Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie Semjon Byčkov

Česká filharmonie

Semjon Byčkov

Česká filharmonie

Temná atmosféra Dvořákovy Sedmé symfonie předznamenává její dramatický výraz i kompoziční závažnost. Dvořák chtěl vytvořit dílo odkazující k beethovenské a brahmsovské tradici, což se mu podařilo, aniž by přitom ztratil cokoli ze své melodické invence a tvůrčí lehkosti.

Program

Detlev Glanert
Prager Sinfonie (Pražská symfonie)
Lyrické fragmenty podle Franze Kafky pro mezzosoprán, basbaryton a orchestr (světová premiéra)

Antonín Dvořák
Symfonie č. 7 d moll, op. 70

Účinkující

Daniela Sindram  mezzosoprán
Albert Pesendorfer basbaryton

Semjon Byčkov dirigent

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Semjon Byčkov
Rudolfinum — Dvořákova síň
24. 3. 2021  středa — 19.30
Volná místa
25. 3. 2021  čtvrtek — 19.30
Volná místa
26. 3. 2021  pátek — 19.30
Volná místa
Cena od 290 do 1400 Kč

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. (v červenci a srpnu do 15.00 hod.).

Temná atmosféra Dvořákovy Sedmé symfonie předznamenává její dramatický výraz i kompoziční závažnost. Dvořák chtěl vytvořit dílo odkazující k beethovenské a brahmsovské tradici, což se mu podařilo, aniž by přitom ztratil cokoli ze své melodické invence a tvůrčí lehkosti. Dvořák ji vytvořil na objednávku londýnské Filharmonické společnosti a s vědomím, že pro tutéž společnost psal Beethoven svoji Devátou symfonii, ji chtěl napsat tak, „aby hýbala světem“. Po premiéře v St. James Hall popsal Dvořák reakci publika takto: „Symfonie se líbila velice a obecenstvo mne přijalo a uvítalo nejokázalejším způsobem. Po každé větě byl rámus a k posledku vyvoláván až dost, všecko zrovna tak jako u nás. To je však pro mne vždy věcí vedlejší. Hlavní věc je, že symfonie, ačkoliv byly pouze dvě zkoušky, šla znamenitě.“ Londýnská premiéra se konala na jaře 1885 a již na podzim téhož roku ji Dvořák dirigoval v Rudolfinu. O světový věhlas Sedmé symfonie se zasloužili dirigenti Hans Richter, Arthur Nikisch a Hans von Bülow, jemuž po berlínské premiéře Dvořák do partitury nadšeně vepsal: „Sláva! Tys toto dílo přivedl k životu!“

V první polovině večera i my dostaneme možnost zažít slavnostní pocit z provedení světové premiéry nové skladby. Detlev Glanert patří takřka k „dvorním“ autorům Semjona Byčkova, který letos v Praze uvedl jeho Requiem za Hieronyma Bosche. Glanertův kompoziční styl je ovlivněn Mahlerovou a Ravelovou hudbou. Jako úspěšný operní autor, využívající komunikační síly lidského hlasu, si i pro svou Pražskou symfonii Glanert zvolil dva pěvecké sólisty.

Účinkující

Daniela Sindram  mezzosoprán

Albert Pesendorfer  basbaryton

Rakouský basista Albert Pesendorfer studoval zpěv a hru na flétnu na Brucknerově univerzitě v Linci a na Hudební univerzitě ve Vídni. V letech 2002 až 2005 získal stálé angažmá v divadle v Erfurtu, v sezoně 2005/2006 v Tyrolském zemském divadle v Innsbrucku a od roku 2006 do 2011 ve Státní opeře v Hannoveru. V roce 2012 nastoupil do Německé opery v Berlíně, kde působil do roku 2016.

Od té doby účinkoval mimo jiné ve Vídeňské státní opeře, Hamburské státní opeře, Opeře Kolín nad Rýnem, Národní opeře v Tokiu, curyšském Opernhausu, madridském Teatro Real, v drážďanské Semperoper, Divadle na Vídeňce a Vlámské opeře v Antverpách. Z významných operních festivalů účinkoval v létě 2014 v Bregenzu v roli Sarastra a v roce 2016 v Bayreuthu jako Hagen ve Wagnerově Soumraku bohů pod taktovkou Marka Janowského. Ve stejné roli exceloval s obrovským úspěchem ve Vídeňské státní opeře za řízení Ádáma Fischera.

Repertoár Alberta Pesendorfera zahrnuje více než sedmdesát rolí, mezi jinými jsou to Hans Sachs (Mistři pěvci norimberští), Gurnemanz (Parsifal), Fasolt (Zlato Rýna), Hunding (Valkýra), Hagen (Soumrak bohů), Král Marke (Tristan a Isolda), Král Heinrich (Lohengrin), Osmin (Únos ze Serailu), Rocco (Fidelio), Sparafucile (Rigoletto), Filip II (Don Carlos) a Banquo (Macbeth). V roce 2011 ho nominoval časopis „Opernwelt“ na titul Zpěvák roku – za ztvárnění rolí Hundinga a Hagena v hannoverské Státní opeře.

Koncertní vystoupení zavedla Alberta Pesendorfera mimo jiné do vídeňského Musikvereinu a Konzerthausu, budapešťského Musikpalastu, Brucknerhausu v Linci, Berlínské Filharmonie, Barbican Hall v Londýně a do Japonska a Spojených států amerických. Patří sem i debut s Českou filharmonií.

Od zimního semestru roku 2015 je Albert Pesendorfer profesorem zpěvu na Universität der Künste v Berlíně.

Ve vídeňské Volksoper ho lze nyní potkat jako Timura (Turandot), Eremita (Čarostřelec), Sarastra (Kouzelná flétna) a s obzvláště velkým úspěchem jako Sebastiana Kundrathera v opeře Kehraus um St. Stephan skladatele Ernsta Křenka.

V sezoně 2019/2020 se Pesendorfer vrací do titulní role v Musorgského opeře Boris Godunov ve vídeňské Volksoper.

Semjon Byčkov  dirigent
Semjon Byčkov

Semjon Byčkov, šéfdirigent a hudební ředitel České filharmonie, se narodil v Leningradu (Petrohradu) v roce 1952, roku 1975 emigroval do USA a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Stejně jako Česká filharmonie i on je pevně spjat jak s východoevropskou, tak západní kulturou.

Když v roce 2013 absolvoval s Českou filharmonií první koncerty, zrodila se myšlenka na společný „Projekt Čajkovskij“. Jeho první výsledek vydala společnost Decca v říjnu 2016 a v srpnu roku 2017 následovalo provedení symfonie Manfred. Projekt vyvrcholí v roce 2019, kdy Českou filharmonii čekají rezidenční vystoupení v Praze, ve Vídni a v Paříži a společnost Decca uvede na trh její nahrávky všech Čajkovského symfonií, tří klavírních koncertů, Romea a Julie, Serenády pro smyčce a symfonické básně Francesca da Rimini.

V roce 1989, čtrnáct let poté, co opustil bývalý Sovětský svaz, se Byčkov vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie a ve stejném roce byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris. Jeho mezinárodní kariéra začala o několik let dříve a kulminovala poté, co se jako dirigent osvědčil při záskocích u Newyorské a Berlínské filharmonie a Královského orchestru Concertgebouw. V roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkov diriguje přední orchestry a působí na významných operních scénách v USA a v Evropě. Kromě pozice šéfdirigenta České filharmonie zastává čestnou dirigentskou funkci (držitel titulu Günter Wand Conducting Chair) u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje na festivalu BBC Proms, a působí na katedře dirigování Královské hudební akademie v Londýně na čestné pedagogické pozici nesoucí jméno Otty Klemperera. V roce 2015 byl Semjonu Byčkovovi v mezinárodní soutěži International Opera Awards udělen titul „Dirigent roku“. Při koncertních vystoupeních v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou pedagogikou, a jeho výkony se proto vždy těší velké pozornosti. S repertoárem, který obsáhne čtyři století, stráví v nadcházející sezoně dva týdny s Newyorskou filharmonií, s níž představí americkou premiéru Symfonie č. 2 Thomase Larchera, a s Clevelandským orchestrem uvede skladby Detleva Glanerta, Bohuslava Martinů a Bedřicha Smetany. V Evropě bude dirigovat lipský Gewandhausorchester, Mnichovskou a Berlínskou filharmonií, orchestr Accademia Nazionale di Santa Cecilia a Královský orchestr Concertgebouw.

V roce 1986 Semjon Byčkov podepsal smlouvu se společností Philips, kterou začala významná spolupráce vedoucí k rozsáhlé diskografii s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. Později následovala série přelomových nahrávek, které jsou součástí dědictví jeho 13letého působení u Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010). Tento repertoár zahrnuje kompletní cyklus Brahmsových Symfonií a skladby Richarda Strausse, Gustava Mahlera, Dimitrije Šostakoviče, Sergeje Rachmaninova, Giuseppe Verdiho, Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Jeho nahrávka Wagnerova Lohengrina byla vyhlášena nahrávkou roku 2010 časopisem BBC Music Magazine a jeho aktuální nahrávka Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky byla vybrána v BBC Music Magazine jako nahrávka měsíce.

Skladby

Detlev Glanert — Prager Sinfonie (Pražská symfonie)

Detlev Glanert — Lyrické fragmenty podle Franze Kafky pro mezzosoprán, basbaryton a orchestr

Antonín Dvořák — Symfonie č. 7 d moll op. 70 (3)

Zcela jiný svět, než na jaký jsme u Dvořáka zvyklí, představuje jeho Symfonie č. 7 d moll op. 70. Postrádá slovanskou melodiku, bohaté větvení myšlenek, folklorní inspiraci i nezdolný optimismus. Odkud se v této skladbě najednou vzala chmurná, temná nálada, vzdor, pochybnosti a patos? Podle některých badatelů za to mohl autorův vnitřní konflikt mezi vlastenectvím a kosmopolitismem, touhou a vnějším očekáváním, ve dvořákovské literatuře se také často píše o tvůrčí krizi, jíž hudebník procházel a jež jako by v této symfonii vrcholila. Nasnadě je i souvislost s opusy Johannesa Brahmse, Dvořákova objevitele a velkého osobního vzoru, jehož symfonie se staly Dvořákovi silnou inspirací a výzvou. On sám si do partitury poznamenal, že hlavní téma první věty vymyslel v roce 1884 při vjezdu slavnostního vlaku několika stovek maďarských Čechů a Maďarů do Prahy, kteří přijeli navštívit Národní divadlo. V napjaté společenské atmosféře šlo více o politickou než kulturní událost, doprovázenou navíc rozsáhlými manifestacemi, ovšem nemůžeme s jistotou říci, že podobu symfonie ovlivnila tehdejší politická situace.

Sedmou symfonii začal Dvořák psát na popud londýnské Filharmonické společnosti, jež ho zároveň jmenovala čestným členem, přičemž nabídku pojal jako skvělou příležitost zkomponovat něco opravdu výjimečného a vyrovnat se jak Brahmsovi, tak Beethovenovi. A vskutku, tato symfonie je považována za Dvořákovu nejsymfoničtější skladbu, jež je sice intimní, ale zároveň nadmíru dramatická, dokonale vyrovnaná z hlediska formy a obsahu, instrumentačně úsporná, myšlenkově soudržná, skoro až sevřená, zkrátka beethovensko-brahmsovská.

První věta v sonátové formě začíná zlověstně ostrým tématem, jež posléze promění kontrastní smířlivá myšlenka. Poté na něj opět padne stín a celá věta končí podobně rezignovaně, jako začala. Skutečné zklidnění přináší druhá věta, již lze vnímat jako modlitbu duše, následuje rytmicky výrazné, temné scherzo s dramatickou melodií. Ve čtvrté větě dochází konečně k zásadnímu zlomu, heroickému vzedmutí vůle, jež vyústí v plné osvobození.

Premiéra Sedmé symfonie se uskutečnila 22. dubna roku 1885 v londýnské St. James Hall pod Dvořákovým vedením a byla až na ojedinělé výjimky nadšeně přijata laickým publikem i kritikou. Česká premiéra se konala 29. listopadu téhož roku v pražském Rudolfinu.