Fotografie ilustrujicí stránku  Zahajovací koncert 123. sezony Česká filharmonie

Česká filharmonie • Zahajovací koncert 123. sezony


Česká filharmonie

Koncert z řady LS

Program

Gustav Mahler
Symfonie č. 2 c moll „Vzkříšení“

Účinkující

Christiane Karg
soprán

Elisabeth Kulman
mezzosoprán

Pražský filharmonický sbor

Lukáš Vasilek
sbormistr

Semjon Byčkov
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Zahajovací koncert 123. sezony

Rudolfinum — Dvořákova síň

10. 10. 2018  středa 19.30
Nelze objednat online
11. 10. 2018  čtvrtek 19.30
Nelze objednat online

Účinkující

Pražský filharmonický sbor  sborový zpěv
Pražský filharmonický sbor

Pražský filharmonický sbor (PFS) je předním evropským vokálním tělesem a jako jeden z nejvýznamnějších českých uměleckých ansámblů je zřizován přímo Ministerstvem kultury České republiky. Během dlouhé historie sboru založeného v roce 1935 se v jeho čele vystřídali nejvýznamnější čeští sbormistři (mj. Jan Kühn, Josef Veselka, Pavel Kühn). Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Lukáš Vasilek.

Doménou PFS je především oratorní a kantátový repertoár. Při jeho uvádění sbor spolupracuje s nejslavnějšími světovými orchestry (např. Česká či Berlínská filharmonie, Vídeňští symfonikové) a dirigenty (např. Daniel Barenboim, Jakub Hrůša, Tomáš Netopil, Zubin Mehta, sir Simon Rattle). PFS se nevyhýbá ani opeře. Pravidelně spolupracuje s Národním divadlem v Praze a od roku 2010 je rezidenčním sborem operního festivalu v rakouském Bregenzu.

Těleso realizuje také řadu vlastních projektů. Od roku 2011 pořádá v Praze cyklus samostatných sborových koncertů, jejichž dramaturgie je zaměřena především na náročná a méně známá díla sborového repertoáru „a cappella“ nebo s komorním instrumentálním doprovodem. Nedílnou součástí aktivit sboru je také péče o hudební výchovu mládeže. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii sborového zpěvu, jejímž cílem je umožnit mladým umělcům získat praxi v profesionálním vokálním ansámblu.

Bohaté aktivity PFS v sezoně 2019/2020 zahrnují mj. koncerty na festivalech Dvořákova Praha, Pražské jaro, turné do Hongkongu, vystoupení v novém sále Zarjadje, debuty na Velikonočním festivalu v Salcburku se Staatskapelle Dresden a Christianem Thielemannem nebo v sále Labské filharmonie v Hamburku s Českou filharmonií pod taktovkou Jakuba Hrůši a s Labskou filharmonií NDR v čele s Alanem Gilbertem. Jubilejní 85. sezonu uzavře PFS hostováním na festivalu Smetanova Litomyšl, a také účinkováním na festivalech ve švýcarském St. Gallenu a v rakouském Bregenzu. Pražský filharmonický sbor je držitelem ceny Classic Prague Award 2018 za Nejlepší vokální koncert a Ceny České televize – Klasika roku.

Lukáš Vasilek  sbormistr
Lukáš Vasilek

Lukáš Vasilek, hlavní sbormistr Pražského filharmonického sboru (PFS), je absolventem oboru dirigování na Akademii múzických umění v Praze a hudební vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1998 byl po jedenáct let sbormistrem Foerstrova komorního pěveckého sdružení a v letech 2005–2007 působil jako druhý sbormistr operního sboru Národního divadla v Praze. V čele PFS stanul v roce 2007. Vedle přípravy a dirigování samostatných koncertů studuje se sborem také repertoár pro účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech. Spolupracuje při tom s významnými světovými dirigenty (např. Barenboim, Bělohlávek, Eschenbach, Honeck, Hrůša, Jordan, Luisi, Mehta, Noseda, Rattle) a orchestry (např. Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie, Izraelská filharmonie, Petrohradská filharmonie, Staatskapelle Dresden, Vídeňští symfonikové). Od roku 2010 PFS pod jeho vedením hostuje na operním festivalu v rakouském Bregenzu.

Lukáš Vasilek je podepsán pod řadou nahrávek PFS vydaných mj. u společností Decca Classics, Deutsche Grammophon, Sony Classical a Supraphon. U posledního jmenovaného labelu vyšla v roce 2016 nahrávka kantát Bohuslava Martinů, která byla mj. nominována na výroční cenu britského časopisu BBC Music Magazine v kategorii sborové hudby.

Christiane Karg  soprán
Christiane Karg

Christiane Karg se narodila ve Feuchtwangenu v Bavorsku. Studovala zpěv na univerzitě Mozarteum Salzburg u Heinera Hopfnera a Wolfganga Holzmaira, kde získala medaili Lilli Lehmann, a na Konzervatoři ve Veroně. V roce 2009 ji časopis Opernwelt zvolil Mladým interpretem roku. Dvakrát byla oceněna prestižní cenou Echo Klassik: v roce 2010 za své debutové písňové CD Verwandlung – Lieder eines Jahres, na němž ji doprovázel Burkhard Kehring, a v roce 2016 za kompaktní disk s koncertními áriemi Scene! s orchestrem Arcangelo s dirigentem Jonathanem Cohenem. Její poslední CD Parfume představuje nahrávku francouzských písní s Bamberskými symfoniky pod vedením Davida Afkhama.

Christiane Karg byla členkou Mezinárodního operního studia Hamburské státní opery; v roce 2008 se stala členkou souboru Frankfurtské opery, kde k jejím rolím patřily Susanna, Musetta, Pamina, Servilia, Zdenka a titulní role v opeře La Calisto. V roce 2013 se Christiane Karg vrátila do Frankfurtu, aby ztvárnila Melisandu v novém nastudování opery Pelleas a Melisanda v režii Clause Gutha, za což získala velké uznání kritiků, a v roce 2015 roli Sophie v Růžovém kavalírovi.

Roku 2006 slibně debutovala na Salcburském festivalu, kde později opět vystoupila v roli Amora v opeře Orfeus a Eurydika pod vedením Riccarda Mutiho a jako Zerlina v Donu Giovannim pod taktovkou Yannicka Nézet-Séguina. Pravidelně pohostinsky vystupuje v Divadle na Vídeňce, například jako Ismene (Mitridate), Telaire (Castor a Polluxovi) a Héro (Béatrice et Bénédict). V Bavorské státní opeře v Mnichově vystoupila jako Ighino v opeře Palestrina, Pamina v Kouzelné flétně a Blanche v Dialozích karmelitek. V Komické opeře v Berlíně zpívala Musettu v Bohémě a Norinu v Donu Pasqualovi, a v Opeře v Lille Annu Trulove v Životě prostopášníka. V drážďanské Semperoper vystoupila v roli Sophie pod vedením Christiana Thielemannem. V roce 2015 debutovala v Royal Opera House v Covent Garden jako Pamina. V roce 2016 poprvé účinkovala v Teatro alla Scala v Miláně jako Sophie a zažila svůj operní debut ve Spojených státech amerických jako Susanna v Lyrické opeře v Chicagu, kam se vrátila v sezoně 2016/17 jako Pamina.

Semjon Byčkov  dirigent
Semjon Byčkov

„Bylo to svědectví nejen o Mahlerovi, ale také o panu Byčkovovi a České filharmonii... byla to dojemná a inteligentní interpretace Vzkříšení, dramatická v úvodu a finále, milá a hravá ve středních větách a vznešená v Prasvětle...“

The New York Times

Působení Semjona Byčkova ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie se započalo koncerty v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu u příležitosti 100. výročí vzniku Československa v roce 2018. Po završení Projektu Čajkovskij v roce 2019 – kompletu 7 CD vydaného společností Decca Classics a řady mezinárodních rezidencí – se Byčkov s Českou filharmonie zaměřili na Mahlerova symfonická díla, jejichž provedení a nahrávání bude probíhat doma i v zahraničí.

V sezóně 2021/2022 bude Česká filharmonie na mezinárodním fóru prezentovat Mahlerovy symfonie č. 1, 2, 3, 4, 5 a 7, počínaje svým letním turné na festivalu v rakouském Grafeneggu. Říjnové abonentní koncerty 126. sezony pak zahájí Mahlerovou symfonií č. 9. Na jaře proběhne český festival ve vídeňském Musikvereinu, kde zazní Smetanova Má vlast (kterou Byčkov s Českou filharmonií nahrál během lockdownu) spolu s díly Miroslava Kabeláče, Antonína Dvořáka, Bohuslava Martinů a Leoše Janáčka, po němž bude následovat rozsáhlé evropské turné zahrnující koncerty v Berlínské filharmonii, Labské filharmonii v Hamburku a dva koncerty v Barbican Centre v Londýně.

Byčkov si získal renomé interpretacemi skladeb kmenového repertoáru, ale úzce spolupracuje i s řadou výjimečných soudobých skladatelů včetně Luciana Beria, Henriho Dutilleuxe a Maurizia Kagela. V posledních letech navázal spolupráci rovněž s Reném Staarem, Thomasem Larcherem, Richardem Dubignonem, Detlevem Glanertem a Julianem Andersonem. Premiéry jejich skladeb provedl v čele Vídeňské filharmonie, Newyorské filharmonie, Královského orchestru Concertgebow a Symfonického orchestru BBC v rámci BBC Proms. K vrcholům nové sezony patří německá premiéra Larcherova klavírního koncertu zkomponovaného pro Kirilla Gersteina v Berlíně, česká premiéra Mari Bryce Dessnera a světová premiéra Andersonových Pražských panoramat. Tato tři díla budou rovněž uvedena v Praze; patří ke čtrnácti novým skladbám na objednávku Semjona Byčkova iniciovanou na začátku jeho působení v České filharmonii.

Tak jako Česká filharmonie je i Semjon Byčkov je pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradu, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Nejprve se učil hrát na klavír, později byl vybrán ke studiu na Glinkově škole sborového zpěvu a ve třinácti letech absolvoval první lekce dirigování. V 17 letech byl přijat na Leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního pedagoga Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Protože mu byla odepřena cena spočívající v dirigování Leningradské filharmonie, Byčkov ze Sovětského svazu odešel.

Než se v roce 1989 Byčkov vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie, získal věhlas ve Spojených státech jako hudební ředitel Grand Rapids Michigan Symphony Orchestra a Filharmonie Buffalo. Jeho mezinárodní kariéra začala ve Francii, kde debutoval v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence, a kulminovala poté, co se jako dirigent osvědčil při záskocích u Newyorské a Berlínské filharmonie a Royal Concertgebouw Orchestra. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem Dresden Semperoper.

Byčkov má široký koncertní i operní repertoár. Diriguje na všech celosvětově významných operních scénách – v La Scale, Pařížské národní opeře, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova; všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussův Růžový kavalír a Daphne, Wagnerův Lohengrin a Parsifal a Musorgského Chovanština. V Londýně Byčkov debutoval novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussových Žen beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Nedávno na festivalu v rakouském Bayreuthu řídil Wagnerova Parsifala a ve Vídeňské státní opeře Straussovu Elektru.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii kromě pravidelného vystupování s Londýnským symfonickým orchestrem zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňské filharmonie, Berlínské filharmonie, lipského Gewandhausorchestru, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, Chicagským symfonickým orchestrem, Losangeleským symfonickým orchestrem, Filadelfským orchestrem a Clevelandským orchestrem. V letošní sezóně má kromě celé řady koncertů s Českou filharmonií na programu další hostování s Mahlerovými symfoniemi s Orchestre de Paris, lipským Gewandhausem, Berlínskou filharmonií, Filharmonií Oslo a Losangeleskou filharmonií a se Straussovou Elektrou v Pařížské národní opeře.

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestrem de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií a skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala doporučeným titulem v pořadu „Building a Library“ stanice BBC Radio 3 (2020), jeho provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskou filharmonií se stala v témže časopise Nahrávkou měsíce.

V roce 2015 získal Semjon Byčkov v mezinárodní soutěži International Opera Awards titul Dirigent roku.

Elisabeth Kulman  mezzosoprán
Elisabeth Kulman

V současné době patří Elisabeth Kulman mezi nejvyhledávanější pěvkyně a přední autority na mezinárodní scéně klasické hudby. Okouzluje publikum i kritiky sytě barevným témbrem svého hlasu, charismatickou osobností a hudební všestranností.

Zpěv studovala pod vedením Heleny Lazarské na Vídeňské hudební univerzitě. V roce 2001 debutovala jako Pamina ve Vídeňské Volksoper a první úspěchy zažila jako sopranistka. Od roku 2005 Elisabeth Kulman začala zpívat hlavní mezzosopránové a altové role, které jí brzy vynesly oblibu publika. Její operní repertoár, který většinou nastudovala jako členka souboru Vídeňské státní opery, sahá od Glucka, Wagnera a Verdiho až k Weillovi; její symfonický repertoár zahrnuje Bachovy Pašije, Beethovenovu Missu solemnis, Wagnerův písňový cyklus Wesendonck-Lieder, Dvořákovu Stabat Mater, Mahlerovy Písně pro orchestr a Schnittkovu Faustovskou kantátu.

Od roku 2010 působí Elisabeth Kulman na volné noze. Je velmi žádanou sólistkou v metropolitních centrech hudebního světa jako Vídeň, Paříž, Londýn, Mnichov, Berlín, Tokio, Salcburk, Moskva atd. Pravidelně spolupracuje se světovými orchestry a s dirigenty, jako je například Zubin Mehta, Kirill Petrenko, Christian Thielemann, Philippe Jordan, Herbert Blomstedt, Mariss Jansons, Kent Nagano a Marek Janowski; zvlášť úzce spolupracovala s Nikolausem Harnoncourtem.

Od roku 2015 Elisabeth Kulman zaměřuje své umělecké aktivity na recitály (dlouhá léta v doprovodu klavíristy Eduarda Kutrowatze), koncerty a koncertní provedení oper. Zvláště se věnuje nekonvenčním projektům, jako například „Mussorgsky Dis-Covered“ [Objevený Musorgskij] s mezinárodním jazzovým kvartetem, „Mahler Lider“ [Mahlerovy písně] a „Wer wagt mich zu höhnen?“ [Kdo se odváží se mi posmívat?] se souborem Amarcord Wien a „Hungaro Tune“ [Maďarské melodie] se symfonickým orchestrem a jazzovými sólisty. Ve svém nejnovějším sólovém programu, hudební show „La femme c’est moi“ [Já jsem ta žena], Elisabeth Kulman velmi osobním způsobem spojuje různé žánry a vždy splňuje nejvyšší umělecké normy. V úpravě Tscho Theissinga pro komorní orchestr zpívá slavné operní árie (a to nejen pro mezzosoprán), klasické „Písně“, muzikálové melodie i písně Beatles a Michaela Jacksona.

Skladby

Gustav Mahler
Symfonie č. 2 c moll „Vzkříšení“

Koncem června 1894 psal Gustav Mahler z pobytu u Attersee v Horním Rakousku svému příteli, filozofu a archeologovi Fritzi Löhrovi do Vídně: „Hlásím tímto šťastné zrození zdravé, silné, poslední věty druhé symfonie. Otec i dítě se cítí v rámci okolností dobře, dítě ještě není zcela mimo nebezpečí.“ Symfonii č. 2 začal psát roku 1888, bezprostředně po dokončení První symfonie (kterou ovšem ještě několikrát přepracovával; konečná verze měla premiéru roku 1896). Stal se právě kapelníkem německé opery v Budapešti a problémy s vedením divadla i pochybnosti, které Mahlerův tvůrčí proces stále provázely, vedly k odkladu. K rozpracované symfonii se vrátil o tři roky později, když nastoupil do Městského divadla v Hamburku. V té době měl rozvrženou první větu a nazval ji Totenfeier (Smuteční slavnost). Na klavíru ji přehrál pianistovi a dirigentovi Hansi von Bülow, který obdivoval Mahlerovo dirigentské umění a jeho nástup v Hamburku s nadšením přivítal. Pro Mahlera jako skladatele však Bülow projevil jen málo pochopení, a tak jeho pochybnosti ještě prohloubil. Fritzi Löhrovi se tehdy Mahler svěřil, že Bülowa „zachvátil nervózní úděs a prohlásil, že Tristan je proti mé skladbě haydnovská symfonie. [...] Už tomu pomalu začínám věřit: Buď jsou moje věci zmatené nesmysly – nebo – doplň si sám! Mě to unavuje...“ Symfonii tedy opět odložil, ne snad jen z důvodu Bülovowa odsudku; opět musel většinu času a energie věnovat práci v opeře a koncertnímu dirigování. Po další přestávce zkomponoval v létě 1893 písně Kázání svatého Antonína rybám (Des Antonius von Padua Fischpredigt) a Prasvětlo (Urlicht) ze sbírky Chlapcův kouzelný roh a obě našly v symfonii uplatnění. 12. února 1894 zemřel Hans von Bülow v Káhiře, kam se odjel léčit. A byl to Bülow, kdo nyní – posmrtně – Mahlerovi pomohl najít klíč k poslední větě symfonie. Mahler byl přítomen smuteční slavnosti za Bülowa v hamburském chrámu sv. Michala a zaznamenal své pocity: „Atmosféra, ve které jsem tam seděl a mé myšlenky na zesnulého zcela odpovídaly duchu díla, které jsem tehdy v sobě nosil. Vtom začal sbor zpívat s doprovodem varhan Klopstockovo Vzkříšení! Zasáhlo mě to jako blesk a v mé duši bylo náhle jasno! Na takový blesk tvůrce čeká, to je pro něj ‚svaté zvěstování‘!“ Po zdráhání se odvážil použít v závěrečné větě sbor; dosud váhal z obavy, aby nebyl považován za Beethovenova napodobitele.        

První věta symfonie (název Totenfeier už se v tištěném vydání díla neobjevil), je smuteční pochod ve formě sonátové věty. Otevírá ho tremolo hlubokých smyčců, k němuž se přidávají dechové nástroje a pozvolna vyrůstá heroické hlavní téma. Další téma, slavnostního charakteru, se také objevuje ve fuze finální věty a rámuje tak celou skladbu. Druhá věta má charakter pomalého ländleru, je transformací rondové formy a má být vzpomínkou na „blažený okamžik života drahého zesnulého“. Ve třetí větě použil Mahler hudební materiál Kázání sv. Antonína rybám, a píseň Prasvětlo zařadil jako altové sólo do čtvrté věty navazující na třetí bez přerušení. Podle skladatelových slov měla vyjadřovat „zápas duše a tázání po Bohu a po božské existenci, která následuje po životě na zemi“. Také pátá věta je připojena attacca. Verše Friedricha Gottlieba Klopstocka (1724–1803), které v ní použil, Mahler upravil a větu charakterizoval takto: „Přišel konec všeho živého, ohlašuje se Poslední soud...“. Nad obrazem apokalypsy však převáží obraz boží lásky, která „nás prozařuje blaženým věděním a bytím“. Ve finále Druhé symfonie Mahler uplatnil představu prostorového zvuku, když připojil hlasy lesních rohů, trubek a tympánů v zákulisí. Pro závěrečný instrumentační efekt symfonie hledal zvony, o jejichž zvuku měl konkrétní představu. Nalezl je u jakéhosi zvonaře ve vesnici blízko Hamburku. 

Druhá symfonie byla poprvé provedena pod Mahlerovou taktovkou 4. března 1895 v Berlíně, ovšem bez vokálních vět. Kritika takové fragmentární provedení označila za nevhodné, neboť publikum má právo poznat dílo celé. Tento názor dokumentuje proměnu, jakou prošlo vnímání symfonického díla od Beethovenových dob coby souvislého strukturálního celku. Pochopení Mahlerovy hudby to však neusnadnilo: „Pan Mahler se představil jako skladatel a dirigent. Ačkoli ani jako dirigent nepůsobí právě příjemně pro oko, přece daleko lépe diriguje než komponuje.“ Recenzenti v díle postrádali formu, vytkli Mahlerovi zálibu v disonancích, které tahají za uši a v krkolomných modulacích, dokonce se ozvalo doporučení, aby symfonie raději nepsal. Premiéra kompletního díla se konala 13. prosince téhož roku také v Berlíně, opět za řízení skladatele. Sopránové sólo zpívala sólistka hamburské opery Josephine von Artner, která pocházela z Prahy a Mahler se s ní seznámil již během svého působení v Lipsku. Altový part interpretovala tehdy jednadvacetiletá Hedwig Felden, rovněž rodačka z Čech (narodila se v Teplicích), která rok předtím v Hamburku pod Mahlerovou taktovkou debutovala. I tentokrát někteří recenzenti psali, že autorovi schází první a základní podmínka symfonika, jakou je ovládnutí formy. Vokální složku však přijali s porozuměním a závěrečný sbor označili za „nejlepší část celku“, jež „po symfonii trvající půldruhé hodiny představuje rozhodně působivý, smířlivý závěr“. Dirigent Bruno Walter později prohlásil, že „tímto dnem začal Mahlerův vzestup.“ Pražskou premiéru Mahlerovy Druhé symfonie provedl 18. prosince 1903 Oskar Nedbal s Českou filharmonií posílenou o hráče orchestru Nového německého divadla za spoluúčinkování pražského sboru Hlahol a Vinohradského Hlaholu, sólistkami byly (později spíše jako operetní herečka působící) Božena Durasová (1886–1961) a Gabriela Horváthová (1877–1967). To už kritika psala o díle „hlubokého duchovního ponoru, odvaha koncepce, velikost myšlenek a často ohromující moc výrazu posluchačem otřásají a zároveň povznášejí. Existuje jen málo hudebních básní, v nichž je množství instrumentálních a vokálních prostředků vypočítáno tak málo na efekt, zde je vše umělecky zdůvodněno a organicky nezbytné“.

Tak copak vás zajímá?
Zavřít

Rozehrajte s námi další koncert

Podpořte nás
Zavřít
Tak copak vás zajímá?