Česká filharmonie • Manfred Honeck

Manfred Honeck si za poslední čtvrtstoletí vybudoval pozici jednoho z předních světových dirigentů, ceněného pro osobitost interpretace a hudební úpravy repertoáru širokého spektra. Jako hudební ředitel Pittsburského symfonického orchestru se již patnáctým rokem úspěšně podílí na budování prestiže tohoto orchestru doma i v zahraničí; orchestr mj. získal pod jeho vedením – kromě řady nominací – v roce 2018 cenu Grammy za nejlepší orchestrální výkon.

Jako rodilý Rakušan získal své hudební vzdělání na Vídeňské hudební akademii. Ve violové sekci Vídeňských filharmoniků a orchestru Vídeňské státní opery poté sbíral cenné zkušenosti, které se později promítly i do jeho osobité dirigentské interpretace. Svou kariéru dirigenta začal jako asistent Claudia Abbada, načež získal angažmá v curyšském Opernhausu, během něhož mu také byla udělena prestižní European Conductor’s Award. Působil v Symfonickém orchestru lipského rozhlasu MDR a Filharmonii Oslo; post hudebního ředitele zastával v Symfonickém orchestru Švédského rozhlasu ve Stockholmu a ve Státní opeře ve Stuttgartu.

Jako hostující dirigent spolupracoval s předními světovými orchestry, jako jsou Berlínští filharmonikové, Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, Orchestr lipského Gewandhausu, drážďanská Staatskapelle, Londýnský symfonický orchestr, Vídeňští filharmonikové, Orchestre de Paris, Accademia di Santa Cecilia v Římě a pravidelně hostuje u všech nejvýznamnějších amerických orchestrů. Řadu let byl také hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie a dodnes s tímto orchestrem pravidelně vystupuje.

Profiluje se též jako operní dirigent. Během čtyř sezon ve funkci hudebního ředitele Státní opery ve Stuttgartu řídil premiéry oper Berlioze, Mozarta, Poulenca, Strausse, Verdiho a Wagnera. Jako host se objevil ve významných operních domech, jako jsou drážďanská Semperova opera, Královská opera v Kodani, Komická opera v Berlíně, bruselská Théâtre de la Monnaie a také na Salzburském festivalu. Letos na podzim debutoval v Metropolitní opeře v New Yorku, kde dirigoval nové nastudování Mozartova Idomenea.

Manfred Honeck je držitelem čestných doktorátů od několika severoamerických univerzit a od rakouského prezidenta získal čestný profesorský titul. Mezinárodní porota mu v roce 2018 v rámci Classical Music Awards udělila cenu „Umělec roku“.

Příroda znamenala pro Ludwiga van Beethovena (1770–1827) útočiště a při dlouhých procházkách v okolí Vídně také nalézal inspiraci. „Ptáte se mne, odkud beru své myšlenky? To nejsem schopen s jistotou říci; přicházejí nevolány, nepřímo, bezprostředně, mohl bych je uchopit rukama v přírodě, v lese, na procházkách, v tichu noci, za časného rána, podníceny náladami,“ jak údajně prohlásil. Ve svém svérázném panteisticky orientovaném duchovním smýšlení vnímal přírodu jako odraz Boží činnosti a její prožívání jako prostor pro pociťování sounáležitosti s Bohem. Ne náhodou proto zamýšlel vyjádřit svůj obdivný vztah k přírodě v hudebním díle a navázat tak na tradici hudebních děl 17. a 18. století s přírodní tematikou.

Jeho Symfonie č. 6 F dur op. 68, „Pastorální“ v sobě integruje jak tradici instrumentálních děl přinášejících idylickou atmosféru života pastýřů, tj. pastorále, tak využívání ustálených rétorických figur evokujících určité přírodní děje. Bouře, která je zde užita, byla v hudbě 18. století častým a velmi charakteristickým elementem. Beethoven však svým dílem překračuje starší estetiku usilující o přímé napodobení přírody, snaží se o zachycení emocí, které příroda vzbuzuje. Na zadní stranu titulního listu prvních houslí zaznamenal příznačný podtitul symfonie: „Vzpomínka na venkovský život (spíše výraz pocitů nežli malba).“ Beethoven svou Šestou symfonii komponoval v letech 1807–1808 souběžně s Pátou. Obě symfonie byly společně premiérovány 22. prosince 1808 v Divadle na Vídeňce.

Pastorální symfonie je netradičně pětivětá, před finále je totiž vložena zmiňovaná Bouře. První, sonátová věta nese od Beethovena podtitul Probuzení radostných pocitů při příchodu na venkov. Její pozitivní ladění spojené s venkovským prostředím je podpořeno hudebními prvky evokujícími hru vesnických muzikantů – časté harmonie na základních funkcích, opakování krátkých hudebních motivů, houpavá melodika. Pomalá věta je idylickou žánrovou Scénou u potoka, založenou na charakteristickém triolovém motivu proudění vody, k němuž se připojuje zpěv ptáků. Slavík (flétna), křepelka (hoboj) a kukačka (klarinet) větu dokonce uzavřou sólistickými kadencemi. Scherzo, nazvané Veselé setkání venkovanů, je temperamentním selským kolovým tancem, který nečekaně přejde v působivou Bouři. Když se běsnící živel uklidní, do jeho posledních dozvuků zaznívá zbožně znějící chorálová melodie, k níž si Beethoven do jedné ze skic připsal slova „Pane, děkujeme ti,“ a která je přechodem k finále s podtitulem Šťastné a vděčné pocity po bouři. Jeho poklidná a jasná atmosféra nás navrací do nálady úvodní věty a symetricky uzavírá celé dílo.

Jedna z nejznámějších skladeb celých dějin světové hudby – Pátá symfonie Ludwiga van Beethovena – začala vznikat kolem roku 1803, kdy se její autor vzpamatovával z otřesu způsobeného neopětovanou láskou k mladé vdově po hraběti Josephu Deymovi, k Josephině von Brunsvik, kterou učil hrát na klavír. Zároveň však měl za sebou jinou vážnou duševní krizi, jež souvisela s jeho sžíravým vnitřním bojem s postupující hluchotou. Ta mu později zabránila v aktivní i pasivní participaci na koncertním dění. Smysl svého života pak mohl hledat výhradně v kompoziční činnosti. Beethoven se v oné době intenzivně zabýval otázkami hrdinství a vysokými humánními myšlenkami o konečném spasení všehomíra, což se projevilo ve zvýšeném patosu jeho kompozic. Byl právě na vrcholu tvůrčích sil a vypouštěl do světa jedno kvalitní dílo za druhým, v té době však trpěl materiální nouzí.

Leitmotivem Symfonie č. 5 zvané Osudová je idea zápasu duševních sil s metafyzicky chápaným osudem plného životních krizí a bolesti, přičemž výsledkem tohoto klání je nalezení vnitřní harmonie a klidu. Na své první symfonii v mollové tónině pracoval Beethoven nezvykle dlouho; paralelně s kompozicí Šesté symfonie se ke své Páté často vracel, kdy leccos měnil, opravoval a zdokonaloval. S výsledkem byl spokojen až v roce 1808 a 22. prosince téhož roku obě nové symfonie poprvé zazněly před publikem v Divadle na Vídeňce.

Beethovenova Osudová začíná proslulým motivem sestávajícím ze tří osminových not na tónu g a následnou půlovou notou s fermatou o velkou tercii níže. O tomto v zásadě velmi prostém motivu, který nalezneme v několika Beethovenových dřívějších i pozdějších skladbách, se měl skladatel údajně vyjádřit slovy: „Tak osud buší na bránu.“ Motiv, pak Beethoven v následném energickém hudebním proudu nápaditě rozvíjí, přičemž se drží především jeho rytmické struktury. Pomalá druhá věta je založená na variacích dvou kontrastních témat – lyricky poklidného a fanfárově hrdinského. Scherzo třetí věty dává tušit, že vzdorování osudu ještě není u konce, což je podtrženo mj. opakováním rytmického vzorce úvodního motivu. Konečné vítězství oznámí optimisticky vyznívající finále ukotvené v durové tónině, jež na scherzo navazuje attaca, tedy bez pauzy. Je napsáno v sonátové formě a Beethoven se v něm do značné míry navrací k hudebním narativům vrcholného klasicismu.