Česká filharmonie • Jakub Hrůša

Houslista Jan Mráček se narodil v roce 1991 v Plzni a na housle začal hrát v 5 letech ve třídě profesorky Magdalény Mickové. Od roku 2003 studoval u profesora Jiřího Fišera, v roce 2013 absolvoval s vyznamenáním Pražskou konzervatoř a donedávna studoval na Vysoké škole múzických umění (Universität für Musik und darstellende Kunst) ve Vídni pod vedením koncertního mistra Vídeňské filharmonie Jiřího Pospíchala.

Již během studií nasbíral mnoho významných úspěchů a ocenění v soutěžích. Pravidelně navštěvoval kurzy Václava Hudečka, což položilo počátek dlouhé a plodné spolupráce. Mezi jeho největší soutěžní úspěchy patří 1. místo v Soutěži konzervatoří v roce 2008, vítězství na Mezinárodní soutěži Beethovenův Hradec v roce 2009; v roce 2010 se Jan Mráček stal nejmladším laureátem Mezinárodní soutěže Pražského jara a v roce 2014 získal první cenu v Mezinárodní houslové soutěži Fritze Kreislera. Předseda komise komentoval vítězství slovy: „Jan zvítězil právem. Fascinoval nás od prvního kola nejen svými technickými dovednostmi, ale také charismatickým vystupováním na scéně.“

Od roku 2011 je Jan Mráček nejmladším sólistou Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Jako sólista vystoupil s Kuopio Symphony Orchestra a Symfonickým orchestrem Rumunského rozhlasu (obojí pod taktovkou Saschi Goetzela), s finským orchestrem Lappeenranta City Orchestra, s Českým národním symfonickým orchestrem, Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK, Janáčkovou filharmonií Ostrava a téměř všemi českými regionálními orchestry.

Maestro Jiří Bělohlávek ho přivedl na post hostujícího koncertního mistra České filharmonie, od sezony 2018/2019 zde působí jako koncertní mistr. Byl také koncertním mistrem European Youth Orchestra na letním turné v roce 2015 pod vedením dirigentů Gianandrea Nosedy a Xiana Zhanga.

Od ledna 2008 je členem Lobkowicz Tria. S tímto klavírním triem v roce 2014 získal 3. cenu na Mezinárodní soutěži komorní hudby Antonína Dvořáka a v září téhož roku 1. cenu a cenu publika na Mezinárodní hudební soutěži Johannese Brahmse v rakouském Pörtschachu.

V roce 2016 vydal CD s kompletním dílem A. Dvořáka pro švýcarské vydavatelství Onyx s Českým národním symfonickým orchestrem pod taktovkou Jamese Judda a s klavíristou Lukášem Klánským, které zaznamenalo vynikající kritický ohlas.

Po britském debutu s Royal Philharmonic Orchestra následoval v sezóně 2017/2018 také americký debut se St. Louis Symphony s dirigentkou Han-Na Chang, se Symphony of Florida s Jamesem Juddem, dále vystoupení v Dubaji s ochestrem Wiener Concert-Verein a v Číně se Slovinskou filharmonií, spolupráce s Českou filharmonií a dirigentem Manuelem López-Gómezem a recitály v Rakousku, Švýcarsku a Itálii. V dubnu 2017 Jan Mráček vystoupil ve Švýcarsku s Čajkovského Houslovým koncertem D dur v curyšské Tonhalle s Velkým symfonickým orchestrem P. I. Čajkovského pod vedením Vladimira Fedosejeva. V červnu July 2017 se představil v Tokiu s Asian Youth Orchestra. V listopadu 2018 Jan Mráček opětovně uvedl Čajkovského houslový koncert se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK s dirigentem Vladimirem Fedosejevem.

Jan Mráček hraje na housle italského houslaře Carla Fernanda Landolfiho vyrobené v Miláně roku 1758, které mu velkoryse zapůjčil Peter Biddulph.

Jakub Hrůša je šéfdirigentem Bamberských symfoniků, hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie a londýnského Philharmonia Orchestra.

Je častým hostem mnoha nejproslulejších světových orchestrů, v sezoně 2018/2019 debutoval s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Orchestre de Paris a NHK Symphony a ke všem byl okamžitě pozván znovu. Vedle svých titulárních dirigentských pozic se těší také z úzkého vztahu s Královským orchestrem Concertgebouw, Clevelandským orchestrem, Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, Newyorskou filharmonií, orchestrem lipského Gewandhausu, Chicagskými symfoniky, Vídeňskými symfoniky, Mahlerovým komorním orchestrem, Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, Rundfunk-Sinfonieorchester Berlin, Orchestre Philharmonique de Radio France, Vídeňským rozhlasovým symfonickým orchestrem, Tokijským metropolitním symfonickým orchestrem a Melbournským symfonickým orchestrem. V sezoně 2019/2020 se navrátí k Berlínským filharmonikům a bude debutovat s Pittsburskými symfoniky, v Curyšské opeře (nová inscenace Věci Makropulos) a v Nizozemské národní opeře (nová inscenace Rusalky pro Holland Festival s Královským orchestrem Concertgebouw). V létě se opět vrátí na Glyndebournský festival dirigovat operu Život prostopášníka.

Jeho vztah s předními vokálními a instrumentálními sólisty zahrnoval v posledních sezonách spolupráci s takovými hvězdami, jako jsou Behzod Abduraimov, Pierre-Laurent Aimard, Piotr Anderszewski, Leif Ove Andsnes, Emanuel Ax, Lisa Batiashvili, Joshua Bell, Jonathan Biss, Yefim Bronfman, Rudolf Buchbinder, Renaud Capuçon, Isabelle Faust, Bernarda Fink, Martin Fröst, Julia Fischer, Vilde Frang, Sol Gabetta, Véronique Gens, Christian Gerhaher, Kirill Gerstein, Vadim Gluzman, Karen Gomyo, Augustin Hadelich, Hilary Hahn, Barbara Hannigan, Alina Ibragimova, Janine Jansen, Karita Mattila, Leonidas Kavakos, Sergej Chačatrjan, Denis Kožuchin, Lang Lang, Igor Levit, Jan Lisiecki, Albrecht Mayer, Johannes Moser, Viktoria Mullova, Anne Sofie Mutter, Kristine Opolais, Stephanie d’Oustrac, Emmanuel Pahud, Olga Pereťatko, Jean-Guihen Queyras, Josef Špaček, Jean-Yves Thibaudet, Daniil Trifonov, Simon Trpčeski, Mitsuko Uchida, Klaus Florian Vogt, Yuja Wang, Frank Peter Zimmermann a Nikolaj Znaider.

Jako operní dirigent je pravidelným hostem na festivalu v Glyndebourne, kde nastudoval opery Vanessa, Příhody lišky Bystroušky, Sen noci svatojánské, Carmen, Utahování šroubu, Don Giovanni a La bohème a tři roky působil v roli hudebního ředitele projektu Glyndebourne On Tour. Mimo to také připravil představení pro Royal Opera House, Covent Garden (Carmen), Vídeňskou státní operu (nové nastudování Věci Makropulos), Opéra National de Paris (Rusalka a Veselá vdova), Frankfurtskou operu (Triptych) a Curyšskou operu (Věc Makropulos).

Mezi jeho nahrávky se nově zařadily první dvě desky nového cyklu Dvořákových a Brahmsových symfonií a Smetanova Má vlast s Bamberskými symfoniky (vydavatelství Tudor). Z Dalších nahrávek zmiňme Bartókův i Kodályho Koncert pro orchestr s Rundfunk-Sinfonieorchester Berlin (Pentatone). S Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra také natočil Berliozovu Fantastickou symfonii, Straussovu Alpskou symfonii a Sukova Asraela (Octavia Records), s Českou filharmonií a Nicolou Benedettim houslové koncerty Čajkovského a Brucha (Universal) a devět CD (Pentatone a Supraphon) českého repertoáru s PKF-Prague Philharmonia, jejímž byl v letech 2009–2015 hudebním ředitelem.

Jakub Hrůša studoval dirigování na Akademii múzických umění v Praze, mimo jiné u Jiřího Bělohlávka. Momentálně je prezidentem sdružení International Martinů Circle a Společnosti Antonína Dvořáka. V roce 2015 se stal prvním držitelem Ceny sira Charlese Mackerrase.

Podobně jako programní symfonie Dunaj, zůstal také houslový koncert „Putování dušičky“ (jiné dílo Janáčkova vrcholného období) nedokončen. V obou skladbách se Leoš Janáček (1854–1928) obrátil k velkým orchestrálním žánrům 19. století, jimž se předtím celý život vyhýbal; daný žánr v nich však pojal tak svébytným způsobem, že je proto řadíme mezi nejoriginálnější plody hudebního myšlení první poloviny 20. století. Na základě skladatelových náčrtů koncert v roce 1988 rekonstruovali muzikologové Miloš Štědroň a Leoš Faltus.

Autorský obsahový záměr skladby (koncentrované do jediné věty) vysvítá z několika indicií obsažených v rukopisných skicách, a můžeme jej snad vyjádřit jako přemisťování se duše skrze různé lidské (nebo vůbec živé) bytosti a tím je posvěcující, coby ona Dostojevského „jiskra boží“. Životní zkušenost několika setkání se smrtí – především milované dcery Olgy – se prolíná s upnutím se na vidinu věčného života, jíž mu ztělesňuje mladá Kamila Stösslová (obě zmíněné ženy důvěrně oslovoval „dušičko“), a zřejmě ji rozdmýchává pohled do tváře umírajícího člověka během londýnských demonstrací… 

Janáček začal na skladbě pracovat v roce 1927, zakrátko však ideu koncertu opustil a část zkomponovaného materiálu použil pro operu Z mrtvého domu. Instrumentačním specifikem Janáčkovy pozdní tvorby jsou mj. akordické tympány exponované v samém úvodu skladby; zvuk okovů v jejím závěru snad reprezentuje osvobozování se duše ze zajetí lidského těla.