Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie<br>Josef Špaček

Česká filharmonie

Josef Špaček

Česká filharmonie

Večer rámují dvě zásadní díla celé hudební historie. Mozartova symfonie Jupiter je skladatelovou poslední a také nejrozsáhlejší symfonií. Mezi hudebníky se těší takové oblibě, že ji dirigenti zvolili třetí nejoblíbenější symfonií vůbec. Jupiter je poslední ze tří vrcholných symfonií, které Mozart napsal v rychlém sledu během června a července 1788.

Délka programu 1 hod 30 min
Program

Wolfgang Amadeus Mozart
Symfonie č. 41 C dur „Jupiter“ K 551 

Jiří Teml
Labyrint paměti, symfonický obraz (světová premiéra) 

Dmitrij Šostakovič
Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll op. 77

Interpreti

Josef Špaček
housle

James Gaffigan
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie<br>Josef Špaček
Rudolfinum — Dvořákova síň
30. 4. 2020  čtvrtek — 10.00 Generální zkouška
Nelze objednat online
30. 4. 2020  čtvrtek — 19.30
Nelze objednat online
1. 5. 2020  pátek — 19.30
Nelze objednat online
2. 5. 2020  sobota — 15.00
Nelze objednat online

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Preludium

19.30   |   Rudolfinum — Sukova síň

Večer rámují dvě zásadní díla celé hudební historie. Mozartova symfonie Jupiter je skladatelovou poslední a také nejrozsáhlejší symfonií. Mezi hudebníky se těší takové oblibě, že ji dirigenti zvolili třetí nejoblíbenější symfonií vůbec. Jupiter je poslední ze tří vrcholných symfonií, které Mozart napsal v rychlém sledu během června a července 1788. Rychlost, s níž díla vytvořil a jejich vzájemné formální propojení vedlo Nikolause Harnoncourta k domněnce, že je Mozart zamýšlel jako jeden celek. Tuto hypotézu podpořil mimo jiné faktem, že první věta Jupitera nemá obvyklou pomalou introdukci a její finále je nezvykle rozsáhlé.

První houslový koncert Dmitrije Šostakoviče postihla ždanovovská cenzura, jejíž vinou zůstal několik let uschován a premiéry se dočkal až sedm let po svém vzniku. Vynucená pauza umožnila Šostakovičovi, aby na koncertu dále pracoval s Davidem Oistrachem, jemuž byl věnován. Premiéra s Leningradskou filharmonií a Jevgenijem Mravinským byla jednoznačným úspěchem. V koncertu najdeme odkazy na Beethovena či Elgara, stejně jako Šostakovičem hojně používanou šifru vlastního jména z tónů DSCH. Další z řady premiér skladeb psaných na objednávku České filharmonie, pochází z pera Jiřího Temla, oblíbeného a mimořádně všestranného skladatele, laureáta Pražského jara, v jehož kompozičním stylu se odráží vliv české lidové hudby.

Interpreti

Josef Špaček  housle

Josef Špaček

JOSEF ŠPAČEK
housle, umělecký garant projektu

Josef Špaček se rychle etabluje jako jeden z nejúspěšnějších houslistů své generace. Studoval u Itzhaka Perlmana na newyorské Juilliard School, u Idy Kavafian a Jaimeho Lareda v Curtis Institute of Music ve Filadelfii a u Jaroslava Foltýna na Pražské konzervatoři. Je laureátem Mezinárodní soutěže královny Alžběty v Bruselu a získal nejvyšší ceny na Mezinárodní houslové soutěži Michaela Hilla na Novém Zélandu, na Mezinárodní houslové soutěži Carla Nielsena v Dánsku a na Young Concert Artists International Auditions v New Yorku.

Vrcholy v sezonách 2017/2018/2019 tvoří mimo jiné návrat k Nizozemské filharmonii a Marcu Albrechtovi a debuty s Orchestre Philharmonique du Capitole de Toulouse a Thomasem Søndergårdem, s Bamberskými symfoniky a Manfredem Honeckem, se Skotským komorním orchestrem a Maximem Emelyanchevem, s Helsinskou filharmonií a Michaelem Sanderlingem, s Antverpským symfonickým orchestrem a Davidem Zinmanem, se Štrasburskou filharmonií a Azizem Shokhakimovem, s Filharmonií Monte Carlo a Tomášem Netopilem, se Stavanger Symphony Orchestra a Christianem Vásquezem, s Vlámskými symfoniky a Danielem Blendulfem a s Kjótským symfonickým orchestrem a Lio Kuokmanem. Nadále vystupuje jako sólista s Českou filharmonií, a to na pražských i zahraničních koncertech dirigovaných Semjonem Byčkovem, Jakubem Hrůšou a Thomasem Adèsem.

Má za sebou vystoupení na abonentních koncertech České filharmonie s Valerijem Gergievem, návrat k Orchestra Sinfonica Nazionale della RAI Torino s Jamesem Conlonem, debut s Rotterdamskou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem, berlínský debut s Konzerthausorchester Berlin a Thomasem Sanderlingem, debut v amsterdamském Concertgebouw s Nizozemskou filharmonií a Thomasem Søndergårdem, tokijský debut s Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra a Jakubem Hrůšou a debut u Orchestra di Padova e del Veneto pod taktovkou Gerarda Korstena, u Sønderjylland Symphony Orchestra s Johannesem Wildnerem a u Vlámských symfoniků s Adrienem Perruchonem (zaznamenalo Mezzo Live HD TV). Recitálové debuty měl v Kennedyho centru ve Washingtonu D.C. a v La Jolle v San Diegu.

Nedávno zesnulý Jiří Bělohlávek byl podporovatelem Josefa Špačka a pravidelně ho zval ke spolupráci. Mezi další dirigenty, s nimiž Špaček spolupracuje, patří Semjon Byčkov, James Conlon, Christoph Eschenbach, Asher Fisch, Valerij Gergiev, Roy Goodman, Jakub Hrůša, Manfred Honeck, Eliahu Inbal, Jun Märkl, Rossen Milanov, Tomáš Netopil, Thomas Sanderling a Thomas Søndergård.

Josef Špaček rovněž účinkuje v recitálech a na festivalech komorní hudby v Evropě (mimo jiné v pražském Rudolfinu, ve vídeňském Konzerthausu, na Evian Festivalu, Kaposfestu a Schloß Elmau), Asii a USA (mimo jiné v Kennedho centru, v La Jolla, na ChamberFest Cleveland a na Nevada Chamber Music Festival).

U Supraphonu vydal s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem vysoce oceňovanou nahrávku s houslovými koncerty A. Dvořáka a L. Janáčka a se Sukovou Fantazií (mezi jinými „Nahrávka týdne“ v The Sunday Times, „Nahrávka měsíce a roku“ na MusicWeb International a 5* v magazínu Diapason) a také recitálové CD se skladbami pro housle a klavír od Smetany, Janáčka a Prokofjeva s klavíristou Miroslavem Sekerou. V roce 2010 nahrál díla H. W. Ernsta pro label Naxos. Jeho první CD, které vyšlo v roce 2006, obsahuje kompletní nahrávku sonát pro sólové housle od Eugèna Ysaÿe.

Působí také ve funkci koncertního mistra České filharmonie, nejmladšího v její historii. V lednu 2016 mu orchestr udělil titul „Umělecký partner“.

Josef Špaček hraje na housle „LeBrun; Bouthillard“ italského výrobce Guarneri del Gesù, vyrobené asi v roce 1732 a laskavě zapůjčené společností Ingles & Hayday.

James Gaffigan  dirigent

James Gaffigan

James Gaffigan patří k nejvýraznějším mladým americkým dirigentům současnosti, který budí pozornost na celém světě svým přirozeným nenuceným projevem a přesvědčivým hudebním mistrovstvím. V lednu 2010 byl jmenován šéfdirigentem Lucernského symfonického orchestru a hlavním hostujícím dirigentem Filharmonie Nizozemského rozhlasu, v září 2013 se ujal postu hlavního hostujícího dirigenta Gürzenich-Orchestru v Kolíně nad Rýnem, kde řídí abonentní koncerty i operní inscenace.

James Gaffigan je pravidelně zván ke spolupráci s předními orchestry a operními soubory v Evropě, Spojených státech a Asii. V uplynulých sezonách působil jako host v Mnichovské, Londýnské a Rotterdamské filharmonii, drážďanské Staatskapelle, Německého symfonického orchestru v Berlíně, Göteborského symfonického orchestru, berlínského RSO, Symfonického orchestru BBC, Symfonického orchestru Birmingham, České filharmonie, curyšského orchestru Tonhalle, Symfonického orchestru Bournemouth, komorního orchestru Camerata Salzburg, Orchestru doby osvícení, orchestrů Lipského a Stuttgartského rozhlasu, Tokijského metropolitního symfonického orchestru, Symfonického orchestru Sydney a Katarské filharmonie. V USA řídil Filadelfský a Clevelandský orchestr, Sanfranciskou a Losangeleskou filharmonii, symfonické orchestry Chicago, St. Louis, Cincinnati, Indianapolis, Minnesota, Dallas, Detroit, Houston, Baltimore, Národní symfonický orchestr a Komorní orchestr sv. Pavla.

Vystoupení během nynější sezony zahrnují debuty s Londýnským symfonickým orchestrem, Vídeňskými symfoniky, Orchestre de Paris, Osloskou a Drážďanskou filharmonií, a opětovné koncerty s lipským orchestrem MDR, Symfonickým orchestrem Sydney, Bergenskou, Českou a Rotterdamskou filharmonií. V USA bude znovu řídit Novosvětský symfonický orchestr a vrátí se do Toronta, Atlanty, St. Louis, Houstonu a Cincinnati.

Jako operní dirigent debutoval v sezoně 2011/12 ve Vídeňské státní opeře v inscenaci Bohémy a byl okamžitě požádán o hudební nastudování Dona Giovanniho v následující sezoně. James Gaffigan pokračuje ve spolupráci s festivalem v Glyndebourne – v roce 2012 tam řídil inscenaci opery Náměsíčná a v létě roku 2013 představení Falstaffa. V roce 2005 debutoval v Curyšské opeře, kde řídil Bohému. Ve Spojených státech hudebně nastudoval inscenace Dona Giovanniho a Figarovy svatby na Aspenském hudebním festivalu a představení Figarovy svatby v Houstonské opeře.

James Gaffigan se narodil v roce 1979 v New York City, je absolventem New England Conservatory of Music a Shepherd School of Music na Rice University v texaském Houstonu. Dále studoval na Americké dirigentské akademii u Aspenského hudebního festivalu a školy a jako stipendista v Tanglewoodu.

V roce 2009 završil své tříleté angažmá jako asistent dirigenta Sanfranciského symfonického orchestru Michaela Tilsona Thomase, kde řídil abonentní koncerty a působil jako umělecký šéf letního festivalu pořádaného orchestrem. V letech 2003–2006 byl pomocným dirigentem Clevelandského orchestru, kde pracoval pod vedením hudebního ředitele Franze Welser-Mösta. James Gaffigan zahájil svou mezinárodní kariéru v roce 2004 po vítězství v prestižní Mezinárodní dirigentské soutěži Sira Georga Soltiho. Žije v Lucernu se svou manželkou spisovatelkou Lee Taylor Gaffigan a jejich dcerou Sofií.

Skladby

Wolfgang Amadeus Mozart — Symfonie č. 41 C dur „Jupiter“ K 551

Jiří Teml — Labyrint paměti, symfonický obraz (světová premiéra)

Dmitrij Šostakovič — Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll op. 77

Dmitrij Šostakovič měl v řadách soudobých sovětských interpretů mnoho přátel, se kterými také těsně spolupracoval při uvádění svých děl. Patřil k nim např. dirigent Kirill Kondrašin, jenž premiéroval slavnou Čtvrtou symfonii c moll, violoncellista Mstislav Rostropovič pro nějž Šostakovič napsal dvojici koncertů pro violoncello a orchestr nebo houslista David Oistrach, jemuž jsou věnovány oba houslové koncerty. Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll op. 77 komponoval Šostakovič v letech 1947–1948. Do tvorby tohoto díla tak zasáhly nechvalně známé okolnosti prvního čtvrtletí roku 1948, kdy byl spolu s dalšími předními sovětskými skladateli z nejvyšších stranických míst tvrdě, avšak nespravedlivě kritizován a obviňován z modernismu a formalismu.

Dmitriji Šostakovičovi se však do značné míry podařilo situaci (vyvolanou Josifem Stalinem a jeho pravou rukou v kulturních záležitostech Andrejem Ždanovem) ustát a udržet si pozici „hlavního vývozního artiklu sovětské hudby“ do světa, a to včetně kapitalistického Západu. Proces očišťování byl však neobyčejně náročný a způsobil, že se První houslový koncert dočkal premiéry až po Stalinově smrti, sedm let od svého vzniku – 29. října 1955 s Davidem Oistrachem a Leningradskou filharmonií pod taktovkou Jevgenije Mravinského.

Sám skladatel o tomto díle napsal, že je to „svým charakterem v podstatě spíš symfonie pro sólové housle s orchestrem“. Virtuóz Oistrach se o skladbě vyslovil následovně: „Koncert je mimořádně zajímavým úkolem pro interpreta. Je to, chcete-li, velká, obsažná shakespearovská role, která vyžaduje od umělce velké emocionální a intelektuální vypětí a která skýtá obrovské možnosti nejen k demonstrování houslistovy virtuozity, ale především k vyjádření nejhlubších citů, myšlenek a nálad.“ A skutečně; jde o interpretačně mimořádně obtížné dílo, které je zároveň prosto obsahově prázdných virtuózních efektů. Jeho čtyři věty jsou kromě tempového označení pojmenovány také z hlediska své formy.

První částí je pomalé Nokturno. Po ponurém úvodu přednesou sólové housle hlavní téma celé věty, která je zkomponovaná v sonátové formě. V dalším průběhu úvodní části se pak sólový nástroj polyfonním způsobem proplétá s orchestrem. Následující Scherzo se vyznačuje pulzujícím rytmem. Dmitrij Šostakovič zde vůbec poprvé použil motiv d-es-c-h, které v několika pozdějších skladbách uplatnil jako svou značku (názvy tónů motivu jsou začátečními písmeny skladatelova jména a příjmení v německé transkripci – DSCH). V naší skladbě tato čtyřtónová hudební myšlenka zazní sice opakovaně, ale spíše nenápadně, navíc pouze v orchestrálním doprovodu.

Ústřední téma třetí věty pojmenované jako Passacaglia přednesou hned na jejím začátku violoncella s kontrabasy. Následný teskný zpěv houslí je náročný především na zachování předepsaných výrazových nuancí. Konec této části je tvořen rozsáhlou kadencí, v níž sólový nástroj mění náladu od melancholického pláče k neklidnému rozhořčení. Kadence ústí attaca do závěrečné věty, označené přiléhavě jako Burleska. Autor se zde inspiroval skotačivou rytmikou i melodikou lidových písní tzv. skomorochů, tj. dávných ruských potulných pěvců, herců a tanečníků.