Česká filharmonie
Valentin Radutiu

K napsání Prvního violoncellového koncertu nepřímo inspiroval Dmitrije Šostakoviče violoncellista Mstislav Rostropovič. Skladatel slyšel v roce 1952 jeho provedení Prokofjevovy Koncertantní sinfonie pro violoncello a orchestr op. 125 a od té doby v mysli koncipoval skladbu stejného druhu, výhradně pro Rostropoviče. Když ji v létě 1959 za pouhých 40 dní napsal, měl už za sebou dva klavírní a jeden houslový koncert. Stejně jako Prokofjev použil klasickou formu koncertu, v instrumentaci nadstandardně využil lesní roh nebo celestu a umožnil sólistovi předvést všechno své umění. Výsledkem je jedno z hlavních a nejobtížnějších děl koncertantní literatury pro violoncello. Partitura nese věnování Rostropovičovi, který byl i prvním interpretem skladby 4. října 1959 v Leningradě (nyní Petrohradě) s Leningradskou filharmonií řízenou Jevgenijem Mravinským.

Koncert stylově souvisí s ostatními velkými díly stejného období – introspektivními a autobiografickými prvky, z nichž nejvýraznější je téma D-eS-C-H (D-mitrij Sch-ostakovich), které najdeme i v 10. symfonii (1953) nebo 8. kvartetu (1960). Téma, které se s výjimkou druhé věty objevuje v celé skladbě, je ve violoncellovém koncertu transponováno na G-Fes-Ces-B (tedy vybočuje z rámce hlavní tóniny). Zazní hned v úvodu první věty v partu violoncella a opakuje se v různých transpozicích za neustálého, až groteskního přitakávání orchestru. Je obdivuhodné, s jakou variabilitou dokázal Šostakovič tyto „pouhé“ čtyři tóny využít a postavit na nich komunikaci sólisty s orchestrem. Nejprve si violoncello povídá s dechy, pak se smyčci, potom najde ozvěnu u lesního rohu. Po devadesáti taktech se objevuje druhé téma inspirované lidovou ukolébavkou, kterou použil už Musorgskij v cyklu Písně a tance smrti.

Druhá věta je nejrozsáhlejší a nejintenzivnější z celé skladby, založená na dvou tématech, – ruské „berceuse“ (na způsob ukolébavky) a elegické melodii – která Šostakovič mistrně zkombinoval. Kantabilní možnosti violoncella zde směřují až k nadpozemské abstrakci. Úvodní téma smyčců sólový part nikdy nezahraje, má své vlastní, v němž komunikuje opět s celestou a lesním rohem. Instrumentace je velmi lehká, vše je kalibrováno v přesných detailech.

Třetí věta má podobu sólové kadence, ovšem podle očekávání mohutnější a autonomnější. Slyšíme v ní akordy, polyfonii, čisté melodie, pizzicato, výlety do všech registrů violoncella a také opakovaná „nakouknutí“ tématu D-eS-C-H.

Attaca navazuje závěrečná věta, rondo se schématem a-b-a-c, jakýsi dovětek části úvodní i s jejím groteskním charakterem, ještě akcentovaným častými metrickými změnami. Hlavní téma – chromatický běh – zahraje poprvé hoboj, violoncello nastupuje se svým tématem, v němž komunikuje s violoncelly v orchestru. Od taktu 105 slyšíme pokřivenou citaci Stalinovy oblíbené písně Suliko, kterou Šostakovič použil i v jiných svých dílech. Důležitým znakem poslední věty je očištění tématu D-eS-C-H, které se poznenáhlu vynořuje ve fragmentech, až je zvučně zahráno lesním rohem. Koncert končí na efekty bohatou kodou s údery tympánů.