Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie<br>Vladimir Jurowski

Česká filharmonie

Vladimir Jurowski

Česká filharmonie

V životopisu Vladimira Jurowského najdeme taková tělesa jako Royal Concertgebouw Orchestra Amsterdam, Staatskapelle Dresden, Cleveland Orchestra, Chicago Symphony Orchestra a také Berlínské i Vídeňské filharmoniky. Jako operní dirigent vystupoval na Salcburském festivalu, v newyorské Metropolitní opeře, v Bavorské státní opeře nebo v italské La Sca

Program

Johannes Brahms
Koncert pro housle a orchestr D dur op. 77

Alexander Zemlinsky
Malá mořská víla, fantazie pro orchestr

Interpreti

Christian Tetzlaff
housle

Vladimir Jurowski
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie<br>Vladimir Jurowski
Rudolfinum — Dvořákova síň
22. 11. 2017  středa — 10.00 Generální zkouška
Nelze objednat online
22. 11. 2017  středa — 19.30
Nelze objednat online
23. 11. 2017  čtvrtek — 19.30
Nelze objednat online
24. 11. 2017  pátek — 19.30
Nelze objednat online

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Vladimira Jurowského jsme poprvé viděli dirigovat před pěti lety v Londýně a byl to fascinující zážitek. Od počátku bylo zřejmé, že půjde o jednoho z nejzajímavějších dirigentů své generace. Jeho otec, Michail Jurowski, je sám vynikajícím dirigentem a kariéra Vladimira Jurowského od našeho setkání v roce 2012 strmě stoupá. V současné době je designovaným šéfdirigentem RSO Berlin, hlavním hostujícím dirigentem London Philharmonic a uměleckým ředitelem Státního akademického orchestru v Moskvě.

Vždycky nás potěší, když zahraniční umělec projeví hlubší znalost českého kulturního prostředí. Proto jsme měli radost, že Vladimir Jurowski přišel sám s návrhem provést v Praze Malou mořskou vílu Alexandera Zemlinského. Zemlinsky se výrazně zapsal do kulturního života Prahy jako hudební ředitel Nového německého divadla v letech 1911–1927 a jako dirigent spolupracoval i s Českou filharmonií. Program zahájí slavný Brahmsův Houslový koncert v podání Christiana Tetzlaffa, který se Brahmsovým dílem zabývá celý život a natočil i jeho houslové sonáty a klavírní tria. Nedávné provedení Houslového koncertu se Simonem Rattlem z roku 2015 je k vidění v Digital Concert Hall Berlínských filharmoniků.

Preludia od 18.30 hod.
Středa: Západní salonek a levé respirium
Čtvrtek a pátek: Sukova síň

Interpreti

Christian Tetzlaff  housle

Christian Tetzlaff

Christian Tetzlaff se již mnoho let řadí k nejvyhledávanějším houslistům a nejvíce strhujícím hudebníkům na klasické hudební scéně. Tim Ashley v britském deníku Guardian o jeho interpretaci Beethovenova Houslového koncertu za řízení Daniela Hardinga napsal: „Nejúžasnější provedení, co jsem kdy slyšel.“

Koncerty Christiana Tetzlaffa se často stávají existenciálním zážitkem jak pro interpreta, tak pro publikum, a dobře známé skladby se naráz jeví v úplně novém světle. Vedle toho umělec mnohdy obrací svou pozornost k pozapomenutým mistrovským kusům, například k Houslovému koncertu Josepha Joachima, který Tetzlaff úspěšně propagoval, a usiluje rovněž o prosazení důležitých nových děl do repertoáru: příkladem může být Houslový koncert Jörga Widmanna, který provedl ve světové premiéře. Tetzlaff má mimořádně široký repertoár a dává asi 100 koncertů ročně. Byl rezidenčním umělcem u Berlínských filharmoniků, po několik sezon se podílel na koncertní řadě s orchestrem Metropolitní opery v New Yorku za řízení Jamese Levina a pravidelně pohostinsky vystupuje s takovými orchestry, jako jsou Vídeňská a Newyorská filharmonie, orchestr Concertgebouw a přední londýnské orchestry, to vše ve spolupráci se špičkovými dirigenty, mezi něž se řadí Andris Nelsons, Robin Ticciati a Vladimir Jurowski.

Vedle umělcova houslového mistrovství jsou tu ještě další faktory, které činí tohoto hudebníka, narozeného v roce 1966 v Hamburku a nyní žijícího s rodinou v Berlíně, jedinečným. Hudební text chápe doslova, hudbu pojímá jako jazyk a velká díla vnímá jako vyprávění odrážející existenciální zážitky. Možná je to nabíledni, ale v každodenní rutině koncertního života se jedná o neobvyklý přístup.

Christian Tetzlaff se snaží hudební text sledovat tak věrně, jak je to jen možné, a díky tomu dobře známé skladby často zaznívají v nové jasnosti a bohatosti. Jako houslista se snaží „zmizet“ za dílem, což paradoxně činí jeho interpretace krajně osobními.

Odvaha riskovat, skvělá technika, otevřenost a životní vnímavost – to jsou klíčové aspekty jeho přístupu. Christianovým učitelem na Hudební akademii v Lübecku byl Uwe-Martin Haiberg, pro nějž je hudební interpretace právě to, co poskytuje klíč k technice houslové hry, a nikoliv naopak. V roce 1994 založil Christian Tetzlaff své vlastní smyčcové kvarteto a komorní hudba pro něj zůstává stejně důležitá jako sólistická práce, ať už s orchestrem nebo bez něj. Tetzlaffovo kvarteto získalo řadu cen včetně „Diapason d’or“ a trio, v němž vystupuje se sestrou Tanjou Tetzlaff a klavíristou Larsem Vogtem, bylo nominováno na cenu Grammy. Christian Tetzlaff rovněž obdržel mnohé ceny za své sólové kompaktní disky. V září 2017 vyšla jeho sólová novinka: nahrávka Bachových Sonát a partit. Tetzlaff hraje na nástroj vyrobený německým houslařem Peterem Greinerem a učí pravidelně na akademii v Kronbergu.

V sezoně 2017/2018 vystoupí na čtyřech kontinentech, mj. s Pittsburghským symfonickým orchestrem, tokijským symfonickým orchestrem NHK, Izraelskou filharmonií, Londýnským symfonickým a Londýnským filharmonickým orchestrem, Českou filharmonií a orchestrem Tonhalle v Curychu pod taktovkou dirigentů jako Zubin Mehta, sir Simon Rattle, Paavo Järvi, Manfred Honeck a Robin Ticciati.

S Tetzlaffovým kvartetem, v triu s Tanjou Tetzlaff a Larsem Vogtem či sólově pak vystoupí v New Yorku, Londýně, v sále Labské filharmonie v Hamburku a v sále Pierra Bouleze v Berlíně.

Vladimir Jurowski  dirigent

Vladimir Jurowski

Jeden z nejžádanějších dirigentů dneška Vladimir Jurowski se narodil v roce 1972 v Moskvě a první část svých hudebních studií absolvoval na Moskevské konzervatoři. V roce 1990 se s rodinou přestěhoval do Německa, pokračoval ve studiích na akademiích (Musikhochschule) v Drážďanech a Berlíně. V roce 1995 mezinárodně debutoval na festivalu ve Wexfordu a ve stejném roce i v Královské opeře v londýnské Covent Garden.

Tuto sezonu se Jurowski stává šéfdirigentem a uměleckým ředitelem Symfonického orchestru Berlínského rozhlasu. Slaví rovněž 10 let jako hlavní dirigent Londýnské filharmonie: do funkce byl jmenován v roce 2007 a po čtyři roky předtím byl hlavním hostujícím dirigentem orchestru. Vedle toho je držitelem titulu „hlavní umělec“ Orchestru doby osvícenství, uměleckým ředitelem Ruského státního akademického symfonického orchestru a uměleckým ředitelem Mezinárodního festivalu George Enescu v Bukurešti. V minulosti zastával posty prvního kapelníka Komické opery v Berlíně (1997–2000), hlavního hostujícího dirigenta Teatro Comunale di Bologna (2000–2003), hlavního hostujícího dirigenta Ruského národního orchestru (2005–2009) a hudebního ředitele operního festivalu Glyndebourne (2001–2013).

Vladimir Jurowski se těší úzkému vztahu s nejuznávanějšími uměleckými institucemi světa. Každoročně pracuje s Evropským komorním orchestrem a pravidelně vystupuje s Londýnskou filharmonií na festivalech včetně BBC Proms, festivalu George Enescu v Bukurešti, berlínského Musikfestu, Rostropovičova festivalu a festivalů v Drážďanech a Šlesvicku-Holštýnsku. Spolupracuje s mnoha předními světovými orchestry.

Mezi zlaté hřeby sezony 2017/2018 a let následujících se zařadí debut s Českou filharmonií a turné po evropských velkoměstech s Mládežnickým orchestrem Gustava Mahlera a Německou komorní filharmonií Brémy. Jurowski zahajuje svou první sezonu se Symfonickým orchestrem Berlínského rozhlasu. S Londýnskou filharmonií je vůdčí silou koncertní řady zaměřené na dílo Stravinského; vedle toho bude dirigovat provedení Enescuova Oidipa, Wagnerova Zlata Rýna a Bachova Vánočního oratoria, plus turné po Německu a Japonsku. V opeře jej čeká návrat do Pařížské národní opery, kde bude dirigovat Borise Godunova v originální verzi z roku 1869.

Jurowski je přesvědčeným operním dirigentem a v newyorské Metropolitní opeře debutoval v roce 1999. Dirigoval Velšskou národní operu, Pařížskou národní operu, milánskou La Scalu, Bolšoj těatr, Semperovu operu v Drážďanech i operu v Glyndebourne. V roce 2015 se vrátil do berlínské Komické opery a debutoval v mnichovské Bavorské státní opeře. V roce 2017 pak byl nadšeně přijat jeho debut na Salcburském festivalu a do Glyndebourne se poprvé vrátil jako hostující dirigent.

V sezoně 2017/2018 vycházejí CD s nahrávkami Strausse a Mahlera, kde Jurowski řídí Symfonický orchestr Berlínského rozhlasu a Prokofjeva a Čajkovského s Ruským státním akademickým symfonickým orchestrem. Jeho kariéra hudebního ředitele v Glyndebourne je zdokumentována na řadě CD a DVD, mezi něž patří oceňované inscenace Tristana a Isoldy, Mistrů pěvců Norimberských, Ariadny na Naxu, Falstaffa, Popelky (La Cenerentola),Rachmaninovova Lakomého rytíře a Prokofjevových Zásnub v klášteře.

Skladby

Johannes Brahms — Koncert pro housle a orchestr D dur op. 77

Koncert pro housle a orchestr D dur op. 77 začal Johannes Brahms komponovat roku 1878. „Přál bych si to projít s nějakým horším houslistou, než jsi Ty, protože se obávám, že nejsi dost přísný,“ psal skladatel 21. ledna 1879 svému příteli houslistovi Josephu Joachimovi (1831–1907), jemuž je koncert věnován. Joachim se narodil v Kopčanech u Bratislavy (tehdy se jeho rodná obec jmenovala německy Kitsee a maďarsky Köpcsény, a Bratislava, tehdejší sídlo Zemského sněmu v habsburských Uhrách, byla ještě Prešpurk/Preßburg/Pozsony). Brahms slyšel mladého houslistu poprvé roku 1848 ve svém rodném Hamburku hrát Beethovenův Houslový koncert. O pět let později se oba umělci znovu setkali v Hannoveru a uzavřeli celoživotní přátelství.

Joachim byl sice o pouhé dva roky starší než Brahms, jako výkonný umělec už však měl v hudebním světě jméno. Byl to on, kdo uvedl Brahmse k Robertu Schumannovi, který tehdy mladému Hamburčanovi předpověděl budoucnost a jeho talent ocenil výrokem, že povede hudbu na „nové dráhy“. Brahms při kompozici plně důvěřoval Joachimovým radám. Vytvoření obvyklé kadence v závěru první věty, která byla tehdy ještě pro sólistu obligátní příležitostí k předvedení technické brilance, mu zcela přenechal. Do vlastní struktury koncertu si však mluvit nedal a vzniklo dílo, které se charakteru běžných virtuozních koncertů vymyká.

Premiéra se konala 1. ledna 1879 v Lipsku pod taktovkou Hanse von Bülowa. Bülowova osobní účast na premiéře Brahmsovy skladby může překvapovat ty, kdo si jeho jméno spojují s okruhem kolem Franze Liszta, Richarda Wagnera a tzv. „novoněmecké školy“, k níž je směr Johannesa Brahmse, vycházející z odkazu hudebního klasicismu, stavěn do protikladu. Hans von Bülow (1830–1894), Lisztův žák, první manžel jeho dcery Cosimy, kterou mu odlákal Richard Wagner, však umění se soukromím nesměšoval; jeho tolerance se projevila i po rozvodu s Cosimou. Nadále propagoval Wagnerovo dílo a se stejným uměleckým zaujetím uváděl Brahmsovy skladby jako dirigent i klavírista.

První ohlasy premiéry Brahmsova Houslového koncertu bylo rozporné, mnohým zpočátku připadalo dílo málo „houslové“. V květnu 1879 ho Joachim uvedl v londýnském Crystal Palace a zprávy z anglické premiéry obezřetně psaly, že „dílo takové důležitosti, rozsahu a obtížnosti vyžaduje několikanásobný poslech. [...] Přítomní hudebníci byli zajedno, že druhá věta je rozhodně nejzdařilejší, třetí méně, ale celé dílo je vítaným obohacením houslového repertoáru“. Brahms ve skladbě překonal pojetí instrumentálního koncertu, v němž má hlavní úlohu technický a výrazový um sólisty, směrem k symfonickému pojetí. Skladba nevyniká virtuózní brilancí, sólový part je integrován do orchestrálního zvuku; druhou větu otevírá například hobojové sólo, zatímco sólista čeká na svůj nástup poměrně dlouho. První věta má mnoho společného s první větou druhé symfonie, v jejímž sousedství koncert vznikal; má i stejnou tóninu. Druhá věta dodnes působí svou lyričností, a rondo třetí věty především pro Brahmse typickým „uherským“ zabarvením.

Alexander Zemlinsky — Malá mořská víla, fantazie pro orchestr

„V dalekém moři je voda modrá jako květ nejkrásnější chrpy, a čistá jako nejčistší sklo. Je tak hluboká, že žádná kotva ke dnu nedosáhne... A na nejhlubším místě stojí hrad mořského krále. Zdi jsou z korálů, okna z jantaru, střecha z mušlí, a v každé z nich je lesklá perla.“ Tak začíná pohádka Hanse Christiana Andersena o mořské víle, která zachrání prince ze ztroskotané lodi, zamiluje se do něj a touží kvůli němu získat lidskou duši. Jeho lásku však získat nedokáže, princ se ožení s lidskou princeznou. Nešťastná víla by se mohla vrátit ke svým pouze za cenu vraždy mladého páru, toho však není schopná.

Příběh nenaplněné lásky pohádkové bytosti k člověku, který v podobě nám nejmilejší známe z Dvořákovy a Kvapilovy Rusalky, zaujal na přelomu 19. a 20. století  celou řadu umělců a dostal vícero podob. Jedním z takových děl bylo drama Maurice Maeterlincka, které téměř současně inspirovalo Gabriela Faurého, Clauda Debussyho, Arnolda Schönberga a Jeana Sibelia, a řadí se k nim i Die Seejungfrau Alexandra Zemlinského (1871–1942) s podtitulem „fantazie o třech větách podle Andersenovy pohádky“. Premiéru měla 25. ledna 1905 na koncertě, uspořádaném Sdružením tvůrčích hudebních umělců ve Vídni (Vereinigung schaffender Tonkünstler in Wien), které toho roku založili Alexander Zemlinsky, Arnold Schönberg, dirigent Oscar Posa a Gustav Mahler. Na koncertě zazněla také Schönbergova symfonická báseň Pelléas a Mélisanda. Oba skladatelé usilovali o moderní podobu programní hudby, v níž by uplatnili nové hudební myšlení, obohacenou harmonii nezávislou na klasicko-romantickém kánonu, nový orchestrální zvuk a nový způsob tématické práce.

13. listopadu 1907 zazněla Zemlinského Mořská víla na Filharmonickém koncertě Nového německého divadla v Praze za řízení Artura Bodanzkého: „Prostředí a obsah Andersenovy pohádky poskytly skladateli hojnou a bohatě využitou příležitost k dráždivým zvukovým efektům a pikantním zvukovým kombinacím. Orchestrální věta, která při veškerém, tematickém propracování zůstává transparentní a zdržuje se v přehnané polyfonní složitosti, je hlavní předností díla. Méně příznivě lze mluvit o invenci, která je buď příliš eklekticky závislá na nějakém pravzoru (hlavní téma první věty například téměř notu od noty odpovídá Čajkovského Patetické), nebo nemá dostatečně ostré kontury, aby se prosadila. Zemlinsky sdílí osud většiny moderních skladatelů, pro jejichž talent a tvorbu není ani tak podstatné, co říkají, nýbrž jak to říkají,“ psal recenzent Dr. O. A. v Montags-Revue aus Böhmen. Podobně i dr. Bělský v Prager Tagblattu, který ovšem především vyčetl organizátorům koncertu, že postavili Zemlinského novinku vedle Beethovenovy Eroiky, vedle níž nemohla obstát. Zemlinského instrumenace vykazuje „straussovsko-mahlerovské rysy, sympatické je, že se neskryl za náročné označení symfonie a nazval svou skladbu pouze fantazií. [...] Pan Zemlinsky je bezpochyby velmi nadaný hudebník s vytříbeným smyslem pro barvy a pro osobité harmonie, škoda jen, že tato harmonická jedinečnost téměř udusí jakýkoli další hudební výraz. Jeho Mořská víla je scénická hudba, která by potřebovala optickou oporu, jinak zůstane skutečně ‚němá‘.“

Zemlinského původní rozvrh skladby byl dvoudílný, a každý díl měl mít dvě části. První z nich měla představovat mořské dno, další mořskou vílu, svět lidí, bouři a princovu záchranu. V druhém dílu patřila první část mořské víle, její touze a návštěvě u čarodějnice, druhá část princově svatbě a zániku mořské víly, která se promění v „dceru vzduchu“. V konečné třívěté podobě Zemlinsky od podrobného popisu ustoupil. Moderní pojetí symfonické básně, o které se snažil, znamenalo nevnucovat publiku vlastní představu. Osmdesátá léta minulého století, která znovuobjevila hudební secesi, přivedla na koncertní pódia také dílo Alexandra Zemlinského a jeho křehkou krásu. Do jaké míry skladba líčí Andersenův příběh, záleží pouze na posluchačově fantazii. Přesto můžeme považovat za jisté, že osamělý hlas houslí patří mořské víle a nebude pochyb, ve kterých místech nastupuje v hudbě bouře na moři. A to bez optické podpory, kterou vyžadoval recenzent pražské premiéry.