Česká filharmonie • Koncerty pro svobodu a demokracii

V sezoně 2023/2024 stály v centru pozornosti Semjona Byčkova poslední tři Dvořákovy symfonie, koncerty pro klavír, housle a violoncello a tři předehry: V přírodě, Karneval a Othello. Byčkov dirigoval Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné Suntory Hall v Tokiu, na jaře během velkého evropského turné vedl orchestr ve Španělsku, Rakousku, Německu, Belgii a Francii. V prosinci vyvrcholí Rok české hudby 2024 třemi koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. Zazní Dvořákův klavírní, houslový a violoncellový koncert, na programu budou i tři symfonické básně ze Smetanovy Mé vlasti, Mahlerova Symfonie č. 5 a Janáčkova Glagolská mše, v níž se k České filharmonii připojí Pražský filharmonický sbor.

Byčkovova inaugurační sezona s Českou filharmonií započala mezinárodním turné, které orchestr zavedlo od vystoupení doma v Praze až po koncerty v Londýně, New Yorku a ve Washingtonu. Mezi významné společné počiny patří dokončení Projektu Čajkovskij, kompletu 7 CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru, a série mezinárodních rezidencí. Během své první sezony v České filharmonii objednal Semjon Byčkov také 14 nových kompozic, které Česká filharmonie postupně premiéruje a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech.

Kromě hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone. V roce 2022 byly vydány Symfonie č. 4 a Symfonie č. 5, o rok později následovala Symfonie č. 1 a Symfonie č. 2 „Vzkříšení“. Jedním z vrcholů uplynulé sezony bylo uvedení Mahlerovy Symfonie č. 3 v Praze a Baden-Badenu, v průběhu sezony 2024/2025 bude Semjon Byčkov dirigovat Mahlerovu Pátou symfonii v Praze, New Yorku a Torontu a Osmou symfonii v Praze.

Vedle uznání v oblasti interpretace tradičního repertoáru si Semjon Byčkov vybudoval silný a dlouhodobý vztah s mnoha vynikajícími soudobými skladateli, jako je například Luciano Berio, Henri Dutilleux a Mauricio Kagel. V nedávné době uvedl v premiéře díla Juliana Andersona, Bryce Dessnera, Detleva Glanerta, Thierryho Escaiche a Thomase Larchera nejen s Českou filharmonií, ale také s Královským orchestrem Concertgebouw, s Vídeňskými a Berlínskými filharmoniky, Newyorskou filharmonií, Mnichovskou filharmonií, Clevelandským orchestrem a Symfonickým orchestrem BBC.

Tak jako Česká filharmonie je i Semjon Byčkov pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradě, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Nejprve se učil hrát na klavír, později byl vybrán ke studiu na Glinkově škole sborového zpěvu a ve třinácti letech absolvoval první lekce dirigování. V sedmnácti letech byl přijat na Leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního pedagoga Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Protože mu byla odepřena cena spočívající v dirigování Leningradské filharmonie, Byčkov Sovětský svaz opustil.

Než se v roce 1989 vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie, získal věhlas ve Spojených státech jako hudební ředitel Grand Rapids Michigan Symphony Orchestra a Filharmonie Buffalo. Jeho mezinárodní kariéra, která začala ve Francii debutem v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence, začala strmě růst po řadě exponovaných záskoků, které vedly k pozvání k Newyorské filharmonii, Berlínským filharmonikům a Královskému orchestru Concertgebouw. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkovův koncertní i operní repertoár je velmi široký. Diriguje na všech celosvětově uznávaných operních scénách – v La Scale, Pařížské národní opeře, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova; všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussova Daphne, Wagnerův Lohengrin a Parsifal a Musorgského Chovanština, stejně jako obnovené premiéry Straussovy Elektry a Wagnerova Tristana a Isoldy. V Londýně Byčkov debutoval jako operní dirigent novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussovy Ženy beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Návrat do Bayreuthu v létě 2024 přinese příležitost dirigovat novou produkci Wagnerova Tristana a Isoldy.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii zastává čestné funkce na Královské hudební akademii a u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňských a Berlínských filharmoniků, orchestru lipského Gewandhausu, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, Chicagským symfonickým orchestrem, Losangeleským symfonickým orchestrem, Filadelfským orchestrem a Clevelandským orchestrem. 

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (Symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií a skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala doporučeným titulem v pořadu „Building a Library“ stanice BBC Radio 3 (2020), jeho provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky se stala v témže časopise Nahrávkou měsíce. O Projektu Čajkovskij vydaném v roce 2019 napsal časopis BBC Music Magazine: „Nejkrásnější orchestrální hru, jakou si lze představit, můžete slyšet na nahrávce Semjona Byčkova s Českou filharmonií z roku 2017, na níž nejmodernější záznam společnosti Decca zachycuje každý detail.“

V roce 2015 obdržel Semjon Byčkov titul Dirigent roku v mezinárodní soutěži International Opera Awards. V červenci 2022 získal čestný doktorát na londýnské Královské hudební akademii, v říjnu téhož roku byl oceněn jako Dirigent roku v mezinárodním žebříčku Musical America. 

Byčkov byl prvním hudebníkem, který otevřeně vyjádřil svůj postoj po vypuknutí války na Ukrajině. Na podporu Ukrajiny promluvil na demonstraci na pražském Václavském náměstí, jeho slova zazněla v rozhlase a televizi v České republice, Francii, Německu, Rakousku, Velké Británii a USA. K situaci se také vyjádřil v rubrice By Invitation časopisu The Economist a byl hostem pořadu World’s HARDtalk na BBC.

Snad nejhranější dílo Miloslava Kabeláče Mystérium času bylo dokončeno roku 1957, skladba vznikala téměř současně se skladatelovou třetí a čtvrtou symfonií. Passacaglia, historická variační forma vystavěná na ostinátním basu, není uplatněna doslovně, posloužila jako myšlenkové východisko a ve skladbě má symbolický význam – čas neustále plyne a s ním uplývá v neustálých proměnách náš život. Oblouková forma, v níž je dílo vystavěno, působí jako meditace nad počátkem i zánikem bytí, nad kosmickým děním a nevyzpytatelností jeho věčného řádu. Čas je ve skladbě prvkem, který určuje dynamickou složku, její stupňování téměř z ticha a pozvolné doznívání, ovlivňuje zahušťování orchestrální sazby v stále drobnějších rytmických hodnotách. Skladatel poslal výtisk partitury roku 1961 k sedmdesátinám svému učiteli Karlu Boleslavu Jirákovi do Chicaga a v připojeném dopise se vyznal: „Mysterium času [...] skromně považuji za dílo, na kterém se rovnomocně podílely všechny tvůrčí složky: muzikantské, umělecké i lidské“. Skladba poprvé zazněla 23. října téhož roku v provedení České filharmonie pod taktovkou Karla Ančerla, který je uvedl několikrát i v zahraničí a roku 1964 s Českou filharmonií také natočil.

Allegretto
Moderato (poco allegretto)
Adagio
Allegro non troppo

Druhá světová válka vystřídala v životě Dmitrije Šostakoviče neméně dramatické období druhé poloviny 30. let. Během takzvané Velké čistky se Stalinův režim zbavil více než milionu svých ideologických nepřátel z řad intelektuálů, politiků i členů armády. Šostakovičův rodný Leningrad byl těmito událostmi mimořádně silně zasažen a za oběti politickému teroru padli mimo jiné Šostakovičovi přátelé režisér Mejerchold nebo maršál Tuchačevskij. Když v lednu 1936 po Stalinově návštěvě opery Lady Macbeth Mcenského újezdu vyšel v deníku Pravda nechvalně známý úvodník Chaos místo hudby, zdálo se, že také zatčení samotného Šostakoviče je nevyhnutelné. K tomu nakonec nedošlo ani před válkou, ani po ní, ustavičné obavy a strach však skladatele provázely prakticky až do konce života. Stalinův vztah k Šostakovičovi byl až nepochopitelně ambivalentní a byl také významným faktorem ve skladatelově životě a práci. Stalin jej podroboval veřejnému ponižování a šikaně a téměř současně naopak vyznamenával nejvyššími poctami a tituly.

Sedmou z celkem patnácti svých symfonií začal Šostakovič podle svých slov promýšlet ještě před válkou, a když začátkem září 1941 dorazili Němci na okraj Leningradu, měl již hotovou první větu a usilovně pracoval na dalších. Během následujícího měsíce napsal v obléhaném městě ještě další dvě věty, finále pak dokončil v Kujbyševě (dnes Samara), kam byl v polovině října s celou svojí rodinou evakuován a kde také v březnu 1942 Sedmá symfonie poprvé zazněla. Záhy po premiéře si příběh tohoto díla začal žít vlastním životem a Stalinova propaganda neúnavně přiživovala jeho obraz coby symbolu německé okupace a ruské nezdolnosti. Není bez zajímavosti, že skladba se velmi rychle stala populární také v zemích západních spojenců, a i jim se hodila jako součást protihitlerovského politického marketingu. Pomyslný závod o první uvedení nakonec vyhrál slavný Arturo Toscanini a symfonie poprvé zazněla na americké půdě dokonce o necelý měsíc dříve než v samotném Leningradu. Obliba Sedmé symfonie se brzy přenesla i na osobu samotného skladatele a je pravděpodobné, že také tato pozornost Západu přilila olej do ohně Stalinovy nesnášenlivosti.

Skladatel sám o nevynucenou popularitu této skladby příliš nestál. Leningradská symfonie se bez autorova přičinění proměnila v politický nástroj, který měl s jeho osobními postoji pramálo společného. Je paradoxní, že právě válka dala Šostakovičovi příležitost bez obav se vypsat z pocitů, které jej sužovaly dávno před německou invazí. Dokládají to také slova spisovatele Ilji Erenburga, který vzpomínal na válečná léta jako na dobu relativní tvůrčí svobody sovětských umělců: „Bylo možné líčit hoře a ničení.“ O svých symfoniích včetně Sedmé Šostakovič často mluvil jako o rekviem za všechny neoslavované hrdiny. „Většina mých symfonií jsou náhrobní kameny. Příliš mnoho našich krajanů zahynulo na neznámých místech. Rád bych napsal skladbu za každého, kdo zahynul. Ale to je nemožné. Proto jim věnuji veškerou svou hudbu.“

V Leningradu, městě, které dalo symfonii jméno, zazněla poprvé za neobyčejně dramatických okolností. Leningrad tou dobou již téměř rok čelil devastujícím dopadům německého obléhání, jeho obyvatelé trpěli nedostatkem všeho, co člověk může potřebovat k přežití, od jídla až po elektrickou energii. Počet obětí se už tenkrát pohyboval ve stovkách tisíc. Jediným orchestrem, který ve městě zůstal, byl Leningradský rozhlasový orchestr pod vedením dirigenta Karla Eliasberga. Z původně čtyřicetičlenného tělesa však zbylo jen asi 15 lidí, ostatní zemřeli hlady nebo byli odveleni na frontu. Uvést symfonii právě zde však bylo věcí nejvyšší priority, a i ty nejvyšší leningradské autority napnuly své síly k tomu, aby se uskutečnilo. Hudební kvalita provedení byla z pochopitelných důvodů těžko srovnatelná s těmi, která se odehrála dříve, ať už v Rusku nebo Spojených státech amerických. Atmosféra však byla unikátní. Potlesk trval téměř hodinu, lidé plakali. „Někteří proto, že to byl jediný způsob vyjádření emocí, jiní v hudbě slyšeli odraz jejich každodenního života, další oplakávali ty, které ztratili, a někdo byl jen dojatý, že mohl jít do Filharmonie a poslouchat hudbu,“ cituje historička Anna Reid jednu z pamětnic. Koncert byl přenášen rozhlasem a podle dostupných svědectví jej poslouchali i němečtí vojáci za branami města. Několik z nich o mnoho let později vyhledalo dirigenta Eliasberga a vzpomínali právě na tento den: „Když jsme tu hudbu slyšeli, říkali jsme si – proboha, koho to bombardujeme? Uvědomili jsme si, že Leningrad nemůžeme nikdy dobýt. Jeho obyvatelé byli hnáni tak silnou vůlí přežít, že byla mocnější než hlad, strach a smrt.“

Jednotlivé věty symfonie skladatel nejdříve sám programně pojmenoval, záhy však tyto názvy škrtnul a nadále ponechal větám jen jejich tempové označení. Šostakovič se velmi bránil, aby byla Leningradská vykládána jako hudební popis německé okupace. To však neznamená, že válka zároveň neprostupuje každý takt této skladby. Ještě než Šostakovič opustil Leningrad, přehrál na klavír první tři věty svým přátelům, divadelním kritikům Isaaku Glikmanovi a Ivanovi Sollertinskému, kulisou jim byly zvuky probíhajícího bombardování. Během následné diskuse si všichni tři uvědomili, jak pozoruhodně hudba korespondovala s prostředím, v němž právě žijí.

Leningradská patří mezi nejdelší Šostakovičovy skladby, jen první věta trvá bezmála třicet minut, celá symfonie pak přibližně hodinu a čtvrt. První věta Allegretto začíná majestátním tématem ve smyčcích doprovázených dřevěnými dechovými nástroji. Úvodní část střídá klidnější pasáž, jíž zprvu dominuje lyrická linka flétny a zakončuje ji dialog pikoly a sólových houslí. Náhle nastupuje nejslavnější úsek celé symfonie, rytmické pochodové téma, připomínající strukturou Ravelovo Bolero a melodicky vystavěné na nápěvu oblíbené árie z Lehárovy operety Veselá vdova. Odtud také patrně pramení častý výklad „pochodu“ coby motivu německé invaze. Téma se rozkládá na ploše dvaadvaceti taktů a během jeho dvanácti opakování se postupně rozrůstá instrumentačně i dynamicky, až přeroste do monumentálního zvuku celého orchestru. Následně se opakuje schéma známé ze začátku věty, kdy majestátní pasáž střídá lyrická epizoda, nyní reprezentována fagotovým sólem. Znovu se ozývá úvodní téma a krátká závěrečná coda vrací pochodový motiv, nesený pouze bicími nástroji a sólovou trubkou.

Prostřední dvě věty Moderato (poco allegretto) a Adagio jsou náladou velmi podobné, lyrické a klidné, vzbuzující nostalgii. Ve druhé větě jsou rozeznatelné taneční rytmy, třetí věta má podle Šostakoviče ilustrovat Leningrad za soumraku, jeho ulice a nábřeží řeky Něvy. Čtvrtá věta Allegro non troppo začíná tichým melodickým tématem v pianu, do nějž však záhy vstupuje hřmotný zvuk celého orchestru. Finále má charakterizovat bojovnost, odhodlání, vítězství. Triumfální, optimistické forte v C dur nabourává jen z pozadí pronikající znepokojující zvuk bubnu a tympánů – zlo je stále tady, je třeba vůči němu zůstat ostražitý.