Fotografie ilustrujicí stránku  Karen Gomyo Česká filharmonie

Česká filharmonie

Karen Gomyo

Česká filharmonie

Krátce po druhé světové válce se Šostakovič těšil relativnímu klidu a mohl se nerušeně věnovat komponování. V této atmosféře začal psát První houslový koncert, po jehož dokončení se však politická situace v Sovětském svazu výrazně zhoršila.

Koncert z řady B
Délka programu 1 hod 40 min
Program

Dmitrij Šostakovič
Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll, op. 77 (39')
–––
Antonín Dvořák
Symfonie č. 8 G dur, op. 88 (34')

Účinkující

Karen Gomyo housle

Semjon Byčkov dirigent

Fotografie ilustrujicí událost Karen Gomyo Česká filharmonie
Rudolfinum — Dvořákova síň
7. 10. 2020  středa — 10.00 Generální zkouška
Nelze objednat online
7. 10. 2020  středa — 19.30
Volná místa
8. 10. 2020  čtvrtek — 19.30
Volná místa
9. 10. 2020  pátek — 19.30
Volná místa
Cena od 290 do 1400 Kč

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. (v červenci a srpnu do 15.00 hod.).

Krátce po druhé světové válce se Šostakovič těšil relativnímu klidu a mohl se nerušeně věnovat komponování. V této atmosféře začal psát První houslový koncert, po jehož dokončení se však politická situace v Sovětském svazu výrazně zhoršila. Šostakovič se stále více zajímal o barokní hudební formy, proto i svůj houslový koncert rozdělil na čtyři části místo obvyklých tří. Barokní je i jejich tempové rozdělení pomalu-rychle-pomalu-rychle a forma passacaglie použitá ve třetí větě. V koncertu se poprvé objeví kryptogram Šostakovičova jména tvořený tóny d, es, c, h. Premiéru uvedl David Oistrach, jemuž je dílo věnováno, spolu s Leningradskou filharmonií a Jevgenijem Mravinským 29. října 1955.

Premiéra Dvořákovy Osmé symfonie se konala v Rudolfinu 2. února 1890 za řízení skladatele. Ačkoli se jí občas přisuzuje název „Anglická“, vznikla celá na Vysoké u Příbrami a její melodika je navýsost slovanská. Označení „Anglická“ vyvolal souběh tří událostí: jednak Dvořákova roztržka s nakladatelem Simrockem, který mu odmítal platit adekvátní honoráře za jeho skladby, a tak autor přenechal Osmou symfonii londýnskému vydavatelství Novello. Druhou událostí bylo uvedení symfonie v Cambridge u příležitosti udělení čestného doktorátu Dvořákovi. A do třetice označení Dvořáka po londýnské premiéře v anglickém tisku za jediného právoplatného Beethovenova nástupce: „Ten jediný, ačkoli se stejně jako Brahms snaží držet Beethovenovy školy, je schopen přinést do symfonie zřetelně nový prvek.“

Účinkující

Karen Gomyo  housle

Semjon Byčkov  dirigent
Semjon Byčkov

Ve druhé sezoně působení Semjona Byčkova na pozici šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie vyvrcholil Projekt Čajkovskij, zahájený v roce 2015 ještě před tím, než Byčkov k orchestru nastoupil. U společnosti Decca Classics vyšly Čajkovského symfonie, tři klavírní koncerty, Romeo a Julie, Serenáda pro smyčce a Francesca da Rimini. Kromě toho Byčkov Čajkovského díla provedl v rámci rezidencí v Praze, Tokiu, ve Vídni a Paříži a poprvé společně s orchestrem vystoupil na BBC Proms v Londýně. Mezi vrcholy sezony v Praze patřilo první Byčkovovo provedení Smetanovy Mé vlasti v čele České filharmonie.

V sezoně 2020/2021 se pozornost přesune z Čajkovského na Mahlera, provedení jeho symfonií je naplánováno jak na domácích pódiích, tak v zahraničí. Do středu pozornosti se dostane také nová hudba, Byčkov s Českou filharmonií zahrají světové premiéry děl Bryce Dessnera, Detleva Glanerta a Thomase Larchera, třech ze čtrnácti skladatelů (devět Čechů a pět cizinců), kteří napsali nové skladby na objednávku Semjona Byčkova iniciovanou na začátku jeho působení u orchestru. Po premiérách v Praze Byčkov s Českou filharmonií představí Dessnerovu symfonii a Larcherův klavírní koncert, zkomponovaný pro Kirilla Gersteina, ve Vídni, Paříži, Bruselu, Amsterdamu a Londýně.

Byčkov si získal uznání interpretacemi skladeb kmenového repertoáru, ale úzce spolupracuje i s řadou výjimečných soudobých skladatelů včetně Luciana Beria, Henriho Dutilleuxe a Maurizia Kagela. V posledních letech navázal spolupráci rovněž s Reném Staarem, Thomasem Larcherem, Richardem Dubugnonem, Detlevem Glanertem a Julianem Andersonem. Premiéry jejich skladeb provedl v čele Vídeňské filharmonie, Newyorské filharmonie, Královského orchestru Concertgebow a Symfonického orchestru BBC v rámci BBC Proms.

Tak jako Česká filharmonie, i Semjon Byčkov je pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradu, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Coby student hry na klavír získal místo na Glinkově škole sborového zpěvu, kde také jako třináctiletý absolvoval první hodinu dirigování. V 17 letech byl přijat na leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel.

Když se Semjon Byčkov roce 1989 do Petrohradu vrátil na pozici hlavního hostujícího dirigenta Petrohradské filharmonie, měl už za sebou úspěchy v USA, kde zastával funkci hudebního ředitele Grand Rapids Symphony Orchestra a orchestru Buffalo Philharmonic. Jeho mezinárodní kariéra začala ve Francii vystoupeními v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence. Poté, co na záskok dostal možnost dirigovat Newyorskou filharmonii, Berlínskou filharmonii a Královský orchestr Concertgebouw, začala jeho hvězda strmě stoupat. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a rok nato šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkov má široký koncertní i operní repertoár. Diriguje na všech celosvětově významných operních scénách – v La Scale, Opéra National de Paris, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova, všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussův Růžový kavalír a Daphne, Wagnerův Lohengrin a Musorgského Chovanština. V Londýně Byčkov debutoval novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussových Žen beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Nedávno na festivalu v rakouském Bayreuthu řídil Wagnerova Parsifala a ve Vídeňské státní opeře Straussovu Elektru.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii kromě pravidelného vystupování s Londýnským symfonickým orchestrem zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňské filharmonie, Berlínské filharmonie, lipského Gewandhausorchestru, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, orchestry Chicago Symphony a Los Angeles Symphony, Philadelphia Orchestra a Cleveland Orchestra. Kromě celé řady koncertů a nahrávání s Českou filharmonií má Byčkov v této sezoně v plánu koncerty s Královským orchestrem Concertgebouw, Mnichovskou a Berlínskou filharmonií, lipským Gewandhausorchestrem a s Accademií Nazionale di Santa Cecilia.

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestrem de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií, skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovovo provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskou filharmonií se stala v témž časopise Nahrávkou měsíce. Program Building a Library stanice BBC Radio 3 vybral jeho nahrávku Symfonie d moll Césara Francka jako doporučený titul. V roce 2015 získal Semjon Byčkov v mezinárodní soutěži International Opera Awards titul Dirigent roku.

Skladby

Dmitrij Šostakovič — Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll op. 77

Dmitrij Šostakovič měl v řadách soudobých sovětských interpretů mnoho přátel, se kterými také těsně spolupracoval při uvádění svých děl. Patřil k nim např. dirigent Kirill Kondrašin, jenž premiéroval slavnou Čtvrtou symfonii c moll, violoncellista Mstislav Rostropovič pro nějž Šostakovič napsal dvojici koncertů pro violoncello a orchestr nebo houslista David Oistrach, jemuž jsou věnovány oba houslové koncerty. Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll op. 77 komponoval Šostakovič v letech 1947–1948. Do tvorby tohoto díla tak zasáhly nechvalně známé okolnosti prvního čtvrtletí roku 1948, kdy byl spolu s dalšími předními sovětskými skladateli z nejvyšších stranických míst tvrdě, avšak nespravedlivě kritizován a obviňován z modernismu a formalismu.

Dmitriji Šostakovičovi se však do značné míry podařilo situaci (vyvolanou Josifem Stalinem a jeho pravou rukou v kulturních záležitostech Andrejem Ždanovem) ustát a udržet si pozici „hlavního vývozního artiklu sovětské hudby“ do světa, a to včetně kapitalistického Západu. Proces očišťování byl však neobyčejně náročný a způsobil, že se První houslový koncert dočkal premiéry až po Stalinově smrti, sedm let od svého vzniku – 29. října 1955 s Davidem Oistrachem a Leningradskou filharmonií pod taktovkou Jevgenije Mravinského.

Sám skladatel o tomto díle napsal, že je to „svým charakterem v podstatě spíš symfonie pro sólové housle s orchestrem“. Virtuóz Oistrach se o skladbě vyslovil následovně: „Koncert je mimořádně zajímavým úkolem pro interpreta. Je to, chcete-li, velká, obsažná shakespearovská role, která vyžaduje od umělce velké emocionální a intelektuální vypětí a která skýtá obrovské možnosti nejen k demonstrování houslistovy virtuozity, ale především k vyjádření nejhlubších citů, myšlenek a nálad.“ A skutečně; jde o interpretačně mimořádně obtížné dílo, které je zároveň prosto obsahově prázdných virtuózních efektů. Jeho čtyři věty jsou kromě tempového označení pojmenovány také z hlediska své formy.

První částí je pomalé Nokturno. Po ponurém úvodu přednesou sólové housle hlavní téma celé věty, která je zkomponovaná v sonátové formě. V dalším průběhu úvodní části se pak sólový nástroj polyfonním způsobem proplétá s orchestrem. Následující Scherzo se vyznačuje pulzujícím rytmem. Dmitrij Šostakovič zde vůbec poprvé použil motiv d-es-c-h, které v několika pozdějších skladbách uplatnil jako svou značku (názvy tónů motivu jsou začátečními písmeny skladatelova jména a příjmení v německé transkripci – DSCH). V naší skladbě tato čtyřtónová hudební myšlenka zazní sice opakovaně, ale spíše nenápadně, navíc pouze v orchestrálním doprovodu.

Ústřední téma třetí věty pojmenované jako Passacaglia přednesou hned na jejím začátku violoncella s kontrabasy. Následný teskný zpěv houslí je náročný především na zachování předepsaných výrazových nuancí. Konec této části je tvořen rozsáhlou kadencí, v níž sólový nástroj mění náladu od melancholického pláče k neklidnému rozhořčení. Kadence ústí attaca do závěrečné věty, označené přiléhavě jako Burleska. Autor se zde inspiroval skotačivou rytmikou i melodikou lidových písní tzv. skomorochů, tj. dávných ruských potulných pěvců, herců a tanečníků.

Antonín Dvořák — Symfonie č. 8 G dur, op. 88