Fotografie ilustrujicí stránku  Zkouška orchestru Česká filharmonie

Česká filharmonie

Zkouška orchestru

Česká filharmonie

Marek Eben jako posluchačův průvodce po hudebních galaxiích. Co do hudby vkládá skladatel, co hráči a co dirigent? Je partitura dogma, nebo si lze skladby nějak přizpůsobit? A jak se dá přivést orchestr k tomu, aby hrál, co dirigentovi na očích vidí? Zveme na zábavný i poučný program Alice Nellis pro všechny, kteří chtějí o hudbě vědět víc! Program

Koncert z řady LS
Délka programu 1 hod 30 min
Program

Camille Saint-Saëns
Romance F dur pro lesní roh op. 36

​​Johann Sebastian Bach
Koncert pro hoboj f moll, BWV 1056
Allegro

Astor Piazzola
Oblivion

Petr Iljič Čajkovskij
Symfonie č. 4 op. 36
Finale: Allegro con fuoco

 

Účinkující

Vladislav Borovka
hoboj

Marek Eben
moderátor

Alice Nellis
scénář a režie

Jiří Rožeň
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Zkouška orchestru
Rudolfinum — Dvořákova síň

Ceny vstupenek od 300 do 1100 Kč. Pro děti do 15 let, studenty do 26 let a seniory (65 let a více) platí 50% sleva.

Prodej vstupenek v pokladně České filharmonie v Rudolfinu, on-line na ceskafilharmonie.cz. Rezervace on-line nebo přes zákaznický servis ČF.

Účinkující

Vladislav Borovka  hoboj
Vladislav Borovka

S hrou na hoboj začal v rodných jihočeských Netolicích v tamní lidové škole umění u Jana Nováčka. V letech 1990–1996 studoval na Pražské konzervatoři u Bedřicha Vobořila. Účastnil se řady interpretačních kurzů u významných pedagogů (Jean-Louis Capezzali, Maurice Bourgue, Thierry Cammaert, Günther Passin), v roce 1998 pobýval na tříměsíční stáži v japonské Toyamě. Roku 2000 získal spolu s Tomášem Františem stipendium firmy Yamaha.

V roce 2001 dokončil studia na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze ve třídě Jiřího Mihuleho a získal titul laureáta Pražského jara. V letech 2001–2002 studoval na Conservatoire Paul Dukas v Paříži u Jeana-Louise Capezzaliho. Od roku 2004 působí pedagogicky na Pražské konzervatoři a od roku 2005 spolupracuje s Českým nonetem. Členem České filharmonie se stal v lednu 2011.

Alice Nellis  scénář a režie
Alice Nellis

Alice Nellis vystudovala Pražskou konzervatoř, dále anglistiku a amerikanistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a scenáristiku na FAMU. Pracovala jako překladatelka, od roku 2002 vyučuje na FAMU.

V roce 2000 debutovala filmovou komedií Ene Bene s Ivou Janžurovou a její dcerou Theodorou Remundovou v hlavních rolích. Film získal řadu mezinárodních ocenění (mj. hlavní cenu na Mezinárodním filmovém festivalu v San Franciscu). Spolupráce s Ivou Janžurovou a jejími dcerami – herečkami Theodorou a Sabinou Remundovými – pokračovala filmem Výlet (2002), za který Alice Nellis obdržela Cenu nových režisérů na 50. Mezinárodním filmovém festivalu v San Sebastianu. Za scénář k filmu Výlet získala Českého lva za nejlepší scénář roku 2002. Dále natočila celovečerní filmy Tajnosti (2007), Mamas and Papas (2010), Perfect Days (2011), Revival (2013), Andělé všedního dne (2014) a Sedmero krkavců (2015). Pod všemi snímky je zároveň podepsána coby scenáristka. Jako herečka se objevila ve filmu Sluneční stát aneb Hrdinové dělnické třídy.

Alice Nellis se také věnuje divadelní režii. Spolupracuje s Divadlem Na zábradlí (Perfect Days, Záplavy), Divadlem Bez zábradlí (Láska, Když tančila, Cesta dlouhého dne do noci), Café Theatre Černá labuť (Lidský hlas, Růžový šampaňský) nebo Divadlem v Řeznické (Pomoc). Za vlastní hru Záplavy, kterou uvedla v Divadle Na zábradlí, získala 3. místo v dramatické soutěži Cen Alfréda Radoka.

Jiří Rožeň  Dirigent
Jiří Rožeň

Jiří Rožeň je jedním z nejslibnějších a nejtalentovanějších dirigentů mladé generace. Měl úspěchy v Salzburku a Londýně, jako finalista Nestlé and Salzburg Festival Young Conductors Award a Donatella Flick LSO Conducting Competition. Dříve byl asistentem šéfdirigenta BBC Scottish Symphony Orchestra, kde pracoval po boku Donalda Runniclese a Thomase Dausgaarda, asistoval jim mj. na BBC Proms či Edinburgh International Festival.

Jiří má nakročeno na mezinárodní dráhu, kdy v této sezoně debutuje abonentními koncerty s Českou filharmonií, Bruckner Orchester Linz, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a s Wiener Concert-Verein ve vídeňském Musikvereinu a Kölner Philharmonie. Spolupracoval či bude spolupracovat s umělci jako Kirill Gerstein, Vadim Gluzman, Olga Scheps, Mahan Esfahani a Tamsin Waley-Cohen.

V České republice dirigoval většinu symfonických orchestrů, jako například, Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, PKF – Prague Philharmonia, filharmonie v Brně, Ostravě a Zlíně, Karlovarský symfonický orchestr a Komorní filharmonii Pardubice. Na Slovensku dirigoval Státní filharmonii Košice a Symfonický orchestr slovenského rozhlasu v Bratislavě. Úspěšně debutoval na festivalu Pražské jaro a na Janáčkově Máji, kde dirigoval operní galakoncert s americkým tenorem Lawrencem Brownleem. V květnu 2018 se vrátí na Festival Pražské jaro, aby dirigoval finále soutěže v oboru violoncello.

Vášnivý zastánce české hudby, který dirigoval rakouskou premiéru Symfonie č. 4 Miloslava Kabeláče na Salcburském festivalu s Cameratou Salzburg a premiéroval novou kritickou edici skladby Svatební košile Bohuslava Martinů s Filharmonií Brno a Českým filharmonickým sborem Brno. Mnoho z jeho minulých a nadcházejících koncertů zahrnují český standartní repertoár a také hudbu Josefa Suka, Leoše Janáčka, Bohuslava Martinů, Miroslava Kabeláče a Viktora Kalabise.

Během svého působení ve Skotsku Jiří a asistoval Stravisnkého Mavru, Waltonova The Bear, Straussova Netopýra a Brittnova Owen Wingrave. Jinde jeho operní angažmá zahrnovala Ravelovo Dítě a kouzla s Hamburskými symfoniky a Eine Kluge Else od Svena Daigerra na Brücken-Festival für Neue Musik v Rostocku.

Jako aktivní účastník mistrovských kurzů měl Jiří možnost pracovat s Royal Concertgebouw Orchestra (Daniele Gatti), Tonahlle-Orchester Zürich (David Zinman), Musikkollegium Winterthur (Bernard Haitink), Orchestre Philharmonique de Radio France (Péter Eötvös), Royal Scottish National Orchestra (Christopher Seaman), Antwerp Symphony Orchestra (Edo de Waart) a WDR Kolín nad Rýnem a Jukka-Pekka Sarastem, kterému také asistoval u Junge Deutsche Philharmonie. Také spolupracoval s Jiřím Bělohlávkem v rámci Zkoušky orchestru České filharmonie.

Jiří Rožeň se narodil v Praze v roce 1991. Studoval dirigování na Pražské konzervatoři a posléze na Universität Mozarteum Salzburg, Hochschule für Musik und Theater Hamburg, Zürcher Hochschule der Künste a Royal Conservatoire of Scotland, kde byl Leverhulme Conducting Fellow. Mezi jeho mentory patří například Garry Walker, Dennis Russell Davies, Ulrich Windfuhr a Johannes Schlaefli.

Marek Eben  průvodce pořadem
Marek Eben

Marek Eben se narodil v roce 1957 v Praze. Studoval na Pražské konzervatoři obor hudebně-dramatický. Po ukončení školy působil v divadle Vítězslava Nezvala v Karlových Varech, pak v divadle na Kladně a od roku 1983 do roku 2002 byl členem pražské Ypsilonky. Kromě herecké práce se zabývá také hudbou, je výhradním autorem písní skupiny Bratří Ebenů, která vydala pět desek (Malé písně do tmy, 1984; Tichá domácnost, 1995; Já na tom dělám, 2002; Chlebíčky, 2008; Čas holin, 2014), napsal hudbu k filmům Bizon, Hele on letí a k televiznímu seriálu Poste restante. Je autorem hudby a textů ke zhruba dvěma desítkám divadelních her (mj. pro Studio Ypsilon – Matěj Poctivý, Vosková figura, Amerika, Othello, pro Národní divadlo – Zimní pohádka). Od roku 1996 je moderátorem Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.

Rozsáhlá je jeho spolupráce s televizí, kde působí jako moderátor různých programů – např. soutěž O poklad Anežky České, Předávání cen TýTý, Stardance nebo diskusní pořad Na plovárně, který v letech 2001, 2002, 2004, 2005, 2006 a 2007 získal cenu Elsa pro nejlepší talkshow. Tutéž cenu získal Marek Eben jako moderátor v letech 2001, 2002, 2006 a 2007. Je také dvojnásobným absolutním vítězem ceny TýTý.

Skladby

Ástor Piazzolla — Oblivion

Argentinský skladatel a hráč na bandoneon Ástor Piazzolla je bezpochyby ve světě nejproslulejším novodobým tvůrcem tanga. Svým rozsáhlým dílem a interpretační činností stál u zrodu osobitého hudebního směru – tango nuevo („nové tango“), kombinující svéráznou tradici argentinského tanga s postupy moderní vážné hudby a jazzu. Intenzivně se věnoval také hudbě filmové. Do stejnojmenné adaptace hry Luigiho Pirandella Jindřich IV. italského režiséra Marca Bellocchia z roku 1984 s Marcellem Mastroiannim a Claudií Cardinale v hlavních rolích zkomponoval jednu ze svých nejznámějších skladeb, která je samostatně známá pod názvem Oblivion. Příběh stárnoucího (podle mínění okolí duševně chorého) herce, který se se svými přáteli uzavře před světem na svém starém sídle a žije zde ve své slavné jevištní roli římskoněmeckého císaře Jindřicha IV., dokresluje Piazzollova typická nostalgicky znějící melodie propůjčená sólovému hoboji. Ta se rozvine v melancholickou milongu, tedy tanec, který je považován za hybnějšího a živějšího předchůdce argentinského tanga.

Petr Iljič Čajkovskij — Symfonie č. 4 f moll op. 36

Kde končí slova, začíná hudba…“ napsal Heinrich Heine. Hudba je abstraktním jazykem, bez písmen, beze slov a přesto dokáže vyjádřit mnohé. Hluboký žal, nespoutaný cit, každodenní radosti i zklamání, víra v lidskou dobrotu, smutek, prostá a mocná radost a hlavně naděje, to vše je vkomponováno do mistrovského díla Petra Iljiče Čajkovského (1840–1893) a snad nejniterněji právě do Symfonie č. 4 f moll op. 36. Osud, který klepal na dveře Beethovena, se vrýval do mysli i tohoto ruského velikána a ten mu dal zaznít úvodní fanfárou v hornách, dřevech a trubkách, aby se pak k němu vracel v průběhu celé skladby. Tato kompozice je první z Čajkovského velkých symfonií; byla zkomponována v těžkých dobách skladatelova nevydařeného krátkého manželství v letech 1877–1878 a je dedikována „nejlepší přítelkyni“, donátorce Naděždě von Meck. Premiéra, které nebyl Čajkovskij přítomen, proběhla v Moskvě 10. / 22. února 1878 pod taktovkou Nikolaje Rubinštejna. Posluchači byli odkázáni na pouhou znějící strukturu, jelikož nám známý program byl sepsán skladatelem až po premiéře, navíc v soukromém dopise svojí ochránkyni. Přesto, dovolme si přepych být chvíli poetičtí.

První věta je přemítáním o osudu „je to osud, neúprosná síla, která odmítá splnit naše tužby po štěstí, síla, která nad námi stále visí jako Damoklův meč.“ Narůstající pocit deprese a beznaděje je vystřídán arabeskou klarinetu a lyrickou melodií smyčců „není lepší odvrátit se od skutečnosti a nechat se ukolíbat snem? Ó, radost!“ Ale ne, vždyť to byl jenom sen. Osud je neodvratný a „vlny Tě hází na všechny strany, dokud Tě moře nepohltí…“. Ve druhé větě sólový hoboj navozuje pocit melancholie, když nám večer vypadne kniha z ruky, my se oddáme snění a „přicházejí vzpomínky a zaplavuje nás smutek, že už tolik věcí patří minulosti…“. Třetí věta Scherzo v rozmarném F dur „nevyjadřuje nijaké zvláštní pocity“. Pizzicato smyčců, doplněné v triu dřevy a žesti, předkládá lehce ironickou atmosféru šklebivé arabesky. Závěrečné Finále se jeví jako radostné, je postaveno na rozvíjení melodie ruské lidové písně V širém poli břízka stála, které je ve střední části (Andante) opět nabouráno hrozivým motivem osudu. Naděje a radost, alespoň ostatních, však nakonec zvítězí: „Když nenajdeme štěstí v sobě, hledáme ho v jiných. Pojďme mezi prostý lid. Oddávejme se s nimi bezstarostné radosti, když si najdou chvíli volného času… Neúprosný osud se však připomíná. Nikdo si Tě nevšímá, nikdo se neotočí, aby spatřil Tvoji osamělost! Kdo však praví, že život je smutný? Existuje radost, prostá a mocná. Raduj se ze štěstí druhých a budeš moci žít dál…

Camille Saint-Saëns — Romance pro lesní roh F dur op. 36

Francouzský skladatel Camille Saint-Saëns byl považován za geniální dítě. Vedle mimořádně rychle získané vyspělosti v kompozici a klavírní hře projevoval také nadání v latině, astronomii, geologii a archeologii. Během svého dlouhého a profesionálně úspěšného života zkomponoval na 300 skladeb nejrůznějších žánrů a jako profesor pařížské konzervatoře vychoval několik generací mladých skladatelů. Velkou a mezi francouzskými skladateli 19. století mimořádnou pozornost věnoval koncertantním skladbám, jež komponoval i pro řadu nástrojů, které byly tehdy v tomto směru opomíjeny. Pro dva nejproslulejší francouzské hornisty své doby vytvořil dvě Romance pro lesní roh a orchestr – v roce 1874 op. 36 v tónině F dur pro Jeana Henriho Garigua (1842–1907) a o osm let později op. 67 v tónině E dur pro Henriho Chaussiera (1854–1914). Ranější z těchto děl je elegantním třídílným valčíkem se zasněnými krajními díly a vzrušeným středem. Dvaatřicetiletý Garigue, který tehdy čerstvě dokončil svá studia na pařížské konzervatoři, ji poprvé provedl v únoru roku 1874 s doprovodem klavíru. Saint-Saëns Romanci dodatečně orchestroval a upravil také pro violoncello.

Johann Sebastian BACH — Koncert pro hoboj d moll, BWV 1059 (Allegro)

Rozsáhlá tvorba německého velikána první poloviny 18. století Johanna Sebastiana Bacha v sobě zahrnuje také zřejmě dobově nejpopulárnější žánr světské instrumentální hudby – koncert s doprovodem orchestru. S největší intenzitou se Bach koncertantnímu žánru věnoval za svého působení ve službách světských feudálů – výmarských vévodů Wilhelma Ernsta a Ernsta Augusta v letech 1708–1717 a knížete Leopolda v Köthenu v letech 1717–1723. Když se v roce 1723 stal kantorem hlavního lipského chrámu sv. Tomáše, přesunulo se těžiště jeho hudebnické činnosti do oblasti hudby liturgické. Paradoxně právě v Lipsku, kde setrval až do své smrti bezmála dvě desítky let, ovšem zkomponoval jedinečný cyklus cembalových koncertů, z nichž je dnes známo osm koncertů s jedním koncertantním cembalem a šest dalších s dvěma, třemi nebo čtyřmi sólovými cembaly. Tato díla se řadí mezi vůbec první koncerty pro klávesové nástroje, které byly kdy napsány. Podle rozboru Bachových rukopisů se vznik těchto koncertů klade do let 1738–1739. Pravděpodobně je tedy Bach vytvořil v souvislosti se svou cestou podniknutou v květnu 1738 do Drážďan, kde účinkoval v salónech tamních hudbymilovných šlechticů, nebo pro některá vystoupení studentského souboru Collegium musicum v lipské kavárně Zimmerman. Collegium totiž po dvouleté přetržce obnovilo pod Bachovým vedením svou činnost právě v říjnu 1739. Vzhledem k charakteru sólového partu se u většiny těchto děl předpokládá, že se jedná o úpravy ranějších koncertů či jednotlivých koncertantních vět pro jiné sólové instrumenty z dob skladatelova působení ve Výmaru a v Köthenu. Většina zmíněných předloh je dnes ztracena. Z Osmého koncertu, BWV 1059 se v Bachově rukopisu dochovalo pouze prvních devět taktů úvodní věty. Nicméně právě tuto větu Bach užil v roce 1726 jako vstupní sinfonii altové kantáty Geist und Seele wird verwirret, BWV 35. V kantátě jsou sólovým nástrojem varhany. Skladba je dvojdílná a její druhou část otevírá rovněž instrumentální věta s koncertantními varhanami, jež zřejmě byla finální větou téhož ztraceného, pravděpodobně hobojového koncertu. Dnes zazní první věta z novodobé rekonstrukce Koncertu pro hoboj d moll, BWV 1059, jejímž autorem je německý dirigent a trumpetista Arnold Mehl. Chybějící pomalou větu nahradil úvodní sinfonií z Bachovy kantáty Ich steh mit einem Fuß im Grabe, BWV 156.