Fotografie ilustrujicí stránku  Česká filharmonie Giovanni Antonini

Česká filharmonie

Giovanni Antonini

Česká filharmonie
Délka programu 2 hod
Program

Christoph Willibald Gluck
Don Juan, suita z baletu 

Ludwig van Beethoven
Symfonie č. 2 D dur op. 36 

Ludwig van Beethoven
Symfonie č. 8 F dur op. 93

Účinkující

Giovanni Antonini
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Giovanni Antonini
Rudolfinum — Dvořákova síň
1. 4. 2020  středa — 10.00 Generální zkouška
Nelze objednat online
1. 4. 2020  středa — 19.30
Nelze objednat online
2. 4. 2020  čtvrtek — 19.30
Nelze objednat online
3. 4. 2020  pátek — 19.30
Nelze objednat online

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.:  ++420 778 532 539

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu do 15.00 hod.

Preludium - 18:30 Sukova síň

Když hrabě Carl von Oppersdorff slyšel u svého přítele, knížete Lichnovského, Druhou symfonii Ludwiga van Beethovena, byl tak nadšen, že autorovi okamžitě nabídl velkou sumu peněz s prosbou, aby složil symfonii i pro něj. Zatímco však knížete Oppersdorffa Beethovenova hudba uchvátila, vídeňská kritika ji nemohla strávit. Podle Časopisu pro elegantní světpůsobila Druhá symfonie jako „zraněný, příšerně se svíjející drak, který odmítá zemřít, až vykrvácí v křečích poslední agonie čtvrté věty.“ Účinek této příšerné, ďábelské hudby Beethoven ještě umocnil vyřazením elegantního menuetu, na jehož místě najdeme sršaté scherzo, jež se jako z udělání postupně stalo pevnou součástí symfonické formy a nebohý menuet vytlačilo nadobro. Osmá je jednou z mála Beethovenových skladeb, která nemá žádné věnování. Beethoven jí říkal „moje malá symfonie F dur“, aby ji odlišil od Pastorální. A ačkoli neměla její premiéra takový úspěch jako předchozí Sedmá, autor si jí hudebně cenil velmi vysoko.

Velmi vzrušující je i příběh baletu Don Juan Christopha Willibalda Glucka. Pro tanec má podobný význam jako jeho přelomová opera Orfeus a Eurydika. Don Juan je totiž prvním baletem vyprávějícím ucelený příběh. Gluck tanci velmi dobře rozuměl a chápal ho jako samostatnou uměleckou formu, zcela nezávislou na hudbě. Úlohou tanečníka bylo spojit hudební a taneční element do jednoho působivého celku. Pro tento „prototyp“ nemohl posloužit vhodnější námět, než je právě drama Dona Juana.

Účinkující

Giovanni Antonini  Dirigent

Skladby

Christoph Willibald Gluck — Don Juan, suita z baletu

„Největší část mého úsilí musí směřovat k tomu, abych nalezl jakousi krásnou jednoduchost,“ napsal Gluck v šedesátých letech 18. století. Jako bychom v těch slovech zaslechli myšlenky Jeana Jacquese Rousseaua, zahlédli ducha osvícenství – a právem. Snaha o srozumitelnost, přirozenost, vyvážení jednotlivých složek hudebnědramatického díla, to vše z Glucka dodnes činí velkého reformátora opery z doby klasicismu. Rodák z Erasbachu v Horním Falcku byl svými kořeny spjatý s Čechami a prožil zde téměř celé dětství a mládí, poté následovaly pobyty ve Vídni, Miláně, Londýně, opět v Praze, v Paříži, na mnoha dalších místech a znovu ve Vídni, kde nakonec jako uznávaný autor zemřel. Podobně pestrou měl profesní kariéru. Ačkoliv zanechal velký počet písní, instrumentální a komorní hudby, těžištěm jeho umělecké činnosti byla opera: italská opera seria, po roce 1760 tzv. reformní opery, ještě později opery comique a héroique na francouzská libreta. Záměr učinit scénické dílo dramaticky pravdivým a uceleným realizoval i ve svých baletech počínaje Donem Juanem ou Le festin de pierre (Don Juan aneb Kamenná hostina) z roku 1761.

Oblíbený námět potrestaného svůdce se na divadelních prknech objevoval už od třicátých let 17. století, kdy ho zpracoval španělský dramatik Tirso da Molina; po něm přišli Italové Giacinto Andrea Cicognini a Carlo Goldoni, Angličan Thomas Shadwell nebo Francouz Moliére. Postava Dona Juana neuznávajícího řád lidský ani božský se stala archetypem prostopášníka, který se ničeho neštítí a je za to potrestán vyšší mocí. Kromě činohry inspiroval Don Juan také skladatele: ze všech hudebních zpracování se nejspíš každému na prvním místě vybaví Mozartův Don Giovanni z roku 1787, předcházely mu však i jiné skladatelské počiny včetně Gluckova baletu, poprvé nastudovaného a uvedeného v říjnu 1761 ve vídeňském dvorním divadle. Na základě Moliérovy hry k němu napsal libreto dramatik Ranieri de’ Calzabigi, choreografii vytvořil a titulní roli tančil Gasparo Angiolini, jeden z nejdůležitějších tanečníků a baletních teoretiků 18. století. Gluckův autograf Dona Juana se bohužel nedochoval. Díky různým jiným pramenům víme, že skladba měla dvě podoby – v kratší verzi na předehru navazovalo patnáct čísel, v delší verzi třicet jedna čísel. Bez scénické akce by mozaika jednotlivých ploch mohla působit roztříštěně, nebýt Gluckovy mistrovské práce s tématy, s orchestrací (kastaněty jako typický španělský hudební nástroj!), nebýt jeho smyslu pro tajemství, lyriku i drama a mezi posluchači obecné znalosti onoho „strašlivého hodování“ Dona Juana, jímž nás suita z baletu úspěšně provede až závěrečnému, velmi působivému Allegru.

Ludwig van Beethoven — Symfonie č. 2 D dur op. 36

Vídeň 2. poloviny 18. století ovšem nežila jen operou a baletem. Slavné trojhvězdí vídeňských klasiků – Haydn, Mozart a Beethoven – bývá uváděno v souvislosti s rozvojem dalších hudebních žánrů, například symfonie. Joseph Haydn jich zkomponoval přes sto, Wolfgang Amadeus Mozart kolem šedesáti a Ludwig van Beethoven devět. Zatímco Haydn a Gluck byli v podstatě současníci, Beethovena již od Glucka dělily minimálně dvě generace. Beethoven odjel z rodného Bonnu do Vídně poprvé v sedmnácti letech, byť jen na skok; skutečné přesídlení do rakouské metropole uskutečnil v roce 1792. Posledních deset let 18. století pozměnilo mnohé i na evropské politické scéně: francouzská revoluce (1789–1799) kromě jiného znamenala posun ve vnímání a uplatňování občanských práv, otřásla postavením feudálů a církve a znovu ukázala, že se i sebelepší názory mohou zvrtnout. V hudebním světě vrcholil klasicismus. Ve Vídni se Beethoven usilovnou prací a studiem etabluje jako klavírista i jako skladatel, navazuje důležité společenské kontakty a v roce 1800 na své první samostatné akademii představuje posluchačům Symfonii č. 1 C dur, op. 21.

Symfonie č. 2 D dur, op. 36, následovala vzápětí. Beethoven na ní pracoval v letech 1801–1802, možná již dříve (Armin Raab), především však na podzim roku 1802 v Heiligenstadtu u Vídně. Tam také sepsal „závěť“ pro bratry Karla a Johanna jako velmi osobní vyznání umělce, který přichází o sluch a musí se s tímto hendikepem vyrovnat. Vzhledem k okolnostem až překvapí, s jakou pozitivní silou byla symfonie zkomponována. První věta (Adagio molto – Allegro con brio) má sonátovou formu, přičemž hlavní téma nastupuje po rozsáhlé introdukci. Také druhá (Larghetto) a poslední věta (Allegro molto) používají sonátovou formu, ovšem pojednanou originálním a na svou dobu nezvykle monumentálním způsobem. Na místo taneční věty – menuetu Beethoven zařadil dynamickou část (Allegro) v třídílné formě; pod názvem Menuet se sice ani v předcházející symfonii neskrýval uhlazený tanec, ale až ve Druhé nese tato věta přímo označení Scherzo. To vše přichystalo posluchačům na premiéře 5. dubna 1803 po všech stránkách výjimečný zážitek. Často bývá citována kritika z Zeitung für die elegante Welt, kde se o nové Beethovenově symfonii psalo takto: „Křiklavá obluda, zasažený, divoce se svíjející drak, který nemůže umřít a který zuřivě mlátí kolem sebe vztyčeným ohonem, ještě když krvácí z posledního.“ (přel. J. Šeda) Kromě odsudku se však Druhá symfonie dočkala i uznání a s odstupem času byla vnímána jako dílo významné nejen v kontextu Beethovenovy tvorby. Je věnována skladatelovu mecenáši knížeti Karlu Lichnowskému.

Ludwig van Beethoven — Symfonie č. 8 F dur op. 93

Symfonie č. 8 F dur, op. 93, „malá F dur“, jak ji nazýval sám autor, byla dokončena v roce 1812. Od Druhé ji dělí pouhých deset let, během nichž napoleonské války decimovaly Evropu a Beethoven téměř ztratil sluch i mnohé iluze. Přesto je tato symfonie plna optimismu, radosti, humoru a nadsázky. Její premiéra na koncertu, oslavujícím vítězství nad Napoleonem (Vídeň, 27. února 1814), některé posluchače opět uvedla do rozpaků: nehodilo se pro tuto příležitost víc patosu? Formálně se symfonie F dur podobá Druhé: první, druhá a čtvrtá věta mají sonátovou formu, třetí (tympány rozpustile podtržené Tempo di Menuetto) je třídílná. Zkušený Beethoven tyto formy naplnil vyzrálým a osobitým obsahem, například rozšířením poslední věty o další provedení a reprízu. Ve druhé větě (Allegretto scherzando) si doslova vyhrál s motivem evokujícím automatický hudební nástroj – a pokud vám jeho téma připomene kánon „Ta ta ta … lieber Mälzel“, pak je to správně. (Podle některých badatelů kánon není dílem Beethovenovým, nýbrž ho až později napsal na téma z Osmé symfonie Anton Schindler.) I když byla Osmá v minulosti označena přívlastky „haydnovská“, „komorně laděná“ nebo „raně romantická“, zastíněná následující Beethovenovou symfonií jako „Osmá z Devíti“, v každém případě si zaslouží velkou pozornost.