Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie<br>Jean-Guihen Queyras

Česká filharmonie

Jean-Guihen Queyras

Ostatní pořadatelé

Koncert České filharmonie, Petra Altrichtera a francouzského violoncellisty Jean-Guihena Queyrase v tokijské Suntory Hall v rámci podzimního turné orchestru po Asii.

Česká filharmonie
Program

Antonín Dvořák
Karneval, koncertní předehra op. 92

Antonín Dvořák
Koncert pro violoncello a orchestr h moll op. 104

Johannes Brahms
Symfonie č. 4 e moll op. 98

Interpreti

Jean-Guihen Queyras 
violoncello

Petr Altrichter
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie<br>Jean-Guihen Queyras
Suntory Hall — Koncertní sál
3. 10. 2017  úterý — 19.00
Nelze objednat online

Prodej vstupenek zajišťuje pořadatel koncertu.

Interpreti

Jean-Guihen Queyras  violoncello

Skladby

Antonín Dvořák — Koncert pro violoncello a orchestr h moll op. 104

Rok 1896 se stal pro historii české hudby významným hned ze dvou důvodů: 4. ledna byla založena Česká filharmonie a 19. března premiéroval Antonín Dvořák při své deváté a poslední koncertní cestě do Anglie Koncert pro violoncello a orchestr h moll op. 104. Ačkoli byl autor svým dílem nadšen, dokonce psal o „nehorázné radosti“, jež mu přináší, netušil při své skromnosti, ba ani v té době tušit nemohl, že se stane jednou z jeho nejhranějších skladeb, a pro mnoho lidí dokonce králem violoncellových koncertů všech dob. Paradoxem přitom je, že Dvořák nikdy k formě koncertu netíhl a violoncello se mu jako sólový nástroj příliš nezamlouvalo. Tvrdil prý, že „nahoře huhňá a dole brumlá.“ Souhrou okolností se na podzim roku 1894 přece jen rozhodl koncert pro violoncello zkomponovat. Od prvního pokusu věnovat tomuto nástroji sólový koncert uplynulo téměř třicet let a Dvořák ho zřejmě považoval za natolik nevýznamný, že mu ani nevadila ztráta jeho rukopisu (našel se až po skladatelově smrti), ani jej nezařadil do žádného ze seznamů svých děl.

Prvotním a zásadním impulsem k napsání violoncellového koncertu s orchestrem se stalo dílo amerického skladatele a violoncellisty Victora Herberta, pedagoga Newyorské konzervatoře, již Dvořák v té době řídil, a první violoncellista newyorské Filharmonické společnosti. Dvořáka Herbertovo dílo natolik nadchlo, že ho celé důkladně prostudoval a několik měsíců poté začal psát vlastní koncert. Možná v návaznosti na hluboce intimní Biblické písně, jež vznikly na jaře roku 1894, pokračoval skladatel v této osobní rovině a nezdráhal se odhalit v novém díle to, čím právě žil: silný stesk po domově, dětech (kromě syna Otakara zůstalo ostatních pět dětí v Čechách), po letním sídle ve Vysoké, kde měl klid na práci, a zároveň vzpomínku na těžce nemocnou Josefinu Kounicovou, svou švagrovou, přítelkyni a dávnou první lásku. V soukolí tvůrčího elánu a vnitřní melancholie vznikla niterná skladba, jíž vévodí pevný kompoziční řád a jež nepostrádá naději. Josefinu zosobňuje v koncertu melodie Dvořákovy písně Kéž duch můj sám z cyklu Čtyři písně op. 82, která patřila k jejím nejoblíbenějším.

Třívětý koncert zahajuje rozměrný orchestrální úvod, v němž zazní obě základní témata věty. Zatímco první se vyznačuje větším melodickým rozestupem, vedlejší téma tvoří líbezná, něžná melodie. Zdánlivě spontánní myšlenka se rodila dlouho a pracně, než autor našel její pravé proporce. Pakliže sám autor přiznal, že ho lyrický motiv úvodního Allegra rozechvívá, ve druhé větě zašel ještě dál a stvořil pro ni jednu ze svých nejpůsobivějších lyrických melodií. Právě zde zazní odkaz na píseň Kéž duch můj sám. Poté přichází košaté rondo, jež tu stojí jako symbol naděje, vzkříšení po temné noci kříže, obraz proměněné bolesti. Dvořák psal tuto větu několik týdnů před definitivním odjezdem z New Yorku, snad proto jako by se chvěla dychtivým očekáváním, jež bylo však po návratu do Čech zakaleno zprávou o Josefinině předčasné smrti. Skladatel v reakci na tuto smutnou skutečnost radikálně změnil závěr celého koncertu a před původní stručnou kodu vložil nových šedesát taktů, v nichž sólové housle opět citují Josefininu oblíbenou píseň.

Světová premiéra koncertu se konala 19. března roku 1896 v londýnské Queen’s Hall pod Dvořákovou taktovkou. Skladbu měl původně premiérovat autorův blízký přítel a mentor violoncellového partu Hanuš Wihan, jemuž bylo dílo dedikováno, jenže nakonec byl koncert svěřen mladému anglickému violoncellistovi Leo Sternovi. Traduje se, že změnu obsazení způsobil Wihanův poněkud necitlivý požadavek přidat do koncertu virtuózní kadenci, což Dvořák rezolutně odmítl, leč pravým důvodem bylo zřejmě hudebníkovo značné časové vytížení. Stern se vypravil za skladatelem do Čech a houževnatě spolu s autorem na koncertu pracoval, a to prý až sedm hodin denně, neboť skladba pro něj byla zejména intonačně nesmírně obtížná. Stern uvedl dílo i při pražské premiéře 11. dubna 1896, později ještě v Lipsku, Chicagu a New Yorku.

Johannes Brahms — Symfonie č. 4 e moll op. 98

Se symfonickým odkazem Ludwiga van Beethovena se musel „utkat“ téměř každý z autorů následujících generací. Symfonie – velká cyklická forma, byla považována za nejprestižnější hudební druh devatenáctého století, a ten ze skladatelů, který se zdařile vyrovnal s její kompozicí, vymanil se z pout Beethovenova stínu. Hlavním kritériem platným nejen pro symfonii byla v devatenáctém století idea originality, jakákoliv nápodoba nebyla přijímána. Od skladatelů se očekával vlastní přístup, který by nebyl méně než Beethoven, Beethovena nekopíroval, ale naopak přinesl silný osobitý projev v tematicko-motivické práci se zachováním hlavních formálních pravidel platných pro symfonii.

Dokladem respektu Johannese Brahmse k Beethovenovu symfonickému odkazu byl fakt, že svou První symfonii c moll op. 68 dokončil až ve svých čtyřiačtyřiceti letech. S obavami z této kompozice se počátkem 70. let svěřil dirigentovi Hermannu Levimu: „Nenapíši nikdy symfonii. Nemáš představu, jak se našinec cítí, když za sebou pořád cítí pochodovat takového obra.“ S úskalím své první symfonie se autor potýkal 15 let, než dosáhl výsledného tvaru. Ovšem podařilo se mu vypořádat se s Beethovenem- symfonikem a najít svou specifickou řeč.

Poslední Čtvrtou symfonii e moll op. 98 psal záhy po dokončení Třetí (1883), a to v letech 1884–1885. První myšlenky týkající se této symfonie sdělil autor už v srpnu roku 1884 svému nakladateli Fritzi Simrockovi. Opět jej provázely obavy, jak bude dílo přijato. Když ji přehrával přátelům, skutečně se někteří z nich vyslovili rozpačitě či odmítavě, a to včetně věhlasného rakouského hudebního kritika českého původu Eduarda Hanslika. Převážná část díla vznikala ve štýrském městečku Mürzzuschlag, kde skladatel trávil letní dovolenou. Přes všechny tyto indicie byl osud Brahmsovy Čtvrté zcela opačný. 25. října 1885 se v německém Meiningenu uskutečnila premiéra, kterou řídil sám autor. Měl možnost nastudovat dílo s elitním evropským orchestrem Meineinger Hofkapelle, jejímž šéfem byl legendární Hans von Büllow. Již týden po premiéře se von Büllow s orchestrem rozjel na turné po Holandsku a západním Německu, aby kromě jiných skladeb uvedl Brahmsův 98. opus – s velkým úspěchem.

Symfonie č. 4 e mol op. 98 je považována za vrcholné dílo nejen v rámci Brahmsovy symfonické tvorby. Autor nalezl specifické kompoziční řešení pro svá symfonická díla. V práci s tématy dominuje tzv. rozvíjející variace, jak tuto kompoziční techniku později nazval Arnold Schönberg. Jde o rozšiřování a proměňování tématu, které probíhá mnohdy skrytě a směřuje k novému a finálnímu tvaru. Překvapivé polyfonní řešení zvolil autor pro čtvrtou větu. Pojal ji jako třicet osmitaktových kontrapunktických variací nad basovým ostinatem (ciacona), přičemž za téma zvolil citát z Bachovy kantáty Nach dir, Herr, verlanget mich BWV 150.Jedná se o neuvěřitelně zhuštěnou a promyšlenou hudbu. Když se v roce 1897 krátce před svou smrtí Brahms účastnil vídeňského provedení této symfonie, byl svědkem jejího nadšeného přijetí jakožto díla, které již prověřil čas.

Antonín Dvořák — Karneval, koncertní předehra op. 92

Když Antonínu Dvořákovi bylo padesát let, stál před nelehkým rozhodnutím, zda přerušit slibně rozběhlou kariéru uznávaného evropského skladatele, kterým se po letech úsilí konečně stal, opustit čerstvě získané profesorské místo na Pražské konzervatoři a vydat se přes Atlantik vstříc nové výzvě. Muži středního věku však výzvy potřebují, a proto se Dvořák po půl roce zvažování rozhodl, že nabízené místo ředitele newyorské konzervatoře přijme. Našel tak zdroj nové inspirace, která mu v následujících třech letech umožnila zkomponovat ta nejslavnější díla – vždyť kdo by neznal jeho devátou symfonii „Z Nového světa“, dvanáctý smyčcový kvartet „Americký“, Biblické písně, Humoresky nebo Koncert pro violoncello h moll.

Nepředbíhejme ale. Zatímco se v Praze 8. září 1891 konaly oslavy Dvořákových padesátin, skladatel dlel v ústraní na Vysoké u Příbrami, přemýšlel, zda má odjet do Ameriky, a komponoval. Dokončoval cyklus tří koncertních předeher. Ty pak poprvé zazněly 28. dubna 1892 v Rudolfinu na koncertě v rámci turné na rozloučenou, které Dvořák uspořádal před svým odjezdem do Nového světa. Na premiéře byly uvedeny ještě pod názvy Příroda, Život a Láska – přírodní tematika byla jejich stmelujícím myšlenkovým programem. Své konečné názvy získaly o dva roky později při vydání tiskem. Druhá z nich byla přejmenována na Karneval, kterým Dvořák nemyslel divoký rej masek, jako spíše podobenství „karnevalu života“, což se dobře hodí i pro silvestrovský a novoroční čas. Karneval je značně kontrastní k oběma dalším předehrám (V přírodě, op. 91 a Othello, op. 93) – je jásavý, energický, zvukově opojný, přesto však ve své prostřední části také meditativní, snový. Charakteru hodně napomáhá efektní instrumentace, která využívá žestě a bicí včetně pro Dvořáka neobvyklé tamburíny.