Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.

Hledat

Česká filharmonie • Giovanni Antonini


Koncert z řady A | Délka programu 2 hod

Program

Christoph Willibald Gluck
Don Juan, suita z baletu 

Ludwig van Beethoven
Symfonie č. 2 D dur op. 36 

Ludwig van Beethoven
Symfonie č. 8 F dur op. 93

Účinkující

Giovanni Antonini
dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie • Giovanni Antonini

Rudolfinum — Dvořákova síň

Generální zkouška
Událost již proběhla
Událost již proběhla
Událost již proběhla
Událost již proběhla

Preludium - 18:30 Sukova síň

Když hrabě Carl von Oppersdorff slyšel u svého přítele, knížete Lichnovského, Druhou symfonii Ludwiga van Beethovena, byl tak nadšen, že autorovi okamžitě nabídl velkou sumu peněz s prosbou, aby složil symfonii i pro něj. Zatímco však knížete Oppersdorffa Beethovenova hudba uchvátila, vídeňská kritika ji nemohla strávit. Podle Časopisu pro elegantní světpůsobila Druhá symfonie jako „zraněný, příšerně se svíjející drak, který odmítá zemřít, až vykrvácí v křečích poslední agonie čtvrté věty.“ Účinek této příšerné, ďábelské hudby Beethoven ještě umocnil vyřazením elegantního menuetu, na jehož místě najdeme sršaté scherzo, jež se jako z udělání postupně stalo pevnou součástí symfonické formy a nebohý menuet vytlačilo nadobro. Osmá je jednou z mála Beethovenových skladeb, která nemá žádné věnování. Beethoven jí říkal „moje malá symfonie F dur“, aby ji odlišil od Pastorální. A ačkoli neměla její premiéra takový úspěch jako předchozí Sedmá, autor si jí hudebně cenil velmi vysoko.

Velmi vzrušující je i příběh baletu Don Juan Christopha Willibalda Glucka. Pro tanec má podobný význam jako jeho přelomová opera Orfeus a Eurydika. Don Juan je totiž prvním baletem vyprávějícím ucelený příběh. Gluck tanci velmi dobře rozuměl a chápal ho jako samostatnou uměleckou formu, zcela nezávislou na hudbě. Úlohou tanečníka bylo spojit hudební a taneční element do jednoho působivého celku. Pro tento „prototyp“ nemohl posloužit vhodnější námět, než je právě drama Dona Juana.

Účinkující

Giovanni Antonini  dirigent, zobcová flétna

Giovanni Antonini

Rodák z Milána, Giovanni Antonini, je už řadu let světově uznáván pro svůj inovativní a vybroušený přístup k provádění zvláště barokního a klasicistního repertoáru, který však zároveň plně respektuje veškeré zákonitosti historicky poučené interpretace. Cesta staré hudby však nebyla na počátku jeho studií první volbou. Na konzervatoř se původně hlásil na housle a pouze díky neúspěchu u přijímacích zkoušek začal nakonec studovat zobcovou flétnu, kterou mimo jiné také nástrojově ovládal. Právě díky studiu flétny na Civica Scuola di Musica pak Antonini plně objevil svět barokní hudby. Navíc, jak sám vzpomíná, bylo velkou výhodou, že jako flétnista specializující se na historickou interpretaci tehdy neměl moc uměleckých vzorů, o které by se mohl opřít a „jednoduše kopírovat“ (vždyť v 80. letech byl tento svět ještě stále v plenkách), a tak si své interpretační přístupy musel hledat sám. Oporou mu bylo dále studium na Centre de Musique Ancienne v Ženevě, ale ono nutkání proniknout do hudby opravdu do hloubky a vytvořit si tak svůj vlastní jazyk, dnes tolik oceňovaný pro svou jedinečnost, ho neopustilo.

V roce 1985 založil svůj vlastní barokní ansámbl Il Giardino Armonico, se kterým dodnes vystupuje po celém světě ve dvojroli sólisty (ať už na zobcovou, nebo barokní příčnou flétnu) a dirigenta. Celkově snad nejambicióznější projekt, do kterého se pustili před několika lety ještě spolu s Basilejským komorním orchestrem, si klade za cíl natočit kompletní symfonie Josepha Haydna, a to do roku 2032, tedy třístého výročí skladatelova narození. Projekt Haydn2032, jehož je Antonini uměleckým ředitelem, je odvážný nejen svým rozsahem – Haydn napsal 108 symfonií, takže je třeba vydat 2 CD se třemi až čtyřmi symfoniemi na každém za rok! – ale také kvůli interpretačním zapeklitostem Haydnovy hudby. „Haydna je velice těžké provést dobře, protože mnohé z interpretačních cest mohou vyznít nudně. Ale Haydn není nudný, jedná se jenom o to najít klíč k té správné interpretaci,“ vysvětluje Antonini. Dosud vyšlo 14 CD (poslední v září tohoto roku) a jak už nahraný, tak zkoušený či připravovaný Haydnův symfonický repertoár ovlivňuje i dramaturgii Antoniniho koncertů posledních let.

Haydna uslyšíme i na dnešním koncertě, kterým mj. naváže na spolupráci z února tohoto roku, kdy spolu s Českou filharmonií i Českou studentskou filharmonií provedli díla G. F. Telemanna a W. A. Mozarta. Antonini však nezapomíná ani na další zářná jména 16. až 18. století, jejichž skladby nahrál s Il Gardino Armonico (mj. i dnes prováděný Vivaldiho koncert) nebo koncertně provedl s významnými orchestry, jako jsou Berlínští filharmonikové, Orchestr amsterdamského Concertgebouw či Londýnský symfonický orchestr, a věhlasnými sólisty (Cecilia Bartoli, Giuliano Carmignola, Isabelle Faust či Katia a Marielle Labèque). Věnuje se i opeře; v posledních letech jsme ho mohli spatřit například v milánské La Scale (Giulio Cesare), v Operním domě v Curychu (Idomeneo) nebo v Theater an der Wien (Rappresentatione di Anima, et di Corpo). Je též uměleckým ředitelem polského hudebního festivalu Wratislavia Cantans a hlavním hostujícím dirigentem Basilejského komorního orchestru.

Skladby

Christoph Willibald Gluck
Don Juan, suita z baletu

Dílo Christopha Willibalda Glucka se na programu koncertu, jenž se odehrává pod taktovkou vyhlášeného odborníka na starou hudbu, nachází zcela oprávněně. Gluckův význam pro vývoj evropské hudby není o nic menší než Haydnův či Vivaldiho. Je považován za operního reformátora, který afektem a exhibicí přebujelé italské opeře poloviny 18. století vrátil jednoduchost a srozumitelnost. Gluck byl dobře obeznámen s italskou i německou hudební tradicí, cestoval po Evropě a nějakou dobu setrval i v Praze. V necelých třiceti letech získal angažmá v kapele v Miláně, kde komponoval zejména vážné opery; na objednávku napsal dvě opery také pro londýnskou Covent Garden. 

Baletní hudba k oblíbenému příběhu o potrestaném prostopášníkovi patří do Gluckova vídeňského období, kde byl v roce 1754 uveden na prestižní post kapelníka dvorní opery a dvorního skladatele divadelní a komorní hudby. Pantomimu-balet podle Molièrovy předlohy dokončil v roce 1761, jen rok před uvedením jeho stěžejní a reformní opery Orfeus a Eurydika. Dobové záznamy hovoří o tom, že stejně jako v Orfeovi, dokázal i zde skladatel přivést na svět dílo, které se vymykalo dobovým standardům. Namísto tradičního galantního představení s virtuózními výstupy a více či méně hudebně zaměnitelnými čísly, rozvinul dramatický příběh nabitý pestrou škálou emocí a charakterů jednotlivých postav. Don Juan inspiroval řadu dalších skladatelů i Glucka samotného. Závěrečný tanec fúrií se rozhodnul vložit také do francouzské verze Orfea, jež měla premiéru v roce 1774. Ovlivnit se nechal také Wolfgang Amadeus Mozart, který jeden z Gluckových hudebních motivů zakomponoval do závěrečné scény třetího dějství Figarovy svatby. 

Ludwig van Beethoven
Symfonie č. 2 D dur, op. 36

Počátkem 19. století byl Beethoven vídeňskou veřejností oceňován především jako klavírista a zdatný improvizátor, po premiéře 1. symfonie C dur se však začal prosazovat i jako skladatel. V době komponování 2. symfonie D dur, tedy v letech 1801–1802 procházel skladatel krizí, která měla původ v jeho zdravotním stavu. Nebyl zdráv, potíže se již ohlašovaly několik let. Lékaři, aniž by znali skutečnou příčinu obtíží, ordinovali různé terapie, ty však nepomáhaly. Jeho sluch – smysl pro hudebníka nejdůležitější – se stále horšil. Roku 1802 napsal Beethoven svým bratrům dopis, nazvaný později podle místa vzniku "Heiligenstadtská závěť". Heiligenstadt, nyní součást Vídně, je idylické místo i dnes. Zoufalství Beethovenových slov prudce kontrastuje s tamní klidnou a nevzrušivou atmosférou. Uvažoval o smrti, ale rozhodl se pro život. Toto rozhodnutí můžeme vycítit z 2. symfonie D dur. Její hudba je až vzpurná, často bývá citována kritika z Zeitung für die elegante Welt, kde se o nové Beethovenově symfonii psalo takto: "Křiklavá obluda, zasažený, divoce se svíjející drak, který nemůže umřít a který zuřivě mlátí kolem sebe vztyčeným ohonem, ještě když krvácí z posledního." Právě tato symfonie poprvé označuje taneční větu jako "scherzo". Druhá symfonie se dočkala uznání a s odstupem času byla vnímána jako dílo významné nejen v kontextu Beethovenovy tvorby. Je věnována skladatelovu mecenáši knížeti Karlu Lichnowskému.

Ludwig van Beethoven
Symfonie č. 8 F dur op. 93

Symfonie č. 8 F dur, op. 93, „malá F dur“, jak ji nazýval sám autor, byla dokončena v roce 1812. Od Druhé ji dělí pouhých deset let, během nichž napoleonské války decimovaly Evropu a Beethoven téměř ztratil sluch i mnohé iluze. Přesto je tato symfonie plna optimismu, radosti, humoru a nadsázky. Její premiéra na koncertu, oslavujícím vítězství nad Napoleonem (Vídeň, 27. února 1814), některé posluchače opět uvedla do rozpaků: nehodilo se pro tuto příležitost víc patosu? Formálně se symfonie F dur podobá Druhé: první, druhá a čtvrtá věta mají sonátovou formu, třetí (tympány rozpustile podtržené Tempo di Menuetto) je třídílná. Zkušený Beethoven tyto formy naplnil vyzrálým a osobitým obsahem, například rozšířením poslední věty o další provedení a reprízu. Ve druhé větě (Allegretto scherzando) si doslova vyhrál s motivem evokujícím automatický hudební nástroj – a pokud vám jeho téma připomene kánon „Ta ta ta … lieber Mälzel“, pak je to správně. (Podle některých badatelů kánon není dílem Beethovenovým, nýbrž ho až později napsal na téma z Osmé symfonie Anton Schindler.) I když byla Osmá v minulosti označena přívlastky „haydnovská“, „komorně laděná“ nebo „raně romantická“, zastíněná následující Beethovenovou symfonií jako „Osmá z Devíti“, v každém případě si zaslouží velkou pozornost.

zrušit

Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.