Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie Karen Gomyo

Česká filharmonie

Karen Gomyo

Česká filharmonie

Krátce po druhé světové válce se Šostakovič těšil relativnímu klidu a mohl se nerušeně věnovat komponování. V této atmosféře začal psát První houslový koncert, po jehož dokončení se však politická situace v Sovětském svazu výrazně zhoršila.

Délka programu 1 hod 40 min
Program

Dmitrij Šostakovič
Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll, op. 77

Antonín Dvořák
Symfonie č. 8 G dur, op. 88

Účinkující

Karen Gomyo housle

Semjon Byčkov dirigent

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Karen Gomyo
Rudolfinum — Dvořákova síň
7. 10. 2020  středa — 10.00 Generální zkouška
Nelze objednat online
7. 10. 2020  středa — 19.30
Volná místa
8. 10. 2020  čtvrtek — 19.30
Volná místa
9. 10. 2020  pátek — 19.30
Volná místa
Cena od 290 do 1400 Kč

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. (v červenci a srpnu do 15.00 hod.).

Krátce po druhé světové válce se Šostakovič těšil relativnímu klidu a mohl se nerušeně věnovat komponování. V této atmosféře začal psát První houslový koncert, po jehož dokončení se však politická situace v Sovětském svazu výrazně zhoršila. Šostakovič se stále více zajímal o barokní hudební formy, proto i svůj houslový koncert rozdělil na čtyři části místo obvyklých tří. Barokní je i jejich tempové rozdělení pomalu-rychle-pomalu-rychle a forma passacaglie použitá ve třetí větě. V koncertu se poprvé objeví kryptogram Šostakovičova jména tvořený tóny d, es, c, h. Premiéru uvedl David Oistrach, jemuž je dílo věnováno, spolu s Leningradskou filharmonií a Jevgenijem Mravinským 29. října 1955.

Premiéra Dvořákovy Osmé symfonie se konala v Rudolfinu 2. února 1890 za řízení skladatele. Ačkoli se jí občas přisuzuje název „Anglická“, vznikla celá na Vysoké u Příbrami a její melodika je navýsost slovanská. Označení „Anglická“ vyvolal souběh tří událostí: jednak Dvořákova roztržka s nakladatelem Simrockem, který mu odmítal platit adekvátní honoráře za jeho skladby, a tak autor přenechal Osmou symfonii londýnskému vydavatelství Novello. Druhou událostí bylo uvedení symfonie v Cambridge u příležitosti udělení čestného doktorátu Dvořákovi. A do třetice označení Dvořáka po londýnské premiéře v anglickém tisku za jediného právoplatného Beethovenova nástupce: „Ten jediný, ačkoli se stejně jako Brahms snaží držet Beethovenovy školy, je schopen přinést do symfonie zřetelně nový prvek.“

Účinkující

Karen Gomyo  housle

Semjon Byčkov  dirigent
Semjon Byčkov

Semjon Byčkov, šéfdirigent a hudební ředitel České filharmonie, se narodil v Leningradu (Petrohradu) v roce 1952, roku 1975 emigroval do USA a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Stejně jako Česká filharmonie i on je pevně spjat jak s východoevropskou, tak západní kulturou.

Když v roce 2013 absolvoval s Českou filharmonií první koncerty, zrodila se myšlenka na společný „Projekt Čajkovskij“. Jeho první výsledek vydala společnost Decca v říjnu 2016 a v srpnu roku 2017 následovalo provedení symfonie Manfred. Projekt vyvrcholí v roce 2019, kdy Českou filharmonii čekají rezidenční vystoupení v Praze, ve Vídni a v Paříži a společnost Decca uvede na trh její nahrávky všech Čajkovského symfonií, tří klavírních koncertů, Romea a Julie, Serenády pro smyčce a symfonické básně Francesca da Rimini.

V roce 1989, čtrnáct let poté, co opustil bývalý Sovětský svaz, se Byčkov vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie a ve stejném roce byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris. Jeho mezinárodní kariéra začala o několik let dříve a kulminovala poté, co se jako dirigent osvědčil při záskocích u Newyorské a Berlínské filharmonie a Královského orchestru Concertgebouw. V roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkov diriguje přední orchestry a působí na významných operních scénách v USA a v Evropě. Kromě pozice šéfdirigenta České filharmonie zastává čestnou dirigentskou funkci (držitel titulu Günter Wand Conducting Chair) u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje na festivalu BBC Proms, a působí na katedře dirigování Královské hudební akademie v Londýně na čestné pedagogické pozici nesoucí jméno Otty Klemperera. V roce 2015 byl Semjonu Byčkovovi v mezinárodní soutěži International Opera Awards udělen titul „Dirigent roku“. Při koncertních vystoupeních v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou pedagogikou, a jeho výkony se proto vždy těší velké pozornosti. S repertoárem, který obsáhne čtyři století, stráví v nadcházející sezoně dva týdny s Newyorskou filharmonií, s níž představí americkou premiéru Symfonie č. 2 Thomase Larchera, a s Clevelandským orchestrem uvede skladby Detleva Glanerta, Bohuslava Martinů a Bedřicha Smetany. V Evropě bude dirigovat lipský Gewandhausorchester, Mnichovskou a Berlínskou filharmonií, orchestr Accademia Nazionale di Santa Cecilia a Královský orchestr Concertgebouw.

V roce 1986 Semjon Byčkov podepsal smlouvu se společností Philips, kterou začala významná spolupráce vedoucí k rozsáhlé diskografii s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. Později následovala série přelomových nahrávek, které jsou součástí dědictví jeho 13letého působení u Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010). Tento repertoár zahrnuje kompletní cyklus Brahmsových Symfonií a skladby Richarda Strausse, Gustava Mahlera, Dimitrije Šostakoviče, Sergeje Rachmaninova, Giuseppe Verdiho, Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Jeho nahrávka Wagnerova Lohengrina byla vyhlášena nahrávkou roku 2010 časopisem BBC Music Magazine a jeho aktuální nahrávka Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky byla vybrána v BBC Music Magazine jako nahrávka měsíce.

Skladby

Dmitrij Šostakovič — Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll op. 77

Dmitrij Šostakovič měl v řadách soudobých sovětských interpretů mnoho přátel, se kterými také těsně spolupracoval při uvádění svých děl. Patřil k nim např. dirigent Kirill Kondrašin, jenž premiéroval slavnou Čtvrtou symfonii c moll, violoncellista Mstislav Rostropovič pro nějž Šostakovič napsal dvojici koncertů pro violoncello a orchestr nebo houslista David Oistrach, jemuž jsou věnovány oba houslové koncerty. Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll op. 77 komponoval Šostakovič v letech 1947–1948. Do tvorby tohoto díla tak zasáhly nechvalně známé okolnosti prvního čtvrtletí roku 1948, kdy byl spolu s dalšími předními sovětskými skladateli z nejvyšších stranických míst tvrdě, avšak nespravedlivě kritizován a obviňován z modernismu a formalismu.

Dmitriji Šostakovičovi se však do značné míry podařilo situaci (vyvolanou Josifem Stalinem a jeho pravou rukou v kulturních záležitostech Andrejem Ždanovem) ustát a udržet si pozici „hlavního vývozního artiklu sovětské hudby“ do světa, a to včetně kapitalistického Západu. Proces očišťování byl však neobyčejně náročný a způsobil, že se První houslový koncert dočkal premiéry až po Stalinově smrti, sedm let od svého vzniku – 29. října 1955 s Davidem Oistrachem a Leningradskou filharmonií pod taktovkou Jevgenije Mravinského.

Sám skladatel o tomto díle napsal, že je to „svým charakterem v podstatě spíš symfonie pro sólové housle s orchestrem“. Virtuóz Oistrach se o skladbě vyslovil následovně: „Koncert je mimořádně zajímavým úkolem pro interpreta. Je to, chcete-li, velká, obsažná shakespearovská role, která vyžaduje od umělce velké emocionální a intelektuální vypětí a která skýtá obrovské možnosti nejen k demonstrování houslistovy virtuozity, ale především k vyjádření nejhlubších citů, myšlenek a nálad.“ A skutečně; jde o interpretačně mimořádně obtížné dílo, které je zároveň prosto obsahově prázdných virtuózních efektů. Jeho čtyři věty jsou kromě tempového označení pojmenovány také z hlediska své formy.

První částí je pomalé Nokturno. Po ponurém úvodu přednesou sólové housle hlavní téma celé věty, která je zkomponovaná v sonátové formě. V dalším průběhu úvodní části se pak sólový nástroj polyfonním způsobem proplétá s orchestrem. Následující Scherzo se vyznačuje pulzujícím rytmem. Dmitrij Šostakovič zde vůbec poprvé použil motiv d-es-c-h, které v několika pozdějších skladbách uplatnil jako svou značku (názvy tónů motivu jsou začátečními písmeny skladatelova jména a příjmení v německé transkripci – DSCH). V naší skladbě tato čtyřtónová hudební myšlenka zazní sice opakovaně, ale spíše nenápadně, navíc pouze v orchestrálním doprovodu.

Ústřední téma třetí věty pojmenované jako Passacaglia přednesou hned na jejím začátku violoncella s kontrabasy. Následný teskný zpěv houslí je náročný především na zachování předepsaných výrazových nuancí. Konec této části je tvořen rozsáhlou kadencí, v níž sólový nástroj mění náladu od melancholického pláče k neklidnému rozhořčení. Kadence ústí attaca do závěrečné věty, označené přiléhavě jako Burleska. Autor se zde inspiroval skotačivou rytmikou i melodikou lidových písní tzv. skomorochů, tj. dávných ruských potulných pěvců, herců a tanečníků.

Antonín Dvořák — Symfonie č. 8 G dur, op. 88