Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie<br>Rudolf Buchbinder

Česká filharmonie

Rudolf Buchbinder

Česká filharmonie
Délka programu 1 hod 30 min
Program

Ludwig van Beethoven
Koncert pro klavír a orchestr č. 5 Es dur op. 73 „Císařský“

Gustav Mahler
Symfonie č. 4 G dur

Interpreti

Rudolf Buchbinder
klavír

Chen Reiss
soprán

Semjon Byčkov
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie<br>Rudolf Buchbinder
Rudolfinum — Dvořákova síň
11. 6. 2020  čtvrtek — 19.30
Volná místa
12. 6. 2020  pátek — 19.30
Volná místa
13. 6. 2020  sobota — 15.00
Volná místa

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Preludium - 18:30 Sukova síň

Historické souvislosti nás umí občas pobavit. V literatuře se dočtete, že Beethovenův Pátý klavírní koncert byl věnován Rudolfovi Habsburskému. Podle Rudolfa Habsburského je pojmenována i budova Rudolfina. Ale nedejte se zmýlit, není Rudolf jako Rudolf. Ten Beethovenův byl arcivévoda, jemuž je věnováno i slavné Arcivévodské trio op. 97, zatímco „náš“ Rudolf byl korunní princ žijící o sedmdesát let později. Beethoven své koncerty vždy premiéroval, ale v případě Císařského koncertu už bohužel téměř neslyšel, takže sólový part svěřil v Lipsku Friedrichu Schneiderovi a ve Vídni Carlu Czernemu. Skladba rovným dílem završuje klasickou éru instrumentálních koncertů a přitom otevírá dokořán dveře romantismu.

Mahlerovou Čtvrtou symfonií se uzavírá tetralogie, jíž se jako červená nit vine užití písní z cyklu Chlapcův kouzelný roh. Předchozí symfonie pracují s několika z nich, zatímco Čtvrtá symfonie cituje pouze jedinou, Das himmlische Leben – Nebeský život. Píseň probleskuje celou symfonií v různých podobách, aby se nakonec objevila celá ve čtvrté větě. Název Nebeský život pochází přímo od Mahlera a zachycuje dětskou představu nebes. Původně ji chtěl Mahler použít již ve Třetí symfonii, což odhaluje citace, která se zde objeví. Nakonec však z Nebeského života udělal těžiště své Čtvrté symfonie dýchající nebeskou krásou, dětskou čistotou a hlubokým klidem.

Interpreti

Rudolf Buchbinder  klavír

Rudolf Buchbinder

Rudolf Buchbinder je jedním z legendárních umělců naší doby. Jeho hra na klavír je jedinečným spojením elánu a spontánnosti se zkušeností čerpající z více než šedesátileté kariéry; jeho interpretace je po celém světě ceněna pro intelektuální hloubku a hudební svobodu.

Zvláště jeho ztvárnění děl Ludwiga van Beethovena jsou považována za příkladná. Beethovenových 32 klavírních sonát hrál v šedesáti cyklech po celém světě a jejich interpretaci rozvíjel a cizeloval během několika desetiletí. Stal se prvním klavíristou, který na Salcburském festivalu zahrál všechny Beethovenovy klavírní sonáty. Živý záznam těchto koncertů je dostupný na DVD.

U příležitosti oslavy 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena vídeňský Musikverein poprvé ve své 150leté historii umožnil jedinému klavíristovi provést všech pět Beethovenových klavírních koncertů – tento čestný úkol byl svěřen právě Rudolfu Buchbinderovi formou speciálního cyklu v koncertní sezoně 2019/2020. Buchbinderovými partnery v tomto jedinečném projektu jsou špičkové orchestry: Orchestr lipského Gewandhausu pod vedením Andrise Nelsonse, Vídenští filharmonikové pod taktovkou Riccarda Mutiho a Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, Mnichovská filharmonie a drážďanská Staatskapelle se svými šéfdirigenty Marissem Jansonsem, Valerijem Gergijevem a Christianem Thielemannem.

V rámci turné se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu a Marissem Jansonsem se Rudolf Buchbinder vrátil na pódia Labské filharmonie v Hamburku, filharmonií v Paříži a Lucemburku a newyorské Carnegie Hall.

Na oslavu jubilejního beethovenovského roku 2020 inicioval Rudolf Buchbinder vytvoření nového cyklu variací na týž valčík Antona Diabelliho, na který vzniklo Beethovenovo mistrovské dílo 33 variací na Diabelliho valčík, op. 120. Oslovil dvanáct předních současných skladatelů a skladatelek různých generací: Leru Auerbach, Bretta Deana, Toshia Hosokawu, Christiana Josta, Brada Lubmana, Philippa Manouryho, Krzysztofa Pendereckého, Maxe Richtera, Rodiona Ščedrina, Johannesa Mariu Stauda, Tchana Tuna a Jörga Widmanna. Provedení Nových variací na Diabelliho valčík bylo s podporou Hudební nadace Ernsta von Siemense objednáno různými organizátory koncertů po celém světě.

Premiérová nahrávka Nových variací na Diabelliho valčík je počátkem exkluzivního partnerství Rudolfa Buchbindera a Deutsche Grammophon. Pro toto vydavatelství Buchbinder zároveň znovu natočí Beethovenových 33 variací na Diabelliho valčík, neboť toto dílo naposledy nahrál roku 1976.

Rudolf Buchbinder je čestným členem Vídeňských filharmoniků, Společnosti přátel hudby ve Vídni, Vídeňských symfoniků a Izraelské filharmonie. Je prvním sólistou, jenž získal Zlatý odznak cti drážďanské Staatskapelle.

Rudolf Buchbinder přikládá velký význam pramennému výzkumu. V jeho soukromé sbírce se nachází 39 souborných vydání klavírních sonát Ludwiga van Beethovena a rozsáhlý soubor prvních tisků, originálních vydání a kopií klavírních výtahů obou klavírních koncertů Johannese Brahmse.

Rudolf Buchbinder je uměleckým ředitelem Hudebního festivalu Grafenegg u Vídně již od jeho založení v roce 2007. Tento festival si rychle vydobyl své místo mezi nejdůležitějšími orchestrálními festivaly v Evropě.

Dosud vyšly dvě knihy Rudolfa Buchbindera, jeho autobiografie Da Capo a Můj Beethoven – život s Mistrem. Jeho kariéru dokumentuje řada oceněných nahrávek na CD a DVD.

Termíny koncertů a další informace naleznete na umělcově domovské stránce www.buchbinder.net

Chen Reiss  soprán

Semjon Byčkov  Dirigent

Semjon Byčkov

Semjon Byčkov, šéfdirigent a hudební ředitel České filharmonie, se narodil v Leningradu (Petrohradu) v roce 1952, roku 1975 emigroval do USA a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Stejně jako Česká filharmonie i on je pevně spjat jak s východoevropskou, tak západní kulturou.

Když v roce 2013 absolvoval s Českou filharmonií první koncerty, zrodila se myšlenka na společný „Projekt Čajkovskij“. Jeho první výsledek vydala společnost Decca v říjnu 2016 a v srpnu roku 2017 následovalo provedení symfonie Manfred. Projekt vyvrcholí v roce 2019, kdy Českou filharmonii čekají rezidenční vystoupení v Praze, ve Vídni a v Paříži a společnost Decca uvede na trh její nahrávky všech Čajkovského symfonií, tří klavírních koncertů, Romea a Julie, Serenády pro smyčce a symfonické básně Francesca da Rimini.

V roce 1989, čtrnáct let poté, co opustil bývalý Sovětský svaz, se Byčkov vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie a ve stejném roce byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris. Jeho mezinárodní kariéra začala o několik let dříve a kulminovala poté, co se jako dirigent osvědčil při záskocích u Newyorské a Berlínské filharmonie a Královského orchestru Concertgebouw. V roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkov diriguje přední orchestry a působí na významných operních scénách v USA a v Evropě. Kromě pozice šéfdirigenta České filharmonie zastává čestnou dirigentskou funkci (držitel titulu Günter Wand Conducting Chair) u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje na festivalu BBC Proms, a působí na katedře dirigování Královské hudební akademie v Londýně na čestné pedagogické pozici nesoucí jméno Otty Klemperera. V roce 2015 byl Semjonu Byčkovovi v mezinárodní soutěži International Opera Awards udělen titul „Dirigent roku“. Při koncertních vystoupeních v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou pedagogikou, a jeho výkony se proto vždy těší velké pozornosti. S repertoárem, který obsáhne čtyři století, stráví v nadcházející sezoně dva týdny s Newyorskou filharmonií, s níž představí americkou premiéru Symfonie č. 2 Thomase Larchera, a s Clevelandským orchestrem uvede skladby Detleva Glanerta, Bohuslava Martinů a Bedřicha Smetany. V Evropě bude dirigovat lipský Gewandhausorchester, Mnichovskou a Berlínskou filharmonií, orchestr Accademia Nazionale di Santa Cecilia a Královský orchestr Concertgebouw.

V roce 1986 Semjon Byčkov podepsal smlouvu se společností Philips, kterou začala významná spolupráce vedoucí k rozsáhlé diskografii s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. Později následovala série přelomových nahrávek, které jsou součástí dědictví jeho 13letého působení u Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010). Tento repertoár zahrnuje kompletní cyklus Brahmsových Symfonií a skladby Richarda Strausse, Gustava Mahlera, Dimitrije Šostakoviče, Sergeje Rachmaninova, Giuseppe Verdiho, Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Jeho nahrávka Wagnerova Lohengrina byla vyhlášena nahrávkou roku 2010 časopisem BBC Music Magazine a jeho aktuální nahrávka Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky byla vybrána v BBC Music Magazine jako nahrávka měsíce.

Skladby

Gustav MAHLER — Symfonie č. 4 G dur

Svým současníkům i následující generaci byl Gustav Mahler znám především jako úspěšný dirigent. Na tuto dráhu nastoupil roku 1880 a až do smrti byla jeho hlavním zaměstnáním. Mahlerovým prvním působištěm bylo hornorakouské lázeňské městečko Hall, poté dirigoval v operních divadlech v Lublani, Olomouci, Vídni, Kasselu, Praze a Lipsku. Jeho umělecká činnost v těchto hudebních centrech však měla krátkodobý charakter motivovaný zejména častými konflikty s nadřízenými.

Větší význam pro jeho kariéru mělo působení v Budapešti (1888–1891), Hamburku (1891–1897) a především ve Vídni, kde v letech 1897–1907 pracoval jako ředitel Dvorní opery. Nejvyšší post v rakouské umělecké hierarchii však mohl získat pouze za podmínky, že se oficiálně vzdá židovské víry a přestoupí ke katolicismu. I po uskutečnění tohoto kroku však zažíval silné konflikty s rakouskými antisemitskými silami a po deseti letech na ředitelské místo rezignoval. V té době byla rovněž rozpoznána jeho těžká srdeční choroba.

Posledním Mahlerovým útočištěm se stal New York, kde dirigoval v Metropolitní opeře i v Newyorské filharmonii. Jako dirigent často řídil především skladby německých autorů a byl skvělým interpretem Mozarta a Wagnera. Svou pozornost však věnoval také ruským skladatelům (zejména Čajkovskému) a z české hudby obdivoval zejména Smetanu; z jeho oper nastudoval v Hamburku, Vídni a New Yorku Dvě vdovy, Dalibora, Hubičku i Prodanou nevěstu.

K objevení Mahlerova skladatelského díla širokou hudební veřejností došlo až kolem roku 1960, kdy se u příležitosti stého výročí skladatelova narození začaly znovu provozovat jeho díla. V 70. letech byl Mahler již bezkonkurenčně nejhranějším a nejvíce nahrávaným symfonikem. Kompozičně se soustředil především na symfonie (dokončil jich devět) a na vokální cykly s orchestrem (Písně potulného tovaryše, Chlapcův kouzelný roh, Písně o mrtvých dětech, Píseň o zemi). Jelikož býval často zaneprázdněn povinnostmi dirigenta a mohl komponovat vlastně jen během divadelních prázdnin, není jeho dílo významné počtem skladeb, ale spíše důsledným dodržováním ideových záměrů plných vášně a vzdoru i uměleckým novátorstvím.

Jeho symfonie jsou úzce spojeny s písňovými cykly a mizí v nich dosud respektovaný rozdíl mezi vokální a instrumentální melodikou (čtyři z jeho devíti symfonií jsou vokální). Výběrem písňových textů i v instrumentální složce děl se snaží vyjádřit niterný postoj k okolnímu světu. Ve své hudbě často neočekávaně střídá umělecky závažné momenty s hudební trivialitou, čímž předznamenává pozdější postupy kolážové techniky a připravuje půdu zejména pro symfonismus Dmitrije Šostakoviče.

Symfonii č. 4 G dur dokončil Mahler v roce 1900 v době působní ve vídeňské Dvorní opeře. Provozování této skladby předpokládá omezený symfonický orchestr (zcela chybí pozouny a tuby). Ač je poměrně dlouhá, je ze všech Mahlerových dokončených symfonií nejkratší a na rozdíl od ostatních vyniká uvolněnou veselou náladou. Symfonie začíná dvoutaktovou „rolničkovou“ introdukcí, po níž následuje mozartovsky či haydnovsky zpěvné, rytmické hlavní téma v houslích. Klasicistně odlehčeně zní i vedlejší lyrické téma.

Celkovému žertovnému vyznění první věty přispívají zejména rozpustilé party dřevěných dechových nástrojů. Výstižným příkladem kolážové techniky je druhá část symfonie. V tomto Scherzu slyšíme parodické ohlasy rakouského městského folklóru. Rozverně hrající sólové housle jsou zde naladěny o tón výš, čímž připomínají hru pouličních šumařů. Pomalá třetí věta přináší v úvodu dvě zasněná témata. První z nich prochází variacemi a ústí do odlehčené nálady první věty. Sám Mahler o třetí části pravil, že „se zároveň směje i pláče“. V závěru se ve fortissimu ohlašuje hlavní téma poslední části. Píseň Nebeský život z poslední věty symfonie zkomponoval Mahler již v době svého působení v Hamburku v roce 1892. Touto písní přednášenou sopránovým sólem původně zamýšlel ukončit již svou třetí symfonii a nacházíme ji také v cyklu Chlapcův kouzelný roh. Text o nebeských přátelích pochází z bavorské lidové písně. Orchestrální „rolničková“ intermezza mezi jednotlivými slokami motivicky vycházejí z úvodních dvou taktů celé symfonie. Po poslední sloce strofické písně skladba ústí do pokojného závěru.

Premiéra Mahlerovy čtvrté symfonie se uskutečnila 25. listopadu v Mnichově za řízení autora. Publikum, znalé Mahlerových sklonů k monumentalitě, jež projevil zejména ve své druhé symfonii, čekalo další titánské dílo, a proto tehdy skladbu přijalo s určitými rozpaky. Čas však hodnotu Mahlerova čtvrtého symfonického počinu prověřil více než dostatečně.

Ludwig van Beethoven — Koncert pro klavír a orchestr č. 5 Es dur op. 73 „Císařský"

Ludwig van Beethoven (1770–1827) zanechal v oboru instrumentálních koncertů pět děl určených klavíru, jeden Houslový koncert a Trojkoncert pro klavír, housle a violoncello.  Rozličné skici a náčrtky však dokládají, že se tímto druhem zabýval dlouhá léta – posledním svědectvím je plánovaný, avšak opuštěný šestý klavírní koncert z roku 1815. Klavír byl pro Beethovena zásadním nástrojem. Sám byl ceněným klavíristou, podle stupňující se náročnosti jeho děl, klavíru určených, lze usuzovat i na rozvoj vlastní technické vyspělosti jako interpreta. Beethoven vyšel z Mozartova odkazu a dále jej rozvinul, a to především ve třech aspektech: ve způsobu prezentace sólového partu, ve snaze po myšlenkové jednotě uvnitř jednotlivých vět, usiloval také o jejich vzájemný vztah, a rozšířil užití harmonických prostředků.

Koncertu pro klavír a orchestr č. 5 Es dur například otevírá větu třikrát opakovaný, improvizačně působící úsek – akord Es dur v orchestru a rapsodická pasáž klavíru. Tento úvod utvrzuje hlavní tóninu, teprve poté nastupuje vlastní expozice, která prochází řadou harmonických modulací. Celá věta osciluje mezi durovým a mollovým tónorodem, střídání nálad je podporováno kontrastem tematického materiálu. Tehdejší posluchač, uvyklý konvenčním postupům, se musel ve zdánlivě nelogických harmonických spojích a nezávisle působících úsecích nejprve zorientovat. Druhá věta svou meditativní lyrikou už předjímá romantické období. Příkladem myšlenkového spojení mezi větami je vynoření tematického materiálu finální věty v závěru druhé věty. Závěrečná věta je připojena attacca, formálně se jedná o sonátové rondo, v jehož provedení opět Beethoven uplatnil originální harmonické řešení. Věta končí rozsáhlou kodou. Skladatel nenechává prostor pro obvyklé improvizované kadence, všechny pasáže jsou detailně vypsány. Tato důslednost se vykládá dvojím způsobem: dílo nebylo určeno pouze profesionálním klavíristům, nýbrž také pokročilým amatérům, k čemuž poukazují v partituře i alternativní, technicky méně náročná místa. Je to však také zároveň doklad uzavřenosti díla, které se nemělo stát předmětem interpretační libovůle.

Skladbabyla komponována roku 1809, dokončena v únoru 1810 a skladatel ji věnoval svému mecenáši a žáku, arcivévodovi Rudolfovi, příštímu arcibiskupu v Olomouci. Ještě téhož roku koncert vyšel tiskem v Londýně; přízvisko Emperor (Císařský) dodal dílu anglický vydavatel, snad s ohledem na majestátní charakter díla, ale i s poukazem na nositele dedikace, habsburského arcivévodu. Roku 1811 vydalo partituru také nakladatelství Breitkopf & Härtel v Lipsku, kde se v Gewandhausu uskutečnila 28. listopadu 1811 světová premiéra; sólistou byl Johann Christian Friedrich Schneider, později dvorní kapelník vévodství Anhalt-Dessau. Klavíristou vídeňské premiéry následujícího roku, 11. února 1812, byl Beethovenův žák Carl Czerny. Uskutečnila se současně s otevřením výtvarné výstavy, na níž byla prezentována mimo jiné díla Raffaelova. Menší ohlas Beethovenovy novinky ve Vídni než v Lipsku se vysvětluje právě tímto společenským rámcem – svým způsobem šlo o hudební doprovod vernisáže. Ve velice krátké době se však z celé pětice Beethovenových klavírních koncertů stal Koncert Es dur nejoblíbenějším.