Česká filharmonie
Simon Rattle

Zpěv studovala nejprve na konzervatoři v rodném Brně a poté u Evy Blahové na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Z jejích četných domácích i zahraničních soutěžních úspěchů je nejvýznamnější absolutní vítězství v 6. mezinárodní soutěži Wolfganga Amadea Mozarta v Salcburku v roce 1995.

Její první deska u Deutsche Grammophon s českým písňovým repertoárem (Dvořák, Janáček, Martinů) získala v roce 2001 cenu Gramophone Solo Vocal Award. Na jaře byla na trh uvedena nejnovější nahrávka „Prayer“, na němž Magdalena společně s vynikajícím německým varhaníkem Christianem Schmittem přednášejí duchovní písně. Za své nahrávky získala pěvkyně prakticky všechna významnější ocenění udělovaná hudebními časopisy včetně prestižní Gramophone Award pro Umělce roku 2004.

Magdalena Kožená je pravidelným hostem předních světových operních i koncertních podií. Pravidelně vystupuje s ansámbly, jako jsou Berliner Philharmoniker, Orchestra of the Age of Enlightenment, Rotterdam Philharmonic a Philadelphia Orchestra pod vedením Simona Rattlea; Royal Concertgebouw Orchestra pod vedením Marisse Jansonse, Lucerne Festival Orchestra pod vedením Claudia Abbada, Česká filharmonie, Chamber Orchestra of Europe a Scottish Chamber Orchestra pod taktovkami Charlese Mackerrase a Robina Ticciatiho, Wiener Philharmoniker pod vedením Daniela Hardinga a Simona Rattlea; Accademia Santa Cecilia pod vedením Myung-Whun Chung a Simon Bolivar Youth Orchestra of Venezuela pod vedením Gustava Dudamela.

Operní angažmá Magdaleny Kožené zahrnují mj. role Oktaviana ve Straussově Růžovém kavalírovi (berlínská Státní opera Unter den Linden), Nera z opery Korunovace Poppey ve Vídni; pod vedením Bernarda Haitinka a Marca Minkowského vystupovala v Paříži jako Mélisanda; stejnou roli nastudovala také pro Deutsche Staatsoper. Dále vystupovala jako Cherubín (Mozart: Figarova svatba) na festivalu v Aix-en-Provence, jako Sesto (Handel: Julius Caesar) v Holandské opeře a ve vídeňské Staatsoper, jako Zerlina (Mozart: Don Giovanni) na festivalu v Salcburku pod vedením Nikolause Harnoncourta a jako Dorabella (Mozart: Così fan tutte) pod vedením Simona Rattlea. V newyorské Metropolitní opeře vystoupila pod vedením Jiřího Bělohlávka jako Varvara (Janáček: Káťa Kabanová). V londýnské Královské opeře Covent Garden se představila v titulní roli Rossiniho Popelky, v Salcburku a v Berlíně vystoupila i jako Bizetova Carmen.

V roce 2003 se stala Rytířem řádu umění a literatury Francouzské republiky. Roku 2013 obdržela Magdalena hned několik prestižních uměleckých ocenění: převzala Cenu ministra zahraničních věcí Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky a Zlatou medaili za zásluhy na poli umění od Mezinárodního výboru washingtonského Kennedyho centra pro umění.

Píseň o zemi Gustava Mahlera na verše ze sbírky Čínská flétna, přebásněné do němčiny Hansem Bethgem, je mnohými považována za vrchol Mahlerovy tvorby. „Je v ní rezignace, v bolesti stejně jako v radosti projasněné nazírání tohoto světa, zrcadlící se v bezčasé moudrosti tisícileté čínské poezie. Mahler se zde vrátil k prapůvodu bytí, je tu podzimní zádumčivost, opojení jarem a rozloučení, mohutný cit, jaký dnes marně hledáme v literatuře. Hudba jako by občas zadržovala dech, je to monolog, přicházející jakoby z velké dálky, zvláště v poslední písni zvláštní formy a fantastičnosti melosu, který už není evropský. Probouzejí se zde impresionistické zvuky a nástroje získávají postupně individuální život, už nejsou pouze barvou, kreslí linie něžného obrazu, polyfonní linie, které vytvářejí náladu podobnou východoasijským dřevořezbám. Zde dospěl Mahler na konec cesty – po bolestném putování dospěl tam, kde je jeho osamělému srdci dopřáno klidu,“ napsal rodák z Břeclavi Hans Holländer.

Píseň o zemi měla být Mahlerovou devátou symfonií, podle svědectví Almy Mahlerové (jejíž výroky jsou ale mnohdy nespolehlivé) měl skladatel z devítky panický strach, neboť devítkou končil počet symfonií u Beethovena, Brucknera i Dvořáka. Proto prý se pokusil osud obelstít, svou jedinou důsledně vokální symfonii nazval Píseň o zemi a pořadové číslo jí nepřidělil. Skladbu dokončil v létě 1908 a drobné korektury ještě provedl v září následujícího roku za pobytu u spřátelené rodiny Redlichů v Hodoníně.

Výběr veršů tvoří etapy lidského života od bujného mládí do smrti, které vytvářejí paralelu s koloběhem v přírodě. Poslední část je smířeným, nepatetickým loučením se životem; šestkrát opakované slovo „věčně“, doznívající do naprostého ticha, je jedním z nejpůsobivějších závěrů v symfonické tvorbě vůbec a vyjádřením přesvědčení o pokračování v nekonečnu.

Dílo se stalo do jisté míry Mahlerovou uměleckou závětí. Svou devátou přece jen ještě zkomponoval, nedokončená zůstala (jako u Beethovena) teprve desátá. Provedení Písně o zemi se však skladatel nedožil. Uskutečnilo se půl roku po skladatelově smrti, 20. listopadu 1911 v Mnichově za řízení Bruno Waltera, pěvci byli tenorista William Miller a americká altistka Mme Charles Cahier (vl. jm. Sarah Jane Walker), která sólovým recitalem Mahlerových písní téhož dne otevřela dvoudenní slavnosti k uctění skladatelovy památky. Ve Vídni pak uvedl 4. listopadu 1912 Bruno Walter s Vídeňskými filharmoniky a sólisty Williamem Millerem a Friedrichem Wiedemannem verzi pro tenor a baryton. „Mahlerova hudba vyrůstá ze slova, její metafyzično tak nachází hlubší a čistší tóny,“ psala vídeňská kritika. „To, co zvěstuje Mahlerův orchestr a co bychom nazvali ‚velkým chtěním‘, nabývá u něj se slovem světla a významu. [...] Také v tomto díle bojuje Mahlerův příznačný vnitřní život o hudební vyjádření bídy světa a jeho hádanky. Avšak s takovou uměleckou silou, jako by jí pro nás začínal nový Mahler.“

V Čechách byla Píseň o zemi poprvé uvedena 3. dubna 1913 v rámci třetího abonentního koncertu Nového německého divadla v nastudování Alexandra Zemlinského, sólisty byli Maria Philippi a opět William Miller. „Je to subjektivní pohled na pozemský život, v němž jsou radosti zastoupeny jen skrovně. Závěr tvoří rozloučení s bytím – majestát smrti nezle postihnout úžasněji, než touto apoteózou“ svěřoval se pražský kritik. Zemlinsky dílo provedl znovu 31. ledna 1918 a v červnu téhož roku na mimořádném koncertě spolu s Mahlerovou Žalobnou písní. 17. února 1919 roku hostoval na pozvání jako její dirigent ve Vídni a úspěch byl tak obrovský, že byly přidány dvě reprízy. Zemlinsky dirigoval Píseň o zemi v Praze také v letech 1921 a 1924.

Posledním předválečným uvedením díla byl Filharmonický koncert orchestru Nového německého divadla 12. února 1934 s pěcvi Lydií Kindermannovou a ze Srbska pocházejícím Josipem Rijavcem za řízení Georga Szélla. Koncert se již konal v ovzduší nadcházející světové katastrofy, která měla Mahlerovo jméno i jeho hudbu vymazat z dějin. Po válce se Píseň o zemi poprvé objevila 21. března 1947 pod taktovkou Rafaela Kubelíka na koncertě České filharmonie.