Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie Josef Špaček

Česká filharmonie

Josef Špaček

Ostatní pořadatelé
Česká filharmonie
Program

György Ligeti
Concert Românesc

Wolfgang Amadeus Mozart
Houslový koncert č. 5 A dur KV 219 „Turecký“

Antonín Dvořák
Symfonie č. 6 D dur op. 60

Účinkující

Josef Špaček
housle

Jiří Bělohlávek
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Josef Špaček
Brucknerhaus Linz — Bruckner Saal
3. 10. 2016  pondělí — 19.30
Nelze objednat online

Prodej vstupenek zajišťuje pořadatel koncertu.

Účinkující

Jiří Bělohlávek  dirigent
Jiří Bělohlávek

Šéfdirigent a hudební ředitel České filharmonie
Hlavní hostující dirigent Rotterdamské filharmonie
Čestný dirigent BBC Symphony Orchestra

Po svém úspěšném působení na pozici šéfdirigenta BBC Symphony Orchestra byl renomovaný český dirigent Jiří Bělohlávek v roce 2012 jmenován hudebním a uměleckým ředitelem České filharmonie, přičemž s orchestrem BBC nadále vystupuje jako jeho čestný dirigent. Během své profesní dráhy působil Jiří Bělohlávek také jako šéfdirigent Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK (1977–89) a jako umělecký ředitel Pražské komorní filharmonie, nyní orchestru Prague Philharmonia (1994–2004). V roce 2006 byl jmenován předsedou umělecké rady festivalu Pražské jaro a od roku 2013 do roku 2017 zastával funkci hlavního hostujícího dirigenta Rotterdamské filharmonie.

Jako operní dirigent spolupracoval Jiří Bělohlávek s Vídeňskou státní operou, Královskou operou v Covent Garden, Metropolitní operou v New Yorku, operou v San Franciscu, Opéra National de Paris, madridským Teatro Real, operním festivalem v Glyndebourne, Curyšskou operou a pražským Národním divadlem. S hudebníky BBC Symphony Orchestra s velkým úspěchem uvedl a nahrál také několik koncertních provedení oper. V této sezóně potvrdil svou pověst vynikajícího dirigenta janáčkovského repertoáru, když v londýnské Royal Festival Hall dirigoval Českou filharmonii v koncertním provedení Její pastorkyně a v Sanfranciské opeře poté řídil i plné provedení tohoto díla. V rámci cyklu BBC Proms pak uvedl s BBC Symphony Orchestra rovněž Janáčkovu Věc Makropulos.

Česká filharmonie zažívá pod Bělohlávkovým vedením mimořádné úspěchy, a to jak na svém domovském pódiu v Praze, tak na rozsáhlých turné v zahraničí. V posledních třech sezónách koncertoval orchestr na třech kontinentech – kromě Evropy ještě v Asii a Severní Americe. Jeho nedávná rezidence ve vídeňském Musikvereinu byla velmi úspěšná a dala podnět k plánování podobných akcí v jiných světových hlavních městech. V lednu 2017 Česká filharmonie oznámila, že s Jiřím Bělohlávkem oficiálně prodloužila spolupráci až do roku 2022.

Kromě svého působení v Praze a zahraničních turné s Českou filharmonií hostuje Jiří Bělohlávek nadále u předních světových orchestrů – v posledních letech dirigoval například BBC Symphony Orchestra (včetně vystoupení na londýnských Proms), Newyorskou filharmonii, Pittsburgh Symphony Orchestra, National Symphony Orchestra se sídlem ve Washingtonu, Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, orchestr lipského Gewandhausu a vídeňské symfoniky. V nadcházející sezóně ho vedle projektů s Českou filharmonií čeká i zajímavá spolupráce s tělesy Chicago Symphony Orchestra a Pittsburgh Symphony, s Orchestrem Bavorského rozhlasu v Mnichově, Rotterdamskou filharmonií, orchestrem lipského Gewandhausu, Petrohradskou filharmonií a dalšími soubory.

Na podzim roku 2017 absolvuje Bělohlávek s Českou filharmonií velké asijské turné, které zahrnuje koncerty v Japonsku a Koreji a na Tchaj-wanu. Kromě toho bude orchestr dirigovat také na evropských vystoupeních, z nichž nejvýznamnější bude v srpnu 2018 uvedení Janáčkovy Glagolské mše na Salcburském festivalu.

Jiří Bělohlávek má rozsáhlou diskografii; jedním z jeho nedávných projektů s Českou filharmonií je souborná nahrávka všech symfonií a koncertů Antonína Dvořáka. V nadcházející sezóně bude jeho spolupráce se společností Decca pokračovat diskem s nahrávkami sukovského repertoáru.

V roce 2012 byl Jiří Bělohlávek za své služby britské hudbě jmenován komandérem Řádu Britského impéria.

Josef Špaček  housle
Josef Špaček

JOSEF ŠPAČEK
housle, umělecký garant projektu

Josef Špaček se rychle etabluje jako jeden z nejúspěšnějších houslistů své generace. Studoval u Itzhaka Perlmana na newyorské Juilliard School, u Idy Kavafian a Jaimeho Lareda v Curtis Institute of Music ve Filadelfii a u Jaroslava Foltýna na Pražské konzervatoři. Je laureátem Mezinárodní soutěže královny Alžběty v Bruselu a získal nejvyšší ceny na Mezinárodní houslové soutěži Michaela Hilla na Novém Zélandu, na Mezinárodní houslové soutěži Carla Nielsena v Dánsku a na Young Concert Artists International Auditions v New Yorku.

Vrcholy v sezonách 2017/2018/2019 tvoří mimo jiné návrat k Nizozemské filharmonii a Marcu Albrechtovi a debuty s Orchestre Philharmonique du Capitole de Toulouse a Thomasem Søndergårdem, s Bamberskými symfoniky a Manfredem Honeckem, se Skotským komorním orchestrem a Maximem Emelyanchevem, s Helsinskou filharmonií a Michaelem Sanderlingem, s Antverpským symfonickým orchestrem a Davidem Zinmanem, se Štrasburskou filharmonií a Azizem Shokhakimovem, s Filharmonií Monte Carlo a Tomášem Netopilem, se Stavanger Symphony Orchestra a Christianem Vásquezem, s Vlámskými symfoniky a Danielem Blendulfem a s Kjótským symfonickým orchestrem a Lio Kuokmanem. Nadále vystupuje jako sólista s Českou filharmonií, a to na pražských i zahraničních koncertech dirigovaných Semjonem Byčkovem, Jakubem Hrůšou a Thomasem Adèsem.

Má za sebou vystoupení na abonentních koncertech České filharmonie s Valerijem Gergievem, návrat k Orchestra Sinfonica Nazionale della RAI Torino s Jamesem Conlonem, debut s Rotterdamskou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem, berlínský debut s Konzerthausorchester Berlin a Thomasem Sanderlingem, debut v amsterdamském Concertgebouw s Nizozemskou filharmonií a Thomasem Søndergårdem, tokijský debut s Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra a Jakubem Hrůšou a debut u Orchestra di Padova e del Veneto pod taktovkou Gerarda Korstena, u Sønderjylland Symphony Orchestra s Johannesem Wildnerem a u Vlámských symfoniků s Adrienem Perruchonem (zaznamenalo Mezzo Live HD TV). Recitálové debuty měl v Kennedyho centru ve Washingtonu D.C. a v La Jolle v San Diegu.

Nedávno zesnulý Jiří Bělohlávek byl podporovatelem Josefa Špačka a pravidelně ho zval ke spolupráci. Mezi další dirigenty, s nimiž Špaček spolupracuje, patří Semjon Byčkov, James Conlon, Christoph Eschenbach, Asher Fisch, Valerij Gergiev, Roy Goodman, Jakub Hrůša, Manfred Honeck, Eliahu Inbal, Jun Märkl, Rossen Milanov, Tomáš Netopil, Thomas Sanderling a Thomas Søndergård.

Josef Špaček rovněž účinkuje v recitálech a na festivalech komorní hudby v Evropě (mimo jiné v pražském Rudolfinu, ve vídeňském Konzerthausu, na Evian Festivalu, Kaposfestu a Schloß Elmau), Asii a USA (mimo jiné v Kennedho centru, v La Jolla, na ChamberFest Cleveland a na Nevada Chamber Music Festival).

U Supraphonu vydal s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem vysoce oceňovanou nahrávku s houslovými koncerty A. Dvořáka a L. Janáčka a se Sukovou Fantazií (mezi jinými „Nahrávka týdne“ v The Sunday Times, „Nahrávka měsíce a roku“ na MusicWeb International a 5* v magazínu Diapason) a také recitálové CD se skladbami pro housle a klavír od Smetany, Janáčka a Prokofjeva s klavíristou Miroslavem Sekerou. V roce 2010 nahrál díla H. W. Ernsta pro label Naxos. Jeho první CD, které vyšlo v roce 2006, obsahuje kompletní nahrávku sonát pro sólové housle od Eugèna Ysaÿe.

Působí také ve funkci koncertního mistra České filharmonie, nejmladšího v její historii. V lednu 2016 mu orchestr udělil titul „Umělecký partner“.

Josef Špaček hraje na housle „LeBrun; Bouthillard“ italského výrobce Guarneri del Gesù, vyrobené asi v roce 1732 a laskavě zapůjčené společností Ingles & Hayday.

Skladby

Wolfgang Amadeus Mozart — Houslový koncert č. 5 A dur KV 219

Koncert pro housle a orchestr č. 5 A dur KV 219 (tzv. Turecký) Wolfganga Amadea Mozarta z roku 1775 patří ke klenotům Mozartovy koncertantní tvorby a k nejvyhledávanějším skladbám dnešní houslové literatury. Je to dílo bohaté hudební invence, které dává sólistovi mnoho možností osobitého pojetí, a to nejen v závěrečných kadencích.

První věta koncertu začíná orchestrálním úvodem s tempovým označením Allegro aperto. Spojení těchto dvou výrazů není v hudbě běžné (Mozart ho použil ještě v Klavírním koncertu KV 238 a v některých operních áriích). Aperto znamená italsky otevřený. Znalci se rozcházejí v názoru, co přesně chtěl Mozart tímto přívlastkem vyjádřit. Měla jím být naznačena otevřenost v melodických nápadech, které z přemíry invence překvapivě uvádí a zase opouští, anebo snad otevřenost závěru první věty?

Po orchestrálním úvodu nastupují sólové housle v netypicky krátkém, ale výrazném Adagiu, nápadně proměňujícím charakter hudby. Po něm pak přichází v tutti energické hlavní téma, které vystřídá skromnější a grotesknější téma vedlejší. V provedení Mozart srší bohatými nápady.

Druhá věta, Adagio, přináší po jiskřivé až extatické náladě první věty vydechnutí, uvolnění a nadhled. Jako by ji komponoval jiný člověk. Pracuje s lyrickým, klidným až kontemplativním tématem, vyznívajícím v sólových pasážích nebývalé krásy.

Poslední věta, Rondo, je založena na menuetovém tématu. Ve střední části se však mění rytmus z trojdobého menuetového pohybu na dvojdobý pochod, podle něhož bývá koncert označován jako Turecký. Stejný princip je použit například i v Mozartově Klavírní sonátě A dur, jejíž 3. věta je známá jako Turecký pochod. K posílení efektu alla turca využívá skladatel i col legno ve violoncellech a basách (hráči udeří na struny hůlkou smyčce místo žíněmi). Tyto prvky tak zvané „turecké“ hudby, byly v Mozartově době oblíbené i v opeře. Třetí věta nabízí mnoho způsobů uchopení rondového tématu. Sólista je může představit od bravurně virtuózního pojetí až po zdůraznění lyrické složky. Nechme se překvapit, jaké pojetí zvolí dnes vystupující umělec.

György LIGETI — Concert Românesc

„Vidím velikou bahnitou stoku …“, takto expresivně začíná deníkový záznam skladatele Jana Rychlíka z 2. března 1955. Beznadějná atmosféra padesátých let dvacátého století byla v Maďarské lidové republice, vyhlášené dne 15. srpna 1949, té naší dosti podobná. György (Sándor) Ligeti (1923–2006) se narodil do židovské rodiny v Transylvánii.  Poměrně brzy se však rodina přestěhovala do Kolozsváru, kde začalo Ligetiho hudební vzdělávání. Od svých šestnácti let se musel potýkat s první totalitou, nacistickou, aby byl krátce po válce vržen do totality stalinské. Po krvavém potlačení maďarského povstání v roce 1956 odešel skladatel do emigrace a až do své smrti se již nikdy natrvalo do Maďarska nevrátil. Ligetiho tvorba je v kontextu dějin hudby primárně spojována s nástupem a etablováním Nové hudby. Díky síle své osobnosti, dané i neblahou životní zkušeností, se však skladatel vždy vůči autoritativnímu definování pokroku vymezoval, a tak jeho hudební projev inklinující k výrazné tembrovosti, se z hlavních modernistických proudů poněkud excentricky vymykal. Na konci sedmdesátých let došlo v tvorbě skladatele k určité syntéze aktuálních tendencí a tradičnějších poloh, a v Ligetiho díle se opět objevily vlivy a inspirace lidovou kulturou rodné vlasti. V tomto období se též skladatel navracel ke svým raným dílům, které zkomponoval ještě před emigrací.

Rovněž Concert Românesc (Rumunský koncert) zazněl v premiéře až v roce 1971. Ligeti jej zkomponoval už v roce 1951 pod vlivem vlastního výzkumu rumunské lidové kultury, kterému se nejvýrazněji věnoval při svém pobytu v Bukurešti v roce 1949. Skladba však po první zkoušce v Budapešti byla označena jako politicky nekorektní, neodpovídající dikci vládnoucího socialistického realismu a její nácvik byl zastaven. Skladateli bylo například vytknuto použití fis v B dur. Z pohledu dnešního posluchače je bizarní, že i tak harmonicky průzračné, veskrze folkloristické dílo nemohlo v roce 1951 zaznít. Koncert je složen ze čtyř krátkých částí, které jsou však hrány v jednom celku. V hudbě se odráží Ligetiho zkušenost s divokou hrou horalů na housle a dudy v Transylvánii, hra na alpské rohy v Karpatech, ale též rumunský folklor, který skladatel znal z nahrávek uložených v Bukurešťském folklórním institutu. Sám o kompozici v roce 2000 napsal, že se jedná o dílo, které nejsilněji odráží jeho hlubokou lásku k rumunské lidové hudbě a kultuře vůbec. Formálně bychom dílo mohli označit jako koncert pro orchestr, kde jsou sólistické výstupy přiřknuty převážně dechovým nástrojům.

Antonín Dvořák — Symfonie č. 6 D dur op. 60