Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.

Hledat

Koncert ke Dni studentstva


Koncert se koná za účasti bývalého prezidenta Spolkové republiky Německo, pana Joachima Gaucka, který během koncertu pronese projev při příležitosti 30. výročí událostí, které vedly na podzim 1989 k pádu totalit ve střední a východní Evropě.

Vzdělávací programy | Délka programu 2 hod | Pro dospívající a dospělé

Program

Josef Suk
Meditace na staročeský chorál Sv. Václave op. 35a

Ludwig van Beethoven
Symfonie č. 5 c moll op. 67 „Osudová“, 3. a 4. věta

Antonín Dvořák
Můj domov op. 62 – předehra

Leoš Janáček
Sinfonietta

 

Účinkující

Joachim Gauck
řečník

Petr Pithart
řečník

Česká studentská filharmonie
(hráči ČF, členové Orchestrální akademie ČF a studenti hudebních škol) 

Robert Kružík
dirigent

David Mareček
průvodce

Fotografie ilustrujicí událost Koncert ke Dni studentstva

Rudolfinum — Dvořákova síň

Událost již proběhla
  • Koncert se odehrává ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů

  • Srdečně vás zveme na unikátní výstavu, která probíhá ve foyer Rudolfina až do 6. ledna 2020. Čeká vás 18 panelů s dosud nepublikovanými fotografiemi včetně archivních videí na velké obrazovce. Výstava plná raritních materiálů je ideálním doplněním blížící se společenské události. 

  • TRADICE KONCERTŮ K 17. LISTOPADU V RUDOLFINU
    První slavnostní Koncert ke Dni studentstva se ve Dvořákově síni pražského Rudolfina odehrál 17. listopadu 2009. Nesl podtitul Hudbou k výročí sametu a Česká filharmonie jej pořádala ve spolupráci s Unií českých pěveckých sborů. Koncert byl jednak oslavou studentského svátku, jednak připomenutím 20. výročí listopadových událostí roku 1989 a do třetice vyvrcholením festivalu akademických pěveckých sborů ČR Festa academica 2009. Vystoupili na něm mladí, převážně studentští interpreti, a to jak zpěváci, tak instrumentalisté: spolu s Orchestrem 17. listopadu to byli Pěvecký sbor Masarykovy Univerzity Brno, Ateneo UP Olomouc, Akademický pěvecký sbor VŠB-TUO Ostrava, Smíšený sbor Pedagogické fakulty UK v Praze a Vysokoškolský umělecký soubor Pardubice. Hudbu Leoše Janáčka, Petra Ebena, Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany dirigovali Libor Pešek, Marko Ivanović a Michal Vajda. Koncert se konal pod záštitou Václava Havla. V přímém přenosu jej vysílala stanice Český rozhlas Vltava.

    Během koncertu se také citovalo ze čtyř hlavních bodů prohlášení studentské iniciativy Inventura demokracie: 1) Reflexe naší komunistické minulosti („Pokud dokážeme rozpoznat, co činilo naši společnost před Listopadem nesvobodnou, máme větší šanci rozpoznat podobná rizika i dnes. Také v dnešní situaci je důležité umět vnímat i jemné posuny od svobody k nesvobodě. I dnes je důležité být citliví na projevy nesvobody ve svém okolí. I dnes je třeba odhalovat nové, nenápadné formy totality a umět na ně patřičně reagovat.“), 2) Vzdělání („Ve školách se klade důraz na materiál a techniku: sází se zejména na dobře vybavené učebny. Nám ale chybí především živý kontakt s kvalitními učiteli. S takovými, kteří nám nejen ukážou, kolik toho vědí, ale především jak lze s věděním smysluplně zacházet: jak být jeho prostřednictvím užitečný světu, jak být orientačním bodem pro ostatní a jak se nebát prosazovat i takové věci, které – jednoduše řečeno – nejsou zrovna sexy.“), 3) Role České republiky ve světě („S kým vlastně tahle země buduje spojenectví? S Evropou, se Spojenými státy, nebo s putinovským Ruskem?“), 4) Křehká demokracie („Řekněme to naplno: naše demokracie je křehká a snadno o ni můžeme přijít. To, že vůbec jakž takž funguje, nezařídila nějaká neviditelná ruka dějinně nevyhnutelných demokratických principů. Demokracie stojí na konkrétním úsilí konkrétních lidí. Šanci má jenom tehdy, když se za ni budeme brát, a to dost naléhavě – jako za svou osobní věc.“)

    Další Koncert ke Dni studentstva se odehrál o pět let později – 17. listopadu 2014. „Publikum nás přivítalo s velkou poctou. Uvědomovali jsme si, že je to historický moment. Připadali jsme si jako andělé…“ Vzpomínali na tento večer romští zpěváci z dětského sboru Čhavorenge, vedeného Idou Kelarovou, kteří v Rudolfinu vystoupili poprvé. Ke 40 dětem z několika desítek českých a slovenských sociálně vyloučených lokalit se při té příležitosti přidalo na 120 dalších neromských zpěváků a vzájemné porozumění bylo toho večera bez hranic. Spolu s Čhavorenge tehdy vystoupily sbory: Corale ze Žamberku, Vox coloris z Ústí nad Labem, Barbastella z Hodonína a členové pražského Kühnova dětského sboru. V šestici romských písní (tradičních i původních z tvorby skladatele Desideria Duždy) a v závěrečném Gaudeamus igitur doprovázela zpěváky Česká studentská filharmonie pod taktovkou Marka Ivanoviće, která ten večer přednesla ještě Beethovenovu předehru Egmont, Janáčkovu symfonickou rapsodii Taras Bulba a Smetanovu symfonickou báseň Z českých luhů a hájů. Koncert vysílal v přímém přenosu Český rozhlas D dur. Česká filharmonie chtěla tímto koncertem podpořit setkávání lidí, kteří k sobě obvykle nemají blízko, a tím napomoci překonávání bariér, předsudků, nezájmu nebo jen nedostatku příležitostí skutečně se potkat.

    Přímým navázáním byl pak v Rudolfinu 17. listopad 2015. Tehdy se při příležitosti studentského svátku představili mladí lidé, kteří se věnují hudbě mimo obvyklé hudebně vzdělávací instituce. Vedle sebe – a v závěru koncertu i společně – tak vystoupil Letní orchestr mladých, postavený na zájmu, aktivitě a nadšení studentů, kteří se scházejí každé léto, aby spolu hráli Schuberta, Smetanu, Dvořáka či Martinů. Dále Orchestr Trmi©kus (a jeho sólisté) ze Základní škole v Trmicích u Ústí nad Labem, školy pověstné naplňováním ideálu inkluzivního vzdělání a oceněné v prosinci 2015 cenou Roma Spirit. Do třetice to byl Orchestr Nadačního fondu Harmonie, který vnáší do České republiky myšlenky venezuelského projektu El Sistema a spolu s ním věří, že je možné měnit životy dětí hudbou. Dětem bez rozdílu umožňuje navštěvovat výuku hudebního nástroje, budovat orchestr a stát se nepostradatelnou součástí společenství, kde má každý své místo. V orchestru hrály nejen děti z dětského domova v Klánovicích, ale i malí muzikanti, jejichž rodiče přišli do ČR třeba z Nigérie, Kuby, Ukrajiny či Vietnamu.

    Zatím naposledy se studentský svátek slavil v Rudolfinu 17. listopadu 2017, jmenoval se Studenti sametu, a společně jej pořádala – pod záštitou České komise pro UNESCO a ve spolupráci se Studentskou komorou Rady vysokých škol – Česká filharmonie a Unie českých pěveckých sborů jako vyvrcholení festivalu Festa academica. V první části večera se představila čtyři akademická sborová tělesa, ve druhé půli zaznělo v jejich podání Dvořákovo Te Deum.

    Během koncertu promluvili novinářka a signatářka Charty 77 Petruška Šustrová a Petr Pithart. Ten hovořil o nebezpečí sociálních bublin, ve kterých se čím dál víc nacházíme, v nichž se utvrzujeme a z nichž se nám nechce ven, protože jsme v nich takříkajíc mezi svými.

    „Myslím, že tady pomalu končí legrace,“ varoval tehdy Pithart. „V některých bublinách se lidé cítí nejen mezi svými, ale i ve stavu jakéhosi obklíčení. Obklíčení nepochopením, naivitou, nepoučeností. Je to stav jakoby před nějakou občanskou bitkou. Co chybí? Aby vzal někdo do ruky kámen. Situace izolovaných ostrovů s mentalitou obklíčených nemá, alespoň já ho neumím označit, konkrétního viníka, na kterého by bylo lze ukázat prstem. Leda nezvládnutou globalizaci. Ta ze své neúprosné logiky zvětšuje rozdíly, hlavně rozdíly mezi celými oblastmi země, regiony uvnitř státu, mezi kapsami bídy a bohatstvím přetékajícími centry. Někteří lidé se jednoho dne ocitli ve správný čas na správném místě, aniž se o to leckdy bůhvíjak zasloužili, zatímco jiní – aniž za to mohou, aniž udělali něco špatně – zůstávají trčet na místě, které není to správné, v čase, který není ten pravý. Nejsou hloupější, nejsou ani neschopnější. Globalizace sází na ta políčka, kde se dají čekat největší zisky. Jiná hlediska nemá. Slovo odpovědnost nadnárodní korporace neznají. Ani nemohou znát. Jsou všude a nikde. Jsou kdekoliv, kde je to pro ně výhodné. Nevíme, jestli lze globalizaci zvládnout, zkrotit. (…)

    Ale já jsem nepřišel brojit proti globalizaci. Přišel jsem oslovit vás, mladé lidi s ušlechtilými zájmy, abyste nad tím vším, co se v poslední době vyjevilo, začali přemýšlet možná jinak než dosud. Bubliny jsou velký malér. Činí všechny, kteří v nich vězíme, slepými a hluchými. Vytvářejí ostrovy s mentalitou výlučných a jindy zase ohrožených obležení. Já jsem vás přišel varovat, možná že zbytečně, před nebezpečím příliš silného upnutí se na tyto sítě. To, co neblahého způsobuje globalizace, sítě jen zhoršují. Myslím si ale, že vy, kteří zpíváte ve sborech, patříte mezi ty vnímavé i k jiným podnětům než k těm, které k vám přicházejí samovolně z logiky těchto způsobů komunikace. Vy určitě máte na to zajímat se o ty, kterým nerozumíme, a to je to, co musíme dělat. Jinak to příště bude všechno ještě horší. Ne poučovat je, ale snažit se je pochopit a myslet a jednat podle toho."

Účinkující

Robert Kružík  dirigent

Robert Kružík patří k nejmladší generaci českých dirigentů. Sedmým rokem je stálým dirigentem Janáčkovy opery Národního divadla Brno, také působil tři sezony jako dirigent Národního divadla moravskoslezského v Ostravě.

Od sezony 2018/2019 je stálým hostujícím dirigentem Filharmonie Brno a počínaje sezonou 2021/2022 šéfdirigentem Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně. Je laureátem Ceny Jiřího Bělohlávka pro umělce do třiceti let.

Spolupracuje s mnoha symfonickými orchestry, jako jsou Česká filharmonie, MDR-Sinfonieorchester, Filharmonia Narodowa, Filharmonie Brno, PKF – Prague Philharmonia, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Slovenská filharmonie, Státní filharmonie Košice, Janáčkova filharmonie Ostrava, Česká studentská filharmonie, Moravská filharmonie Olomouc, Komorní filharmonie Pardubice, Jihočeská komorní filharmonie.

Je zván také na významné festivaly, jako jsou například Pražské jaro, Smetanovu Litomyšl, Svatováclavský hudební festival a Festival Eufonia.

V Národním divadle Brno nastudoval Rossiniho operu Hrabě Ory, Čajkovského Pikovou dámuEvžena Oněgina, Smetanovu Libuši, která zazněla ke 100. výročí založení Československé republiky, Růžového kavalíra Richarda Strausse, Řecké pašije Bohuslava Martinů a Verdiho Otella. Jeho široký operní repertoár zahrnuje Mozarta, Smetanu, Dvořáka, Martinů, Janáčka, Donizettiho, Rossiniho, Čajkovského, Bizeta, Verdiho, Pucciniho aj.

Tento brněnský rodák začínal jako violoncellista. Absolvoval Konzervatoř Brno, kde se kromě hry na violoncello (u Miroslava Zichy) věnoval rovněž dirigování (u Stanislava Kummera). Ve studiu pokračoval na Akademii múzických umění v Praze, kde jeho pedagogy byli Leoš Svárovský, Charles Olivieri-Munroe, Lubomír Mátl v dirigování a Miroslav Petráš ve hře na violoncello. V akademickém roce 2012/2013 byl na studijní stáži na Zürcher Hochschule der Künste ve Švýcarsku, kde se zaměřil na oba obory.

S úspěchem se zúčastnil řady violoncellových soutěží, jako jsou Pražské jaro, Soutěž Nadace Bohuslava Martinů, Mezinárodní soutěž Leoše Janáčka v Brně aj. Svoje znalosti a zkušenosti si rozšiřoval na mistrovských kurzech – ve hře na violoncello to bylo u Jiřího Bárty, Michaely Fukačové a Raphaela Wallfische; v dirigování u Norberta Baxy, Johannesa Schlaefliho a Davida Zinmana.

Česká studentská filharmonie  

V rámci prvních edukačních krůčků v novodobé historii České filharmonie se objevila roku 2006 – ještě za ředitele Václava Riedlbaucha – myšlenka na pořádání symfonických koncertů pro studentské publikum, tedy pro novou generaci posluchačů. Tak se do hry dostal tehdejší Pražský studentský orchestr (pro tyto účely přejmenovaný na Český studentský orchestr), těleso s dlouholetou tradicí mladistvého a nadšeného přístupu k hudbě vedené Mirkem Škampou a Martinou Jesenskou. Pod vedením dirigenta Marka Ivanoviće nastudovali mladí hudebníci v letech 2006–2010 mimo jiné Janáčkovu Sinfoniettu, Dvořákovu Novosvětskou symfonii, Violoncellový koncert a Te Deum, Musorgského Obrázky z výstavy či Prokofjevovy suity z baletu Romeo a Julie.

Když se po nástupu nového managementu v roce 2011 výrazně rozrostla hudebně vzdělávací činnost České filharmonie, byla to příležitost i pro oživení činnosti studentského orchestru, nově nazvaného Česká studentská filharmonie. Její myšlenkou je dávat nastupující generaci hudebníků pravidelnou možnost zkoušet a uvádět velká díla světové symfonické, koncertantní i vokálně instrumentální tvorby. Postupem času převážila snaha o budování stálého orchestru, který bude své členy podporovat ve zdokonalování umění souhry a ve vytváření dlouhodobých vztahů a porozumění. Čeští studentští filharmonici fungují i jako „světlonošové“ ve vztahu ke svým vrstevníkům, kterým ukazují, že mladí lidé mohou klasická hudební díla milovat a zapáleně předávat ostatním.

Od sezony 2013/2014 těleso pravidelně účinkovalo na koncertech filharmonického vzdělávacího cyklu Čtyři kroky do nového světa (pod taktovkou Marka Ivanoviće), při koncertech Tučňáci v Rudolfinu (s Vojtěchem Jouzou) a Kdo se bojí filharmonie? (s Ondřejem Vrabcem). V dubnu 2019 vystoupila Česká studentská filharmonie s Idou Kelarovou a pěveckým sborem Čhavorenge při koncertech Šun Devloro při příležitosti Mezinárodního dne Romů. V listopadu orchestr 2019 zahrál pod taktovkou Roberta Kružíka na Koncertě ke Dni studentstva – za účasti Joachima Gaucka a Petra Pitharta.

V červnu 2020 přijel do Prahy dirigent Simon Rattle a prosadil si, že nechce dirigovat jen Českou filharmonii, ale také „nějaký orchestr mladých lidí.“ Když padla volba na Českou studentskou filharmonii, byla to pro její členy obrovská výzva. Sira Simona práce s mladými hudebníky těšila a nešetřil chválou: „Česká studentská filharmonie mi připomíná orchestr Verbierského festivalu, který tvoří nejlepší studenti hudby z celého světa vedení hráči z Metropolitní opery. Až na takové jsou úrovni.“ V únoru 2021 ČSF poprvé vystoupila pod taktovkou šéfdirigenta Semjona Byčkova na televizním koncertu „A přece se učí.“

V sezoně 2022/2023 debutovala Česká studentská filharmonie v rámci abonentních koncertů České filharmonie s dirigenty Semjonem Byčkovem a Giovannim Antoninim. Letos se ČSF představí filharmonickým abonentům pod taktovkou Jakuba Hrůši a opět Giovanniho Antoniho. V cyklu „Kroky do nového světa“ uvedou mladí hudebníci pod taktovkou Marka Ivanoviće díla Bizeta, Griega, Smetany, Wagnera a dalších.

Skladby

Josef Suk
Meditace na staročeský chorál „Svatý Václave“ op. 35a

„Je člověku hořko, jak celá životní práce všech lidí pojednou stává se ničím, jak člověk nemůže ani okamžik spoléhati se na ten kousek klidu a štěstí, které by si zasloužil po trpké životní práci,“ píše skladatel JOSEF SUK (1874–1935) svému příteli a spoluhráči z Českého kvarteta Karlu Hoffmannovi. Sukovy řádky jsou datovány 16. srpna 1914, tedy necelé tři týdny po vypuknutí první světové války. A shodou okolností v den, kdy v srbském pohoří Cer padly první tisíce vojáků z území Rakousko-Uherska, kteří byli nedlouho předtím mobilizováni.

Narukovat muselo mnoho mužů také ze Sukova okolí v Křečovicích u Benešova a čtyřicetiletý skladatel žil ve stálém napětí, jestli nebude odveden také. Měl sice úředně potvrzeno, že je „ku zbrani neschopen“, ale zároveň byl – jako každý muž do 42 let – evidován jako „sloužící domobranec“. Až příliš dobře si také uvědomoval, že v nastalé době „mění se ustanovení dle potřeby“ a – jak už jsme četli výše – že všechno to, pro co lidé dosud žili a o co usilovali, se tváří v tvář válce stává bezvýznamným. Koho by zajímalo, že by byl odveden člen světoznámého komorního souboru, který více než dvě desetiletí usiluje o vrcholnou uměleckou úroveň?

Na nejvyšší míru rozčilený a strachující se skladatel tedy hledá cestu, jak hodnotu vlastní umělecké práce prokázat, jak ji nabídnout lidem ve válkou vykloubené době a jak se zachránit před frontou. „Udělat něco, co uklidňuje a zároveň je dobrým skutkem.“ Navrhuje proto spoluhráčům řadu koncertů po českých zemích, které by České kvarteto bezplatně hrálo ve prospěch Červeného kříže či rodin vojínů. „Co by to znamenalo, dobře víš,“ píše Hoffmannovi, „pro nás všechny v dnešní době, ale v první řadě pro mne – a též pro budoucnost pro všechny – Benešov, kam patřím, není Prahou, a volán mohu býti co nejdříve, proto rychle!“

První takový koncert Českého kvarteta se odehrál 27. září 1914 v pražském Rudolfinu a zazněla na něm ve světové premiéře nová Sukova kompozice: Meditace na staročeský chorál Svatý Václave op. 35a vycházející z církevního hymnu, jehož kořeny sahají patrně až do 12. století. Modlitba k legendárnímu patronovi českého národa a symbolu české státnosti byla jasným a srozumitelným sdělením, které bylo okamžitě rozpoznáno, a tak skladba „rozpoutala neutuchající bouři pochvaly“. Do všeobecné nejistoty, nervozity a vojenského řinčení díky ní zazněl hlas, se kterým bylo možné souznít. České kvarteto pak skladbu během válečné doby používalo také jako protiváhu rakouské hymny, která byla vyžadována (a dodejme pro pořádek, že Suk ani jeho kolegové nebyli do války povoláni).

Svatováclavský chorál se ve skladbě ozývá nejprve se smutkem a jímavě, ale Suk v něm zanedlouho odkrývá i vzrušenost a vzdor. Ta část písně, která zhudebňuje slova „nedej zahynouti nám ni budoucím“, pak zaznívá v plné síle, skladatel ji opakuje stále znovu a znovu. A na konci Meditace zasvítí i tichá naděje. V orchestrální verzi zazněla Sukova Meditace poprvé v podání České filharmonie pod taktovkou Viléma Zemánka přesně před 105 lety – 22. listopadu 1914.

Ludwig van Beethoven
Symfonie č. 5 c moll, op. 67, „Osudová“

Jedna z nejznámějších skladeb celých dějin světové hudby – Pátá symfonie Ludwiga van Beethovena – začala vznikat kolem roku 1803, kdy se její autor vzpamatovával z otřesu způsobeného neopětovanou láskou k mladé vdově po hraběti Josephu Deymovi, k Josephině von Brunsvik, kterou učil hrát na klavír. Zároveň však měl za sebou jinou vážnou duševní krizi, jež souvisela s jeho sžíravým vnitřním bojem s postupující hluchotou. Ta mu později zabránila v aktivní i pasivní participaci na koncertním dění. Smysl svého života pak mohl hledat výhradně v kompoziční činnosti. Beethoven se v oné době intenzivně zabýval otázkami hrdinství a vysokými humánními myšlenkami o konečném spasení všehomíra, což se projevilo ve zvýšeném patosu jeho kompozic. Byl právě na vrcholu tvůrčích sil a vypouštěl do světa jedno kvalitní dílo za druhým, v té době však trpěl materiální nouzí.

Leitmotivem Symfonie č. 5 zvané Osudová je idea zápasu duševních sil s metafyzicky chápaným osudem plného životních krizí a bolesti, přičemž výsledkem tohoto klání je nalezení vnitřní harmonie a klidu. Na své první symfonii v mollové tónině pracoval Beethoven nezvykle dlouho; paralelně s kompozicí Šesté symfonie se ke své Páté často vracel, kdy leccos měnil, opravoval a zdokonaloval. S výsledkem byl spokojen až v roce 1808 a 22. prosince téhož roku obě nové symfonie poprvé zazněly před publikem v Divadle na Vídeňce.

Beethovenova Osudová začíná proslulým motivem sestávajícím ze tří osminových not na tónu g a následnou půlovou notou s fermatou o velkou tercii níže. O tomto v zásadě velmi prostém motivu, který nalezneme v několika Beethovenových dřívějších i pozdějších skladbách, se měl skladatel údajně vyjádřit slovy: „Tak osud buší na bránu.“ Motiv, pak Beethoven v následném energickém hudebním proudu nápaditě rozvíjí, přičemž se drží především jeho rytmické struktury. Pomalá druhá věta je založená na variacích dvou kontrastních témat – lyricky poklidného a fanfárově hrdinského. Scherzo třetí věty dává tušit, že vzdorování osudu ještě není u konce, což je podtrženo mj. opakováním rytmického vzorce úvodního motivu. Konečné vítězství oznámí optimisticky vyznívající finále ukotvené v durové tónině, jež na scherzo navazuje attaca, tedy bez pauzy. Je napsáno v sonátové formě a Beethoven se v něm do značné míry navrací k hudebním narativům vrcholného klasicismu.

Antonín Dvořák
Můj domov op. 62 – předehra

Požár Národního divadla 12. srpna 1881, pouhé dva měsíce po jeho slavnostním otevření, znamenal šok pro celou českou společnost. Velká vlna solidarity se projevila zejména v nové celonárodní sbírce na obnovu „zlaté kapličky“, která přinesla během 47 dnů jeden milion zlatých. Pomáhala města, významně přispěl stát i císař, ale nezaháleli ani samotní umělci. Bedřich Smetana cestoval po českých zemích a pořádal benefiční koncerty, a ANTONÍNU DVOŘÁKOVI (1841–1904) v té době přichází objednávka na jevištní hudbu ke hře Františka Ferdinanda Šamberka Josef Kajetán Tyl, oslavující život českého spisovatele a jednoho z původců myšlenky Národního divadla.

F. F. Šamberk byl herec, režisér a autor mnoha divadelních her, jehož na „prkna, která znamenají svět“ svého času uváděl sám Tyl. Šamberkova hra byla silně vlastenecká, čemuž měla odpovídat i Dvořákova scénická hudba. Spisovatel si vyžádal, aby v každém dějství zazněla hudba odvozená z písně Kde domov můj. Dvořák tak na přelomu let 1881/1882 zkomponoval několik scénických melodramů, meziaktní hudbu a předehru. Ta jediná byla později samostatně uveřejněna a příležitostně se objevuje na koncertních pódiích.

Předehra Můj domov op. 62ukazuje, jakou měrou její autor vyhlížel – ku prospěchu věci – za domácí vlastenecké hranice. „Kdyby mně bylo dáno napsat takové dílo jako Akademická, děkoval bych za to Pánu Bohu,“ píše v souvislosti s komponováním „tylovské“ předehry Fritzi Simrockovi, svému berlínskému nakladateli. Dvořák má na mysli Akademickou slavnostní předehru svého skladatelského přítele Johannesa Brahmse, komponovanou pro univerzitu v polské Vratislavi a poprvé uvedenou tamtéž v lednu 1881. Brahms ve svojí skladbě zkombinoval několik středověkých studentských písní, které vrcholí slavnou studentskou hymnou Gaudeamus igitur. A právě v tom byl Dvořákovi formální inspirací. Proto v předehře Můj domov použil nejen budoucí českou hymnu, ale jako její veselejší protiváhu – a vlastně i jako svéráznou odpověď na otázku položenou v písni Kde domov můj – lidovou píseň Na tom našem dvoře. Dvořákova nová hudba zazněla při Šamberkově hře poprvé 3. února 1882, hrál orchestr Prozatímního divadla s dirigentem Adolfem Čechem. Skladatel byl nepochybně rád, že o předehru projevil zájem jeho berlínský nakladatel, ve svém českém domově ale musel obhajovat, proč vyšlo dílo u Simrocka s německým titulem Mein Heim. „Titul německý jsem volil proto, že se mi zdál být nejpřípadnější, a pan Fr. Kolár mezi hovorem jednou u Fleků mi to poradil, s čímž jsem ovšem souhlasil, poněvadž by to dílo jinak Simrock byl neuveřejnil. Ostatní hudba melodramatická vyšla u Starého v Praze v úpravě pro 4 ruce.“ První významné nedivadelní provedení Mého domova se odehrálo v prosinci 1884, když v Praze hostovala Meiningenská dvorní kapela se slavným dirigentem Hansem von Bülow. Na závěr koncertu hráli němečtí hudebníci Dvořákovu „českou“ předehru přímo pod skladatelovou taktovkou.

Leoš Janáček
Sinfonietta

Leoš Janáček si prošel celou řadou životních zvratů, než se dostal ke kompozici svých vrcholných operních a symfonických děl, jež z něho v současné době činí jednoho z nejproslulejších a nejhranějších českých skladatelů v zahraničí. Janáček vyrůstal na církevní a lidové hudbě. První zkušenosti získal už na hukvaldském kůru, další později jako fundatista augustiniánského kláštera na Starém Brně. Za ředitele kůru sem už v roce 1872 povolali skladatele a sbormistra Pavla Křížkovského, kterého po čase Janáček vystřídal. Současně studoval na starobrněnské reálce a na učitelském ústavu a po maturitě pokračoval na varhanickou školu do Prahy. Po studiích vyvíjel významné aktivity folkloristické i pedagogické, sbíral a vydával moravské písně, vedl brněnskou varhanickou školu, dirigoval v Besedě brněnské. Skladatelsky se nejprve orientoval na kompozice sborové, později i na další žánry. Po počátečních nesnázích a složité cestě na jeviště se Její pastorkyňa a později i další opery (Káťa Kabanová, Věc Makropulos ad.) prosadily doma i ve světě, stejně jako jeho skladby symfonické (Taras Bulba, Lašské tance ad.).

Jednou z těchto symfonických skladeb je i Sinfonietta, JW VI/18, Janáčkova patrně nejslavnější skladba vůbec. Podnět k jejímu vzniku byla žádost Lidových novin, zda by Janáček do novin nenapsal zdravici k osmému všesokolskému sletu. Sokol Janáček napsal nejprve fanfáry, které později rozšířil v pětivětou skladbu a vzpomněl si přitom na své zkušenosti se zvukem vojenské kapely. Premiéru v pražském Rudolfinu, kterou v roce 1926 řídil Václav Talich, hrála vojenská kapela spolu s Českou filharmonií v rámci kulturního programu všesokolského sletu a snímal ji také rozhlas.

zrušit

Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.