Fotografie ilustrujicí stránku  Premiérový večer Česká filharmonie

Česká filharmonie

Premiérový večer

Česká filharmonie

Vítězná díla 2. ročníku skladatelské soutěže České filharmonie.

Koncert z řady M
Délka programu 2 hod
Program

Antonín Dvořák
V přírodě, koncertní předehra op. 91

Adrián Demoč
Neha, adagio pro orchestr (světová premiéra)

Jana Vöröšová
Písně Vrbovýho proutku pro soprán a orchestr (světová premiéra)

Matouš Hejl
Crossings (světová premiéra)

Leoš Janáček / arr. V. Talich
Příhody lišky Bystroušky, svita z opery

 

 

Účinkující

Vanda Šípová
soprán

Keith Lockhart
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Premiérový večer
Rudolfinum — Dvořákova síň
7. 11. 2019  čtvrtek — 19.30
Nelze objednat online

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Když se v roce 2012 stal Jiří Bělohlávek šéfdirigentem České filharmonie, jedním z jeho uměleckých cílů bylo vytvořit důstojné podmínky pro mladé umělce, podněcovat jejich profesní rozvoj a přispět k jejich úspěchu na mezinárodním poli. Kromě práce s mladými hudebníky v orchestru a podpory talentovaných sólistů se společně se skladatelem Miroslavem Srnkou zamýšlel nad účinnou formou podpory mladých skladatelů. Díky tomu už v roce 2014 proběhla první skladatelská soutěž České filharmonie a další následovala o čtyři roky později. V prvním kole se sešlo úctyhodných 57 přihlášek z České republiky a ze Slovenska, z nichž komise, kterou tvořili hráči České filharmonie, dramaturgové a renomovaní skladatelé, vybrala tři finalisty. Adrián Demoč, Matouš Hejl a Jana Vörösovávytvořili na objednávku České filharmonie díla, která uslyšíte na tomto mimořádném koncertu. Ve finálové porotě zasedla profesorka Harvardovy univerzity Chaya Czernowin, šéfdirigent Sydney Symphony Orchestra David Robertson a šéfdirigent České filharmonie Semjon Byčkov, kteří se shodli na vítězství Jany Vörösové. Vysoké nároky jsme měli i na výběr dirigenta, který skladby provede v premiéře: Keith Lockhart je nejen špičkovým hudebníkem, ale také jedním z nejoblíbenějších dirigentů, s nimiž naši hráči spolupracují.

Účinkující

Keith Lockhart  dirigent
Keith Lockhart

Keith Lockhart je dirigentem orchestru Boston Pops, hlavním hostujícím dirigentem BBC Concert Orchestra a uměleckým ředitelem Hudebního centra Brevard v Severní Karolíně (USA).

Jako dirigent orchestru Boston Pops působí už 25. sezon od roku 1995. Odehrál s ním téměř 2000 koncertů a absolvoval 45 turné do více než 150 měst ve Spojených státech a čtyři mezinárodní turné. S orchestrem Boston Pops natočil 80 televizních pořadů a zúčastnil se tak významných sportovních akcí, jako je například Super Bowl XXXVI, finále NBA 2008, oslava vítězství baseballového klubu Boston Red Sox na šampionátu Světové série roku 2013 a Druhé hry Světové série roku 2018 mezi týmy Boston Red Sox a Los Angeles Dodgers. Orchestr Boston Pops každoročně vystupuje na slavnostním ohňostroji v Den nezávislosti 4. července za účasti více než půl milionu diváků, přičemž miliony dalších jeho koncert sledují v televizi nebo v živém přenosu na internetu.

V letech 2010–2018 byl Keith Lockhart šéfdirigentem BBC Concert Orchestra. K nejdůležitějším vystoupením tohoto období patří kritikou oceňovaná turné po Severní Americe, koncerty na každoročním festivalu Proms a oslavy 60. výročí BBC Concert Orchestra v roce 2012. V červnu téhož roku řídil tento orchestr na galakoncertu k Diamantovému jubileu 60 let vlády královny Alžběty II., který se vysílal po celém světě.

V říjnu 2007 Keith Lockhart vystřídal Davida Effrona ve funkci uměleckého ředitele Letního institutu a festivalu Hudebního centra Brevard. Hudební centrum Brevard (BMC) se etablovalo jako přední letní škola pro nadané mladé hudebníky, kde jsou připravováni na provedení velkých hudebních děl na vysoké umělecké úrovni. Jmenování Keitha Lockharta do této funkce je stvrzením jeho zvláštního vztahu k Hudebnímu centru Brevard, jehož kursů se v mladém věku dvakrát účastnil (1974, 1975).

V roce 2009 Keith Lockhart dovršil 11 sezon jako hudební ředitel Utažského symfonického orchestru. S tímto orchestrem nastudoval kompletní symfonické dílo Gustava Mahlera a poprvé za dvacet let s ním přijel koncertovat do Evropy. Stál u zrodu historické fúze Utažského symfonického orchestru s Utažskou operou, která dala vzniknout prvnímu společnému uměleckému souboru nazvanému Utah Symphony and Opera. Tímto počinem si Keith Lockhart u uměleckých institucí na národní i mezinárodní úrovni vydobyl pověst inovativního myslitele na pódiu i mimo něj. Keith dirigoval tři televizní speciály „Hold symfonii“ vysílané regionálně, z nichž jeden získal cenu Emmy; v prosinci 2001 dirigoval Utažský symfonický orchestr a Mormonský chrámový sbor v národním přenosu televize PBS oratoria Hodie Vaughana Williamse. Utažský symfonický orchestr řídil také na zahájení Zimních olympijských her roku 2002 a na dvou koncertech Festivalu olympijského umění roku 2002. V dubnu 2006 Utažský symfonický orchestr pod jeho taktovkou vydal svou první nahrávku za dvě desetiletí, Symfonické tance.

Keith Lockhart dirigoval téměř všechny přední orchestry v Severní Americe, Královský orchestr Concertgebouw, Londýnský symfonický orchestr, Českou filharmonii, Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia in Rome, Symfonický orchestr Vídeňského rozhlasu, Německý symfonický orchestr Berlín, Symfonický orchestr NHK v Tokiu, Hongkongskou filharmonii a Melbournský symfonický orchestr. V říjnu 2012 debutoval s Londýnským symfonickým orchestrem v Royal Albert Hall. Jako operní dirigent řídil inscenace v Atlantské opeře, Washingtonské opeře, Bostonské lyrické opeře a Utažské opeře.

Keith Lockhart působil 7 let jako hudební ředitel Komorního orchestru Cincinnati až do roku 1999. Pod jeho vedením orchestr zdvojnásobil počet koncertů, vydal nahrávky a získal si renomé svými inovativními a dostupnými koncertními programy. V letech 1990–1995 také působil jako spolupracující dirigent Symfonického orchestru Cincinnati a Cincinnati Pops Orchestra.

Narodil se v Poughkeepsie ve státě New York a začal studovat hru na klavír ve věku 7 let. Je držitelem akademických titulů Furman University a Carnegie Mellon University a rovněž čestných doktorátů Bostonské konzervatoře, Bostonské univerzity, Northeastern University, Furman University a Carnegie Mellon University. V roce 2006 mu společnost Congressional Medal of Honor Society udělila cenu Bob Hope American Patriot Award; v roce 2017 se stal držitelem ceny Commonwealth Award, nejvyššího vyznamenání státu Massachusetts v oblasti kultury.

Vanda Šípová  soprán
Vanda Šípová

Koloraturní sopranistka Vanda Šípová absolvovala Pražskou konzervatoř, kde byl jejím hlasovým pedagogem národní umělec Václav Zítek. Poté studovala u ruského barytonisty Vladimira Černova a její současnou hlasovou poradkyní je česko-bulharská operní pěvkyně Christina Vasileva. Zúčastnila se také řady pěveckých kurzů, mj. u Josefa Protschky, Toma Krauseho, Nancy Hanninger a Gabriely Beňačkové. Byla oceněna na několika mezinárodních soutěžích, jako například Vissi dʼarte – 2. místo, první cena na soutěži v Montrealu, cena Slovenského národního divadla na Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech ad.

Během studia externě spolupracovala se Státní Operou Praha a koncertovala s Karlovarským symfonickým orchestrem. Zpívala Madame Giry v muzikálu Fantom opery Andrewa Lloyda Webbera, vystupovala v Divadle J. K. Tyla v Plzni, F. X. Šaldy v Liberci a Národním divadle v Brně. V Národním divadle v Praze ztvárnila roli Pěvkyně Kristýny ve světové premiéře Fantom, čili Krvavá opera Petra Kofroně, v opeře Nagano Martina Smolky trojroli Gejša-Divačka-Hlas, v opeře Don Hrabal Miloše Orsona Štědroně roli Múzy, v opeře Jonny vyhrává Ernsta Kreneka roli pokojské Yvonne a v opeře Sternenhoch Ivana Achera hlavní ženskou roli – Helgu. Její současný repertoár dále zahrnuje Královnu noci (Kouzelná flétna), Gildu (Rigoletto), Ofelii (Hamlet), Musettu (La Bohéme), Glauce (Medea) a další role.

Ráda se zúčastňuje moderních projektů, ve kterých se prolínají různé divadelní žánry – zpívala například na slavnostním zahájení a zakončení MFF Karlovy Vary 2017 nebo Mši Leonarda Bernsteina v české produkci Vojtěcha Dyka. Účinkovala i v několika činoherních představeních – ve Studiu Hrdinů Praha po boku Karla Dobrého ve hře Den Opričnika nebo v Národním divadle v Brně vedle Vladimíra Javorského v představení Vévodkyně a kuchařka, hostovala i v mezinárodním divadelním souboru Krepsko. Věnuje se také koncertní činnosti, například interpretaci děl Arnolda Schönberga, Richarda Strausse a Ericha Korngolda.

Skladby

Antonín Dvořák — V přírodě, koncertní předehra op. 91

Předehra V přírodě, která otevírá program koncertu, patří ke kmenovému repertoáru České filharmonie a zároveň k nejčastěji hraným skladbám Antonína Dvořáka. Její sonátová forma, melodické oblouky i zvukomalebnost mohou v kontextu dnešního programu posloužit jako odrazový můstek pro uvědomění, jak daleko se posunulo hudební myšlení za posledních bezmála sto třicet let.

Adrián Demoč — Neha, Adagio pro orchestr

Skladatel Adrián Demoč nazval svoje adagio pro orchestr Neha a samotným titulem jako by bylo řečeno všechno o hudebním i emocionálním obsahu skladby. Tiché a plynoucí souzvuky se takřka hladí mezi sebou a měkce vyzařují do prostoru. Jakkoli ale titul skladby nabízí její výklad, Demočovo uvažování bylo v první řadě hudební. Neha je tichá skladba bez nutnosti ukazování „nekonečných“ možností orchestrace. Autor uvádí v partituře pokyny jako „celistvě“, „hladce“, „něžně“ případně „bez vibrata“. To ale neznamená, že výsledek je statický – chvění a pohyb probíhají méně okatě pod povrchem. Něžně, měkce a křehce by měl znít každý jednotlivý tón.

Mezi bicími nástroji se objevují mimo jiné thajské gongy, které mají dlouhý, rozmlžený zvuk s konkrétní výškou v jádru. Jeho spojení s dechovými nástroji má blízko k měkkému hlaholu zvonů. Zároveň ale působí i jako stmelující prvek – podobně jako klavírní pedál. Neméně důležité v celkovém souzvuku je použití dechových nástrojů s takzvanými „hotelovými dusítky“, která se používají především na cvičení. Velkou péči vyžadují i zvukové rejstříky. Souzvuky Nehy jsou známé, ale jejich zvuk je jiný, snad nostalgický. Slovy spisovatele Dominika Tatarky věnuje autor svoji skladbu „českým priatelom, ktorých miluje“.

Adrián Demoč je slovenský skladatel žijící ve Španělsku. Kompozici studoval soukromě u Igora Dibáka, dále na brněnské JAMU u Františka Emmerta a Martina Smolky, na Národní hudební univerzitě v Bukurešti u Doiny Rotaru a na Litevské akademii múzických umění u Osvaldase Balakauskase. V roce 2016 získal cenu pro mladé skladatele udělovanou madridským ansámblem Plural.

Jana Vöröšová — Písně Vrbovýho proutku pro soprán a orchestr

Písně Vrbovýho proutku pro soprán a orchestr skladatelky Jany Vöröšové vznikly na texty inuitské poezie, které vyšly v překladech Ladislava Nováka poprvé v roce 1965. Krátké básně evokují svojí atmosférou úplně jiný svět, než je ten náš. Skladatelce vyhovuje nejen jejich specifická obraznost, ale také charakter magických zaříkávání i jejich stručnost. Obsáhlý textový materiál by na sebe strhával až příliš mnoho pozornosti, zatímco na sevřená básnická vyjádření lze nabalovat další a další hudební významy.

„Nejdůležitější pro mě byl pocit, které ve mně básně vyvolaly, protože v Grónsku jsem nikdy nebyla," říká o inuitských textech Vöröšová. „Spousta inuitské poezie jsou spíš taková zaříkávadla. Je to odlišný svět, ale zároveň podmíněný tím, s čím se potkávám. Když je člověk dlouho v horách, tak získá něco jako obrazovou či barevnou deprivaci. A po návratu do civilizace si uvědomí, že červená barva je červená, protože ji dlouho neviděl. Snažila jsem se, aby každá část Písní Vrbovýho proutku byla jiná, aby každý z těch obrazů byl jiný. Vybírala jsem podle toho texty a každá část je jiná i kompozičně. Výsledkem jsou zvukově-vizuální obrazy na základě jednoduchých textových inspirací."

Jana Vöröšová je česká skladatelka. Kompozici studovala na pražské konzervatoři ve třídě Bohuslava Řehoře a na Hudební fakultě AMU v Praze ve třídě Václava Riedlbaucha. Dále studovala na Královské konzervatoři v Bruselu a absolvovala tříměsíční stáž v Paříži. Její skladby zazněly mimo jiné na festivalech Contempuls, Wien Modern či Pražské jaro.

Matouš Hejl — Crossings

"Postavil jsem domek pro Zuzku a pro sebe a ze vztyčených velrybích čelistí jsem udělal vstupní bránu ve tvaru gotického oblouku," napsal Nathaniel Hawthorne v povídce Vesnický strýček. Imaginárně protažené křivky oblouku z velrybích čelistí se protínají i ve skladbě Crossings Matouše Hejla. Zrcadlení, křížení a průsečíky hlasových linií stojí v základu kompozice, která vede orchestr k velkému a zároveň tichému zvuku sestavenému z množství individuálně vedených hlasů.

Zrcadlení je na první pohled patrné už v rozestavení orchestru. Skladatel předepisuje umístění skupin prvních a druhých houslí proti sobě. Čtyři trumpetisté mají být umístěni po dvojicích na protilehlých stranách orchestru. Stejně by měli být umístěni i dva z pěti hráčů na bicí nástroje. Vzájemně se zrcadlící linie ale procházejí především strukturou samotné skladby.

Skladba Crossings vyžaduje velké symfonické obsazení, ale jen málokdy vnímá nástrojové skupiny jako celek. Dechové nástroje obsazené většinou po čtyřech jen výjimečně hrají unisono, v některých místech jsou rozepsány do jednotlivých hlasů i dvanáctičlenné skupiny houslí či osm kontrabasů. Crossings nevytvářejí velký dynamický oblouk, pracují ve velké míře s pocitem pianissima a kontrasty mají zakódované především v horizontálním i vertikálním pohybu. Nástroje se dotknou extrémních hloubek: kontrafagot jde až k subkontra B, k němuž imaginárně sestoupí i trombony, které mají tento nejhlubší možný orchestrální tón mimo rozsah.

Matouš Hejl je český skladatel. Studoval na královské hudební akademii ve Stockholmu, Berklee College of Music v Bostonu a na pražské HAMU. V roce 2018 obdržel cenu za českou současnou kompozici Trochu nižší C4 a v roce 2016 Skladatelskou cenu Karla Krautgartnera za nejlepší kompozici pro jazzový orchestr.

Leoš Janáček — Příhody lišky Bystroušky, suita

Závěrečná suita z opery Příhody lišky Bystroušky připomene nejoptimističtější jevištní dílo Leoše Janáčka. Zároveň je také připomínkou mimořádného českého modernisty, který došel při hledání vlastního hudebního jazyka na samý okraj možností své doby. Janáčkovo dílo se dočkalo bezvýhradného docenění až na přelomu 70. a 80. let minulého století a v posledních třiceti letech se stalo trvalou součástí operního i koncertního repertoáru na celém světě.