Česká filharmonie • Ariadna

Roku 2003 absolvoval studium na Vysoké škole múzických umení v Bratislavě pod vedením Sergeje Kopčáka. Od roku 2002 účinkoval jako sólista Státní opery v Banské Bystrici. V roce 2004 debutoval v Opeře Slovenského národního divadla v Bratislavě jako Zachariáš ve Verdiho Nabuccovi a od roku 2007 se stal jeho sólistou. Roku 2009 se představil jako Vodník v inscenaci Rusalky v rámci Mezinárodního hudebního festivalu v Českém Krumlově. V roce 2011 se rolí Kecala podílel na koncertním provedení Smetanovy Prodané nevěsty v Barbican Hall v Londýně s BBC Symphony Orchestra pod taktovkou Jiřího Bělohlávka. Z této inscenace uveřejnilo vydavatelství Harmonia Mundi nahrávku na CD. S Bělohlávkem v roli Purkrabího realizoval roku 2012 také rozhlasový snímek Dvořákovy opery Jakobín pro londýnskou BBC.

Koncertně účinkoval doma na Slovensku i na pódiích v Lucembursku, Francii, Itálii, Rakousku, Polsku atd. Roku 2011 vystoupil na Bratislavských hudebních slavnostech na společném vokálním recitálu se sopranistkou Editou Gruberovou. S dirigentskou legendou Nellem Santim nastudoval basový part Verdiho Requiem, jež bylo v roce 2012 zařazeno do programu Opery Slovenského národního divadla.

Pražský filharmonický sbor (PFS) je předním evropským vokálním tělesem a jako jeden z nejvýznamnějších českých uměleckých ansámblů je zřizován přímo Ministerstvem kultury České republiky. Během dlouhé historie sboru založeného v roce 1935 se v jeho čele vystřídali nejvýznamnější čeští sbormistři (mj. Jan Kühn, Josef Veselka, Pavel Kühn). Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Lukáš Vasilek.

Doménou PFS je především oratorní a kantátový repertoár. Při jeho uvádění sbor spolupracuje s nejslavnějšími světovými orchestry (např. Česká či Berlínská filharmonie, Vídeňští symfonikové) a dirigenty (např. Daniel Barenboim, Jakub Hrůša, Tomáš Netopil, Zubin Mehta, sir Simon Rattle). PFS se nevyhýbá ani opeře. Pravidelně spolupracuje s Národním divadlem v Praze a od roku 2010 je rezidenčním sborem operního festivalu v rakouském Bregenzu.

Těleso realizuje také řadu vlastních projektů. Od roku 2011 pořádá v Praze cyklus samostatných sborových koncertů, jejichž dramaturgie je zaměřena především na náročná a méně známá díla sborového repertoáru „a cappella“ nebo s komorním instrumentálním doprovodem. Nedílnou součástí aktivit sboru je také péče o hudební výchovu mládeže. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii sborového zpěvu, jejímž cílem je umožnit mladým umělcům získat praxi v profesionálním vokálním ansámblu.

Bohaté aktivity PFS v sezoně 2019/2020 zahrnují mj. koncerty na festivalech Dvořákova Praha, Pražské jaro, turné do Hongkongu, vystoupení v novém sále Zarjadje, debuty na Velikonočním festivalu v Salcburku se Staatskapelle Dresden a Christianem Thielemannem nebo v sále Labské filharmonie v Hamburku s Českou filharmonií pod taktovkou Jakuba Hrůši a s Labskou filharmonií NDR v čele s Alanem Gilbertem. Jubilejní 85. sezonu uzavře PFS hostováním na festivalu Smetanova Litomyšl, a také účinkováním na festivalech ve švýcarském St. Gallenu a v rakouském Bregenzu. Pražský filharmonický sbor je držitelem ceny Classic Prague Award 2018 za Nejlepší vokální koncert a Ceny České televize – Klasika roku.

Lukáš Vasilek, hlavní sbormistr Pražského filharmonického sboru (PFS), je absolventem oboru dirigování na Akademii múzických umění v Praze a hudební vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1998 byl po jedenáct let sbormistrem Foerstrova komorního pěveckého sdružení a v letech 2005–2007 působil jako druhý sbormistr operního sboru Národního divadla v Praze. V čele PFS stanul v roce 2007. Vedle přípravy a dirigování samostatných koncertů studuje se sborem také repertoár pro účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech. Spolupracuje při tom s významnými světovými dirigenty (např. Barenboim, Bělohlávek, Eschenbach, Honeck, Hrůša, Jordan, Luisi, Mehta, Noseda, Rattle) a orchestry (např. Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie, Izraelská filharmonie, Petrohradská filharmonie, Staatskapelle Dresden, Vídeňští symfonikové). Od roku 2010 PFS pod jeho vedením hostuje na operním festivalu v rakouském Bregenzu.

Lukáš Vasilek je podepsán pod řadou nahrávek PFS vydaných mj. u společností Decca Classics, Deutsche Grammophon, Sony Classical a Supraphon. U posledního jmenovaného labelu vyšla v roce 2016 nahrávka kantát Bohuslava Martinů, která byla mj. nominována na výroční cenu britského časopisu BBC Music Magazine v kategorii sborové hudby.

Tomáš Netopil zastává od sezony 2013/2014 funkci hlavního hudebního ředitele Divadla a filharmonie Aalto v německém Essenu.

V létě roku 2018 založil v Kroměříži mezinárodní Letní hudební akademii, která nabízí studentům výjimečné umělecké podněty během lekcí i příležitost setkat se a pracovat s významnými mezinárodními hudebníky. V létě 2020 se akademie propojí s mezinárodním hudebním festivalem Dvořákova Praha a vznikne Filharmonie mladých Dvořákovy Prahy, v níž zasednou studenti konzervatoří a dalších hudebních škol vedení hráči České filharmonie. Tomáš Netopil už dříve udržoval blízký vztah s festivalem Dvořákova Praha: v sezoně 2017/2018 byl jeho rezidenčním umělcem, řídil Essenskou filharmonii na zahajovacím koncertě festivalu a na závěrečném koncertě provedl Dvořákovo Te Deum s Vídeňskými symfoniky. Vztah s festivalem se tímto upevnil i pro budoucnost.

Zdrojem inspirace je pro něho především česká hudba, i proto je Tomáš Netopil jedním z hlavních hostujících dirigentů České filharmonie. S ní a se sólisty Leifem Ove Andsnesem a Trulsem Mörkem zakončil sezonu 2018/2019 dvěma programy na festivalu Kissinger Sommer, první z nich byl živě přenášen Bavorským rozhlasem. Na jaře 2018 byl s Českou filharmonií na dlouhém zájezdu po Velké Británii a poté řídil v jejím podání Mou vlast na zahajovacím koncertě mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, v přímém přenosu České televize.

Tomáš Netopil je pravidelným hostem velkých operních domů. V roce 2008 debutoval v Saské státní opeře v Drážďanech a postupně zde nastudoval opery La clemenza di Tito, Rusalka, Příhody Lišky Bystroušky, Prodaná nevěsta, Halévyho Židovku a Busoniho Doktora Fausta. Následovaly úspěchy ve Vídeňské státní opeře, naposledy s Idomeneem, Čarostřelcem a Leonorou. V opeře Národního divadla Brno uvede v dubnu 2020 Řecké pašije. Jedním z vrcholů jeho uplynulé sezony bylo nastudování Její pastorkyně v Nizozemské opeře v produkci Katie Mitchell, s Anette Dasch, Hannou Schwarz a Evelyn Helitzius v hlavních rolích.

Nadcházející koncertní vystoupení Tomáše Netopila zahrnují spolupráci s Orchestre National de France, Vídeňskými symfoniky, Orchestre National de Montpellier, RAI Torino, Accademia di Santa Cecilia a tokijským Yomiuri Symphony Orchestra. Poslední úspěchy zaznamenal s Orchestrem curyšské Tonhalle, Orchestre de Paris, London Philharmonic Orchestra, Filharmonií nizozemského rozhlasu, orchestrem amsterdamského Concertgebouw a Orchestre Philharmonique de Monte Carlo.

Diskografie Tomáše Netopila u labelu Supraphon zahrnuje Janáčkovu Glagolskou mši (první nahrávka originální verze z roku 1927), Dvořákovy kompletní skladby pro violoncello, Ariadnu a Dvojkoncert Bohuslava Martinů a Smetanovu Mou vlast se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK.

V letech 2008–2012 zastával Tomáš Netopil pozici hudebního ředitele pražského Národního divadla. Vystudoval hru na housle a dirigování v České republice, a poté na Royal College of Music ve Stockholmu u profesora Jormy Panuly. V roce 2002 zvítězil v dirigentské soutěži Sira Georga Soltiho ve Frankfurtu nad Mohanem.

Allegro non tanto
Adagio
Scherzo: Presto
Finale: Allegro con spirito

Dvořákova Symfonie č. 6 D dur, op. 60, bývá někdy označována přívlastkem „česká“. Skladatel ji psal na podzim roku 1880 již jako zralý tvůrce, který svou hudbou právě začal dobývat svět. V této době měl za sebou evropský úspěch Moravských dvojzpěvů, Slovanských tanců a Slovanských rapsodií, po nichž se začaly množit objednávky zahraničních vydavatelů na další skladby. Šestá symfonie je také první Dvořákovou symfonií, jež byla vydána tiskem, a to u proslulého berlínského vydavatele Fritze Simrocka (proto byla dlouho uváděna jako První). Hned po jejím dokončení skladatel svého nakladatele informoval slovy: „Milý pane Simrocku! Ve vší krátkosti Vám oznamuji, že jsem právě zcela vypracoval a zinstrumentoval novou symfonii. Pravděpodobně příští týden pojedu do Vídně, kde ji budou hrát na zkoušku filharmonici. Vynaložil jsem velké úsilí, abych vytvořil životné dílo, a mám z něho také radost.“ Bezprostředním inspiračním vlivem byla Dvořákovi zřejmě Druhá symfonie jeho staršího přítele Johannese Brahmse, která vznikla o tři roky dříve. Celá skladba vyniká nekonfliktností, optimismem a radostí. Je totiž očividně odrazem skladatelova zdárného životního období, kdy dosáhl kýženého světového úspěchu u publika, interpretů, kritiků i vydavatelů. Spokojenou atmosféru celého díla předznamenává hned první věta Allegro non tanto zkomponovaná v sonátové formě. Druhá část Adagio je vroucím nokturnem. Začíná zadumaným tématem, které se v průběhu této části v malých obměnách třikrát vrátí, čímž věta nabývá formy ronda. Scherzová třetí věta v tempu Presto je ohlasem Dvořákova oblíbeného českého tance furiant a připomíná o málo starší Dvořákův cyklus Slovanské tance. Toto scherzo je orámováno výrazně rytmickou hudbou, které kontrastuje uvolněné trio ve střední části věty. Stejně jako první věta, je i finále Allegro con spirito psáno v sonátové formě. Tato část podtrhuje radostné vyznění díla. Rozrůstá se v plnou symfonickou šíři a končí stupňovitou codou, jež nenechává posluchače na pochybách, že je tato symfonie dílem tvůrce, jenž právě prožívá chvíle štěstí. Z výše citovaného dopisu vyplývá, že skladatel počítal s premiérou svého opusu ve Vídni. Z toho však nakonec sešlo. Poprvé bylo dílo provedeno orchestrem Národního divadla 25. března 1881 pod taktovkou Adolfa Čecha. Cestu na světová pódia Šesté symfonii zajistilo v následující sezoně její londýnské uvedení, které dirigoval Hans Richter, jemuž Dvořák tuto svou skladbu věnoval.