Fotografie ilustrujicí stránku  Josef Špaček Česká filharmonie

Česká filharmonie • Josef Špaček


Česká filharmonie

Večer rámují dvě zásadní díla celé hudební historie. Mozartova symfonie Jupiter je skladatelovou poslední a také nejrozsáhlejší symfonií. Mezi hudebníky se těší takové oblibě, že ji dirigenti zvolili třetí nejoblíbenější symfonií vůbec. Jupiter je poslední ze tří vrcholných symfonií, které Mozart napsal v rychlém sledu během června a července 1788.

Koncert z řady C
Délka programu 1 hod 30 min

Program

Wolfgang Amadeus Mozart
Symfonie č. 41 C dur „Jupiter“ K 551 

Jiří Teml
Labyrint paměti, symfonický obraz (světová premiéra) 

Dmitrij Šostakovič
Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll op. 77

Účinkující

Josef Špaček
housle

James Gaffigan
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Josef Špaček

Rudolfinum — Dvořákova síň

30. 4. 2020  čtvrtek 10.00
Generální zkouška
Nelze objednat online
30. 4. 2020  čtvrtek 19.30
Nelze objednat online
1. 5. 2020  pátek 19.30
Nelze objednat online
2. 5. 2020  sobota 15.00
Nelze objednat online

Preludium

19.30   |   Rudolfinum — Sukova síň

Večer rámují dvě zásadní díla celé hudební historie. Mozartova symfonie Jupiter je skladatelovou poslední a také nejrozsáhlejší symfonií. Mezi hudebníky se těší takové oblibě, že ji dirigenti zvolili třetí nejoblíbenější symfonií vůbec. Jupiter je poslední ze tří vrcholných symfonií, které Mozart napsal v rychlém sledu během června a července 1788. Rychlost, s níž díla vytvořil a jejich vzájemné formální propojení vedlo Nikolause Harnoncourta k domněnce, že je Mozart zamýšlel jako jeden celek. Tuto hypotézu podpořil mimo jiné faktem, že první věta Jupitera nemá obvyklou pomalou introdukci a její finále je nezvykle rozsáhlé.

První houslový koncert Dmitrije Šostakoviče postihla ždanovovská cenzura, jejíž vinou zůstal několik let uschován a premiéry se dočkal až sedm let po svém vzniku. Vynucená pauza umožnila Šostakovičovi, aby na koncertu dále pracoval s Davidem Oistrachem, jemuž byl věnován. Premiéra s Leningradskou filharmonií a Jevgenijem Mravinským byla jednoznačným úspěchem. V koncertu najdeme odkazy na Beethovena či Elgara, stejně jako Šostakovičem hojně používanou šifru vlastního jména z tónů DSCH. Další z řady premiér skladeb psaných na objednávku České filharmonie, pochází z pera Jiřího Temla, oblíbeného a mimořádně všestranného skladatele, laureáta Pražského jara, v jehož kompozičním stylu se odráží vliv české lidové hudby.

Účinkující

Josef Špaček  housle
Josef Špaček

JOSEF ŠPAČEK
housle, umělecký garant projektu

Josef Špaček je houslista, který si svou hrou podmaňuje publikum celého světa a řadí se mezi nejvýraznější talenty své generace. Jeho hra vyniká technickou jistotou, virtuozitou, osobitým výrazem a širokým rozsahem barevnosti zvuku. Uznáván je i pro své sebevědomé a soustředěné vystupování. Profiluje se jako virtuos se širokým záběrem napříč styly a repertoárem, na kterém prokazuje svou “udivující artikulaci a atletičnost” (The Scotsman), nebo “bujnost a pikantnost tónu” (The Telegraph).

Josef vystupuje s významnými orchestry po celém světě. V posledních deseti letech se na světových pódiích objevil například s Českou filharmonií, Orchestre de Paris, Rundfunk-Sinfonieorchester Berlin, Bamberger Symphoniker, Konzerthausorchester Berlin, Tonhalle-Orchester Zürich, Helsinki Philharmonic Orchestra, Orchestre Philharmonique du Capitole de Toulouse, Orchestra Sinfonica Nazionale della RAI Torino, Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra, Japan Philharmonic Orchestra, Shanghai Symphony Orchestra, Netherlands Philharmonic Orchestra, Rotterdam Philharmonic Orchestra nebo Stavanger Symphony Orchestra.

Stejnou pozornost jako sólovým recitálům věnuje Josef i komorní hudbě a je pravidelným hostem festivalů i koncertních sálů v Evropě (Konzerthaus Vídeň, Muziekgebouw aan‘t IJ Amsterdam, Kronberg Academy, Evian Festival, Kaposfest, Schloß Elmau), nebo Asii a v USA (Kennedy Center Washington D.C., v 92Y New York, La Jolla San Diego, ChamberFest Cleveland nebo Nevada Chamber Music Festival). Na pódiích se v rámci komorních souborů objevuje po boku předních světových instrumentalistů, jakými jsou např. Gil Shaham, Kian Soltani, James Ehnes, Clemens Hagen, Gerhard Oppitz, Noah Bendix-Balgley, Máté Szücs, Miroslav Sekera, Tomáš Jamník, Sharon Kam, Kristóf Baráti, Zoltan Fejervari a Suzana Bartal.

Josef spolupracuje s uznávanými dirigenty, mezi nimiž jsou např. Jakub Hrůša, Semjon Byčkov, Manfred Honeck, Valerij Gergiev, Thomas Adès, Krzysztof Urbański, James Gaffigan, James Conlon, Maxim Emelyanchev, Jiří Bělohlávek (i.m.), Thomas Søndergård, Cornelius Meister, Michael Sanderling, David Zinman, Eliahu Inbal, Tomáš Netopil, Marc Albrecht, Aziz Shokhakimov, Christian Vasquez, Lio Kuokman a další.


V roli sólisty nahrál Josef pro vydavatelství Supraphon CD s Dvořákovými a Janáčkovými houslovými koncerty a Sukovou Fantazií. Na této nahrávce se podílela Česká filharmonie pod taktovkou Jiřího Bělohlávka. Jeho diskografie zahrnuje mimo jiné i recitálové nahrávky děl Smetany, Janáčka a Prokofjeva (Miroslav Sekera, piano), nebo komplet houslových sonát Eugena Ysaÿe.

Josef Špaček studoval pod vedením renomovaných pedagogů Idy Kavafian a Jaime Lareda na Curtisově hudebním institutu ve Filadelfii nebo Itzhaka Perlmana na newyorské Juilliard School. Studium na Pražské konzervatoři absolvoval pod vedením Jaroslava Foltýna. Je laureátem světově proslulé mezinárodní soutěže královny Alžběty v Bruselu, získal první cenu v mezinárodní houslové soutěži Michaela Hilla (Nový Zéland) a třetí cenu a cenu poroty mladých na mezinárodní houslové soutěži Carla Nielsena (Dánsko). Na prestižní soutěžní přehlídce Young Concert Artists International Auditions v New Yorku získal druhou cenu. 

V roce 2011 se stal historicky nejmladším koncertním mistrem České filharmonie a na této pozici setrval devět sezón až do roku 2020. Orchestr jej v roce 2016 jmenoval rezidentním umělcem.

Josef Špaček hraje na housle “LeBrun; Bouthillard” Guarneri del Gesù cca. 1732 zapůjčené od společnosti Ingles & Hayday.

James Gaffigan  dirigent
James Gaffigan

James Gaffigan patří k nejvýraznějším mladým americkým dirigentům současnosti, který budí pozornost na celém světě svým přirozeným nenuceným projevem a přesvědčivým hudebním mistrovstvím. V lednu 2010 byl jmenován šéfdirigentem Lucernského symfonického orchestru a hlavním hostujícím dirigentem Filharmonie Nizozemského rozhlasu, v září 2013 se ujal postu hlavního hostujícího dirigenta Gürzenich-Orchestru v Kolíně nad Rýnem, kde řídí abonentní koncerty i operní inscenace.

James Gaffigan je pravidelně zván ke spolupráci s předními orchestry a operními soubory v Evropě, Spojených státech a Asii. V uplynulých sezonách působil jako host v Mnichovské, Londýnské a Rotterdamské filharmonii, drážďanské Staatskapelle, Německého symfonického orchestru v Berlíně, Göteborského symfonického orchestru, berlínského RSO, Symfonického orchestru BBC, Symfonického orchestru Birmingham, České filharmonie, curyšského orchestru Tonhalle, Symfonického orchestru Bournemouth, komorního orchestru Camerata Salzburg, Orchestru doby osvícení, orchestrů Lipského a Stuttgartského rozhlasu, Tokijského metropolitního symfonického orchestru, Symfonického orchestru Sydney a Katarské filharmonie. V USA řídil Filadelfský a Clevelandský orchestr, Sanfranciskou a Losangeleskou filharmonii, symfonické orchestry Chicago, St. Louis, Cincinnati, Indianapolis, Minnesota, Dallas, Detroit, Houston, Baltimore, Národní symfonický orchestr a Komorní orchestr sv. Pavla.

Vystoupení během nynější sezony zahrnují debuty s Londýnským symfonickým orchestrem, Vídeňskými symfoniky, Orchestre de Paris, Osloskou a Drážďanskou filharmonií, a opětovné koncerty s lipským orchestrem MDR, Symfonickým orchestrem Sydney, Bergenskou, Českou a Rotterdamskou filharmonií. V USA bude znovu řídit Novosvětský symfonický orchestr a vrátí se do Toronta, Atlanty, St. Louis, Houstonu a Cincinnati.

Jako operní dirigent debutoval v sezoně 2011/12 ve Vídeňské státní opeře v inscenaci Bohémy a byl okamžitě požádán o hudební nastudování Dona Giovanniho v následující sezoně. James Gaffigan pokračuje ve spolupráci s festivalem v Glyndebourne – v roce 2012 tam řídil inscenaci opery Náměsíčná a v létě roku 2013 představení Falstaffa. V roce 2005 debutoval v Curyšské opeře, kde řídil Bohému. Ve Spojených státech hudebně nastudoval inscenace Dona Giovanniho a Figarovy svatby na Aspenském hudebním festivalu a představení Figarovy svatby v Houstonské opeře.

James Gaffigan se narodil v roce 1979 v New York City, je absolventem New England Conservatory of Music a Shepherd School of Music na Rice University v texaském Houstonu. Dále studoval na Americké dirigentské akademii u Aspenského hudebního festivalu a školy a jako stipendista v Tanglewoodu.

V roce 2009 završil své tříleté angažmá jako asistent dirigenta Sanfranciského symfonického orchestru Michaela Tilsona Thomase, kde řídil abonentní koncerty a působil jako umělecký šéf letního festivalu pořádaného orchestrem. V letech 2003–2006 byl pomocným dirigentem Clevelandského orchestru, kde pracoval pod vedením hudebního ředitele Franze Welser-Mösta. James Gaffigan zahájil svou mezinárodní kariéru v roce 2004 po vítězství v prestižní Mezinárodní dirigentské soutěži Sira Georga Soltiho. Žije v Lucernu se svou manželkou spisovatelkou Lee Taylor Gaffigan a jejich dcerou Sofií.

Skladby

Wolfgang Amadeus Mozart
Symfonie č. 41 C dur „Jupiter“ K 551
Jiří Teml
Labyrint paměti, symfonický obraz (světová premiéra)
Dmitrij Šostakovič
Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll op. 77

Dmitrij Šostakovič měl v řadách soudobých sovětských interpretů mnoho přátel, se kterými také těsně spolupracoval při uvádění svých děl. Patřil k nim např. dirigent Kirill Kondrašin, jenž premiéroval slavnou Čtvrtou symfonii c moll, violoncellista Mstislav Rostropovič pro nějž Šostakovič napsal dvojici koncertů pro violoncello a orchestr nebo houslista David Oistrach, jemuž jsou věnovány oba houslové koncerty. Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll op. 77 komponoval Šostakovič v letech 1947–1948. Do tvorby tohoto díla tak zasáhly nechvalně známé okolnosti prvního čtvrtletí roku 1948, kdy byl spolu s dalšími předními sovětskými skladateli z nejvyšších stranických míst tvrdě, avšak nespravedlivě kritizován a obviňován z modernismu a formalismu.

Dmitriji Šostakovičovi se však do značné míry podařilo situaci (vyvolanou Josifem Stalinem a jeho pravou rukou v kulturních záležitostech Andrejem Ždanovem) ustát a udržet si pozici „hlavního vývozního artiklu sovětské hudby“ do světa, a to včetně kapitalistického Západu. Proces očišťování byl však neobyčejně náročný a způsobil, že se První houslový koncert dočkal premiéry až po Stalinově smrti, sedm let od svého vzniku – 29. října 1955 s Davidem Oistrachem a Leningradskou filharmonií pod taktovkou Jevgenije Mravinského.

Sám skladatel o tomto díle napsal, že je to „svým charakterem v podstatě spíš symfonie pro sólové housle s orchestrem“. Virtuóz Oistrach se o skladbě vyslovil následovně: „Koncert je mimořádně zajímavým úkolem pro interpreta. Je to, chcete-li, velká, obsažná shakespearovská role, která vyžaduje od umělce velké emocionální a intelektuální vypětí a která skýtá obrovské možnosti nejen k demonstrování houslistovy virtuozity, ale především k vyjádření nejhlubších citů, myšlenek a nálad.“ A skutečně; jde o interpretačně mimořádně obtížné dílo, které je zároveň prosto obsahově prázdných virtuózních efektů. Jeho čtyři věty jsou kromě tempového označení pojmenovány také z hlediska své formy.

První částí je pomalé Nokturno. Po ponurém úvodu přednesou sólové housle hlavní téma celé věty, která je zkomponovaná v sonátové formě. V dalším průběhu úvodní části se pak sólový nástroj polyfonním způsobem proplétá s orchestrem. Následující Scherzo se vyznačuje pulzujícím rytmem. Dmitrij Šostakovič zde vůbec poprvé použil motiv d-es-c-h, které v několika pozdějších skladbách uplatnil jako svou značku (názvy tónů motivu jsou začátečními písmeny skladatelova jména a příjmení v německé transkripci – DSCH). V naší skladbě tato čtyřtónová hudební myšlenka zazní sice opakovaně, ale spíše nenápadně, navíc pouze v orchestrálním doprovodu.

Ústřední téma třetí věty pojmenované jako Passacaglia přednesou hned na jejím začátku violoncella s kontrabasy. Následný teskný zpěv houslí je náročný především na zachování předepsaných výrazových nuancí. Konec této části je tvořen rozsáhlou kadencí, v níž sólový nástroj mění náladu od melancholického pláče k neklidnému rozhořčení. Kadence ústí attaca do závěrečné věty, označené přiléhavě jako Burleska. Autor se zde inspiroval skotačivou rytmikou i melodikou lidových písní tzv. skomorochů, tj. dávných ruských potulných pěvců, herců a tanečníků.

Tak copak vás zajímá?
Zavřít

Rozehrajte s námi další koncert

Podpořte nás
Zavřít
Tak copak vás zajímá?