Fotografie ilustrujicí stránku  Káťa Kabanová Česká filharmonie

Česká filharmonie

Káťa Kabanová

Česká filharmonie

V Janáčkově lyrickém a hluboce působivém ztvárnění Ostrovského Bouře spojí síly nejlepší čeští umělci pod vedením Jakuba Hrůši, který je zkušeným a oblíbeným operním dirigentem. Drama o nešťastné lásce vdané Káti k Borisovi dospěje nevyhnutelně k tragickému konci s přispěním společenských předsudků i mužské slabosti.

Koncert z řady B
Délka programu 2 hod
Program

Leoš Janáček
Káťa Kabanová, koncertní provedení opery

Účinkující

Kateřina Kněžíková
Káťa

Aleš Briscein
Boris Grigorjevič

Jaroslav Březina
Tichon Ivanyč Kabanov

Jarmila Balážová
Varvara

Jozef Benci
Savël Prokofjevič Dikoj

Eva Urbanová
Kabanicha

Martin Šrejma
Váňa Kudrjáš

Jiří Brückler
Kuligin

Jitka Klečanská
Glaša

Romana Kružíková
Fekluša

Sbor Opery Národního divadla (koncert 9. 4. 2020)

Pavel Vaněk
sbormistr

Pražský filharmonický sbor (koncerty 15. a 17. 4. 2020)

Lukáš Vasilek
sbormistr

Jakub Hrůša
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Káťa Kabanová
Rudolfinum — Dvořákova síň
9. 4. 2020  čtvrtek — 19.30
Nelze objednat online
15. 4. 2020  středa — 19.30
Nelze objednat online
17. 4. 2020  pátek — 19.30
Nelze objednat online

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Preludium - 18:30 Sukova síň

V následujících sezonách chceme v abonentních programech kromě symfonické hudby nabízet pravidelně i významná operní díla v koncertním provedení. Káťa Kabanová volně navazuje na uvedení Její pastorkyně s Jiřím Bělohlávkem v roce 2016 a stejně jako tehdy ji Česká filharmonie po pražských koncertech zahraje v zahraničí, tentokrát v hamburském sále Labské filharmonie. Přizpůsobení operního provozu podmínkám symfonického orchestru vyžaduje pečlivé plánování. Kvalitního nastudování opery nemůžeme dosáhnout v běžném týdenním režimu zkoušek a optimální výkony pěvců vyžadují, aby mezi koncerty zůstal čas na hlasovou regeneraci. Proto jsme čtvrteční abonentní koncert zařadili o týden dříve než středeční a páteční provedení. Věříme, že pro tento umělecky nezbytný krok u vás nalezneme pochopení a bohatý hudební zážitek vám vynahradí případné nesnáze při plánování návštěvy Rudolfina. V Janáčkově lyrickém a hluboce působivém ztvárnění Ostrovského Bouře spojí síly nejlepší čeští umělci pod vedením Jakuba Hrůši, který je zkušeným a oblíbeným operním dirigentem. Drama o nešťastné lásce vdané Káti k Borisovi dospěje nevyhnutelně k tragickému konci s přispěním společenských předsudků i mužské slabosti. Káťa Kabanová je jednou z Janáčkových nejúspěšnějších oper, kterou pravidelně uvádí přední světové operní domy.

Účinkující

Jaroslav Březina  tenor

Jaroslav Březina absolvoval Pražskou konzervatoř u Zdeňka Jankovského, soukromě se pak dále zdokonaloval u Václava Zítka. V průběhu studia se stal členem vokální skupiny Dobrý večer kvintet. Bohatá je jeho koncertní činnost, především v projektech barokního a klasicistního repertoáru, na koncertních pódiích v Japonsku, Rakousku, Norsku, Itálii, Německu, Francii a Španělsku. Spolupracoval s dirigenty Jiřím Bělohlávkem, sirem Charlesem Mackerrasem, Oliverem Dohnányim, Serge Baudem, Gertem Albrechtem, Tomášem Netopilem ad.

Od roku 1993 je sólistou Opery Národního divadla v Praze, kde vytvořil mnoho rolí domácího i světového repertoáru. Podílel se na nahrávce Rybovy České mše vánoční (Deutsche Grammophon), Zelenkovy korunovační opery Sub olea pacis et palma virtutis, která získala Cannes Classical Awards za rok 2002, Janáčkovy opery Šárka a Dvořákovy opery Tvrdé palice (všechny tři pro Supraphon). Janáčkův Zápisník zmizelého provedl například v Teatro Real v Madridu, na festivalech Moravský podzim, Janáčkovy Hukvaldy a Lípa Musica, v rámci koncertní sezony České filharmonie a v letech 1998–2001 pravidelně v rámci představení tohoto cyklu v Národním divadle v Praze. V roce 2016 účinkoval jako Rechtor v Příhodách lišky Bystroušky v inscenaci Jana Lathama-Koeniga a Roberta Carsena v Teatro Reggio v Turíně a jako Števa Buryja v koncertních provedeních Její pastorkyně v Praze a Londýně s Jiřím Bělohlávkem a Českou filharmonií. Spolupracuje také s Českou televizí, je držitelem Ceny Thálie za rok 2015.

Jarmila Balážová  mezzosoprán

Sbor Opery Národního divadla  sborový zpěv

Pražský filharmonický sbor  sborový zpěv
Pražský filharmonický sbor

Pražský filharmonický sbor (PFS) je předním evropským vokálním tělesem a jako jeden z nejvýznamnějších českých uměleckých ansámblů je zřizován přímo Ministerstvem kultury České republiky. Během dlouhé historie sboru založeného v roce 1935 se v jeho čele vystřídali nejvýznamnější čeští sbormistři (mj. Jan Kühn, Josef Veselka, Pavel Kühn). Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Lukáš Vasilek.

Doménou PFS je především oratorní a kantátový repertoár. Při jeho uvádění sbor spolupracuje s nejslavnějšími světovými orchestry (např. Česká či Berlínská filharmonie, Vídeňští symfonikové) a dirigenty (např. Daniel Barenboim, Jakub Hrůša, Tomáš Netopil, Zubin Mehta, sir Simon Rattle). PFS se nevyhýbá ani opeře. Pravidelně spolupracuje s Národním divadlem v Praze a od roku 2010 je rezidenčním sborem operního festivalu v rakouském Bregenzu.

Těleso realizuje také řadu vlastních projektů. Od roku 2011 pořádá v Praze cyklus samostatných sborových koncertů, jejichž dramaturgie je zaměřena především na náročná a méně známá díla sborového repertoáru „a cappella“ nebo s komorním instrumentálním doprovodem. Nedílnou součástí aktivit sboru je také péče o hudební výchovu mládeže. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii sborového zpěvu, jejímž cílem je umožnit mladým umělcům získat praxi v profesionálním vokálním ansámblu.

Bohaté aktivity PFS v sezoně 2019/2020 zahrnují mj. koncerty na festivalech Dvořákova Praha, Pražské jaro, turné do Hongkongu, vystoupení v novém sále Zarjadje, debuty na Velikonočním festivalu v Salcburku se Staatskapelle Dresden a Christianem Thielemannem nebo v sále Labské filharmonie v Hamburku s Českou filharmonií pod taktovkou Jakuba Hrůši a s Labskou filharmonií NDR v čele s Alanem Gilbertem. Jubilejní 85. sezonu uzavře PFS hostováním na festivalu Smetanova Litomyšl, a také účinkováním na festivalech ve švýcarském St. Gallenu a v rakouském Bregenzu. Pražský filharmonický sbor je držitelem ceny Classic Prague Award 2018 za Nejlepší vokální koncert a Ceny České televize – Klasika roku.

Eva Urbanová  soprán

Jiří Brückler  baryton

Romana Kružíková  mezzosoprán

Jitka Klečanská  mezzosoprán

Jozef Benci  bas

Roku 2003 absolvoval studium na Vysoké škole múzických umení v Bratislavě pod vedením Sergeje Kopčáka. Od roku 2002 účinkoval jako sólista Státní opery v Banské Bystrici. V roce 2004 debutoval v Opeře Slovenského národního divadla v Bratislavě jako Zachariáš ve Verdiho Nabuccovi a od roku 2007 se stal jeho sólistou. Roku 2009 se představil jako Vodník v inscenaci Rusalky v rámci Mezinárodního hudebního festivalu v Českém Krumlově. V roce 2011 se rolí Kecala podílel na koncertním provedení Smetanovy Prodané nevěsty v Barbican Hall v Londýně s BBC Symphony Orchestra pod taktovkou Jiřího Bělohlávka. Z této inscenace uveřejnilo vydavatelství Harmonia Mundi nahrávku na CD. S Bělohlávkem v roli Purkrabího realizoval roku 2012 také rozhlasový snímek Dvořákovy opery Jakobín pro londýnskou BBC.

Koncertně účinkoval doma na Slovensku i na pódiích v Lucembursku, Francii, Itálii, Rakousku, Polsku atd. Roku 2011 vystoupil na Bratislavských hudebních slavnostech na společném vokálním recitálu se sopranistkou Editou Gruberovou. S dirigentskou legendou Nellem Santim nastudoval basový part Verdiho Requiem, jež bylo v roce 2012 zařazeno do programu Opery Slovenského národního divadla.

Kateřina Kněžíková  soprán
Kateřina Kněžíková

Kateřina Kněžíková se narodila v roce 1982 v Bohumíně. V roce 2007 absolvovala Pražskou konzervatoř a v roce 2010 ukončila svá studia na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění v Praze pod vedením Jiřiny Přívratské. Je laureátkou řady soutěží a přehlídek, například Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech.

V Národním divadle v Praze debutovala v roce 2005 v roli Zerliny a od roku 2006 je stálou členkou ansámblu. V uplynulých letech zde nastudovala postavy jako Susanna (Le nozze di Figaro), Serpetta (La Finta giardiniera), Servilia (La Clemenza di Tito), Blonde (Entführung aus dem Serail), Despina (Cosí fan tutte), Ilja (Idomeneo), Almirena (Rinaldo), Adina (Elisir d’amore), Barče (Hubička), Terinka (Jakobín), Nannetta (Falstaff), Aristea (L´Olimpiade) a mnoho dalších.

Hostovala v divadle J. K. Tyla v Plzni, v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, v divadle F. X Šaldy v Liberci, ve Slovenskom národnom divadle v Bratislavě, v Theatre de Caen, Opéra Royal de Versailles, Theatre Royal de La Monnaie v Bruselu a v Opéra de Dijon.

Spolupracovala s režiséry jako je D. Beneš, Karl-Ernst a Ursel Herrmann, J. Heřman, L. Keprtová, L. Moaty, J. Nekvasil, V. Věžník aj.

V rámci své profesionální koncertní a operní činnosti spolupracovala s dirigenty jako je S. Baudo, J. Bělohlávek, A. Fisch, J. Gaffigan, M. Honeck, H. M. Förster, J. Hrůša, R. Jindra, V. Luks, E. Mazzola, J. Nelson nebo T. Netopil a s významnými hudebními tělesy, jakými jsou BBC Symphony orchestra, Camerata Salzburg, Collegium 1704, Česká filharmonie, Hessischer Rundfunk Frankfurt am Main, PKF - Prague Philharmonia, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Symfonický orchestr Českého rozhlasu a mnoho dalších.

Pravidelně vystupuje na prestižních mezinárodních festivalech u nás i v zahraničí (MHF Dvořákova Praha, MHF Janáčkův máj,  MHF Pražské jaro, MOF Smetanova Litomyšl, Svatováclavský hudební festival, Struny podzimu, Festival de La Chaise-Dieu, Festival Rencontres Musicales de Vétzelay, Festival Baroque de Pontoise, Hudební most Praha – Drážďany, Uckermärkische Musikwochen, Tage Alte Musik Regensburg a další).

Vytvořila nahrávky pro Český rozhlas, televizní stanici MEZZO a belgickou rozhlasovou stanici RTFB International. Pro label Harmonia mundi nahrála Smetanovu Prodanou nevěstu a její nahrávka Dove é amore é gelosia v produkci OPUS ARTE DVD získala ocenění německé kritiky „Preis der deutschen Schallplattenkritik“.

Aleš Briscein  tenor
Aleš Briscein

Aleš Briscein původně vystudoval hru na klarinet a saxofon a poté operní zpěv na Pražské konzervatoři. Ve studiích pokračoval na Západočeské univerzitě v Plzni. V roce 1995 začal vystupovat ve Státní opeře Praha a v krátké době zde nastudoval několik rolí lyrického oboru (Tamino v Mozartově Kouzelné flétně, Ferrando v Così fan tutte, Almaviva v Rossiniho Lazebníku sevillském, Narciso v Rossiniho Turku v Itálii, Jeník ve Smetanově Prodané nevěstě, Alfredo ve Verdiho opeře La Traviata, Kudrjáš v Janáčkově Kátě Kabanové atd.). Je stálým hostem opery Národního divadla v Praze i Státní opery Praha.

Účinkoval na prestižních festivalech jako Edinburgh International Festival, Pražské  jaro aj., spolupracuje s významnými orchestry, jako je Česká filharmonie, Skotský královský národní orchestr atd. Na Pražském jaru v roce 2002 zpíval ve světové premiéře hlavní tenorový part Jonathana v oratoriu Sylvie Bodorové Juda Makabejský. Pro společnost Decca natočil na kompaktní disk operu Pavla Haase Šarlatán.

Jakub Hrůša  dirigent
Jakub Hrůša

Jakub Hrůša je šéfdirigentem Bamberských symfoniků, hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie a londýnského Philharmonia Orchestra.

Je častým hostem mnoha nejproslulejších světových orchestrů, v sezoně 2018/2019 debutoval s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Orchestre de Paris a NHK Symphony a ke všem byl okamžitě pozván znovu. Vedle svých titulárních dirigentských pozic se těší také z úzkého vztahu s Královským orchestrem Concertgebouw, Clevelandským orchestrem, Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, Newyorskou filharmonií, orchestrem lipského Gewandhausu, Chicagskými symfoniky, Vídeňskými symfoniky, Mahlerovým komorním orchestrem, Deutsches Symphonie-Orchester Berlin, Rundfunk-Sinfonieorchester Berlin, Orchestre Philharmonique de Radio France, Vídeňským rozhlasovým symfonickým orchestrem, Tokijským metropolitním symfonickým orchestrem a Melbournským symfonickým orchestrem. V sezoně 2019/2020 se navrátí k Berlínským filharmonikům a bude debutovat s Pittsburskými symfoniky, v Curyšské opeře (nová inscenace Věci Makropulos) a v Nizozemské národní opeře (nová inscenace Rusalky pro Holland Festival s Královským orchestrem Concertgebouw). V létě se opět vrátí na Glyndebournský festival dirigovat operu Život prostopášníka.

Jeho vztah s předními vokálními a instrumentálními sólisty zahrnoval v posledních sezonách spolupráci s takovými hvězdami, jako jsou Behzod Abduraimov, Pierre-Laurent Aimard, Piotr Anderszewski, Leif Ove Andsnes, Emanuel Ax, Lisa Batiashvili, Joshua Bell, Jonathan Biss, Yefim Bronfman, Rudolf Buchbinder, Renaud Capuçon, Isabelle Faust, Bernarda Fink, Martin Fröst, Julia Fischer, Vilde Frang, Sol Gabetta, Véronique Gens, Christian Gerhaher, Kirill Gerstein, Vadim Gluzman, Karen Gomyo, Augustin Hadelich, Hilary Hahn, Barbara Hannigan, Alina Ibragimova, Janine Jansen, Karita Mattila, Leonidas Kavakos, Sergej Chačatrjan, Denis Kožuchin, Lang Lang, Igor Levit, Jan Lisiecki, Albrecht Mayer, Johannes Moser, Viktoria Mullova, Anne Sofie Mutter, Kristine Opolais, Stephanie d’Oustrac, Emmanuel Pahud, Olga Pereťatko, Jean-Guihen Queyras, Josef Špaček, Jean-Yves Thibaudet, Daniil Trifonov, Simon Trpčeski, Mitsuko Uchida, Klaus Florian Vogt, Yuja Wang, Frank Peter Zimmermann a Nikolaj Znaider.

Jako operní dirigent je pravidelným hostem na festivalu v Glyndebourne, kde nastudoval opery Vanessa, Příhody lišky Bystroušky, Sen noci svatojánské, Carmen, Utahování šroubu, Don Giovanni a La bohème a tři roky působil v roli hudebního ředitele projektu Glyndebourne On Tour. Mimo to také připravil představení pro Royal Opera House, Covent Garden (Carmen), Vídeňskou státní operu (nové nastudování Věci Makropulos), Opéra National de Paris (Rusalka a Veselá vdova), Frankfurtskou operu (Triptych) a Curyšskou operu (Věc Makropulos).

Mezi jeho nahrávky se nově zařadily první dvě desky nového cyklu Dvořákových a Brahmsových symfonií a Smetanova Má vlast s Bamberskými symfoniky (vydavatelství Tudor). Z Dalších nahrávek zmiňme Bartókův i Kodályho Koncert pro orchestr s Rundfunk-Sinfonieorchester Berlin (Pentatone). S Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra také natočil Berliozovu Fantastickou symfonii, Straussovu Alpskou symfonii a Sukova Asraela (Octavia Records), s Českou filharmonií a Nicolou Benedettim houslové koncerty Čajkovského a Brucha (Universal) a devět CD (Pentatone a Supraphon) českého repertoáru s PKF-Prague Philharmonia, jejímž byl v letech 2009–2015 hudebním ředitelem.

Jakub Hrůša studoval dirigování na Akademii múzických umění v Praze, mimo jiné u Jiřího Bělohlávka. Momentálně je prezidentem sdružení International Martinů Circle a Společnosti Antonína Dvořáka. V roce 2015 se stal prvním držitelem Ceny sira Charlese Mackerrase.

Lukáš Vasilek  sbormistr
Lukáš Vasilek

Lukáš Vasilek, hlavní sbormistr Pražského filharmonického sboru (PFS), je absolventem oboru dirigování na Akademii múzických umění v Praze a hudební vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1998 byl po jedenáct let sbormistrem Foerstrova komorního pěveckého sdružení a v letech 2005–2007 působil jako druhý sbormistr operního sboru Národního divadla v Praze. V čele PFS stanul v roce 2007. Vedle přípravy a dirigování samostatných koncertů studuje se sborem také repertoár pro účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech. Spolupracuje při tom s významnými světovými dirigenty (např. Barenboim, Bělohlávek, Eschenbach, Honeck, Hrůša, Jordan, Luisi, Mehta, Noseda, Rattle) a orchestry (např. Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie, Izraelská filharmonie, Petrohradská filharmonie, Staatskapelle Dresden, Vídeňští symfonikové). Od roku 2010 PFS pod jeho vedením hostuje na operním festivalu v rakouském Bregenzu.

Lukáš Vasilek je podepsán pod řadou nahrávek PFS vydaných mj. u společností Decca Classics, Deutsche Grammophon, Sony Classical a Supraphon. U posledního jmenovaného labelu vyšla v roce 2016 nahrávka kantát Bohuslava Martinů, která byla mj. nominována na výroční cenu britského časopisu BBC Music Magazine v kategorii sborové hudby.

Pavel Vaněk  sbormistr

Peter Berger  tenor

Slovenský tenorista Peter Berger studoval zpěv na košické konzervatoři u Juraje Šomorjaie a absolvoval mistrovské kurzy u Petera Dvorského, Evy Blahové, Ryszarda Karczykowského a dalších. Ještě během studia se stal sólistou Státního divadla v Košicích. V roce 2006 zvítězil v mezinárodní pěvecké soutěži Mikuláše Schneidera-Trnavského v Trnavě, kde získal také cenu za nejlepší interpretaci písní M. Schneidera-Trnavského. Roku 2007 obdržel první cenu v soutěži Anglo-Czecho-Slovak Trust v Londýně a v roce 2008 se stal semifinalistou Hans Gabor Belvedere Competition ve Vídni. K jeho dalším úspěchům patří udělení Ceny Literárního fondu za ztvárnění postavy Prince ve Dvořákově opeře Rusalka a za roli Pinkertona v opeře Madama Butterfly. K jeho významným rolím patří také Nemorino z Donizettiho opery Nápoj lásky, Lenský v Čajkovského opeře Evžen Oněgin, Faust ve stejnojmenné opeře Charlese Gounoda, Alfréd ve Verdiho Traviatě nebo Jeník ve Smetanově Prodané nevěstě. Peter Berger spolupracuje s předními slovenskými a českými orchestry, věnuje se i oratornímu repertoáru. Koncertuje doma i v zahraničí, je častým hostem festivalu Viva il Canto v polském Těšíně a mezinárodního festivalu v maďarské Šoproni. Od sezony 2008/2009 je sólistou opery Janáčkova divadla v Brně a od roku 2009 zároveň hostuje v Národním divadle a Státní opeře v Praze, ve Velkém divadle v Lodži a v divadle v Brémách.

Mezi jeho nedávná angažmá patří role Lacy (Její pastorkyňa) ve Skotské národní opeře a Dánské národní opeře, Prince (Rusalka) v Santiagu a Tokiu, Borise (Káťa Kabanová) v Dánské národní opeře a účinkoval v Janáčkově Glagolské mši a Dvořákově Te Deum s Aarhus Symphony Orchestra. Čekají ho role Lacy (Její pastorkyňa) v Santiagu a Palermu, Prince (Rusalka) v Římě a Švandy dudáka v Palermu, kde také provede Dvořákovo Te Deum.

Skladby

Leoš Janáček — Káťa Kabanová, koncertní provedení opery

Výběrem námětu ke své páté opeře Káťa Kabanová se Leoš Janáček začal zaobírat v roce 1919. Bylo mu 65 let a měl před sebou posledních deset let života, během nichž vytvořil korpus svého tvůrčího odkazu. Ten se měl stát pevnou součástí světového repertoáru operního, orchestrálního i komorního. Dříve provinční brněnský folklorista se po dlouho odkládané pražské premiéře Její pastorkyně (1916) stal prakticky přes noc vůdčím exponentem moderní hudebně dramatické tvorby. Tuto pozici ještě upevnila vídeňská premiéra téhož díla (1918). Tvůrčím impulzem se mu stala náklonnost k o 38 let mladší Kamile Stösslové, která se stala inspiračním zdrojem řady jeho následujících nejen scénických děl.

Janáček odjakživa obdivoval ruskou kulturu, byl zakládajícím členem Ruského kroužku v Brně, od roku 1909 mu předsedal. Ovládal ruštinu, měl přehled o ruské literatuře, podnikl opakované cesty do Ruska, během nichž se dostal až k břehům Volhy. Důsledkem těchto aktivit získal pochopení pro tragiku všedního života na ruském maloměstě, tak silně zachycenou v řadě klasických literárních děl. Není proto divu, že jej oslovilo Ostrovského drama Bouře, které právě vstupovalo na česká jeviště.

V osobním kontaktu s překladatelem Ostrovského dramatu byl od října 1919. Po neblahých zkušenostech s prací libretistů svých předchozích děl, zejména Výletů páně Broučkových, se jal literární předlohu na libreto adaptovat sám. K tomuto úkolu přistoupil pro sebe příznačným způsobem: vyškrtal přibližně polovinu hry, sloučil některé postavy, nedbal na drobné nelogičnosti, které tak v dramatickém vývoji dramatu vznikly, veškeré úsilí koncentroval na vnitřní drama hlavní hrdinky Káti. Ze sociálně kritického dramatu vytvořil psychologický portrét výjimečné mladé ženy, pro niž nebylo v konvenčním a pokryteckém maloměstském prostředí místo.

Janáčkovo dílo se plně zaměřuje na vnitřní prožitky citlivé a zbožné Káti, která provdána za slabošského Tichona strádá v domácnosti svírané despotickou rukou její tchýně Kabanichy. Káťa trpící v hodnotově nízkém světě domácnosti Kabanových svobodně utíká do náruče intelektuálního, leč neprůbojného Borise. Sdílejí své sny a touhy, jen Káťa však pro ně dokáže vše obětovat, její láska je sebezničující. Po návratu svého muže Tichona z obchodní cesty se nedokáže přetvařovat a pod vlivem bouřícího živlu se veřejně vyzná z nevěry. Uteče z domova, naposledy se setká s Borisem, který poslušně odjíždí na Sibiř, a s poznáním, že její láska nenajde naplnění – byť ve vyhnanství – se vrhá do Volhy.

Janáček v Kátě Kabanové zkomponoval své nejlyričtější hudební drama. Káťu vykresluje širokými zpěvnými kantilénami, které jsou v průběhu díla trvale obměňovány, svou intenzitou rostou s hrdinkou. Když se Káťa v prvním jednání poprvé objeví na jevišti vracejíc se z bohoslužby, charakterizuje ji v orchestru flétnové téma intimní, něžné, plné zároveň opravdového citu a skryté vášně. Dominantou druhé scény téhož jednání je velký Kátin monolog, v němž vzpomínka na šťastné dětství přerůstá do religiózní extáze, když Káťa popisuje své prožitky ze mše, a dále v doznání, když se Varvaře přiznává ke svému citu k Borisovi. S jakou niternou intenzitou a zároveň osudovou vážností Janáček staví Kátinu kantilénu, když se v úvodu druhého jednání rozhoduje poprvé setkat s Borisem. S jakou silou nenaplněného citu se klene Kátino zvolání „Vy větry bujné! Doneste mu žalostný můj stesk!“ předtím, než se naposledy shledá s Borisem. Nejdojemnější monolog pak Janáček exponuje v samotném závěru, když Káťa tiše, až dětinsky přemítá, jaká kvítka vykvetou na jejím hrobě (Ptáčci přiletí na mohylu). Tyto momenty svou melodickou naléhavostí leckdy upomenou na veristická díla, zejména Pucciniho.

Detailně jsou v díle charakterizovány další dvě ženské role: tyranská a cynická Kabanicha úsečnou melodikou a strohým deklamačním stylem, dětinsky lehkovážná Varvara ozvuky lidové melodiky. Mužské protějšky Káti, Kabanichy i Varvary stojí pasivně stranou, v opeře spíše jen dokreslují ženské charaktery. Způsob, jakým Janáček zhudebnil milostná dostaveníčka Káti s Borisem a Varvary s Kudrjášem, která v závěru druhého jednání postavil na scénu paralelně, představují jeden z vrcholů jeho dramatického a kompozičního mistrovství.

Orchestrální složka díla je výrazným lyrizujícím a jednotícím momentem opery. Předehra exponuje řadu témat, které jsou v dalším průběhu motivicky zpracovávána. Vedle témat asociovaných s hlavními ženskými postavami vyniká osudový motiv pozounů a tympánů, nebo chorálové vzdechy Volhy. Výraznou roli Janáček přisoudil orchestru v dodatečně dokomponovaných mezihrách, kde orchestr zaručuje plynulou návaznost scén a udržení dramatického spádu. V několika scénách se orchestr stává samostatným aktérem, zmínku zaslouží zejména závěr prvního jednání se scénou ponižujícího loučení před odjezdem Tichona a scéna bouře ve třetím jednání.

Instrumentace je typicky janáčkovská, zvýrazňující krajní polohy orchestrálního spektra. Zvláštní roli Janáček přisoudil viole dʼamore, která jej fascinovala spíše svým přízviskem, neboť její tklivý zvuk je příliš slabý na to, aby se v orchestru prosadil.

Premiéra opery se uskutečnila 23. listopadu 1921 v Brně, v Městském divadle Na hradbách, dirigoval František Neumann. Tisk referoval o Janáčkově kromobyčejném úspěchu. Rychle následovalo první uvedení v Národním divadle v Praze (30. listopadu 1922, dirigoval Otakar Ostrčil). Hranice národního státu opera překročila o týden později, kdy byla premiérována v Kolíně nad Rýnem (8. prosince 1922, dirigoval Otto Klemperer). Trvalou cestu po světových jevištích odstartovalo londýnské provedení (10. dubna 1951, dirigoval Charles Mackerras). Partitura vyšla tiskem ve vídeňské Universal Edition již v roce 1922 (včetně německého překladu Maxe Broda), kritickou edici připravil Charles Mackerras v roce 1971 (tiskem vyšla až v roce 1992).

Janáčkova Káťa Kabanová dnes patří mezi nejhranější operní opusy 20. století. Na cestu k posluchačům nepotřebuje orchestrální retuše, k nimž sahali Janáčkovi žáci i Václav Talich. Se samozřejmostí se přední světoví sólisté učí vokální party v českém originále. Tyto skutečnosti dokazují, že se Janáčkovi podařilo zachytit onu „tklivou a slovansky měkkou hlubeň citovou“, kterou nacházel v literární předloze a která dnes především díky jeho hudební adaptaci naléhavě promlouvá k posluchačům.