Česká filharmonie
Giovanni Antonini

V létě 1812 se Ludwig van Beethoven konečně seznámil s Johannem Wolfgangem Goethem. Setkání v Teplicích ho však spíše zklamalo – básník na něho nepůsobil ani jako revolucionář, ani jako spřízněný demokrat, spíše jako stárnoucí dvořan. Ani Beethoven neudělal dobrý dojem na Goetha – byl na něho moc náruživý a jeho způsoby podle Goetha hraničily s hrubostí. V jediném ohledu básníka oslovil: jako neohrožený a originální umělec. Právě v letech 1812 a 1813 byl Beethoven plný kompozičního elánu, mimo drobnější skladby psal současně Sedmou i Osmou symfonii. Obě skladby vyzařují energii a radost, je proto s podivem, že první uvedení Osmé 27. února 1814 za řízení autora velký úspěch nepřineslo. Současníkům se ve srovnání s předchozími symfoniemi zdála příliš málo náročná a překvapující. Na vině však byla především nešťastná dramaturgie premiérového koncertu.

Beethovenovu Osmou symfonii můžeme charakterizovat jako dílo rozjasněné, čiré, dílo mistra zkratky a znalce hudební podstaty. Navíc není vše nudné a podle „šablony“. Běžná čtyřvětá struktura i klasické formy jednotlivých částí jsou periodicky narušovány různými, mnohdy humornými prvky. V první větě jsou to velké rytmické nepravidelnosti. Zvláštní ráz díla zvýrazňuje i absence typicky pomalé části. Allegretto scherzando je jiskřivé, brilantní a suverénní. Menuet třetí věty je spíše zemitým, ale rychlým ländlerem s noblesní instrumentací, podtrženou melodií lesních rohů v triu. Finale v rondové formě je nejenergičtější částí symfonie. Má pochodový charakter, Beethoven zde používá „sforzando“ v přiznávkách smyčců, dokola opakuje hlavní téma, vytváří velký kontrast mezi extrémně vysokými a extrémně hlubokými tóny. V některých částech mezi rondy se setkáme s určitou delikátností, za okamžik však opět nastupuje rázné úvodní téma s fanfárami trubek a bicích a s hlučným tečkovaným rytmem. Beethoven považoval osmou symfonii za jednu ze svých nejlepších, Robert Schumann ocenil jeho „hluboký humor“ a napsal, že druhá věta ho naplnila „klidem a štěstím“.

Dvaatřicetiletý Ludwig van Beethoven komponoval Symfonii č. 2 D dur ve zvlášť neklidném a dramatickém období svého života. Byl sice ještě mladého věku, ale ocitl se na životním rozcestí, v němž se rozhodovalo o jeho dalším osudu, o životě a smrti. Dokládá to tzv. Heiligenstadtská závěť, autorova nejniternější výpověď vyjadřující hlubokou duševní krizi, která jej zasáhla a s níž se chtěl vyrovnat dobrovolným odchodem ze světa. Přestože se za deset let pobytu v hudebníky přeplněné Vídni prosadil mezi přední skladatelské osobnosti a byl uznáván i jako znamenitý klavírista, osudová rána přišla odjinud: k Beethovenovu pocitu zoufalství a beznaděje přispěla zhoršující se sluchová choroba i zklamání v citovém životě.

Překonání této krize, návrat k práci a k životu není však ve skladatelově dráze nevysvětlitelným náhlým obratem, ale projevem silné vůle. Beethoven se dokázal ze svého fatálního psychického stavu vymanit a ještě v témže měsíci říjnu roku 1802, kdy sepsal a svým dvěma bratrům odeslal svou závěť, opět usedl k notovému papíru a pokračoval v kompozici nové symfonie. Psal ji od léta a nyní ji rychle dokončil. Tak vznikla 2. symfonie D dur, průbojné, jasné a mladistvě sebevědomé dílo. Sotva kdo by byl mohl tušit, že krátce před tím skladatel prožíval nesmírně těžké duševní otřesy. Během závěrečné práce na symfonii píše Beethoven příteli: „Mé tělesné síly od nějaké doby přibývá víc než kdy před tím, a tak i mých sil duševních. Mé mládí – ano, cítím to, teprve začíná…. Popadnu osud za chřtán: aby mě zkrušil nadobro, to se mu věru nepodaří. Ó, jak je úžasné žít život tisíckrát!“

Je příznačné, že právě z této Beethovenovy Symfonie D dur vyzařuje náhlý příliv životního elánu. A nejen to! Vyposloucháme z ní svobodomyslného člověka se smyslem pro demokratické ideály. Beethoven byl příznivcem francouzské revoluce a jeho přítel Schindler to dosvědčuje: „Byl přívržencem neomezené svobody a národní nezávislosti… Přál si, aby se Francii dostalo všeobecného hlasovacího práva a doufal, že Bonaparte je zavede a položí základy k štěstí lidského pokolení.“ Druhá symfonie vyjadřuje také tyto všelidské ideály; slyšíme pochodové rytmy, fanfáry, výrazně akcentovaná témata, jakoby předzvěst následující velkolepé Třetí symfonie Eroiky. Ludwig van Beethoven svou Symfonií č. 2 vykročil na samý práh tvůrčí zralosti. Je to dílo, kterým urazil velký krok směrem ke svým vrcholným kompozicím.