Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie Katia Buniatišvili

Česká filharmonie

Katia Buniatišvili

Ostatní pořadatelé
Česká filharmonie
Program

Leoš Janáček
Šumařovo dítě, balada pro orchestr

Robert Schumann
Klavírní koncert a moll op. 54

Antonín Dvořák
Symfonie č. 7 d moll op. 70

Účinkující

Katia Buniatišvili
klavír

Jiří Bělohlávek
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Katia Buniatišvili
Tonhalle — Koncertní sál

Prodej vstupenek zajišťuje pořadatel koncertu.

Účinkující

Jiří Bělohlávek  dirigent
Jiří Bělohlávek

Šéfdirigent a hudební ředitel České filharmonie
Hlavní hostující dirigent Rotterdamské filharmonie
Čestný dirigent BBC Symphony Orchestra

Po svém úspěšném působení na pozici šéfdirigenta BBC Symphony Orchestra byl renomovaný český dirigent Jiří Bělohlávek v roce 2012 jmenován hudebním a uměleckým ředitelem České filharmonie, přičemž s orchestrem BBC nadále vystupuje jako jeho čestný dirigent. Během své profesní dráhy působil Jiří Bělohlávek také jako šéfdirigent Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK (1977–89) a jako umělecký ředitel Pražské komorní filharmonie, nyní orchestru Prague Philharmonia (1994–2004). V roce 2006 byl jmenován předsedou umělecké rady festivalu Pražské jaro a od roku 2013 do roku 2017 zastával funkci hlavního hostujícího dirigenta Rotterdamské filharmonie.

Jako operní dirigent spolupracoval Jiří Bělohlávek s Vídeňskou státní operou, Královskou operou v Covent Garden, Metropolitní operou v New Yorku, operou v San Franciscu, Opéra National de Paris, madridským Teatro Real, operním festivalem v Glyndebourne, Curyšskou operou a pražským Národním divadlem. S hudebníky BBC Symphony Orchestra s velkým úspěchem uvedl a nahrál také několik koncertních provedení oper. V této sezóně potvrdil svou pověst vynikajícího dirigenta janáčkovského repertoáru, když v londýnské Royal Festival Hall dirigoval Českou filharmonii v koncertním provedení Její pastorkyně a v Sanfranciské opeře poté řídil i plné provedení tohoto díla. V rámci cyklu BBC Proms pak uvedl s BBC Symphony Orchestra rovněž Janáčkovu Věc Makropulos.

Česká filharmonie zažívá pod Bělohlávkovým vedením mimořádné úspěchy, a to jak na svém domovském pódiu v Praze, tak na rozsáhlých turné v zahraničí. V posledních třech sezónách koncertoval orchestr na třech kontinentech – kromě Evropy ještě v Asii a Severní Americe. Jeho nedávná rezidence ve vídeňském Musikvereinu byla velmi úspěšná a dala podnět k plánování podobných akcí v jiných světových hlavních městech. V lednu 2017 Česká filharmonie oznámila, že s Jiřím Bělohlávkem oficiálně prodloužila spolupráci až do roku 2022.

Kromě svého působení v Praze a zahraničních turné s Českou filharmonií hostuje Jiří Bělohlávek nadále u předních světových orchestrů – v posledních letech dirigoval například BBC Symphony Orchestra (včetně vystoupení na londýnských Proms), Newyorskou filharmonii, Pittsburgh Symphony Orchestra, National Symphony Orchestra se sídlem ve Washingtonu, Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, orchestr lipského Gewandhausu a vídeňské symfoniky. V nadcházející sezóně ho vedle projektů s Českou filharmonií čeká i zajímavá spolupráce s tělesy Chicago Symphony Orchestra a Pittsburgh Symphony, s Orchestrem Bavorského rozhlasu v Mnichově, Rotterdamskou filharmonií, orchestrem lipského Gewandhausu, Petrohradskou filharmonií a dalšími soubory.

Na podzim roku 2017 absolvuje Bělohlávek s Českou filharmonií velké asijské turné, které zahrnuje koncerty v Japonsku a Koreji a na Tchaj-wanu. Kromě toho bude orchestr dirigovat také na evropských vystoupeních, z nichž nejvýznamnější bude v srpnu 2018 uvedení Janáčkovy Glagolské mše na Salcburském festivalu.

Jiří Bělohlávek má rozsáhlou diskografii; jedním z jeho nedávných projektů s Českou filharmonií je souborná nahrávka všech symfonií a koncertů Antonína Dvořáka. V nadcházející sezóně bude jeho spolupráce se společností Decca pokračovat diskem s nahrávkami sukovského repertoáru.

V roce 2012 byl Jiří Bělohlávek za své služby britské hudbě jmenován komandérem Řádu Britského impéria.

Katia Buniatišvili  klavír
Katia Buniatišvili

Gruzínská klavíristka Katia Buniatišvili se narodila 21. června 1987 v Tbilisi a ke klavíru byla vedena od útlého věku svou matkou. V šesti letech debutovala jako sólistka s orchestrem a následně byla pozvána k hostování ve Švýcarsku, Nizozemí, Francii, Německu, Belgii, Itálii, Rakousku, Rusku, Izraeli a Spojených státech amerických.

Katia si osvojila styl klavíristů předchozích generací, zejména Rachmaninova, Richtěra a Goulda, a její vřelá, někdy až tesklivá hra možná odráží úzký vztah ke gruzínské lidové hudbě, jež, jak sama dosvědčuje, silně ovlivnila její muzikálnost.

Během studií na Státní konzervatoři v Tbilisi získala Katia zvláštní cenu na Horowitzově mezinárodní soutěži pro mladé klavíristy v Kyjevě v roce 2003, jakož i první cenu v soutěži Nadace na podporu mladých gruzínských hudebníků, kterou založila Elisabeth Leonskaja.

Rovněž v roce 2003 se na klavírní soutěži v Tbilisi seznámila s Olegem Maisenbergem, který ji přesvědčil, aby přestoupila na Vysokou školu hudební ve Vídni. Ve 12. soutěži Arthura Rubinsteina v Tel Avivu v roce 2008 získala bronzovou medaili, cenu za nejlepší interpretaci Chopinovy skladby i cenu publika.

Katia Buniatišvili vystoupila za nadšeného ohlasu kritiky v sólových recitálech a komorních koncertech v prestižních světových síních včetně Wigmore Hall v Londýně, Concertgebouw v Amsterdamu a Musikverein ve Vídni. V roce 2008 koncertně debutovala ve Spojených státech v Carnegie Hall (Zankel Hall) s Chopinovým Druhým klavírním koncertem.

Hrála mimo jiné s Pařížským orchestrem pod taktovkou Paava Järviho, Filharmonií Los Angeles, Vídeňskými symfoniky, Francouzským národním orchestrem řízeným Danielem Gattim a londýnským Philharmonia Orchestra. Komorně vystoupila například s Gidonem Kremerem a Renaudem Capuçonem. V letech 2009–2011 se zařadila mezi „Umělce nové generace“ podporované rozhlasovou stanicí BBC Radio 3 a pravidelně spolupracuje s orchestry BBC. V roce 2010 získala cenu Nadace Borletti-Buitoni a v následující sezoně 2011/12 se stala jednou z „Vycházejících hvězd“ Musikvereinu a Konzerthausu ve Vídni.

V roce 2011 nahrála svůj první lisztovský recitál pro Sony Classical a následně realizovala první chopinovské album s orchestrálním doprovodem. Třetí snímek na Sony Classical vyšel v roce 2014 pod názvem Motherland. Na rozdíl od předchozích dvou není tato deska věnována konkrétnímu skladateli, jelikož obsahuje výběr skladeb, které jsou pro umělkyni zvlášť osobně důležité, včetně hudby rodné Gruzie. Toto album Katia věnovala své matce. V roce 2016 pak vyšla čtvrtá deska Kaleidoscope, která vedle Musorgského Obrázků z výstavy obsahuje i díla Ravela a Stravinského.

Katia Buniatišvili hovoří plynně pěti jazyky a žije v Paříži.

Skladby

Robert Schumann — Klavírní koncert a moll op. 54

Koncert pro klavír a orchestr a moll op. 54 je jediným klavírním koncertem Roberta Schumanna. Jeho zrod nebyl jednoduchý: v roce 1841 Schumann složil Fantasii a moll pro klavír a orchestr, která však u nakladatelů ani pořadatelů nebudila tolik zájmu, kolik si skladatel sliboval. O čtyři roky později (částečně i na naléhání své manželky, klavírní virtuosky Clary Schumannové) se rozhodl dílo přepracovat do podoby klavírního koncertu. Z Fantasie se stala první věta, ke které Schumann připojil další dvě – Intermezzo a Allegro vivace. Premiéra se konala 1. ledna 1846 s Clarou Schumannovou jako sólistkou. Lipský Gewandhausorchester řídil Ferdinand Hiller, jemuž Schumann dílo věnoval.

V porovnání s jinými klavírními koncerty té doby Schumannův koncert na první poslech zaujme svou symfoničností. Sám autor o tom napsal v dopise své ženě: „Co se týče koncertů, už jsem Ti řekl, že to jsou směsi symfonie, koncertu a velké sonáty. Uvědomuji si, že nemohu napsat koncert pro virtuosy a musím vymyslet něco jiného.“ Klavírní part tak tvoří spolu s orchestrem velmi provázaný celek. U posluchačů i kritiků, kteří byli zvyklí na virtuosní kusy, při kterých orchestr plnil většinou pouze doprovodnou roli, se koncertu dostalo vesměs kladného ohlasu. Našli se ale i tací jako Ferenc Liszt, který se o díle vyjádřil jako o „koncertu bez klavíru“.

První věta se vyznačuje velmi prudkým střídáním tempa a změnami nálad, doslova od prvního taktu. Počáteční „vpád“ orchestru následovaný kaskádami akordů klavíru střídá tklivá melodie hoboje, kterou klavír bezprostředně opakuje. Toto první téma je hlavním stavebním materiálem celé věty. Rozsáhlá kadence je z pera samotného autora. Krátká prostřední věta (Intermezzo: Andante grazioso) je lyrickým dialogem mezi klavírem a orchestrem. Vrací se hlavní téma první věty, které tvoří přechod k části závěrečné, jež následuje attacca. Energické Allegro vivace se nese v triumfálně radostné atmosféře a je charakteristické množstvím působivých rytmických experimentů.

Antonín Dvořák — Symfonie č. 7 d moll op. 70

Symfonie č. 7 d moll op. 70, jedno z vrcholných dělAntonína Dvořáka, vznikla na žádost Královské filharmonické společnosti v Londýně, jejímž čestným členem se skladatel stal v roce 1884. Tou dobou už měl Dvořák v Anglii neotřesitelné postavení jednoho z největších žijících skladatelů – postavení, které právě zpečetil obrovský úspěch jeho oratoria Stabat mater. Koncem listopadu 1884 dokončil partituru kantáty Svatební košile, a protože Filharmonická společnost plánovala uvést světovou premiéru Dvořákovy nové symfonie – za řízení skladatele – už na jaře následujícího roku, začal na ní záhy pracovat. Během tří měsíců bylo dílo kompletně hotové a 22. dubna 1885 jej mohl uvést na koncertě Filharmonické společnosti v londýnské St James’s Hall poté, co ve spěchu ještě opravil řadu chyb v opisech orchestrálních partů (nevyšla ještě tiskem). Samotný koncert byl fenomenálním úspěchem a současně velkou společenskou událostí, které byl přítomen i syn královny Viktorie, vévoda z Edinburghu.

Dramatická, pochmurná atmosféra myšlenkově bohaté a po formální stránce mistrovsky zpracované Sedmé symfonie je často dávána do souvislosti s tématem boje českého národa o svou identitu v tehdy mnohonárodnostní říši. K tomuto závěru by nás mohla vést skladatelem připsaná poznámka u první věty: Toto hlavní thema mi napadlo při vjezdu slavnostního vlaku z Pešti v státním nádraží 1884. Týkala se příjezdu vlaku s maďarskými Čechy a Maďary do Prahy, kde se poté zúčastnili představení v Národním divadle – jejich průjezd různými místy země měl ale převážně manifestační charakter. I pokud odhlédneme od možných souvislostí se společenskou, kulturní a politickou situací Čechů v té době, přináší symfonie obsah, jenž je srozumitelný v obecné existenciální rovině lidské existence.  

Úvodní věta – Allegro maestoso – začíná neobvykle v pianissimu teskným, pochmurným hlavním tématem v partu viol a violoncell. Další téma v B dur přináší prudkou změnu atmosféry, její projasnění je ale záhy narušeno – vnitřní zápas pokračuje a pochybnosti nebyly zdaleka rozptýleny. Lyrická druhá věta se navzdory vzdušné melodii přednášené klarinetem postupně rozrůstá do stále naléhavější a rozrušenější polohy. Následující třetí věta – Scherzo – je z celého díla pravděpodobně nejznámější. Vyznačuje se výrazně rytmizovaným hlavním tématem, bezstarostný taneční charakter je však potlačen už samotnou tóninou d moll a kontrastní protimelodií, což mu vedle živosti dodává i určitou melancholii. Závěrečná věta je stejně jako úvodní Allegro maestoso v sonátové formě. Po dramatickém vzepětí se temná atmosféra prosvětluje – závěr v D dur jako by symbolizoval pevné odhodlání a přesvědčivé vítězství vůle.  

Leoš Janáček — Šumařovo dítě, balada pro orchestr podle básně Svatopluka Čecha

Ve výčtu nemnoha symfonických děl Leoše Janáčka najdeme také tři symfonické básně: Šumařovo dítě, Taras Bulba a Balada blanická. První z nich má podtitul „orchestrální balada“ a vznikla v roce 1913 podle stejnojmenné básně Svatopluka Čecha. Janáčka zaujal sociální námět předlohy a skladbu postavil na hudebním vyjádření dvou výrazových poloh – bolesti a vykoupení. Děj je jednoduchý: po zemřelém obecním muzikantovi (šumaři) zůstane malé dítě. Místní rychtář není ochoten vyřešit, kdo se bude o opuštěné dítě starat. Jedné noci přijde duch šumaře a dítě si odnese, aby ho ušetřil stejného utrpení, které zakusil na zemi jeho otec.