Česká filharmonie • Koncert ke 100. výročí republiky


Jubilejní rok republiky přináší do skladby mimořádných koncertů 123. sezony navíc „český“ Koncert ke 100. výročí republiky.

  • Koncert z řady M
  • |
  • Délka programu 2 hod

Program

Bedřich Smetana
Prodaná nevěsta, předehra k opeře

Bedřich Smetana
Polka, Furiant, Skočná, tance z opery Prodaná nevěsta

Bohuslav Martinů
Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány H 271

Antonín Dvořák
Symfonie č. 9 e moll op. 95 „Z Nového světa“

Účinkující

Ivo Kahánek
klavír

Michael Kroutil
tympány

Semjon Byčkov
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Koncert ke 100. výročí republiky

Rudolfinum — Dvořákova síň


Společné století

Účinkující

Semjon Byčkov  dirigent
Semjon Byčkov

Semjon Byčkov slaví svou pátou sezonu ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie a zároveň 70. narozeniny, které si připomene třemi pražskými koncerty na přelomu listopadu a prosince s Beethovenovu Pátou a Šostakovičovou Pátou. Tato sezona byla otevřena v Praze oficiálním koncertem k předsednictví České republiky v Radě Evropské unie a koncertními provedeními Dvořákovy Rusalky v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha. Rusalku uvede Byčkov následně také v Royal Opera House, Covent Garden.

Byčkovovo šéfdirigentské působení u České filharmonie začalo na podzim roku 2018 koncerty Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu, které připoměly 100. výročí nezávislosti Československa. Poté, co v roce 2019 završili Projekt Čajkovskij, se Byčkov a orchestr zaměřili na Mahlera. V roce 2022 vydal Pentatone už první dvě CD z realizovaného kompletního cyklu symfonií – Čtvrtou a Pátou.

Byčkovův repertoár zahrnuje skladby čtyř století. V jeho umění se propojila vrozená muzikalita a preciznost ruské pedagogiky, což zaručuje vřelé přijetí každého jeho vystoupení. Kromě hostování u významných orchestrů se objevuje v předních operních domech v Evropě i Spojených státech amerických. Zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje na festivalu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, která mu nedávno udělila čestný doktorát. V roce 2015 získal v mezinárodní soutěži International Opera Awards titul Dirigent roku.

Na začátku Byčkovovy nahrávací kariéry stojí rozsáhlé projekty pro společnost Philips s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. Následovala řada významných nahrávek se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem včetně kompletních Brahmsových symfonií, děl Strausse, Mahlera, Šostakoviče, Rachmaninova, Verdiho, Glanerta a Höllera. Jeho nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala v roce 2020 doporučenou nahrávkou serveru Radia BBC 3 „Building a Library“. Byčkovovo provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskou filharmonií pro společnost Sony se stala v témž časopise v roce 2018 Nahrávkou měsíce.

Stejně jako Česká filharmonie je Byčkov rozkročen mezi kulturou východu a západu. Byčkov se narodil v roce 1952 v Leningradu, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Coby student hry na klavír získal místo na Glinkově škole sborového zpěvu, kde také jako třináctiletý absolvoval první hodinu dirigování. V 17 letech byl přijat na leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel.
V roce 1989 se vrátil na pozici hlavního hostujícího dirigenta Petrohradské filharmonie a ve stejném roce byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris. V roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a rok nato šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Michael Kroutil  tympány
Michael Kroutil

Michael Kroutil se narodil roku 1982. V letech 1999–2001 studoval nejprve na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze, poté přestoupil na Pražskou konzervatoř. Od roku 2003 začal navštěvovat soukromé hodiny u někdejšího tympanisty lipského Gewandhausorchestru Karla Mehliga a o rok později docházel k prvnímu tympanistovi téhož orchestru Marku Stefulovi. V saském Lipsku poté v letech 2005–2007 studoval na Hochschule für Musik und Theater obory tympány a bicí nástroje. Od roku 2011 se dále vzdělával na Zürcher Hochschule der Künste, kde jej pedagogicky vedl první tympanista Berlínských filharmoniků Rainer Seegers.

Seznam jeho dosavadní orchestrální praxe zahrnuje významná německá a česká tělesa jako Gewandhausorchester Leipzig, Leipziger Kammerorchester, Mendelssohn Kammerorchester Leipzig, Südwestdeutsche Philharmonie Konstanz, Thüringer Symphoniker, Westsächsisches Synphonieorchester, Deutsche Philharmonie, Pražská komorní filharmonie, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Komorní orchestr Národního divadla v Praze nebo Komorní filharmonie Pardubice. Pravidelně spolupracuje rovněž s Tokijským filharmonickým orchestrem.

V letech 2006 a 2007 se účastnil projektů Gewandhausorchesteru s nahrávkami pro EuroArts. Od roku 2007 působí jako první tympanista České filharmonie a je rovněž členem mezinárodního orchestru Solistes Européens Luxembourg.

Ivo Kahánek  klavír
Ivo Kahánek

Jako interpret nevšední emocionální síly a hloubky si Ivo Kahánek získal pověst jednoho z nejpůsobivějších umělců své generace. Svůj dar okamžitě navázat citovou vazbu s publikem dokáže náležitě zužitkovat ve skladbách od baroka po modernu, s těžištěm v romantickém repertoáru, za jehož interpretaci také sklízí největší uznání (Diapason d’Or nebo nahrávka měsíce BBC Music Magazine). V roce 2004 se stal absolutním vítězem mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro, v srpnu 2007 debutoval v londýnské Royal Albert Hall. Spolupracoval mj. s Berlínskými filharmoniky (sir Simon Rattle), Mahler Chamber Orchestra nebo Vídeňskými symfoniky; pravidelně vystupuje s Českou filharmonií. V roce 2018 se stal držitelem ceny Classic Prague Award za sólistický výkon roku. Je absolventem Janáčkovy konzervatoře v Ostravě a Hudební akademii múzických umění v Praze. Má za sebou také studijní stáž na londýnské Guildhall School of Music and Drama a mistrovské kurzy pod vedením K.-H. Kämmerlinga, Ch. Zachariase nebo A. de Larrocha.

Skladby

Bedřich Smetana
Prodaná nevěsta, předehra
Antonín Dvořák
Symfonie č. 9 e moll op. 95 „Z Nového světa“

Počátkem 90. let stál Dvořák na vrcholu svých uměleckých sil a byl již světově uznávaným skladatelem. Dostával nabídky na vytvoření skladeb, na koncertní turné či na posty učitelské a ředitelské. Génius Antonín Dvořák se postupně vypracoval z „pouhého“ českého skladatele na skladatele světového, kterého vydávaly renomované nakladatelské domy a s kterým se přátelil Brahms či Čajkovskij.

Symfonie č. 9 e moll „Z Nového světa“ představuje vrcholné mistrovské dílo, kombinující dosavadní Dvořákovy postupy v kompozici. Psát cokoli o ní se zdá být vzhledem k jejímu častému provozování nadbytečné. Dílo se od svého prvního uvedení stalo nesmírně populárním a v roce 1969 si vzal s sebou nahrávku symfonie americký kosmonaut Neil Armstrong při první cestě člověka na měsíc. Pro Dvořáka se stalo vytvoření tohoto díla však také jakýmsi symbolem jeho vlastní první cesty za oceán, do Nového světa. V roce 1892 přijímá pozvání do Spojených států a na tři roky se stává ředitelem Národní konzervatoře v New Yorku. Po krátké době pobytu za mořem, v zimě 1893, začíná pracovat na své další, v pořadí již deváté symfonii. Je na ní znát, jak silně na skladatele Amerika zapůsobila, zároveň však zůstává dílem českého mistra na vrcholu tvůrčích sil. Novosvětská měla být důkazem skladatelovy teorie o možnostech využití charakteristických prvků černošské a indiánské hudby pro vznik tzv. americké národní školy, která v době Dvořákova pobytu ve Spojených státech fakticky neexistovala. 

Odborníci vedou již více než sto let debaty o tom, zda Dvořák v symfonii použil konkrétní nápěvy černošských písní či nikoliv. Dvořák sám se k této věci vyjádřil rozporuplně. Jednou tvrdil: „Právě dokončuji novou Sinfonii e moll. Dělá mi velkou radost a bude se od mých dřívějších lišit velice podstatně. Inu, vliv Ameriky, každý kdo má ‚čuch‘, musí vycítit.“ Podruhé se vyjádřil zdánlivě protikladně: „Je to a zůstane to pořád českou muzikou.“ Každopádně konkrétní melodie vědomě nepřebíral: „Je to jen duch černošských a indiánských melodií, jejž jsem se snažil reprodukovat ve své nové symfonii. Neupotřebil jsem jediné z oněch melodií.“  Otázkou také zůstává, do jaké míry mohl vlastně Dvořák za tak krátkou dobu pobytu v Americe původní americkou hudbu opravdu poznat, a nakolik bylo pouze jeho přáním vytvořit něco pro Ameriku, která se k němu v počátcích tak štědře zachovala a která ho jistě velmi fascinovala. Dirigent Leonard Bernstein označil dílo jako skutečně mezinárodní ve své podstatě. Navzdory všem těmto dohadům má 9. symfonie asi mnohem více společného s českou hudbou než s hudbou americkou. Stavebně se vyznačuje velmi přesnou, téměř učebnicovou formou jednotlivých vět.

Podvědomě však Dvořák minimálně jednu ze známých melodií „odcitoval“, vždyť téma z první věty symfonie připomíná nápadně černošský spirituál Swing Low Sweet Chariot.  Druhá věta Largo je zase možná inspirována Písní o Hiawathovi. Tato rozsáhlá básnická skladba amerického básníka Henryho Wadswortha Longfellowa čerpá z příběhů o legendárním indiánském náčelníkovi Hiawathovi a její významnou složkou jsou také působivé popisy přírodních krás divoké americké přírody. Hlavní téma slavného Dvořákova Larga – široká, vznešeně prostá melodie (přednášená anglickým rohem na pozadí sordinovaných smyčců) – má možná svůj předobraz v putování Hiawathy a jeho ženy Minnehahy rozlehlou, nedotčenou americkou krajinou. Střední část věty může být zase odrazem nálady ve scéně pohřbu Minnehahy. Třetí věta symfonie má pak podle skladatele také „něco z indiánského charakteru“. V závěrečné čtvrté větě Dvořák kombinuje všechna témata z celé symfonie. Toto perfektní zvládnutí formy ve spojitosti s nápaditou melodikou, harmonií a instrumentačním mistrovstvím tvoří dohromady skutečně geniální jedinečné dílo. Závěrem uveďme citát z New York Times z roku 1893:  „My, Američané, bychom měli děkovat tomuto českému mistru a ctít ho za to, že nám ukázal, jak máme zacházet s naším vlastním hudebním dědictvím.

Bedřich Smetana
Polka, Furiant, Skočná, tance z opery Prodaná nevěsta
Bohuslav Martinů
Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány H. 271

Bohuslav Martinů ve Dvojkoncertu pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, H 271 (na titulním listu autografní partitury čteme „Double concert pour cordes, piano et timbales“) a Koncertu pro dva klavíry a orchestr, H 292 (v korespondenci skladatelem označován také jako „Double piano concerto“) čerpá inspiraci z dvojitosti, dvojnásobku a možností, které z nich vyplývají, a z barokní formy concerto grosso. Skladatel ve vzpomínce přiblížil své pojetí „double“ takto: „Práce na Koncertu pro dva klavíry se mi dařila. Abych řekl pravdu, jsem typ concerta grossa. Povrchní popis této formy naleznete skoro ve všech učebnicích, snad kromě toho, že se zde soli a orchestr střídají. [...] Tam, kde forma symfonie nechává, vlastně vyžaduje uplatnění emocionálních elementů, [...] tam vám forma concerta grossa dovoluje striktní pořádek, omezení, vyrovnání emocionálních prvků, omezení i adekvátní vyrovnání gradace i dynamiky, zcela jinou a přísnou strukturu tematického uspořádání, zkrátka jiný svět. [...] Koncert pro dva klavíry je ,ideal typeʻ pro tuto formu.“ Autorovo vyznání lze vztáhnout obecně ke všem jeho koncertantním skladbám tohoto typu, a Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány patří nepochybně k nejzdařilejším.

„Vybuchnu, dusí mě to, pláču“, prohlásil Arthur Honegger v slzách objímaje Bohuslava Martinů na světové premiéře Dvojkoncertu v Basileji 9. února 1940. Krom uchvácení kompozicí hrály roli jistě i pohnuté okolnosti vzniku díla; soucítění s tragédií, která postihla Československo a jeho obyvatele, jejíž plíživý příchod se zdál (a zdá se nám stále) být skladatelem tušen a vepsán do díla. Martinů začal Dvojkoncert komponovat v srpnu roku 1938 a skladbu dokončil 29. září 1938, v den Mnichovské dohody, kdy došlo k rozbití Československa. Psal jej pro Paula Sachera a jeho Basilejský komorní orchestr. Možnostem tohoto orchestru přizpůsobil skladatel obsazení skladby. Sacherovi, u kterého Martinů pobýval, když Dvojkoncert dokončil, připsal i dedikaci a jadrně v ní přiblížil okolnosti vzniku: „Mému drahému příteli Paulu Sacherovi v upomínku na pobyt pokojný i úzkostný na Schönenbergu mezi srnami a hrozbou války.“ Úzkost a hrozba války jsou pochopitelné, ale co ony srny? Skladatelova žena Charlotte vzpomínala, jak spolu během pobytu u Sachera „schovaní za stromy a potichu, s rozzářeným zrakem“ často pozorovali srny a jejich „půvabné pohyby“. To byl onen prožitek pokojnosti v horské krajině Švýcarska – a zároveň symbol jeho křehkosti – na pozadí úzkosti z blížící se katastrofy. Paní Martinů ještě ke vzpomínce na manželovu kompozici tajemně dodala, že ve Dvojkoncertu „uprostřed třetí věty přicupitají srny“. Kde přesně ono místo je, budiž otevřeno fantazii.

To nejlepší z Rudolfina


5x do roka přímo do vašeho e-mailu.
Přidejte se k 9500+ čtenářů.

Váš e-mail je u nás v bezpečí. Odhlášení na jeden klik.

Zavřít
Tak copak vás zajímá?