Česká filharmonie • Karen Gomyo

Houslistka Karen Gomyo se narodila v Tokiu, svoji hudební kariéru nastartovala v Montrealu a New Yorku a nedávno se usadila v Berlíně. Deník Chicago Tribune ocenil tuto špičkovou hudebnici takto: "…prvotřídní umělkyně se skutečnou hudební rozhodností, vitalitou, leskem a intenzitou."

V sezoně 2019/2020 stihla evropské debuty s berlínským Deutsches Symphonie-Orchester a Cristianem Macelaru, s Orchestre de la Suisse Romande a Jonathanem Nottem, s Deutsche Radio Philharmonie Saarbrücken Kaiserslautern a Pietarim Inkinenem, s BBC Scottish Symphony Orchestra a Gergelym Madarasem a s Dresdner Philharmoniker a Roderickem Coxem.

Nedávno v Evropě vystupovala také s Philharmonia Orchestra, City of Birmingham Symphony Orchestra, Orchestre Symphonique de Radio France, WDR Sinfonieorchester Köln, Dánským národním symfonickým orchestrem a v březnu 2019 Karen zahájila festival Dubai Proms s BBC Symphony a Benem Gernonem. Její nynější koncert v Praze je debutem s Českou filharmonií a Semjonem Byčkovem.

Karen Gomyo má mnoho úspěchů v Severní Americe, spolupracovala s Newyorskou filharmonií, Chicago Symphony, Cleveland Orchestra, Philadelphia Orchestra, Los Angeles Philharmonic, Minnesota Orchestra a symfonickými orchestry Detroitu, San Francisca, Toronta, Montrealu, Vancouveru a Washingtonu D.C. V Australasii je populární díky vystoupením s New Zealand Symphony, West Australian Symphony Orchestra v Perthu, Tasmanian Symphony a recitálu v Sydney Opera House. V loňské sezoně debutovala také s Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra.

Karen se silně angažuje v provádění soudobých skladeb. Ve Washingtonu hrála s National Symphony Orchestra severoamerickou premiéru 2. koncertu Matthiase Pintschera Mar’eh pod vedením autora, premiérovala také skladbu Vox Amoris Pēterise Vaskse s Lapland Chamber Orchestra a Johnem Storgårdsem. V květnu 2018 provedla s Chicago Symphony Orchestra a Esou-Pekkou Salonenem ve světové premiéře Camber Concerto Samuela Adamse. Skladba vznikla konkrétně pro Karen a u Adamse ji objednal orchestr k 20. výročí svého založení.

V sezoně 2023/2024 stály v centru pozornosti Semjona Byčkova poslední tři Dvořákovy symfonie, koncerty pro klavír, housle a violoncello a tři předehry: V přírodě, Karneval a Othello. Byčkov dirigoval Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné Suntory Hall v Tokiu, na jaře během velkého evropského turné vedl orchestr ve Španělsku, Rakousku, Německu, Belgii a Francii. V prosinci vyvrcholí Rok české hudby 2024 třemi koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. Zazní Dvořákův klavírní, houslový a violoncellový koncert, na programu budou i tři symfonické básně ze Smetanovy Mé vlasti, Mahlerova Symfonie č. 5 a Janáčkova Glagolská mše, v níž se k České filharmonii připojí Pražský filharmonický sbor.

Byčkovova inaugurační sezona s Českou filharmonií započala mezinárodním turné, které orchestr zavedlo od vystoupení doma v Praze až po koncerty v Londýně, New Yorku a ve Washingtonu. Mezi významné společné počiny patří dokončení Projektu Čajkovskij, kompletu 7 CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru, a série mezinárodních rezidencí. Během své první sezony v České filharmonii objednal Semjon Byčkov také 14 nových kompozic, které Česká filharmonie postupně premiéruje a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech.

Kromě hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone. V roce 2022 byly vydány Symfonie č. 4 a Symfonie č. 5, o rok později následovala Symfonie č. 1 a Symfonie č. 2 „Vzkříšení“. Jedním z vrcholů uplynulé sezony bylo uvedení Mahlerovy Symfonie č. 3 v Praze a Baden-Badenu, v průběhu sezony 2024/2025 bude Semjon Byčkov dirigovat Mahlerovu Pátou symfonii v Praze, New Yorku a Torontu a Osmou symfonii v Praze.

Vedle uznání v oblasti interpretace tradičního repertoáru si Semjon Byčkov vybudoval silný a dlouhodobý vztah s mnoha vynikajícími soudobými skladateli, jako je například Luciano Berio, Henri Dutilleux a Mauricio Kagel. V nedávné době uvedl v premiéře díla Juliana Andersona, Bryce Dessnera, Detleva Glanerta, Thierryho Escaiche a Thomase Larchera nejen s Českou filharmonií, ale také s Královským orchestrem Concertgebouw, s Vídeňskými a Berlínskými filharmoniky, Newyorskou filharmonií, Mnichovskou filharmonií, Clevelandským orchestrem a Symfonickým orchestrem BBC.

Tak jako Česká filharmonie je i Semjon Byčkov pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradě, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Nejprve se učil hrát na klavír, později byl vybrán ke studiu na Glinkově škole sborového zpěvu a ve třinácti letech absolvoval první lekce dirigování. V sedmnácti letech byl přijat na Leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního pedagoga Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Protože mu byla odepřena cena spočívající v dirigování Leningradské filharmonie, Byčkov Sovětský svaz opustil.

Než se v roce 1989 vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie, získal věhlas ve Spojených státech jako hudební ředitel Grand Rapids Michigan Symphony Orchestra a Filharmonie Buffalo. Jeho mezinárodní kariéra, která začala ve Francii debutem v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence, začala strmě růst po řadě exponovaných záskoků, které vedly k pozvání k Newyorské filharmonii, Berlínským filharmonikům a Královskému orchestru Concertgebouw. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkovův koncertní i operní repertoár je velmi široký. Diriguje na všech celosvětově uznávaných operních scénách – v La Scale, Pařížské národní opeře, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova; všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussova Daphne, Wagnerův Lohengrin a Parsifal a Musorgského Chovanština, stejně jako obnovené premiéry Straussovy Elektry a Wagnerova Tristana a Isoldy. V Londýně Byčkov debutoval jako operní dirigent novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussovy Ženy beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Návrat do Bayreuthu v létě 2024 přinese příležitost dirigovat novou produkci Wagnerova Tristana a Isoldy.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii zastává čestné funkce na Královské hudební akademii a u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňských a Berlínských filharmoniků, orchestru lipského Gewandhausu, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, Chicagským symfonickým orchestrem, Losangeleským symfonickým orchestrem, Filadelfským orchestrem a Clevelandským orchestrem. 

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (Symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií a skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala doporučeným titulem v pořadu „Building a Library“ stanice BBC Radio 3 (2020), jeho provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky se stala v témže časopise Nahrávkou měsíce. O Projektu Čajkovskij vydaném v roce 2019 napsal časopis BBC Music Magazine: „Nejkrásnější orchestrální hru, jakou si lze představit, můžete slyšet na nahrávce Semjona Byčkova s Českou filharmonií z roku 2017, na níž nejmodernější záznam společnosti Decca zachycuje každý detail.“

V roce 2015 obdržel Semjon Byčkov titul Dirigent roku v mezinárodní soutěži International Opera Awards. V červenci 2022 získal čestný doktorát na londýnské Královské hudební akademii, v říjnu téhož roku byl oceněn jako Dirigent roku v mezinárodním žebříčku Musical America. 

Byčkov byl prvním hudebníkem, který otevřeně vyjádřil svůj postoj po vypuknutí války na Ukrajině. Na podporu Ukrajiny promluvil na demonstraci na pražském Václavském náměstí, jeho slova zazněla v rozhlase a televizi v České republice, Francii, Německu, Rakousku, Velké Británii a USA. K situaci se také vyjádřil v rubrice By Invitation časopisu The Economist a byl hostem pořadu World’s HARDtalk na BBC.

Na jaře roku 1773 se Wolfgang Amadeus Mozart vrátil do rodného Salcburku ze své třetí cesty po Itálii. Mohl se pyšnit třemi úspěšnými operními premiérami v Miláně, setkáním s významnými osobnostmi včetně Josefa Myslivečka i Řádem zlaté ostruhy, jež mu udělil papež Klement XIV. Vrátil se jako zdatný skladatel, který se už nadobro vymanil z role zázračného dítěte. V salcburském arcibiskupském dvorním orchestru se stal koncertním mistrem (na dvorního kapelníka byl v sedmnácti letech ještě příliš mladý), přičemž příležitostně vystupoval s houslemi jako sólista i mimo Salcburk. Snad pravě souhrn těchto okolností způsobil, že se poprvé a naposledy ve své kompoziční kariéře zaměřil právě na housle. Díky tomu vzniklo pro tento nástroj pět koncertů (první v roce 1773, ostatní roku 1775), z nichž jeden z nejpůvabnějších, Koncert pro housle a orchestr č. 3 G dur, KV 216, dnes uslyšíme. Nevíme přesně, pro jakou příležitost skladba vznikla a kdo byl jejím prvním interpretem, předpokládáme však, že se hrála na salcburském dvoře, a to v podání dvorního houslisty Antonia Brunettiho. Pro něj Mozart upravoval koncerty tak, aby vyhovovaly jeho požadavkům.

Koncert G dur je rozvržen podle vzoru Antonia Vivaldiho do tří vět. Otevírá ho energické Allegro, jehož téma si Mozart vypůjčil ze své opery Il re pastore. Ne snad proto, že by se mu nedostávalo invence, ale spíše z důvodu, že téma houslovému partu slušelo ještě víc než vokální lince. Následuje nebesky okouzlující Adagio s taneční střední částí v dechových nástrojích, jediná věta všech Mozartových houslových koncertů, kde jsou předepsány namísto hobojů dvě flétny. Obě věty uzavírají kadence, které skladatel nevypsal do not, je tedy na sólistovi, zda zvolí vypracované kadence jiných autorů, nebo si vytvoří vlastní. Živé taneční Rondo ve francouzském stylu (skladatelem nazváno "Rondeau") obsahuje přinejmenším jednu citaci francouzské lidové melodie určenou zřejmě pro intelektuální pobavení tehdejšího publika, jež se ji pokoušelo identifikovat. Celý koncert ukončuje Mozart se svou charakteristickou nepředvídatelností: namísto orchestrálního tutti se s posluchači loučí skupina dechových nástrojů v zeslabené dynamice a hudba se rozplývá jakoby do ztracena.

Počátkem 19. století byl Beethoven vídeňskou veřejností oceňován především jako klavírista a zdatný improvizátor, po premiéře 1. symfonie C dur se však začal prosazovat i jako skladatel. V době komponování 2. symfonie D dur, tedy v letech 1801–1802 procházel skladatel krizí, která měla původ v jeho zdravotním stavu. Nebyl zdráv, potíže se již ohlašovaly několik let. Lékaři, aniž by znali skutečnou příčinu obtíží, ordinovali různé terapie, ty však nepomáhaly. Jeho sluch – smysl pro hudebníka nejdůležitější – se stále horšil. Roku 1802 napsal Beethoven svým bratrům dopis, nazvaný později podle místa vzniku "Heiligenstadtská závěť". Heiligenstadt, nyní součást Vídně, je idylické místo i dnes. Zoufalství Beethovenových slov prudce kontrastuje s tamní klidnou a nevzrušivou atmosférou. Uvažoval o smrti, ale rozhodl se pro život. Toto rozhodnutí můžeme vycítit z 2. symfonie D dur. Její hudba je až vzpurná, často bývá citována kritika z Zeitung für die elegante Welt, kde se o nové Beethovenově symfonii psalo takto: "Křiklavá obluda, zasažený, divoce se svíjející drak, který nemůže umřít a který zuřivě mlátí kolem sebe vztyčeným ohonem, ještě když krvácí z posledního." Právě tato symfonie poprvé označuje taneční větu jako "scherzo". Druhá symfonie se dočkala uznání a s odstupem času byla vnímána jako dílo významné nejen v kontextu Beethovenovy tvorby. Je věnována skladatelovu mecenáši knížeti Karlu Lichnowskému.