Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.

Hledat

Česká filharmonie • Rudolf Buchbinder


Tomáš Netopil dělí svůj čas mezi symfonickou a operní tvorbu a část své „operní tváře“ chce ukázat i publiku České filharmonie. Suita z vrcholné barokní opery Hippolyte a Aricie představuje pro filharmoniky interpretační výzvu.

Koncert z řady B | Délka programu 2 hod

Program

Jean-Philippe Rameau
Hippolyte a Aricie, orchestrální suita z opery 

Ludwig van Beethoven
Koncert pro klavír a orchestr č. 1 C dur op. 15 

Ludwig van Beethoven
Symfonie č. 4 B dur op. 60

Účinkující

Rudolf Buchbinder
klavír

Tomáš Netopil
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie • Rudolf Buchbinder

Rudolfinum — Dvořákova síň

Generální zkouška
Událost již proběhla
Událost již proběhla
Událost již proběhla
Událost již proběhla

Preludium - 18:30 Sukova síň

Tomáš Netopil dělí svůj čas mezi symfonickou a operní tvorbu a část své „operní tváře“ chce ukázat i publiku České filharmonie. Suita z vrcholné barokní opery Hippolyte a Aricie představuje pro filharmoniky interpretační výzvu. Tak jako je pro soubory staré hudby dobré pustit se občas na „výlet“ do romantismu, patří i baroko do programu moderních orchestrů a opera Hippolyte a Aricie je jedním z jeho hudebních vrcholů. Jean-Philippe Rameau ji napsal v jednapadesáti letech jako vážený teoretik a hudební pedagog. Nové dílo způsobilo hotovou senzaci a podle kritiků v něm je „tolik hudby, že by to stačilo na deset oper“. Beethovenovu Čtvrtou symfonii a První klavírní koncert spojuje autorova snaha důstojně se vyrovnat s kompozičním stylem Haydnovým a Mozartovým. Mistrovství obou skladatelů dokázal Beethoven nejen pochopit, ale naplnil klasickou formu svým osobitým, často nespoutaným výrazem. Nejlépe je to slyšet v Menuetu Čtvrté symfonie, který je přes uměřené proporce plnokrevným a jiskřivým scherzem. Čtvrtá symfonie je příspěvkem Tomáše Netopila ke kompletnímu provedení Beethovenových symfonií k jeho 250. narozeninám. Rovněž fenomenální rakouský pianista Rudolf Buchbinder v únoru zahajuje cyklus všech pěti Beethovenových klavírních koncertů, které s Českou filharmonií provede jako sólista a v příští sezoně také jako dirigent.

Účinkující

Rudolf Buchbinder  klavír

Rudolf Buchbinder

Rudolf Buchbinder je jedním z legendárních umělců naší doby. Jeho hra na klavír je jedinečným spojením elánu a spontánnosti se zkušeností čerpající z více než šedesátileté kariéry; jeho interpretace je po celém světě ceněna pro intelektuální hloubku a hudební svobodu.

Zvláště jeho ztvárnění děl Ludwiga van Beethovena jsou považována za příkladná. Beethovenových 32 klavírních sonát hrál v šedesáti cyklech po celém světě a jejich interpretaci rozvíjel a cizeloval během několika desetiletí. Stal se prvním klavíristou, který na Salcburském festivalu zahrál všechny Beethovenovy klavírní sonáty. Živý záznam těchto koncertů je dostupný na DVD.

U příležitosti oslavy 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena vídeňský Musikverein poprvé ve své 150leté historii umožnil jedinému klavíristovi provést všech pět Beethovenových klavírních koncertů – tento čestný úkol byl svěřen právě Rudolfu Buchbinderovi formou speciálního cyklu v koncertní sezoně 2019/2020. Buchbinderovými partnery v tomto jedinečném projektu jsou špičkové orchestry: Orchestr lipského Gewandhausu pod vedením Andrise Nelsonse, Vídenští filharmonikové pod taktovkou Riccarda Mutiho a Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, Mnichovská filharmonie a drážďanská Staatskapelle se svými šéfdirigenty Marissem Jansonsem, Valerijem Gergijevem a Christianem Thielemannem.

V rámci turné se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu a Marissem Jansonsem se Rudolf Buchbinder vrátil na pódia Labské filharmonie v Hamburku, filharmonií v Paříži a Lucemburku a newyorské Carnegie Hall.

Na oslavu jubilejního beethovenovského roku 2020 inicioval Rudolf Buchbinder vytvoření nového cyklu variací na týž valčík Antona Diabelliho, na který vzniklo Beethovenovo mistrovské dílo 33 variací na Diabelliho valčík, op. 120. Oslovil dvanáct předních současných skladatelů a skladatelek různých generací: Leru Auerbach, Bretta Deana, Toshia Hosokawu, Christiana Josta, Brada Lubmana, Philippa Manouryho, Krzysztofa Pendereckého, Maxe Richtera, Rodiona Ščedrina, Johannesa Mariu Stauda, Tchana Tuna a Jörga Widmanna. Provedení Nových variací na Diabelliho valčík bylo s podporou Hudební nadace Ernsta von Siemense objednáno různými organizátory koncertů po celém světě.

Premiérová nahrávka Nových variací na Diabelliho valčík je počátkem exkluzivního partnerství Rudolfa Buchbindera a Deutsche Grammophon. Pro toto vydavatelství Buchbinder zároveň znovu natočí Beethovenových 33 variací na Diabelliho valčík, neboť toto dílo naposledy nahrál roku 1976.

Rudolf Buchbinder je čestným členem Vídeňských filharmoniků, Společnosti přátel hudby ve Vídni, Vídeňských symfoniků a Izraelské filharmonie. Je prvním sólistou, jenž získal Zlatý odznak cti drážďanské Staatskapelle.

Rudolf Buchbinder přikládá velký význam pramennému výzkumu. V jeho soukromé sbírce se nachází 39 souborných vydání klavírních sonát Ludwiga van Beethovena a rozsáhlý soubor prvních tisků, originálních vydání a kopií klavírních výtahů obou klavírních koncertů Johannese Brahmse.

Rudolf Buchbinder je uměleckým ředitelem Hudebního festivalu Grafenegg u Vídně již od jeho založení v roce 2007. Tento festival si rychle vydobyl své místo mezi nejdůležitějšími orchestrálními festivaly v Evropě.

Dosud vyšly dvě knihy Rudolfa Buchbindera, jeho autobiografie Da CapoMůj Beethoven – život s Mistrem. Jeho kariéru dokumentuje řada oceněných nahrávek na CD a DVD.

Termíny koncertů a další informace naleznete na umělcově domovské stránce www.buchbinder.net

Tomáš Netopil  hlavní hostující dirigent

Tomáš Netopil

Tomáš Netopil zastává od sezony 2018/2019 funkci hlavního hostujícího dirigenta České filharmonie, s níž pravidelně připravuje koncertní programy v Rudolfinu a na zájezdech. Sezona 2022/2023 byla jeho desátou a poslední ve funkci generálního hudebního ředitele Divadla a filharmonie Aalto v německém Essenu. Od sezony 2025/2026 se ujme postu šéfdirigenta Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK.

V létě roku 2018 založil Tomáš Netopil v Kroměříži mezinárodní Letní hudební akademii, kde mají studenti možnost pracovat pod vedením výjimečných umělců a setkat se s významnými českými i zahraničními hudebníky. V létě 2021 se akademie propojila s mezinárodním hudebním festivalem Dvořákova Praha a vznikla Mladá filharmonie Dvořákovy Prahy složená ze studentů konzervatoří a hudebních škol vedených hráči České filharmonie. 

Jak dokládá i jeho angažmá v Essenu, Tomáš Netopil je vyhledávaným operním dirigentem. V letech 2008–2012 působil na postu hudebního ředitele Opery Národního divadla Praha. Mezi významné operní spolupráce Tomáše Netopila se řadí jeho účinkování v Saské státní opeře v Drážďanech (La clemenza di Tito, Rusalka, Příhody lišky Bystroušky, Židovka, Prodaná nevěsta a Doktor Faust), ve Vídeňské státní opeře (naposledy uvedení Idomenea, Čarostřelce a nového nastudování Leonory) a v Nizozemské opeře (Její pastorkyňa). Na koncertním pódiu se Netopil v nedávných sezonách postavil do čela Orchestru curyšské Tonhalle a spolupracoval s Orchestre de Paris, London Philharmonic Orchestra, Filharmonickým orchestrem Nizozemského rozhlasu, Orchestre National de Montpellier nebo Concentus Musicus Wien.

Netopilova diskografie u labelu Supraphon zahrnuje Janáčkovu Glagolskou mši (první nahrávka původní verze z roku 1927), Dvořákovy kompletní skladby pro violoncello, Ariadnu a Dvojkoncert Bohuslava Martinů a Smetanovu Mou vlast. Za svého působení v Essenu s místním orchestrem natočil Sukova Asraela a Mahlerovy symfonie č. 6 a 9.

Tomáš Netopil se narodil v Přerově, vystudoval hru na housle na kroměřížské konzervatoři a dirigování na Akademii múzických umění v Praze. Ve studiu dirigování pak pokračoval na Královské akademii ve Stockholmu u profesora Jormy Panuly. V roce 2002 zvítězil v dirigentské soutěži Sira Georga Soltiho ve Frankfurtu nad Mohanem. Ve volném čase rád pilotuje malá letadla.

Skladby

Jean-Philippe Rameau
Hippolyte a Aricie, orchestrální suita z opery

Stává se, že umělec, jehož díla běžně označujeme jako prvotřídní (primae classis), tedy klasická, vytvoří kvalitní skladbu, která zapadne. A důvody takové přehlíživosti leží často u samotného autora! Když dobrou kompozici následují slavnější partitury, jen obtížně překračuje opomíjený opus svůj vlastní stín. Snad na tomto stavu nese svůj podíl i okolnost, když se dílo tváří jako prvotina; Hippolytos a Aricia je první operou Jeana-Philippa Rameaua, Beethovenův klavírní koncert opus 15 byl vydán pod číslem 1. Na druhou stranu, málo hrané kusy nám mohou přinášet radostná překvapení a osvěžující vytržen z obvyklého repertoáru. Přihodí se to tím spíše, když se – jako v případě dnešního koncertu – nejedná o začátečnické pokusy.

Je to právě hudební tragédie Hippolytos a Aricia Jeana-Philippa Rameaua, jež stojí na počátku válečného tažení na poli opery. Jinými slovy řečeno, ve Francii 18. století každých dvacet let vzplály války o operu, které zasáhly celý kontinent a určovaly cesty hudební historie: ve třicátých letech proti sobě stáli lullisté (lullistes) proti ramistům (ramistes), v padesátých letech se rozhořely boje o italskou komickou operu (La querelle des buffons) a konečně v letech sedmdesátých se nemilosrdně střetli zastánci Niccoly Piccinniho a Christopha Willibalda Glucka (La querelle des Gluckistes et des Piccinnistes).

Rameau přistoupil k operní kompozici ve zralém věku. Opera Hippolytos a Aricia měla premiéru krátce poté, co J. P. Rameau oslavil své 50. narozeniny, 1. října 1733. Renomovaný hudební teoretik vzbudil rozruch již před premiérou, neboť hudebníci nebyli schopni některé části nastudovat pro jejich náročnost. První provedení jen potvrdilo nezvyklost Rameauovy hudby: chromatické postupy, propracovaná instrumentace, rozsáhlá taneční čísla. „Lullisté“ tvrdili, že z partitury zaznívá „příliš mnoho not“. A své konkurenty nazvali hanlivě „ramisty“, resp. „ramonéry“ (ve francouzštině znamená ramoneur „kominík“). Rameau patrně neměl v úmyslu vést uměleckou polemiku s Lullym, vždyť Hippolyta a Aricii komponoval jako tzv. tragédie lyrique, což bylo pětiaktové hudební drama s prologem, jež v sedmdesátých letech 17. století uvedl na scénu dvorní skladatel „krále slunce“ Ludvíka XIV. Jean Baptiste Lully. Navíc literární předlohou pro Hippolyta a Aricii se stala tragédie dalšího velikána francouzské kultury 17. století, Faidra Jeana Racina. Avšak způsob uchopení Lullyho a Racinova odkazu byl roku 1733 chápán jako útok na hodnoty „grand siècle“. Aby kritici popsali dojem ze zvláštně přebujelé hudby, použili urážlivý výraz „baroque“, který později označil celou epochu.

Příběh Hippolyta převzal Rameau z Racinovy Faidry, ovšem dodržel operní konvenci a původní tragický námět nechal vyústit ve šťastný konec. Zatímco v činohře je Hippolytos proklet svým otcem Théseem za domnělé svedení Faidry, v opeře je zachráněn bohyní Dianou, aby se v závěru shledal s milovanou Aricií. Rameauovi se dostalo příležitosti napsat sugestivní sólové scény (zejména pro Faidru a Thésea) a řadu instrumentálních čísel ke spektakulárním obrazům. Hned v prologu nacházíme dvě gavoty, které byly brzy po premiéře hrány samostatně. Ve 2. jednání se Théseus dostává do podsvětí, s jeho nářky ostře kontrastují divoké tance démonů. Ve třetím aktu děkují námořníci v Théseově paláci Neptunovi za bezpečný návrat z cest, na oslavě je dvakrát tančen tanec rigaudon. V Dianině háji u moře se ve 4. jednání nejprve koná hon (Rameau na tomto místě exponoval ve své době stále populárnější lesní rohy), aby si nakonec mořské příšery odnesly Hippolyta – rozbouřeným živlům vodě a ohni sekunduje vítr ve flétnách. V pátém jednání zaznívá pastorální hudba s imitací dud (musette), bohatě instrumentovaná chaconna, šťastné shledání Hippolyta a Aricie korunuje gavota.

Ludwig van Beethoven
Koncert pro klavír a orchestr č. 1 C dur op. 15

První nedokončený pokus o kompozici klavírního koncertu v tvorbě Ludwiga van Beethovena pochází z roku 1784. Mezi lety 1787–1790 vznikl Klavírní koncert B dur op. 19, který skladatel ještě několikrát přepracoval a figuruje v soupisu děl jako druhý v pořadí (roku 1795 Klavírní koncert C dur op. 15 s pořadovým číslem jedna je tedy chronologicky pozdějšího data vzniku). Celkem vytvořil Beethoven pět klavírních koncertů, šestý nedokončil. V Klavírním koncertu C dur je ještě patrný vliv Mozartova vzoru. Pokrok ve stavbě klavíru však už umožnil Beethovenovi obohatit sólistický part novými prvky, ve formální struktuře prohloubil myšlenkovou souvislost mezi jednotlivými větami, podstatně rozšířil harmonickou stránku a instrumentační složku doprovodného orchestru; v Klavírním koncertu C dur poprvé použil v orchestru tympány, klarinety a trubky. První větu otevírá v orchestru expozice pochodového charakteru, také druhé téma uvádí nejprve orcchestr. Reprízu uzavírá technicky náročná sólová kadence klavíru. Kadence byly původně improvizované a pro Beethovena jako autora a zároveň interpreta tvořily součást bezprostředního kompozičního procesu; roku 1809 však vypracoval notový zápis kadence a učinil tak i u dalších svých koncertů. Finální věta v rondové formě svým humorným charakterem upomíná na Haydnův vliv. Klavírní koncert C dur pravděpodobně zazněl poprvé 29. března 1795 na ve Dvorním divadle ve Vídni, a to ve zvláštní souvislosti. Hlavním číslem programu, pořádaného penzijní Společností vdov a sirotků hudebních umělců, bylo oratorium na mnohokrát zhudebněné libreto Pietra Metastasia Gioas re di Giuda dnes zapomenutého Antonia Casimira Cartellieriho (1772–1807), hudebníka ve službách Lobkoviců. Beethovenovo nové dílo zaznělo jako vsuvka. „Proslulý pan Ludwig van Beethoven  sklidil se svým vlastním zcela novým koncertem pro klavír jednomyslný úspěch publika,“ psaly Wiener Zeitung 1. dubna 1795. Podle některých názorů však při této příležitosti zazněl Koncert B dur, a Koncert C dur teprve 18. prosince téhož roku na velké hudební akademii v sále Reduty, k níž Beethovena přizval pořádající Joseph Haydn. Dne 29. března 1800 oznamovaly Wiener Zeitung, že „dvorní divadlo umožnilo panu Ludwigu van Beethovenovi uspořádat benefiční koncert, jehož termín je stanoven na 2. dubna.“ Na tomto koncertě pak zaznělo dílo v revidované, definitivní verzi.

Ludwig van Beethoven
Symfonie č. 4 B dur op. 60

V době, kdy byly publikovány klavírní koncerty C dur a B dur, již Beethoven usiloval o zcela jiný hudební výraz. Autor přehodnocoval každý prvek hudební stavby – od harmonie, formy po využití nástrojových možností a orchestraci. Z klavírního virtuosa se stával skladatel, a to i ze zcela prozaických důvodů: Beethovenovi selhával sluch. Roku 1801 se svěřil svému příteli Franzi Wegelerovi: „Jen ten závistný démon, mé špatné zdraví, mi hodil špatnou kostku do hry: můj sluch slábne víc a víc.“ Beethoven si začal v každém novém díle svého zralého tvůrčího období zkoušet možnosti daného hudebního druhu. Jeho Symfonie č. 4 B dur, op. 60, není výjimkou, a ačkoliv nepatří mezi nejznámější symfonická díla, právem si získala respekt Hectora Berlioze, Roberta Schumanna nebo Igora Stravinského. Beethovenova 4. symfonie vyžaduje bystrého posluchače. V 1. větě téměř neustále zaznívá hlavní téma (dokonce v doprovodné funkci!), dechové nástroje si mezi sebou dělí melodii vedlejšího tématu. Monotónní tečkovaný rytmus provází celou 2. větu, aniž by nudil. Ve 3. větě si Beethoven poprvé ověřil nosnost tak zvané tří-pětidílné formy (tradiční menuetové trio se objeví dvakrát!). Finale psal autor jako nevázané perpetuum mobile s haydnovskými „fígly“ (např. před závěrečným fortissimem zazní hlavní myšlenka v pomalém tempu).

zrušit

Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.