německé libreto Johanna Andrease Schachtnera zasazuje děj do Turecka – lásku mezi otrokem Gomatzem a sultánovou favoritkou Zaide Mozart vyjádřil líbeznou a přívětivou melodikou, která z ní činí oblíbený kus k samostatnému koncertnímu provozování. 

ESA-PEKKA SALONEN
1958

Finský skladatel a dirigent Esa-Pekka Salonen studoval hru na lesní roh, skladbu a dirigování na Sibeliově akademii v Helsinkách i soukromě – jeho učiteli byli skladatel Einojuhani Rautavaara a dirigent Jorma Panula. Jeho dirigentské působení u věhlasných orchestrů začalo v roce 1979 u Symfonického orchestru Finského rozhlasu, v letech 1985–1994 se po úspěšném záskoku stal hlavním hostujícím dirigentem londýnského Philharmonia Orchestra, u něhož od roku 2008 do současnosti působí jako hlavní dirigent a umělecký ředitel, v letech 1985–1994 byl rovněž šéfdirigentem Symfonického orchestru Švédského rozhlasu. Následovaly téměř dvě dekády 1992–2009, kdy působil jako hudební ředitel Filharmonie Los Angeles, v roce 2020 bude Salonen zastávat stejnou funkci u San Francisco Symphony. Zároveň působí jako hostující dirigent řady dalších prestižních těles. Bohatá a velmi pestrá je jeho činnost nahrávací i sbírka mezinárodních ocenění. Je spoluzakladatelem Baltic Sea Festivalu ve Stockholmu, jednoho z nejvýznamnějších festivalů Skandinávie a Pobaltí, pracuje jako poradce projektu Sync, globální iniciativy užívající hudby ke zlepšení lidského zdraví, od roku 2014 spolupracuje s firmou Apple na propagaci jejích produktů. Salonen se považuje zejména za skladatele, na dirigentskou dráhu se vydal skrze provedení svých vlastních skladeb. Spojení špičkového skladatele i dirigenta v jedné osobě, které známe i odjinud (Mahler, Honegger, Bernstein, Penderecki aj.), se dlouhodobě ukazuje jako mimořádně úspěšné.

Uznávaný skladatel Salonen založil v roce 1977 společně s Magnusem Lindbergem, Jouni Kaipainenem a Kaijou Saariaho avantgardní skupinu Ears open, byl rovněž zakládajícím členem experimentálního ansámblu Toimii. Jeho díla se těší zájmu u předních světových orchestrů i významných pořadatelů – Barbican Centre v Londýně se dlouhodobě zaměřuje na prezentaci jeho děl. Koncert pro violoncello a orchestr (2016) si pro svoje evropské turné vybrala Newyorská filharmonie, u níž Salonen působí jako rezidenční skladatel. Dílo bylo premiérováno na jaře 2017 Chicagským symfonickým orchestrem a americkým violoncellistou Yo-Yo Ma, kterému autor skladbu věnoval. Tradičně rozvržená třívětá skladba pro violoncello a velký orchestr čerpá ze třicetiletých zkušeností autora, ze dvou rozsáhlých koncertních skladeb (Klavírní koncert, Houslový koncert) i z dřívější práce Knock, breathe and shine pro sólové violoncello. Sám skladatel popisuje svoji práci metaforicky za použití protikladů chaosu a řádu – z 12tónové struktury se pomalu tříbí vlastní melodie violoncella – či pohybu komety a jejího chvostu, zaměřuje se také na interakce mezi různými hudebními tradicemi. Propracovaná kompozice klade vysoké technické nároky nejen na orchestr, ale samozřejmě zejména na sólistu a využívá bohatých možností jeho nástroje.

SERGEJ PROKOFJEV
1891–1953

Ruský skladatel, klavírista a dirigent studoval v letech 1904–1914 na konzervatoři v Petrohradě skladbu a kontrapunkt u Anatolije Ljadova, instrumentaci u Nikolaje Rimského-Korsakova a klavír u Anny Jesipové. Nejdůležitější však pro něj byly hodiny dirigování u Nikolaje Čerepina, které ho inspirovaly ke vzniku jeho prvních závažnějších děl. Na veřejnosti se uvedl jako klavírista a skladatel na večerech soudobé hudby, na nichž interpretoval své vlastní provokativní skladby. V letech 1913–1915 cestoval se svojí matkou po Evropě i do zámoří a poznal se se Sergejem Ďagilevem. Po revolučních událostech v Rusku odjel do USA, na podzim 1918 se uvedl jako vynikající klavírista v Carnegie Hall, avšak nepochopení jeho děl zapříčinilo jeho brzký odchod do Paříže. Přes 15 let strávil na cestách, aby se nakonec vrátil zpět do Sovětského svazu.

V Prokofjevově díle vyniká řada oper (Láska ke třem pomerančům, Ohnivý anděl, Vojna a mír, Semjon Kotko) a baletů (Romeo a Julie, Popelka, Kamenný kvítek), pozoruhodná je tvorba pro film, zejména hudba k Ejzenštejnovu filmu Ivan Hrozný. Ohlasu publika se dostalo jeho sedmi symfoniím, klavírním a houslových koncertům i vokálně instrumentálním dílům (Péťa a vlk, Alexandr Něvský). Balet o třech dějstvích Romeo a Julie vznikl v letech 1935–1936 na objednávku Kirovova divadla v Leningradě (dnes Mariinské divadlo v Petrohradě), avšak i zde, i ve Velkém divadle v Moskvě byl nakonec odmítnut – premiéra se uskutečnila v prosinci 1938 v Brně v choreografii tehdejšího šéfa baletu Ivo Váni Psoty. Po premiéře Prokofjev partituru doplnil a nová premiéra se konala v roce 1940 již v Kirovově divadle. Skladatel v roce 1936 z baletu vytvořil dvě orchestrální suity, k nimž o deset let později přibyla ještě Suita č. 3, op. 110; v roce 1937 bylo navíc publikováno 10 kusů z baletu Romeo a Julie, op. 75, pro klavír. Dnes večer uslyšíme výběr ze Suity č. 2, op. 64ter, a kompletní Suitu č. 1, op. 64bis – první suita se soustřeďuje na žánrově-taneční epizody, druhá na hudební portréty hlavních hrdinů dramatu. Obě partitury jsou jako život sám, hýří temperamentem veronských ulic, tanci jejich obyvatel, láskou, nenávistí a zmarem nedosaženého štěstí. Schopnost Prokofjeva v ostře kontrastních částech vyjádřit lidské city a vykreslit jednotlivé charaktery postav řadí jeho díla mezi vrcholy hudby 20. století.