Fotografie ilustrujicí stránku  Daniil Trifonov, Selina Ott, Semjon Byčkov Zahajovací koncert České filharmonie

Zahajovací koncert České filharmonie

Daniil Trifonov, Selina Ott, Semjon Byčkov

Česká filharmonie

Zahajovací koncerty věnujeme Václavu Neumannovi, od jehož narození uplyne 29. září sto let. Šostakovičův První klavírní koncert zahraje bez nadsázky jeden z nejlepších pianistů současnosti, Daniil Trifonov, který je mimo jiné vítězem Čajkovského soutěže v Moskvě a držitelem Grammy nebo Gramophone Award.

Koncert z řady LS
Délka programu 2 hod
Program

Dmitrij Šostakovič
Koncert pro klavír, trubku a smyčcový orchestr č. 1 c moll, op. 35 (21')
–––
Antonín Dvořák
Symfonie č. 8 G dur, op. 88 (34')

Účinkující

Daniil Trifonov klavír
Selina Ott trubka

Semjon Byčkov dirigent

Fotografie ilustrujicí událost Daniil Trifonov, Selina Ott, Semjon Byčkov Zahajovací koncert České filharmonie
Rudolfinum — Dvořákova síň
23. 9. 2020  středa — 19.30
Volná místa
24. 9. 2020  čtvrtek — 19.30
Volná místa
Cena od 200 do 1900 Kč

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. (v červenci a srpnu do 15.00 hod.).

Koncert 24.9. odvysílá živě ČT art a Mezzo Live HD.


Účinkující

Daniil Trifonov  klavír

Hvězda ruského klavíristy Daniila Trifonova, nositele titulu Umělec roku 2019 časopisu Musical America, strmě stoupá a ve světě klasické hudby je uznávaným sólistou, exceluje v koncertních i komorních programech, působí i jako vokální umělec a skladatel. „Je všechno a mnohem víc … má v sobě něhu i démonický element,“ vyjádřila svůj obdiv klavíristka Artha Argerich. V roce 2018 Trifonov získal první cenu Grammy za nejlepší sólové album roku s nahrávkou Transcendental, lisztovským souborem nahraným v rámci exkluzivní spolupráce s Deutsche Grammophon.

V sezoně 2020–2021 se v Trifonovově programu velmi často objevuje Beethovenova hudba, mimo jiné na koncertech s Berlínskou filharmonií a Vasilijem Petrenkem. Vystoupí také s Rotterdamskou filharmonií, Deutsche Kammerphilharmonie Bremen a Orchestra del Maggio Musicale Fiorentino pod taktovkou Zubina Mehty. Trifonov se rovněž na podiu setká s Českou filharmonií a Semjonem Byčkovem nebo Valerijem Gergijevem a Orchestrem Mariinského divadla. V rámci sólového turné uvede úspěšný programe „Decades“ a chystá bachovské recitály v koncertních síních po celém světě. Sezonu uzavře v Evropě koncerty s violoncellistou Gautierem Capuçonem.

V minulé sezoně byl Trifonov rezidenčním umělcem Newyorské filharmonie a premiéroval v New Yorku vlastní klavírní kvintet. Za svou kariéru pak také vystoupil v rámci turné s London Symphony a Sirem Simonem Rattlem, byl rezidenčním umělcem Vídeňské a Berlínské filharmonie. V sezoně 2017–2018 se představil na sedmi koncertech v Carnegie Hall v cyklu nazvaném „Perspectives“, jehož vyvrcholením bylo provedení vlastního klavírního koncertu s Gergijevem a Orchestrem Mariinského divadla. Vystoupil pod taktovkou Riccarda Mutiho na gala koncertu uzavírajícím oslavy 125. výročí Chicagského symfonického orchestru a objevil se jako hlavní hvězda Silvestrovského koncertu berlínských filharmoniků pod vedením Sira Simona Rattla. Spolu s Českou filharmonií a římským Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia absolvoval turné po Asii, evropské země projel s London Philharmonic a Královským orchestrem Concertgebouw. Jako sólista vystoupil v londýnské Wigmore Hall, vídeňském Musikvereinu, japonské Suntory Hall a pařížské Salle Pleyel. V roce 2013 se poprvé objevil na festivalu BBC Proms v Londýně.

Trifonov získal ocenění na třech z nejprestižnějších hudebních soutěžích světa. Z varšavské Chopinovy soutěže si odvezl třetí cenu, na Rubinsteinově soutěži v Tel Avivu získal první cenu a stejné ocenění spolu s cenou pro absolutního vítěze mu porota udělila na moskevské Čajkovského soutěži. V roce 2016 se stal Umělcem roku hudebních cen Gramophone.

Vloni na podzim mu vyšlo album Destination Rachmaninov: Arrival, třetí v sérii nahrávek pro Deutsche Grammophon, kterou Trifonov pořídil s Philadelphským orchestrem a Yannickem Nézet-Séguinem. Předcházející titul Destination Rachmaninov: Departure se stal koncertní nahrávkou roku 2019 BBC Music a deska Rachmaninov: Variations byla v roce 2015 nominována na cenu Grammy. Pro Deutsche Gramophon natočil i album Chopin Evocations, na němž se objevila hudba tohoto skladatele vedle děl skladatelů 20. století, které svou prací ovlivnil.

Trifonov se narodil v roce 1991 ve městě Nižnij Novgorod. V pěti letech se začal učit hudbě a později navštěvoval moskevskou Ruskou akademii hudby Gněsinových u Tatiany Zelikman. Klavíru se také věnoval u Sergeje Babayana na Clevelandském hudebním institutu. Studoval skladbu a i nadále píše pro klavír, komorní soubory i orchestr.

Selina Ott  trubka

V září 2018 ve svých 20 letech se Selina Ott stala první ženou v sedmdesátileté historii mezinárodní hudební soutěže ARD v Mnichově, která získala první cenu.
Poté ji pozvaly ke spolupráci přední orchestry, jako je Symfonický orchestr Západoněmeckého rozhlasu, Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, Tonkünstler-Orchester Niederösterreich a Česká filharmonie, mezinárodní festivaly, jako je Bachfest Leipzig, Grafenegg, Rheingau Musik Festival, Sauerland Herbst, Festival Emergents Barcelona, Herbstgold Festival Eisenstadt, Musikfest Bremen a SWR Schwetzinger Festspiele, a koncertní sály jako vídeňský Konzerthaus a Musikverein, berlínská Filharmonie a pražské Rudolfinum.
Sólově také debutovala s Hamburskými symfoniky, Haydn Philharmonie, Nordwestdeutsche Philharmonie, Collegium Musicum Basel, Philharmonische Orchester Hagen v koncertních sálech, jako je Kolínská filharmonie, Philharmonie Essen, salcburské Mozarteum nebo Musical Theater Basel.
Selina Ott začala v pěti letech hrát na klavír a o rok později začala se studiem hry na trubku u svého otce Ericha Otta. Pokračovala na vídeňské Universität für Musik und darstellende Kunst u Martina Mühlfellnera a na Hochschule für Musik v Karlsruhe u Reinholda Friedricha. V roce 2020 promovala s vyznamenáním (Bakalář umění) ve třídě Romana Rindbergera na Musik und Kunst Privatuniversität der Stadt Wien (MUK).
Kromě toho absolvovala mistrovské kurzy Gabora Tarköviho, Jense Lindemanna, Kristiana Steenstrupa, Allena Vizzuttiho, Bo Nilssona, Hanse Gansche, Guillauma Couloumyho a Klause Schuhwerka.
V počátcích své kariéry získala Selina Ott osmkrát první cenu v soutěži rakouské soutěže Prima la musica v kategorii sólová trubka na regionální i národní úrovni a získala první cenu Lions Music Prize 2017.

Semjon Byčkov  dirigent
Semjon Byčkov

Ve druhé sezoně působení Semjona Byčkova na pozici šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie vyvrcholil Projekt Čajkovskij, zahájený v roce 2015 ještě před tím, než Byčkov k orchestru nastoupil. U společnosti Decca Classics vyšly Čajkovského symfonie, tři klavírní koncerty, Romeo a Julie, Serenáda pro smyčce a Francesca da Rimini. Kromě toho Byčkov Čajkovského díla provedl v rámci rezidencí v Praze, Tokiu, ve Vídni a Paříži a poprvé společně s orchestrem vystoupil na BBC Proms v Londýně. Mezi vrcholy sezony v Praze patřilo první Byčkovovo provedení Smetanovy Mé vlasti v čele České filharmonie.

V sezoně 2020/2021 se pozornost přesune z Čajkovského na Mahlera, provedení jeho symfonií je naplánováno jak na domácích pódiích, tak v zahraničí. Do středu pozornosti se dostane také nová hudba, Byčkov s Českou filharmonií zahrají světové premiéry děl Bryce Dessnera, Detleva Glanerta a Thomase Larchera, třech ze čtrnácti skladatelů (devět Čechů a pět cizinců), kteří napsali nové skladby na objednávku Semjona Byčkova iniciovanou na začátku jeho působení u orchestru. Po premiérách v Praze Byčkov s Českou filharmonií představí Dessnerovu symfonii a Larcherův klavírní koncert, zkomponovaný pro Kirilla Gersteina, ve Vídni, Paříži, Bruselu, Amsterdamu a Londýně.

Byčkov si získal uznání interpretacemi skladeb kmenového repertoáru, ale úzce spolupracuje i s řadou výjimečných soudobých skladatelů včetně Luciana Beria, Henriho Dutilleuxe a Maurizia Kagela. V posledních letech navázal spolupráci rovněž s Reném Staarem, Thomasem Larcherem, Richardem Dubugnonem, Detlevem Glanertem a Julianem Andersonem. Premiéry jejich skladeb provedl v čele Vídeňské filharmonie, Newyorské filharmonie, Královského orchestru Concertgebow a Symfonického orchestru BBC v rámci BBC Proms.

Tak jako Česká filharmonie, i Semjon Byčkov je pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradu, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Coby student hry na klavír získal místo na Glinkově škole sborového zpěvu, kde také jako třináctiletý absolvoval první hodinu dirigování. V 17 letech byl přijat na leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel.

Když se Semjon Byčkov roce 1989 do Petrohradu vrátil na pozici hlavního hostujícího dirigenta Petrohradské filharmonie, měl už za sebou úspěchy v USA, kde zastával funkci hudebního ředitele Grand Rapids Symphony Orchestra a orchestru Buffalo Philharmonic. Jeho mezinárodní kariéra začala ve Francii vystoupeními v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence. Poté, co na záskok dostal možnost dirigovat Newyorskou filharmonii, Berlínskou filharmonii a Královský orchestr Concertgebouw, začala jeho hvězda strmě stoupat. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a rok nato šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkov má široký koncertní i operní repertoár. Diriguje na všech celosvětově významných operních scénách – v La Scale, Opéra National de Paris, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova, všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussův Růžový kavalír a Daphne, Wagnerův Lohengrin a Musorgského Chovanština. V Londýně Byčkov debutoval novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussových Žen beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Nedávno na festivalu v rakouském Bayreuthu řídil Wagnerova Parsifala a ve Vídeňské státní opeře Straussovu Elektru.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii kromě pravidelného vystupování s Londýnským symfonickým orchestrem zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňské filharmonie, Berlínské filharmonie, lipského Gewandhausorchestru, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, orchestry Chicago Symphony a Los Angeles Symphony, Philadelphia Orchestra a Cleveland Orchestra. Kromě celé řady koncertů a nahrávání s Českou filharmonií má Byčkov v této sezoně v plánu koncerty s Královským orchestrem Concertgebouw, Mnichovskou a Berlínskou filharmonií, lipským Gewandhausorchestrem a s Accademií Nazionale di Santa Cecilia.

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestrem de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií, skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovovo provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskou filharmonií se stala v témž časopise Nahrávkou měsíce. Program Building a Library stanice BBC Radio 3 vybral jeho nahrávku Symfonie d moll Césara Francka jako doporučený titul. V roce 2015 získal Semjon Byčkov v mezinárodní soutěži International Opera Awards titul Dirigent roku.

Skladby

Dmitrij Šostakovič — Koncert pro klavír, trubku a smyčcový orchestr č. 1 c moll, op. 35

Dmitrij Šostakovič patří k největším symfonikům nejen 20. století, ale hudebních dějin vůbec. Jeho 15 symfonií, které vznikaly v letech 1925–1971, svébytně zrcadlí půlstoletí sovětských dějin – vždyť dějiny v tomto koutě světa dusaly těžkým krokem, drtíce lidské osudy. Zprávu o dramatickém vývoji Ruska po Velké válce, této sebevraždě Evropy jako světového hegemona, podalo ve svých geniálních dílech mnoho ruských umělců (vzpomeňme alespoň Bulgakova) a Šostakovič se k nim nepochybně řadí. Těžko si představíme Šostakoviče, který by tvořil za hranicemi Ruska. Na rozdíl od Stravinského či Prokofjeva, kteří se v zahraničí úspěšně prosazovali, Šostakovič byl „kronikářem“, v jeho díle čteme a slyšíme popis všeho, co se s lidmi v Sovětském svazu dělo. Jeho hudba byla z velké části podmíněna politickým a kulturním kontextem, proto na jeho dílo nelze nahlížet černobíle – hledání kompromisu mezi svobodným vyjádřením umělecké myšlenky a nepředstavitelně silným tlakem všemocné státní ideologie vedlo ke vzniku značně disparátních děl. To, že v propagandistických kusech i v třinácté symfonii Babij Jar rozpoznáváme stejného skladatele, svědčí o Šostakovičově hudebním géniu.

Pro svůj První klavírní koncert zvolil Šostakovič v roce 1933 střídmé obsazení: smyčcový orchestr obohacuje jediný nástroj, sólová trubka. Čtyřvětá neobarokní kompozice pozitivní a odlehčené nálady je vystavěna na poměrně tradičním formovém schématu: první věta je v sonátové formě, druhá v třídílné písňové formě, třetí je stručným intermezzem a čtvrtá má rozvolněnou sonátovou formu. Jistá divokost mládí (autorovi bylo teprve 27 let) se projevuje zejména v první větě rychlým střídáním velkého množství zcela rozdílných témat. Šostakovič do koncertu organicky včlenil množství hudebních citátů, pozorný a poučený posluchač tak může kromě autocitací (Zlatý věk, Kolumbus) mimo jiné zaslechnout i střípky z Beethovenovy Appasionaty, Griegova Peer Gynta či Mahlerovy Třetí symfonie. O charakteru skladby se trefně vyjádřil estetik Miloš Jůzl: „Radost ze života – tak by se dala asi vystihnout celková nálada koncertu. Skladatel se velkolepě baví, nic netušící posluchač je poněkud vyveden z míry.“

Skladba klade vysoké interpretační nároky na oba sólisty. Prvního uvedení koncertu se ujal 15. října 1933 sám autor, partu trubky se zhostil Alexander Schmidt, Leningradskou filharmonii řídil rakouský dirigent a skladatel Fritz Stiedry (mj. asistent Gustava Mahlera ve Vídeňské dvorní opeře).

Antonín Dvořák — Symfonie č. 8 G dur op. 88 „Anglická“

Rok 1889, ve kterém vznikla Symfonie č. 8 G dur op. 88, byl pro jejího autora úspěšný. Dostal nabídku profesora skladby na Pražské konzervatoři, Národní divadlo mu uvedlo premiéru opery Jakobín, byl vyznamenán Řádem železné koruny. Dvořák se nacházel v pozitivním životním období, ve kterém u něj sílil pocit vyrovnanosti a životní radosti.

Zájem o skladatelovy kompoziční aktivity byl dále posílen jeho úspěšnými pobyty v Anglii. Svému anglickému příteli klavíristovi a skladateli Francescu Bergerovi v dopise ze dne 8. září 1889 píše: „Velmi děkuji za Váš laskavý dopis, ve kterém se mě ptáte, zda mám něco nového pro Vaše koncerty. Pravděpodobně to bude nová symfonie, na které nyní pracuji; je zde pouze otázka, zda budu schopen ji dokončit včas.“Do práce na Osmé symfonii byl Dvořák ponořen od 28. srpna do 8. listopadu, a to převážně na svém letním sídle ve Vysoké, kde se cítil nejlépe.

Dobrá tvůrčí atmosféra byla ale narušena roztržkou s jeho „dvorním“ nakladatelem Simrockem. Vydavateli se Dvořákovy finanční požadavky zdály přehnané. Snažil se ho přimět ke komponování drobnějších a jednodušších skladeb, neboť velká a náročná orchestrální díla se mu nezdála dostatečně rentabilní. Autor ovšem nehodlal slevit ze svých uměleckých představ, a tak na tři roky přerušil se Simrockem spolupráci. Svůj opus 88 vydal u londýnské firmy Novello. Symfonie tak proto získala později podtitul „Anglická“.

Osmá symfonie si v základních rysech – čtyřvětosti a tempovém rozvržení vět – zachovává stavbu klasické symfonie. Dílo ale překvapuje mnoha inovacemi, pestrým sledem proměnlivých nálad od pastorálních obrazů přes intonace taneční a pochodové až k dramaticky vypjatým plochám. Je to kantabilní a diatonická skladba, ze které je patrná skladatelova náklonnost k české a slovanské lidové hudbě. Jak sám autor poznamenává, usiloval o zpracování témat a motivů v jiných než „obvyklých, všeobecně užívaných a uznaných formách".

Premiéra se uskutečnila pod Dvořákovým vedením 2. února 1890 v Rudolfinu v rámci populárních koncertů Umělecké besedy a následně 24. dubna téhož roku v Londýně při koncertu tamní Filharmonické společnosti v St. James’s Hall. Dvořák symfonii následně dirigoval ještě mnohokrát: 7. listopadu 1890 ve Frankfurtu nad Mohanem, 15. června 1891 v Cambridge při příležitosti udělení čestného doktorátu tamní univerzitou, 12. srpna 1893 v Chicagu a 19. března 1893 znovu v Londýně. Ohlasy, které následovaly po provedeních, jsou samostatnou kapitolou. Dvořák byl anglickým tiskem označen za jediného z žijících skladatelů, který může být oprávněně nazýván Beethovenovým nástupcem: „Ten jediný, ačkoli se stejně jako Brahms snaží držet Beethovenovy školy, je schopen přinést do symfonie zřetelně nový prvek.“

Vídeňský kritik Eduard Hanslick zase píše: „Celé toto Dvořákovo dílo, jež patří k jeho nejlepším, lze chválit za to, že není pedantické, ale při vší uvolněnosti nemá zároveň k ničemu tak daleko jako k naturalismu. Dvořák je vážným umělcem, který se mnohému naučil, ale navzdory svým vědomostem nepozbyl spontánnost a svěžest. Z jeho děl mluví originální osobnost a z jeho osobnosti vane osvěžující dech něčeho neopotřebovaného a původního.“

Zanedbatelný není ani komentář samotného skladatele po Londýnské premiéře: „Koncert dopadl skvěle, ba tak, jak snad nikdy předtím dříve. Po první větě byl aplaus všeobecný, po druhé větší, po třetí velmi silný tak, že jsem se musel několikrát obracet a děkovat, ale po finále byla pravá bouře potlesku, obecenstvo v sále, na galeriích, orkestr sám, i za ním u varhan sedící, tleskalo tolik, že to bylo až hrůza, byl jsem několikrát volán a ukazovat se na pódium – zkrátka bylo to tak hezké a upřimné, jak to bývá při premiérách u nás doma v Praze. Jsem tedy spokojen a zaplať pánbůh za to, že to tak dobře dopadlo!“