Česká filharmonie • Leonidas Kavakos

Řecký houslista Leonidas Kavakos je napříč světadíly uznáván jako umělec vzácných kvalit, u kterého se bezkonkurenční technika snoubí s podmanivou muzikalitou a interpretační originalitou. Pravidelně spolupracuje s uznávanými tělesy a dirigenty a sólově vystupuje v nejvýznamnějších koncertních sálech a na nejslavnějších festivalech.

V pozici sólisty pravidelně spolupracuje s elitními orchestry, jako jsou Vídeňští a Berlínští filharmonikové, Královský orchestr Concertgebouw, Londýnský symfonický orchestr nebo Orchestr lipského Gewandhausu. V poslední době si však upevňuje roli dirigenta, když vede například Newyorskou filharmonii, Dallaský nebo Vídeňský symfonický orchestr, Evropský komorní orchestr nebo nedávno Izraelskou filharmonii.

Pro sezonu 2022/2023 je rezidenčním umělcem Orquesta y Coro Nacionales de España, se kterým několikrát vystoupí jako houslista i dirigent. V Evropě a na Blízkém východě ho čeká množství koncertů s významnými tělesy, jako jsou již zmíněný Královský orchestr Concertgebouw, Newyorská filharmonie nebo Vídeňští filharmonikové, poté pak Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, Německý symfonický orchestr Berlín ad. Už poněkolikáté v průběhu více než dvaceti let vystoupí také s Českou filharmonií. Rovněž vyráží na podzimní evropské turné s Yujou Wang; s Emanuelem Axem a Yo-Yo Mou se zase představí v USA. Dvakrát se také ukáže v Asii: jednak v rezidenci Tongyeong International Music Festival, za druhé při řadě recitálů po Japonsku a Jižní Koreji, kde představí Bachovy partity a sonáty, které mu nedávno vyšly na albu „Bach: Sei Solo“.

Nahrává exkluzivně pro Sony Classics. Při příležitosti oslav Beethovenova jubilea mu vyšel Beethovenův houslový koncert, který jako sólista i dirigent nahrál spolu se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, a také znovu vydal album kompletních Beethovenových sonát, na kterých se v roce 2007 podílel s Enricem Pacem a které získalo cenu Echo Klassik Instrumentalist. Dále spolu s Emanuelem Axem a Yo-Yo Mou tento rok vydal album „Beethoven for Three“, které zahrnuje dvě Beethovenovy symfonie upravené pro klavírní trio.

Leonidas Kavakos se narodil do hudební rodiny v Athénách, kde nyní působí jako kurátor každoročních mistrovských kurzů, zaměřených na housle a komorní hru, na které se sjíždějí umělci z celého světa. Hraje na housle „Willemotte“ z dílny Antonia Stradivariho z roku 1734.

Na jaře roku 1773 se Wolfgang Amadeus Mozart vrátil do rodného Salcburku ze své třetí cesty po Itálii. Mohl se pyšnit třemi úspěšnými operními premiérami v Miláně, setkáním s významnými osobnostmi včetně Josefa Myslivečka i Řádem zlaté ostruhy, jež mu udělil papež Klement XIV. Vrátil se jako zdatný skladatel, který se už nadobro vymanil z role zázračného dítěte. V salcburském arcibiskupském dvorním orchestru se stal koncertním mistrem (na dvorního kapelníka byl v sedmnácti letech ještě příliš mladý), přičemž příležitostně vystupoval s houslemi jako sólista i mimo Salcburk. Snad pravě souhrn těchto okolností způsobil, že se poprvé a naposledy ve své kompoziční kariéře zaměřil právě na housle. Díky tomu vzniklo pro tento nástroj pět koncertů (první v roce 1773, ostatní roku 1775), z nichž jeden z nejpůvabnějších, Koncert pro housle a orchestr č. 3 G dur, KV 216, dnes uslyšíme. Nevíme přesně, pro jakou příležitost skladba vznikla a kdo byl jejím prvním interpretem, předpokládáme však, že se hrála na salcburském dvoře, a to v podání dvorního houslisty Antonia Brunettiho. Pro něj Mozart upravoval koncerty tak, aby vyhovovaly jeho požadavkům.

Koncert G dur je rozvržen podle vzoru Antonia Vivaldiho do tří vět. Otevírá ho energické Allegro, jehož téma si Mozart vypůjčil ze své opery Il re pastore. Ne snad proto, že by se mu nedostávalo invence, ale spíše z důvodu, že téma houslovému partu slušelo ještě víc než vokální lince. Následuje nebesky okouzlující Adagio s taneční střední částí v dechových nástrojích, jediná věta všech Mozartových houslových koncertů, kde jsou předepsány namísto hobojů dvě flétny. Obě věty uzavírají kadence, které skladatel nevypsal do not, je tedy na sólistovi, zda zvolí vypracované kadence jiných autorů, nebo si vytvoří vlastní. Živé taneční Rondo ve francouzském stylu (skladatelem nazváno "Rondeau") obsahuje přinejmenším jednu citaci francouzské lidové melodie určenou zřejmě pro intelektuální pobavení tehdejšího publika, jež se ji pokoušelo identifikovat. Celý koncert ukončuje Mozart se svou charakteristickou nepředvídatelností: namísto orchestrálního tutti se s posluchači loučí skupina dechových nástrojů v zeslabené dynamice a hudba se rozplývá jakoby do ztracena.

Ke kompozici své první symfonie se Johannes Brahms odhodlával velmi dlouho. Zárodkem byla skladba pro dva klavíry, jejíž materiál však použil pro Klavírní koncert č. 1. Z roku 1862 pocházejí další náčrtky symfonie, záměr však zrál ještě dalších čtrnáct let. Symfonie č. 1 c moll, op. 68, byla poprvé uvedena 4. listopadu 1876 za řízení Felixe Otto Dessoffa v Karlsruhe, po premiéře ještě Brahms provedl korektury, konečná podoba díla vznikla roku 1877. Symfonii otevírá pomalý úvod doprovázený údery tympánů, hlavní téma o tónovém rozsahu jeden a půl oktávy přinášejí smyčce, druhé téma je naopak svěřeno především dechovým nástrojům a třetí téma opět smyčcům. Provedení pracuje především s druhým a třetím tématem, k repríze je připojena stručná koda. Druhá věta je třídílná, v instrumentaci se výrazně uplatňují dřevěné dechové nástroje, a významnou úlohu mají rovněž ve třetí, opět třídílné větě. Finální věta má zcela osobitou dvoudílnou formu. Začíná netypickým pomalým úvodem, v němž se střídá pizzicato smyčců s legatovou hrou. Ve spojovací části più andante zazní melodie v lesním rohu, převezme ji flétna a po ní ostatní nástroje. Teprve pak nastupuje hlavní téma, které připomíná Beethovenovu „Ódu na radost“. Nejen proto, ale také pro beethovenský vzor transformace formy a dramatičnost se symfonii dostalo přízviska „Beethovenova Desátá“.