Fotografie ilustrujicí stránku  Koncert ke 100. výročí republiky Česká filharmonie

Česká filharmonie • Koncert ke 100. výročí republiky


Česká filharmonie

Jubilejní rok republiky přináší do skladby mimořádných koncertů 123. sezony navíc „český“ Koncert ke 100. výročí republiky.

Koncert z řady M
Délka programu 2 hod

Program

Bedřich Smetana
Prodaná nevěsta, předehra k opeře

Bedřich Smetana
Polka, Furiant, Skočná, tance z opery Prodaná nevěsta

Bohuslav Martinů
Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány H 271

Antonín Dvořák
Symfonie č. 9 e moll op. 95 „Z Nového světa“

Účinkující

Ivo Kahánek
klavír

Michael Kroutil
tympány

Semjon Byčkov
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Koncert ke 100. výročí republiky

Rudolfinum — Dvořákova síň

3. 10. 2018  středa 18.00
Nelze objednat online

Společné století

Účinkující

Semjon Byčkov  dirigent
Semjon Byčkov

„Bylo to svědectví nejen o Mahlerovi, ale také o panu Byčkovovi a České filharmonii... byla to dojemná a inteligentní interpretace Vzkříšení, dramatická v úvodu a finále, milá a hravá ve středních větách a vznešená v Prasvětle...“

The New York Times

Působení Semjona Byčkova ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie se započalo koncerty v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu u příležitosti 100. výročí vzniku Československa v roce 2018. Po završení Projektu Čajkovskij v roce 2019 – kompletu 7 CD vydaného společností Decca Classics a řady mezinárodních rezidencí – se Byčkov s Českou filharmonie zaměřili na Mahlerova symfonická díla, jejichž provedení a nahrávání bude probíhat doma i v zahraničí.

V sezóně 2021/2022 bude Česká filharmonie na mezinárodním fóru prezentovat Mahlerovy symfonie č. 1, 2, 3, 4, 5 a 7, počínaje svým letním turné na festivalu v rakouském Grafeneggu. Říjnové abonentní koncerty 126. sezony pak zahájí Mahlerovou symfonií č. 9. Na jaře proběhne český festival ve vídeňském Musikvereinu, kde zazní Smetanova Má vlast (kterou Byčkov s Českou filharmonií nahrál během lockdownu) spolu s díly Miroslava Kabeláče, Antonína Dvořáka, Bohuslava Martinů a Leoše Janáčka, po němž bude následovat rozsáhlé evropské turné zahrnující koncerty v Berlínské filharmonii, Labské filharmonii v Hamburku a dva koncerty v Barbican Centre v Londýně.

Byčkov si získal renomé interpretacemi skladeb kmenového repertoáru, ale úzce spolupracuje i s řadou výjimečných soudobých skladatelů včetně Luciana Beria, Henriho Dutilleuxe a Maurizia Kagela. V posledních letech navázal spolupráci rovněž s Reném Staarem, Thomasem Larcherem, Richardem Dubignonem, Detlevem Glanertem a Julianem Andersonem. Premiéry jejich skladeb provedl v čele Vídeňské filharmonie, Newyorské filharmonie, Královského orchestru Concertgebow a Symfonického orchestru BBC v rámci BBC Proms. K vrcholům nové sezony patří německá premiéra Larcherova klavírního koncertu zkomponovaného pro Kirilla Gersteina v Berlíně, česká premiéra Mari Bryce Dessnera a světová premiéra Andersonových Pražských panoramat. Tato tři díla budou rovněž uvedena v Praze; patří ke čtrnácti novým skladbám na objednávku Semjona Byčkova iniciovanou na začátku jeho působení v České filharmonii.

Tak jako Česká filharmonie je i Semjon Byčkov je pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradu, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Nejprve se učil hrát na klavír, později byl vybrán ke studiu na Glinkově škole sborového zpěvu a ve třinácti letech absolvoval první lekce dirigování. V 17 letech byl přijat na Leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního pedagoga Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Protože mu byla odepřena cena spočívající v dirigování Leningradské filharmonie, Byčkov ze Sovětského svazu odešel.

Než se v roce 1989 Byčkov vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie, získal věhlas ve Spojených státech jako hudební ředitel Grand Rapids Michigan Symphony Orchestra a Filharmonie Buffalo. Jeho mezinárodní kariéra začala ve Francii, kde debutoval v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence, a kulminovala poté, co se jako dirigent osvědčil při záskocích u Newyorské a Berlínské filharmonie a Royal Concertgebouw Orchestra. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem Dresden Semperoper.

Byčkov má široký koncertní i operní repertoár. Diriguje na všech celosvětově významných operních scénách – v La Scale, Pařížské národní opeře, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova; všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussův Růžový kavalír a Daphne, Wagnerův Lohengrin a Parsifal a Musorgského Chovanština. V Londýně Byčkov debutoval novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussových Žen beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Nedávno na festivalu v rakouském Bayreuthu řídil Wagnerova Parsifala a ve Vídeňské státní opeře Straussovu Elektru.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii kromě pravidelného vystupování s Londýnským symfonickým orchestrem zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňské filharmonie, Berlínské filharmonie, lipského Gewandhausorchestru, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, Chicagským symfonickým orchestrem, Losangeleským symfonickým orchestrem, Filadelfským orchestrem a Clevelandským orchestrem. V letošní sezóně má kromě celé řady koncertů s Českou filharmonií na programu další hostování s Mahlerovými symfoniemi s Orchestre de Paris, lipským Gewandhausem, Berlínskou filharmonií, Filharmonií Oslo a Losangeleskou filharmonií a se Straussovou Elektrou v Pařížské národní opeře.

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestrem de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií a skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala doporučeným titulem v pořadu „Building a Library“ stanice BBC Radio 3 (2020), jeho provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskou filharmonií se stala v témže časopise Nahrávkou měsíce.

V roce 2015 získal Semjon Byčkov v mezinárodní soutěži International Opera Awards titul Dirigent roku.

Michael Kroutil  tympány
Michael Kroutil

Michael Kroutil se narodil roku 1982. V letech 1999–2001 studoval nejprve na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze, poté přestoupil na Pražskou konzervatoř. Od roku 2003 začal navštěvovat soukromé hodiny u někdejšího tympanisty lipského Gewandhausorchestru Karla Mehliga a o rok později docházel k prvnímu tympanistovi téhož orchestru Marku Stefulovi. V saském Lipsku poté v letech 2005–2007 studoval na Hochschule für Musik und Theater obory tympány a bicí nástroje. Od roku 2011 se dále vzdělával na Zürcher Hochschule der Künste, kde jej pedagogicky vedl první tympanista Berlínských filharmoniků Rainer Seegers.

Seznam jeho dosavadní orchestrální praxe zahrnuje významná německá a česká tělesa jako Gewandhausorchester Leipzig, Leipziger Kammerorchester, Mendelssohn Kammerorchester Leipzig, Südwestdeutsche Philharmonie Konstanz, Thüringer Symphoniker, Westsächsisches Synphonieorchester, Deutsche Philharmonie, Pražská komorní filharmonie, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Komorní orchestr Národního divadla v Praze nebo Komorní filharmonie Pardubice. Pravidelně spolupracuje rovněž s Tokijským filharmonickým orchestrem.

V letech 2006 a 2007 se účastnil projektů Gewandhausorchesteru s nahrávkami pro EuroArts. Od roku 2007 působí jako první tympanista České filharmonie a je rovněž členem mezinárodního orchestru Solistes Européens Luxembourg.

Ivo Kahánek  klavír
Ivo Kahánek

Jako interpret nevšední emocionální síly a hloubky si Ivo Kahánek získal pověst jednoho z nejpůsobivějších umělců své generace. Svůj dar okamžitě navázat citovou vazbu s publikem dokáže náležitě zužitkovat ve skladbách od baroka po modernu, s těžištěm v romantickém repertoáru. V cizině je rovněž pokládán za specialistu na interpretaci české hudby.

V roce 2004 se stal absolutním vítězem mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro a již předtím získal ocenění v mnoha významných kláních u nás i v cizině (Maria Canals Piano Competition v Barceloně, Vendome Prize ve Vídni, Stiftung Tomassoni Wettbewerb v Kolíně nad Rýnem, Mezinárodní soutěž Fryderyka Chopina v Mariánských Lázních aj.).

Po úspěšných debutech na festivalu Beethovenfest v Bonnu a na Pražském jaru obdržel pozvání od Symfonického orchestru BBC k vystoupení na festivalu BBC Proms v londýnské Royal Albert Hall, kde v srpnu 2007 pod taktovkou Jiřího Bělohlávka provedl Klavírní koncert č.4 Inkantace Bohuslava Martinů. Následovala dvě vystoupení se Sirem Simonem Rattlem a Berlínskou filharmonií, čímž se tento mladý klavírista stal po Rudolfu Firkušném teprve druhým českým pianistou v historii, jenž vystoupil s tímto světoznámým tělesem. Kromě toho spolupracuje Ivo Kahánek pravidelně s Českou filharmonií a má za sebou úspěšná vystoupení s Mahler Chamber Orchestra, Vídeňskými symfoniky, BBC Scottish Symphony Orchestra Glasgow ad. Věnuje se též komorní hudbě. V roce 2018 se stal držitelem ceny Classic Prague Award za sólistický výkon roku.

Ivo Kahánek podepsal v roce 2007 exkluzivní smlouvu s vydavatelstvím Supraphon Music a od té doby nahrál celkem patnáct CD s díly Fryderyka Chopina, Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, Bohuslava Martinů, Gideona Kleina, Miloslava Kabeláče, Jeana Francaixe, Jacquesa Iberta aj., za něž získává ta největší ocenění (Dispaison d’Or, nahrávka měsíce BBC Music Magazine atd.).

Ivo Kahánek je absolventem Janáčkovy konzervatoře v Ostravě a Akademie múzických umění v Praze. Má za sebou také studijní stáž na londýnské Guildhall School of Music and Drama a mistrovské kurzy pod vedením Karl-Heinze Kämmerlinga, Christiana Zachariase, Alicie de Larrocha ad.

Skladby

Bedřich Smetana
Prodaná nevěsta, předehra
Antonín Dvořák
Symfonie č. 9 e moll op. 95 „Z Nového světa“

Počátkem 90. let stál Dvořák na vrcholu svých uměleckých sil a byl již světově uznávaným skladatelem. Dostával nabídky na vytvoření skladeb, na koncertní turné či na posty učitelské a ředitelské. Génius Antonín Dvořák se postupně vypracoval z „pouhého“ českého skladatele na skladatele světového, kterého vydávaly renomované nakladatelské domy a s kterým se přátelil Brahms či Čajkovskij.

Symfonie č. 9 e moll „Z Nového světa“ představuje vrcholné mistrovské dílo, kombinující dosavadní Dvořákovy postupy v kompozici. Psát cokoli o ní se zdá být vzhledem k jejímu častému provozování nadbytečné. Dílo se od svého prvního uvedení stalo nesmírně populárním a v roce 1969 si vzal s sebou nahrávku symfonie americký kosmonaut Neil Armstrong při první cestě člověka na měsíc. Pro Dvořáka se stalo vytvoření tohoto díla však také jakýmsi symbolem jeho vlastní první cesty za oceán, do Nového světa. V roce 1892 přijímá pozvání do Spojených států a na tři roky se stává ředitelem Národní konzervatoře v New Yorku. Po krátké době pobytu za mořem, v zimě 1893, začíná pracovat na své další, v pořadí již deváté symfonii. Je na ní znát, jak silně na skladatele Amerika zapůsobila, zároveň však zůstává dílem českého mistra na vrcholu tvůrčích sil. Novosvětská měla být důkazem skladatelovy teorie o možnostech využití charakteristických prvků černošské a indiánské hudby pro vznik tzv. americké národní školy, která v době Dvořákova pobytu ve Spojených státech fakticky neexistovala. 

Odborníci vedou již více než sto let debaty o tom, zda Dvořák v symfonii použil konkrétní nápěvy černošských písní či nikoliv. Dvořák sám se k této věci vyjádřil rozporuplně. Jednou tvrdil: „Právě dokončuji novou Sinfonii e moll. Dělá mi velkou radost a bude se od mých dřívějších lišit velice podstatně. Inu, vliv Ameriky, každý kdo má ‚čuch‘, musí vycítit.“ Podruhé se vyjádřil zdánlivě protikladně: „Je to a zůstane to pořád českou muzikou.“ Každopádně konkrétní melodie vědomě nepřebíral: „Je to jen duch černošských a indiánských melodií, jejž jsem se snažil reprodukovat ve své nové symfonii. Neupotřebil jsem jediné z oněch melodií.“  Otázkou také zůstává, do jaké míry mohl vlastně Dvořák za tak krátkou dobu pobytu v Americe původní americkou hudbu opravdu poznat, a nakolik bylo pouze jeho přáním vytvořit něco pro Ameriku, která se k němu v počátcích tak štědře zachovala a která ho jistě velmi fascinovala. Dirigent Leonard Bernstein označil dílo jako skutečně mezinárodní ve své podstatě. Navzdory všem těmto dohadům má 9. symfonie asi mnohem více společného s českou hudbou než s hudbou americkou. Stavebně se vyznačuje velmi přesnou, téměř učebnicovou formou jednotlivých vět.

Podvědomě však Dvořák minimálně jednu ze známých melodií „odcitoval“, vždyť téma z první věty symfonie připomíná nápadně černošský spirituál Swing Low Sweet Chariot.  Druhá věta Largo je zase možná inspirována Písní o Hiawathovi. Tato rozsáhlá básnická skladba amerického básníka Henryho Wadswortha Longfellowa čerpá z příběhů o legendárním indiánském náčelníkovi Hiawathovi a její významnou složkou jsou také působivé popisy přírodních krás divoké americké přírody. Hlavní téma slavného Dvořákova Larga – široká, vznešeně prostá melodie (přednášená anglickým rohem na pozadí sordinovaných smyčců) – má možná svůj předobraz v putování Hiawathy a jeho ženy Minnehahy rozlehlou, nedotčenou americkou krajinou. Střední část věty může být zase odrazem nálady ve scéně pohřbu Minnehahy. Třetí věta symfonie má pak podle skladatele také „něco z indiánského charakteru“. V závěrečné čtvrté větě Dvořák kombinuje všechna témata z celé symfonie. Toto perfektní zvládnutí formy ve spojitosti s nápaditou melodikou, harmonií a instrumentačním mistrovstvím tvoří dohromady skutečně geniální jedinečné dílo. Závěrem uveďme citát z New York Times z roku 1893:  „My, Američané, bychom měli děkovat tomuto českému mistru a ctít ho za to, že nám ukázal, jak máme zacházet s naším vlastním hudebním dědictvím.

Bedřich Smetana
Polka, Furiant, Skočná, tance z opery Prodaná nevěsta
Bohuslav Martinů
Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány H. 271

Bohuslav Martinů ve Dvojkoncertu pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, H 271 (na titulním listu autografní partitury čteme „Double concert pour cordes, piano et timbales“) a Koncertu pro dva klavíry a orchestr, H 292 (v korespondenci skladatelem označován také jako „Double piano concerto“) čerpá inspiraci z dvojitosti, dvojnásobku a možností, které z nich vyplývají, a z barokní formy concerto grosso. Skladatel ve vzpomínce přiblížil své pojetí „double“ takto: „Práce na Koncertu pro dva klavíry se mi dařila. Abych řekl pravdu, jsem typ concerta grossa. Povrchní popis této formy naleznete skoro ve všech učebnicích, snad kromě toho, že se zde soli a orchestr střídají. [...] Tam, kde forma symfonie nechává, vlastně vyžaduje uplatnění emocionálních elementů, [...] tam vám forma concerta grossa dovoluje striktní pořádek, omezení, vyrovnání emocionálních prvků, omezení i adekvátní vyrovnání gradace i dynamiky, zcela jinou a přísnou strukturu tematického uspořádání, zkrátka jiný svět. [...] Koncert pro dva klavíry je ,ideal typeʻ pro tuto formu.“ Autorovo vyznání lze vztáhnout obecně ke všem jeho koncertantním skladbám tohoto typu, a Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány patří nepochybně k nejzdařilejším.

„Vybuchnu, dusí mě to, pláču“, prohlásil Arthur Honegger v slzách objímaje Bohuslava Martinů na světové premiéře Dvojkoncertu v Basileji 9. února 1940. Krom uchvácení kompozicí hrály roli jistě i pohnuté okolnosti vzniku díla; soucítění s tragédií, která postihla Československo a jeho obyvatele, jejíž plíživý příchod se zdál (a zdá se nám stále) být skladatelem tušen a vepsán do díla. Martinů začal Dvojkoncert komponovat v srpnu roku 1938 a skladbu dokončil 29. září 1938, v den Mnichovské dohody, kdy došlo k rozbití Československa. Psal jej pro Paula Sachera a jeho Basilejský komorní orchestr. Možnostem tohoto orchestru přizpůsobil skladatel obsazení skladby. Sacherovi, u kterého Martinů pobýval, když Dvojkoncert dokončil, připsal i dedikaci a jadrně v ní přiblížil okolnosti vzniku: „Mému drahému příteli Paulu Sacherovi v upomínku na pobyt pokojný i úzkostný na Schönenbergu mezi srnami a hrozbou války.“ Úzkost a hrozba války jsou pochopitelné, ale co ony srny? Skladatelova žena Charlotte vzpomínala, jak spolu během pobytu u Sachera „schovaní za stromy a potichu, s rozzářeným zrakem“ často pozorovali srny a jejich „půvabné pohyby“. To byl onen prožitek pokojnosti v horské krajině Švýcarska – a zároveň symbol jeho křehkosti – na pozadí úzkosti z blížící se katastrofy. Paní Martinů ještě ke vzpomínce na manželovu kompozici tajemně dodala, že ve Dvojkoncertu „uprostřed třetí věty přicupitají srny“. Kde přesně ono místo je, budiž otevřeno fantazii.

Tak copak vás zajímá?
Zavřít

Rozehrajte s námi další koncert

Podpořte nás
Zavřít
Tak copak vás zajímá?