Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie Manfred Honeck

Česká filharmonie

Manfred Honeck

Česká filharmonie

Souborné provedení Beethovenových symfonií uzavřou dvě z nejznámějších, Pastorální a Osudová, v interpretaci Manfreda Honecka. Obrácené pořadí, v němž Pátá symfonie následuje po Šesté, nezvolil Manfred Honeck náhodou. Přesně takto zazněly obě symfonie při premiéře 22. prosince 1808 v Divadle na Vídeňce.

Délka programu 2 hod
Program

Ludwig van Beethoven
Symfonie č. 6 F dur, op. 68 „Pastorální“

Ludwig van Beethoven
Symfonie č. 5 c moll, op. 67 „Osudová“

Účinkující

Manfred Honeck dirigent

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Manfred Honeck
Rudolfinum — Dvořákova síň
13. 1. 2021  středa — 10.00 Generální zkouška
Nelze objednat online
13. 1. 2021  středa — 19.30
Volná místa
14. 1. 2021  čtvrtek — 19.30
Volná místa
15. 1. 2021  pátek — 19.30
Volná místa
Cena od 290 do 1400 Kč

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. (v červenci a srpnu do 15.00 hod.).

Souborné provedení Beethovenových symfonií uzavřou dvě z nejznámějších, Pastorální a Osudová, v interpretaci Manfreda Honecka. Obrácené pořadí, v němž Pátá symfonie následuje po Šesté, nezvolil Manfred Honeck náhodou. Přesně takto zazněly obě symfonie při premiéře 22. prosince 1808 v Divadle na Vídeňce. Celý program byl však mnohem delší. Po Šesté symfonii přišla árie Ah perfido, Gloria ze Mše C dur, Čtvrtý klavírní koncert v autorově podání a po přestávce Pátá symfonie, Sanctus a Benedictus ze Mše C dur, Beethovenova sólová klavírní improvizace a na závěr Chorální fantazie. Koncert trval přes čtyři hodiny a nevyvolal přílišné nadšení, protože se konal za dosti nepříznivých podmínek: orchestr měl jen jednu zkoušku a publikum unavila i délka programu. Co my bychom přitom dnes dali za možnost slyšet Beethovena improvizovat!

Půl roku po vydání Osudové tiskem přinesl její brilantní analýzu a nadšenou recenzi E. T. A. Hoffmann a brzy nato se stala jednou z klíčových skladeb celé hudební historie a inspirací pro Brahmse, Čajkovského, Brucknera, Mahlera i Berlioze. Osudovou symfonií se otvírala jedna z nejproslulejších koncertních síní světa, vídeňský Musikverein, zněla na inauguračním koncertě Newyorské filharmonie v roce 1842 a při svém návratu do čela České filharmonie v roce 2012 si ji vybral i Jiří Bělohlávek. Pastorální symfonie je jedním z mála Beethovenových děl, které má programní obsah. Beethoven přírodu miloval a trávil v ní hodně času. O obsahu symfonie se však vyjádřil v tom smyslu, že je spíše „vyjádřením pocitů než výtvarným popisem.“

Účinkující

Manfred Honeck  dirigent
Manfred Honeck

MANFRED HONECK
dirigent

Manfred Honeck, proslulý svými osobitými interpretacemi a jasně rozpoznatelnými vystoupeními, působí od sezony 2008/2009 na pozici hudebního ředitele Pittsburgh Symphony Orchestra. Se svým orchestrem koncertuje jak v Pittsburgu, tak po celém světě a pravidelně také v evropských hudebních metropolích, v newyorské Carnegie Hall či Lincoln Centru, stejně jako na předních festivalech jako BBC Proms, Musikfest Berlin, Lucerne Festival, Rheingau Musik Festival, Beethovenfest Bonn a Grafenegg Festival. Honeck a Pittsburgh Symphony Orchestra také vybudovali pevný vztah s vídeňským Musikvereinem, kam se příště podívají už na podzim 2019.

Úspěšná spolupráce Manfreda Honecka a Pittsburgh Symphony Orchestra má rozsáhlou dokumentaci v podobě nahrávek u labelů Reference Recordings a Exton. Dvě z nich byly nominovány na cenu Grammy, až ji nakonec v lednu 2018 získala nahrávka Šostakovičovy Symfonie č. 5 za „nejlepší orchestrální výkon“.

Manfred Honeck se narodil v Rakousku a získal hudební vzdělání na Vysoké hudební škole ve Vídni. Jako violista byl mnoho let členem Vídeňské filharmonie a orchestru Vídeňské státní opery a také řídil Vídeňský mládežnický orchestr. Právě tato zkušenost jej zásadně ovlivnila a přispěla k jeho specifickému dirigentskému stylu. Svou dirigentskou kariéru začínal jako asistent Claudia Abbada u Gustav Mahler Jugendorchester. Poté byl angažován v Curyšské opeře, kde v roce 1993 zvítězil v prestižní Evropské dirigentské soutěži. K dalším působištím v počátcích jeho kariéry patří Lipsko, kde byl jedním ze tří stálých dirigentů rozhlasového orchestru MDR Sinfonieorchester, a Oslo, kde se narychlo na jeden rok stal hudebním ředitelem Norské národní opery a po úspěšném turné po Evropě byl na několik let angažován jako hlavní hostující dirigent Filharmonie Oslo. V letech 2000–2006 byl hudebním ředitelem Švédského rozhlasového symfonického orchestru ve Stockholmu, v období 2008–2011 a poté 2013–2016 zastával post hlavního hostujícího dirigenta České filharmonie.

V letech 2007–2011 byl hudebním ředitelem Státní opery ve Stuttgartu, kde dirigoval premiéry Berliozových Trójanů, Mozartova Idomenea, Verdiho Aidy, Růžového kavalíra Richarda Strausse, Poulencových Dialogů karmelitek a Wagnerových Lohengrina a Parsifala a také mnoho symfonických koncertů. Do širokého spektra Honeckových uměleckých aktivit náležejí také spolupráce se Semperovou operou v Drážďanech, Komickou operou v Berlíně, Théâtre de la Monnaie v Bruselu, s Královskou operou v Kodani, s festivalem Bílé noci v Petrohradě a se Salcburským festivalem. Kromě toho je již přes dvacet let uměleckým ředitelem Mezinárodních koncertů v německém Wolfeggu.

Jako hostující dirigent spolupracoval s řadou prvotřídních těles. Jmenujme například Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks, Deutsches Symphonieorchester Berlin, Gewandhausorchester Leipzig, Staatskapelle Dresden, Tonhalle-Orchester Zürich, Royal Concertgebouw Orchestra, London Symphony Orchestra, Orchestre de Paris, Accademia di Santa Cecilia Roma a Vídeňskou filharmonii. Z orchestrů, které řídil v USA, uveďme Newyorskou filharmonii, The Cleveland Orchestra, Chicagský symfonický orchestr, Filharmonii Los Angeles a Bostonský symfonický orchestr. Manfred Honeck je rovněž pravidelným hostem na Festivalu ve Verbier.

Manfred Honeck obdržel od mnohých amerických univerzit čestné doktoráty. Nejnověji mu byl rakouským prezidentem udělen čestný titul profesor a porota odborníků Mezinárodních cen klasické hudby jej vybrala za držitele titulu „Umělec roku 2018“.

 

Skladby

Ludwig van Beethoven — Symfonie č. 6 F dur op. 68 „Pastorální“

Příroda znamenala pro Ludwiga van Beethovena (1770–1827) útočiště a při dlouhých procházkách v okolí Vídně také nalézal inspiraci. „Ptáte se mne, odkud beru své myšlenky? To nejsem schopen s jistotou říci; přicházejí nevolány, nepřímo, bezprostředně, mohl bych je uchopit rukama v přírodě, v lese, na procházkách, v tichu noci, za časného rána, podníceny náladami,“ jak údajně prohlásil. Ve svém svérázném panteisticky orientovaném duchovním smýšlení vnímal přírodu jako odraz Boží činnosti a její prožívání jako prostor pro pociťování sounáležitosti s Bohem. Ne náhodou proto zamýšlel vyjádřit svůj obdivný vztah k přírodě v hudebním díle a navázat tak na tradici hudebních děl 17. a 18. století s přírodní tematikou.

Jeho Symfonie č. 6 F dur op. 68, „Pastorální“ v sobě integruje jak tradici instrumentálních děl přinášejících idylickou atmosféru života pastýřů, tj. pastorále, tak využívání ustálených rétorických figur evokujících určité přírodní děje. Bouře, která je zde užita, byla v hudbě 18. století častým a velmi charakteristickým elementem. Beethoven však svým dílem překračuje starší estetiku usilující o přímé napodobení přírody, snaží se o zachycení emocí, které příroda vzbuzuje. Na zadní stranu titulního listu prvních houslí zaznamenal příznačný podtitul symfonie: „Vzpomínka na venkovský život (spíše výraz pocitů nežli malba).“ Beethoven svou Šestou symfonii komponoval v letech 1807–1808 souběžně s Pátou. Obě symfonie byly společně premiérovány 22. prosince 1808 v Divadle na Vídeňce.

Pastorální symfonie je netradičně pětivětá, před finále je totiž vložena zmiňovaná Bouře. První, sonátová věta nese od Beethovena podtitul Probuzení radostných pocitů při příchodu na venkov. Její pozitivní ladění spojené s venkovským prostředím je podpořeno hudebními prvky evokujícími hru vesnických muzikantů – časté harmonie na základních funkcích, opakování krátkých hudebních motivů, houpavá melodika. Pomalá věta je idylickou žánrovou Scénou u potoka, založenou na charakteristickém triolovém motivu proudění vody, k němuž se připojuje zpěv ptáků. Slavík (flétna), křepelka (hoboj) a kukačka (klarinet) větu dokonce uzavřou sólistickými kadencemi. Scherzo, nazvané Veselé setkání venkovanů, je temperamentním selským kolovým tancem, který nečekaně přejde v působivou Bouři. Když se běsnící živel uklidní, do jeho posledních dozvuků zaznívá zbožně znějící chorálová melodie, k níž si Beethoven do jedné ze skic připsal slova „Pane, děkujeme ti,“ a která je přechodem k finále s podtitulem Šťastné a vděčné pocity po bouři. Jeho poklidná a jasná atmosféra nás navrací do nálady úvodní věty a symetricky uzavírá celé dílo.

Ludwig van Beethoven — Symfonie č. 5 c moll op. 67 „Osudová“

Když se LUDWIG VAN BEETHOVEN (1770–1827) narodil, symfonie jako forma už existovala, ale prakticky nebyla možnost, aby si symfonickou hudbu poslechl někdo jiný než šlechtici nebo panovníci, na jejichž dvorech se pro úzké publikum hrála. Symfonie si nesla určité žánrové charakteristiky, především slavnostnost a reprezentativnost, což vznikajícím dílům zajišťovalo pozornost a význam. Kolem roku 1800, kdy se Beethoven na symfonické pole aktivně vydává, jsme už v jiné situaci. Symfonie se provádějí i pro veřejnost, ovšem většinou jen jako části poměrně rozsáhlých a různorodých koncertů, takzvaných akademií. Kromě symfonií na nich zněly předehry, komorní díla, sólová vystoupení, operní árie. Hlavními postavami byli virtuosové – instrumentalisté nebo zpěváci. Symfonie byly vnímány jako jakési „uvedení do hry“.

A pak přichází Beethoven. V jeho devíti symfoniích, které vznikaly v necelých třiceti letech (1798–1824), se odehrál ohromný přerod formy i obsahu. Beethoven mohl navazovat na to, co před ním vykonali Haydn a Mozart, kterým se podařilo žít ve svobodnějším postavení než jiným skladatelům. Lapidárně řečeno: už byli méně sluhy a nájemnými tvůrci zábavy a stali se nezávislými tvůrčími umělci. Je zajímavé, jak to proměnilo samotnou symfonickou hudbu. Její velikost a slavnostnost zůstala, nevázala už se však k moci monarchů, ale spíš k triumfu osobní svobody skladatelů. Díky tomu se hudba stala mnohem komplexnější a obtížnější, takže třeba pozdní Mozartovy symfonie připadaly mnoha posluchačům těžko proniknutelné až bizarní.

Beethoven jde ještě dál. Do svojí hudby silně promítá osobní, sociální i etické úvahy. Jako nikdo předtím dovedl Beethoven symfonickou hudbu propojit s myslitelskou prací. Ne náhodou se říká, že velikost a síla jeho hudby oslavuje odvahu a nepřemožitelnost lidského ducha. Završením je Devátá symfonie, ve které nechává do hudby vstoupit vedle hudebních nástrojů také lidské hlasy sólistů a velkého sboru, kteří zpívají slova Schillerovy Ódy na radost. Po Beethovenově smrti se objevovaly názory, že symfonie už se nemá kam vyvíjet a že její podoba je završena.

První Beethovenovy myšlenky, směřující k Symfonii č. 5 c moll „Osudové“, najdeme v náčrtcích na podzim 1803. Skladatel tehdy zvažoval cestu do Paříže a plánovanou symfonii tam chtěl provést. Když z cesty sešlo, vytvoření symfonie už nebylo tak naléhavé. Nakonec ji Beethoven dokončil až v roce 1808, což je pro jeho způsob tvoření charakteristické zase z jiného úhlu pohledu. Dílo totiž nepřestal promýšlet, nechal ho v sobě zrát, a zároveň měl neuvěřitelnou vůli vytvářet nové a nové verze, které – dokud nebyl spokojen – zavrhoval. Beethovenových náčrtků k Osudové se dochovalo enormní množství. Určitá místa skladatel podstatně přepracovával nesčetněkrát, než dosáhl tvaru, se kterým byl spokojen.

Je také pravda, že Beethoven vždy promýšlel hned několik velkých skladeb najednou, takže ho od Páté symfonie odváděly jiné skladatelské úkoly. Motivy Osudové tak nacházíme vedle Čtvrtého klavírního koncertu, Houslového koncertu, opery Fidelio nebo Šesté symfonie. A do toho přicházela ještě díla na zakázku, které sám Beethoven označoval za „chlebařinu“, třeba mše k oslavám jmenin manželky knížete Esterházyho.

Osudová symfonie měla premiéru 22. prosince 1808 ve Vídni. Koncert trval neuvěřitelné 4 hodiny – od půl sedmé do půl jedenácté večer. Pod Beethovenovou taktovkou totiž poprvé zaznělo několik jeho dalších skladeb: zmiňovaný Čtvrtý klavírní koncert a 6. symfonie, ale také 3 části ze Mše C dur, árie Ah, perfido a Chorální fantazie. A k tomu ještě Beethovenova klavírní improvizace! Koncert měl obtížně představitelnou úroveň, protože mu předcházela jedna jediná (!) zkouška a publikum i účinkující byli po čtyřhodinovém maratónu naprosto vyčerpaní. O měsíc později měla Osudová druhé provedení, tentokrát v Lipsku. Tam se dostavil jednoznačný úspěch.

V roce 1809 vyšla symfonie tiskem. Beethoven ji věnoval dvěma svým šlechtickým mecenášům: hraběti Razumovskému a Lobkovicovi. Mimochodem název Osudová není od Beethovena. Kdo ho ale vymyslel, se neví. Každopádně se okamžitě uchytil a už během 19. století tak dokonale vžil, že symfonii zůstane už navěky. (Ostatně ani výklad prvních taktů Osudové výrokem „tak tluče osud na dveře“ nejspíš Beethoven nikdy neřekl.)

Popisovat význam této hudby a to, co s člověkem může udělat, se pokoušely stovky lidí. Jedním z prvních byl německý spisovatel a hudební kritik E. T. A. Hoffmanna, který psal v roce 1813 o Osudové jako o „nepopsatelně hluboké, skvostné symfonii v tónině c moll“. A pokračoval: „Jak tato nádherná kompozice, jejíž vrcholy se tyčí výš a výš, vede posluchače silně do duchovního světa nekonečna! Je jasné, že mnoho lidí bude mít pocit, že skladba je prostě jen důmyslnou rapsodií, ale duše každého hloubavějšího člověka bude určitě rozrušena a dojata – hluboce a důvěrně – pocitem, že není nic jiného než ona nevýslovná ohromná touha, a až do posledního akordu – a skutečně, dokonce i v momentech, které následují po nich – člověk nebude schopen vystoupit z tohoto zázračného světa ducha, kde ho bolest a radost objímají v podobě zvuků…“